Mezigenerační etudy

10. března 2018 v 11:18 |  Různé texty
Tenhle článek bude poměrně dost osobně laděný a vůbec se nebudu zlobit, pokud ho přeskočíte. V rámci psychohygieny se z toho ale potřebuji vypsat a od toho přece blogísky jsou. Od čtyři roky starého článku Vnouče na roztrhnutí totiž situace nabrala dost nechutné točky.



Dokud jsem byla dítě, bylo to fajn. Ten měsíc prázdnin, které jsem jako městské shotě mohla trávit na vesnici, kde jsem chodila do lesa, mohla se ráchat v bazénku na zahradě nebo třeba jenom v těch krásných brzkých letních ránech snídat venku ještě v pyžamu a pak se hezky proběhnout bosa po trávě plné rosy, byl boží. Tehdy jsem poslouchala a udělala jsem, co se mi řeklo, i když to třeba byl dědův příkaz, že si u jídla budu dávat vlasy do gumičky. Tehdy mi to prostě nějak nepřišlo.

Ještě na základce to bylo docela fajn. To jsem byla jedničkářka, která v životě neměla na vysvědčení horší známku než dvojku. I tak jsem ale prakticky pokaždé poslouchala, jak bych se měla učesat, že mám ty vlasy jako myší ocásky, že mám ty vlasy hrozně jemné a mám jich málo (což je jistě moje chyba, že ano), nedejbože, když jsem si s vědomím a požehnáním rodičů na vlasy dala ten nejméně agresivní vymývycí tónovací šampon, to se konala přednáška o tom, jak mi to vlasy zničí a jak mi vypadají. Jen tak pro zajímavost, kompliment v jejich stylu vypadá takhle - "Ty máš obarvený vlasy, viď? Máš je jako Nečasová, taky takový rozcuchaný." Toho se mi dostalo vloni v létě.

S příchodem na střední nastal zlom a z jedničkářky se i kvůli psychickému teroru jedné z největších sviní, co znám, a která byla bohužel celé čtyři roky kromě učitele na matematiku a fyziku také mým třídním, stal uzlíček nervů, který byl rád, když z jistých předmětů dostal za tři nebo alespoň za čtyři. Tehdy začala série připomínek týkající se jednak mých studijních výsledků, mého oblečení a mé váhy, doprovázené výslechy na téma, co všechno jsem si koupila za peníze k Ježíšku a podobně (jako dítě jsem totiž hned po rozbalení dárků na Štědrý den musela volat a hezky vyjmenovat, co že jsem to všechno dostala, dárek od dárku).

Když jsem na začátku prosince před třemi lety úspěšně obhájila bakalářku a tím dokončila bakalářské studium, na povánoční návštěvě jsem se místo nějakého pogratulování dozvěděla jen to, že "Něco dostaneš, až uvidíme diplom." Já jsem totiž taková lhářka prolhaná, které se to, že má titul, neuvěří, dokud se neuvidí důkaz. Tahle konkrétní událost mnou otřásla poměrně dost silně a i když bych si přála opak, už na ni asi nezapomenu.

Teď je mi 27. Změnilo se jenom to, že "Tak co škola?", "Už máš hotový všechny zkoušky?" vystřídalo "Máš práci?", "Hlavně, abys měla hodně práce." a podobně. Přesto jsem jim každý týden volala a pokud to jenom trochu šlo k nim s našimi jezdila (ne pokaždé, s tím jsem přestala poté, co jsem si odtud párkrát přivezla krásná nachlazení, protože nebyli schopni pustit do vrchního patra topení, aby tam nebyla zima jak v ruském filmu, když tam budeme), protože jsem si pořád opakovala, že přes to všechno jsem jejich jediné vnouče, a taky jsem to dělala hlavně kvůli tátovi. Řekněte mi, kdo v mém věku tohle dělá?

