Srpen 2018

Little Witch Academia - recenze

30. srpna 2018 v 22:21 Anime recenze
Never forget.
A believing heart is your magic.

Od první chvíle, kdy Atsuko Kagari neboli Akko, jak si nechvává říkat, jako malá viděla představení plné kouzel a magie svého idolu, čarodějky Shiny Chariot, měla jediný sen - stát se čarodějkou jako Chariot. Čarodějkou, která dokáže lidem na tvářích vykouzlit úsměv. A o deset let později je Akko svému snu zase o kousek blíž, byla totiž přijata na akademii Luna Nova, stejnou školu, kterou navštěvovala i Chariot a která se, vlivem klesajícího počtu čarodějek, rozhodla poskytnout místo i člověku bez čarodějnického původu, jakým je právě Akko. Bohužel je však na celé akademii také jediná a její nulové osobní zkušenosti s čímkoliv, co s magií souvisí, se postarají o perné chvilky. Jak se ukáže, mezi čarodějnickou veřejností se Shiny Chariot netěší zrovna velké oblibě, spíš je považována za šarlatánku, která obyčejným lidem poskytuje zcela zkreslený pohled na magii a čarodějky samotné ... a ostatně, vždyť sama Akko nedokáže ani takový základ, jakým je vzlétnout na koštěti! Trošičku nešikovná a popudlivá, ale také tvrdohlavá Akko ovšem rezolutně odmítá, aby nad ní ostatní schopnější studentky, v čele s nadanou Dianou pocházející z váženého starobylého rodu, ohrnovaly nos a aby na ni i učitelský sbor shlížel shora - je přesvědčena o tom, že se jednoho dne stane stejně skvělou čarodějkou jako Chariot, která zmizela neznámo kam. Ke svému obrovskému nadšení totiž hned první den na škole objevila Shiny Rod, hůlku, kterou používala Chariot a kterou se Akko rozhodla používat a ochraňovat do doby, než jí bude moct vrátit. A i když jediné, kdo Akko v jejím snažení a snu alespoň trochu podporují, jsou její spolubydlící, tichá nenápadná Lotte a cynická Sucy s až nezdravým zájmem o houby a všemožné jedy, a její mentorka, profesorka Ursula, ani samotná Akko ještě netuší, že ji Shiny Rod vyvolil k něčemu mnohem většímu. Dokáže v sobě ale objevit svou magii?

To je tak, když si říkáte, jak si to necháte až na podzim ... a skutek utek. ^^" Víte, co je na Little Witch Academia to nejkrásnější? To, že vlastně v podstatně nepřináší nic nového (tak trošku variace na Harryho Pottera a Čarodějnice školou povinné v anime podání, případně tak trochu čarodějnická verze Soul Eatera), a přitom se na něj strašně hezky kouká, protože je prostě hrozně milé, kouzelné a přináší dost myšlenek a poselství, nad kterými se stojí za to pozastavit. Ukazuje magii i z toho úhlu, jestli vlastně v současném světě a jeho vědě a technice je vůbec zapotřebí a ne jenom zapomenutým přežitkem, je plné rozličných, krásně vykreslených postav, které ovšem nehrají vždy jenom druhé housle, ale jsou charaktery samy o sobě. Na kresbu jsem si pravda musela chvíli zvykat, protože alespoň pro mě byla celkem netypická (co se týče postav, prostředí bylo om nom nom), ale stejné pocity jsem ostatně měla i u toho Soul Eatera a zvykla jsem si bez větších problémů. Pokud máte rádi prostředí kouzelnických škol, hrdinů, kteří rozhodně nejsou zázračné dítě ani The Chosen One, ale pro své sny musí tvrdě makat, a pokud pořád pláčete nad tím, že jste v jedenácti nedostali sovu z Bradavic, Little Witch Academia byste si neměli nechat ujít. Je to vážně kouzelná záležitost. :3


O nechtěném kulturním obohacování

28. srpna 2018 v 18:49 Různé texty
Jo, já vím, všichni jsme na všechny ty naše menšiny, co tu jsou, strašně zlí, hnusní, netolerantní, atd. atd., prostě věčný problém, věčné téma. Ne všichni si ale uvědomují, že k tomu možná třeba taky máme nějaké konkrétní důlvody vyplývající z osobních zkušeností. A právě o nich a o tom, proč ohledně tohoto "kulturního obohacování" skutečně nejsem tolerantní, tenhle článek bude.


Trocha štěstí

24. srpna 2018 v 17:48 Herald z roku 2018
Tenhle týden byl zatím (protože ještě nekončí, a nerada bych to zakřikla) poměrně dost bohatý na milé události a věci, a proto jsem toho názoru, že právě tyhle hezké věci, ze kterých má člověk radost, si zaslouží být zapsány víc než cokoliv jiného, ačkoliv nějakou větší výpovědní hodnotu budou asi spíš mít pro mě než pro vás, pardon. (◡‿◡✿)


Ladíme na podzim aneb perníková bábovka se švestkami

23. srpna 2018 v 17:39 Z liščího talíře
Ani nevím, kde tenhle recept vlastně mamka splašila, asi někde na netu. Každopádně se s ním na papírku někdy před pár týdny vrátila z práce a u příležitosti babčiných osmdesátin jsme se ho rozhodly otestovat. A jelikož je to fakt dobrota, která mě osobně už trochu začíná evokovat ten (snad) blížící se podzim, dělím se o něj i s vámi. ;)


Jedu jako fretka

19. srpna 2018 v 15:59 Herald z roku 2018
Aneb Saku sice maká jak barevná (Počkat, je to ještě vůbec politicky korektní? No, to je jedno), ale i tak si musí najít alespoň chvíli na něco jiného, aby jí z toho v tom vedru nehráblo. A ano, i ten nový design se počítá. Prostředí má totiž na nějakou motivaci a chuť nemalý vliv.


Super Freaks

17. srpna 2018 v 12:15 Dary pro královnu
Aneb když k svátku dostanete tak epický dárek, že půl hodiny doslova a do písmene hýkáte u monitoru a jste rádi, že vedete home office a nikdo na vás nekouká jak na blázna. :DDD


Dustin - Saku, Will - Sova přepálená, Lucas - Lucirä, Mike - Atheira

© léty prověřená mistryně fotomontáží Lucirä, které tímto ještě jednou děkuji o prodloužení života tak o deset let ♥

Jedna bedna vystřídala druhou

16. srpna 2018 v 8:57 Téma týdne
Co jsem se tak zatím dívala, dost významná článků na tohle téma týdne se týká toho, jak dnešní mládež jenom dřepí u televize, zatímco za pisatelových mladých let všichni byli venku a všechno bylo ideální, perfektní a růžové.

Jsem dítě devadesátých let, přesněji řečeno, jejich úplného začátku, roku 1990. Co si pamatuji, televizi jsme měli (a že si to pamatuji především proto, že jsem občas koukala na Cartoon Network, kterému jsem sice v té době nerozuměla, ale nějak zásadně mi to nevadilo). Jako asi většina dětí jsem dychtivě sledovala Večerníček, po kterém se šlo do hajan. Přesto jsem dětství netrávila přilepená k televizní obrazovce, ale ano, chodily jsme s mamkou nebo babičkou na hřiště, do parku a podobně. Ani v době, kdy už jsem byla školou povinná, nějaká televize ve všední dny večer neexistovala - ostatně, stejně jsem si před spaním radši četla knížku (to, že jsem si o víkendu byla ochotna přivstat, abych v ranním pásmu viděla Pokémony, je věc jiná). Podle mého názoru je to tedy spíš otázkou výchovy, pokud je pro rodiče pohodlnější posadit dítě před televizi, aby je nedejbože neotravovalo a něco po nich dokonce nechtělo. Je to zkrátka tak, jako asi u všeho - rozhodující je míra.

V dnešní době už dost dobře televize být zbytečná může, to ať si každý rozhodne podle svého uvážení (ačkoliv, ať už ji doma máte nebo nemáte, stejně za ni musíte platit koncesionářský poplatek, což mi vždy přišlo trochu nepochopitelné, to samé u rozhlasu, který by v dnešní době už také někdo mohl považovat za zbytečný). Její účel vlastně jenom nahradila další nejprve bednička, v současnosti už spíš jen placička, šurdiplacička. Která navíc poskytuje takové možnosti, o kterých se televizi ani nesnilo. Přesto jsou, především v těch negativech, které přináší, prakticky totožné. I dnes vám spousta lidí bude tvrdit, že když se něco řeklo v televizi, tak to musí být pravda. To samé se dá aplikovat i na internet. Ovšem o mediální gramotnosti (a především její absenci) už bylo taky řečeno a napsáno dost.

Televize netvoří středobod mého života a asi bych se bez ní dost dobře obešla (ostatně, na televizní zpravodajství jsem přestala koukat už před nějakou dobou a jsem o dost šťastnější). Ale třeba takové Vánoce si bez zachumlání na gauči nebo v posteli u běžících pohádek vážně nedokážu představit.


As sane as I am

14. srpna 2018 v 17:58 Omítky Underlandu
Za ta léta jsem přišla na to, že když jsem nějak neměla náladu na blogování, často za to mohla skutečnost, že se mi prostě okoukal design a už jsem prostě neměla chuť na něj koukat, jak se mi zdál takový nějaký nanicovatý ... a tak jsem se stejnou strategii rozhodla uplatnit i teď. No a jelikož moje kamarádka Míša fotí nádherné (nejen) knižní fotky (ale vážně, její bookstagram za to fakt stojí), měla jsem jasno - do téhle Lunovské jsem se totiž nejenom díky barvám zamilovala už v minulém týdnu. ♥ A vida, hned se tady zas cítím líp, tak doufám, že nebude vadit, že jsem její dílo tímhle způsobem zneužila ... protože se na to skutečně krásně kouká. :3


Kafíčko s rumíčkem aneb Prague Pride 2018

11. srpna 2018 v 21:53 Historie conů, slezin a jiných akcí
Vloni to nevyšlo kvůli táboru, takže letos to byla vážně nutnost. Protože i když nejsem až tak moc společenský člověk (ale to ostatně není žádná novinka nebo tajemství), tak zrovna Pride je akce, na kterou se budu s radostí vracet snad pokaždé. :3 A nebyla bych to já, abych opět na začátek nepřihodila citát, který mě fakt rozesmál - "I lost the straight/gay switch."


Červen, červenec, srpenec

9. srpna 2018 v 12:58 Herald z roku 2018
Je smutné to přiznat, ale v poslední době, přinejmenším od posledního článku (což bude už skoro týden), se téměř musím nutit k tomu, abych něco napsala. Vím, řeknete si, že bych se na to měla vykašlat a psát jenom tehdy, až se mi doopravdy bude chtít. Na jednu stranu si to říkám taky, ale na tu druhou se bojím toho, aby ten stav nepřetrval moc dlouho a nerozvinul se tak, aby už se miz něj nechtělo vrátit do starých kolejí ... a to nechci. Jen teď často mívám pocit, že mě vcucává nějaká imaginární duševní černá díra a zase mi našeptává, jak si vůbec můžu dovolit mít z něčeho radost nebo dělat a zažívat něco, z čeho mám radost, když bych z toho měla mít jenom výčitky. Snažím se to ze všech sil ignorovat, ovšem ten stav, ve kterém se tak nějak všichni nacházíme už přes dva měsíce, a který se spíš horší než aby se lepšil, se mi neochvějně snaží ty nohy pořád a pořád podrážet. A i když to třeba někdy není vidět nebo poznat, čím dál víc mám pocit, že po té psychické stránce už začínám brát z úplných zbytečků, které ještě na dně zbyly.

Nechci vás zatěžovat se svými problémy, nechci o nich už ostatně ani mluvit. Jen ze sebe tímhle způsobem potřebuji dostat alespoň malý zlomeček toho ošklivého, co se ve mě už stačilo nahromadit.


Devilman: Crybaby - recenze

3. srpna 2018 v 11:20 Anime recenze
Akira Fudo byl odmalička tak trochu uplakánek, ovšem s tím největším a nejméně sobeckým srdcem. Když za ním tedy přijde jeho od dětství nejlepší přítel Ryo Asuka s tím, jestli mu Akira pomůže odhalit existenci démonů v lidském světě, ihned souhlasí. K Akirově překvapení se však oba ocitají na jedné z ilegálních akcí nazývaných Sabat, kde se alkoholem, drogami a nevázaným sexem rozhodně nešetří. Právě na těchto párty prý totiž démoni nejčastěji posednou své lidské hostitele, bez nich by totiž v našem světě nemohli existovat. Sabat je v plném proudu, návštěvníci se začínají měnit v rozličná bizarní monstra a začíná stříkat krev. Vyděšený Akira se při zoufalé snaze zachránit život svého nejlepšího přítele nevědomky spojí s démonem jménem Amon, povede se mu ovšem uchovat si své lidské srdce. A tak se z Akiry, který doslova ze dne na den prodělá markantní fyzickou změnu svého zevnějšku a získá obrovskou sílu, stává Devilmanem, bytostí s tělem démona a lidským srdcem, který po boku Ryoa hodlá očistit svět od nenasytných démonů a ochránit ty, na kterých mu záleží.

Na začátek musím říct, že původním Devilmanem jsem nepolíbená - respektive, znám jenom úvodní znělku, a to z toho důvodu, že v ní Devilman vyslovují jako Debilman. ^^" Když Devilman: Crybaby letos běželo a byl kolem toho obrovský humbuk (alespoň mi to tak přišlo), nějak mě to nechávalo chladnou, ovšem definitivně mě nahlodaly letošní příspěvky v AMV Pekle, když jsem si ho cestou z Placaté země pouštěla v autobuse. Ale teď už k anime samotnému. Jedna osoba, kterou sleduji na Twitteru, ho charakterizovala těmito slovy - "krev, sex, cecky, démoni, drogy, boží muzika" ... a já si je zkrátka musela vypůjčit, protože výstižnější charakteristika snad ani není možná, protože tohle je skutečně R+ rating ve své nejčistší podobě. A můžu říct, že to byla doslova pekelná jízda, opravdu. Ono je to celkově takové hrozně netypické, zvláštní a explicitní (a i když je to dost velký odklon od žánrů, na které tak běžně koukám, nemůžu si pomoct, ale něco mi to tím zvláštním stylem hrozně připomíná, ale zaboha nevím co), a taky dost depresivní, co si budeme povídat, takovou míru úmrtnosti jsem tak úplně nečekala, konec mě navíc zanechal s nevysloveným What the hell na rtech. :'D Ono je to celé vlastně taková jedna velká tragická lovestory v trošičku globálním měřítku, a pokud si nepotrpíte jenom na moe, tak tuhle epičnost prostě potřebujete vidět, tečka. Mimochodem, ending je naprosto top.

P.S. Even after all, I'm still pretty much fond of my fair boy Ryo, selfish little shit. ♥


Black Lady

2. srpna 2018 v 17:08 Královniny panenky
Samozřejmě, že dnes jsem v tom největším pařáku zase hnala do města, tentokrát na poštu. Ale stálo to za to. ♥


Hurónské léto

1. srpna 2018 v 15:25 Herald z roku 2018
Červenec utekl jako voda, a vida, už tu máme srpen. A já se, i když situace není úplně růžová a nikdy už asi nebude (víc vědět nepotřebujete, jen jsem to někde potřebovala trochu vyventilovat), pořád snažím brát z těch našich malých prázdnin. A k tomu je samozřejmě nezbytný i ten náš neustále dokola omýlaný playlist. Musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, že někdy budu tak strašně moc nadšená, když uslyším Despacito, a to třeba i několikrát denně.


Navíc mi holky připomněly i ten nejvíc prázdninový song, který může existovat, a který mi tu teď taky hraje velmi často. No přiznejte se, kdo z vás si ho z Algidy pamatuje? :>