Tenhle týden jsem s tím skončila. Provinila jsem se totiž tím, že jsem se jim prakticky hned, jak mi na promoci (to, že na ni nepřijeli, bylo jen tak mimochodem jejich rozhodnutí) šoupli do ruky diplom, nehlásila, ale dokonce jsem si dovolila ještě jít s přítomnými (což zahrnuje i babičku druhou, se kterou se vždycky dalo vyjít naprosto bez problémů, neřešila každou pikačovinu a jsem za ni neuvěřitelně šťastná) na oběd a zavolat jsem chtěla, až se vrátíme a budeme v klidu doma. Dočkala jsem se hysterického výlevu, jak na ně nebereme ohledy (co na tom, že oni je nikdy nebrali a neberou), načež děda ani nebyl schopný mi do telefonu říct třeba Gratuluju, ani si ten telefon nevzal. Jen z dálky pořvával cosi o tom, že je naštvaný, že jsem nezavolala. Možná jsem to neměla slyšet, ale v telefonu to jde slyšet velmi zřetelně. A aby toho nebylo málo, když jsem včera jednou nezvedla telefon, protože jsem byla na nákupu a neslyšela ho, jsem se dozvěděla, že si babi myslela, že, cituji "s ní zase nechci mluvit." Protože já jsem přece ta, kdo je naštvaná a nerudná na všechny kolem, hlavně ty nejbližší. To, že jsou bezohlední sobci, jsem věděla, protože takoví byli vždycky. Že se jim ale i na dálku podaří zkazit mi promoci, to jsem skutečně nečekala.

Tenhle víkend se k nim původně mělo jet, že se bude slavit, měli jsme objednaný i slaný sýrový dort (dnes si ho hezky dojíme sami a nemám ohledně toho jakékoliv výčitky). Nejelo se nikam, neboť jsme trochu přikrášlili naše nastydnutí, a mám-li být upřímná, už jenom to mě vyléčilo. Nechci s nimi mluvit, natož je vidět. Nejsem si vědoma toho, že bych udělala něco špatně nebo že bych jim dala nějaký důvod k tomu, aby se ke mě museli chovat tímhle způsobem. A především to, že už dávno fakt nejsem malý parchant, který bez odmlouvání udělá to, co se mu nařídí a kterému budou řídit život. Vzhledem k tomu, že je jim přes 90, si tohle už asi do konce života neuvědomí. A bohužel si neuvědomí ani to, že kdybych byla jenom o trochu labilnější a nevytvořila si na ty jejich neustálé kecy, jejichž dopad si vůbec neuvědomují, takovou hroší kůži, že je okamžitě druhým uchem pouštím ven, jejich jediné vnouče s nimi už před dobrými patnácti lety mohlo přerušit veškerý kontakt. Tenhle poslední výstup už byl fakt hodně přes čáru a interakci s nimi a to neustálé citové vydírání už fakt nedávám. Už ne.

 


Anketa

Kolik let vám jest?

1-10 2.3% (19)
11-15 25.3% (211)
16-18 13.8% (115)
Od 19 výš 58.6% (488)

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. března 2018 v 14:25 | Reagovat

Dědové jsou zapšklí, chybí jim mladá děvčata!

2 Guizmo Guizmo | Web | 11. března 2018 v 12:22 | Reagovat

Mám pocit, že takového nějakého příbuzného má každý, s tetou a babičkou mám taky spoustu "krásných" zážitků. Některý lidi prostě žijou v tom, že se planeta točí kvůli nim...

3 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 12. března 2018 v 9:53 | Reagovat

[1]: Ty jsi fakt kretén.

4 Papírová křídla Papírová křídla | Web | 25. března 2018 v 15:56 | Reagovat

Já to mám s prarodiči úplně jiné, téměř se s nimi nevídám, moc se "nedružíme", takže si tvoji situaci asi nedokážu úplně představit. Já bych se na ně vykašlala už dávno, z tvého vyprávění z nich nemám vůbec dobrý dojem a nechápu je. Obdivuju tě, že jsi to s nimi vydržela tak dlouho.

5 Aiko ^_^ Aiko ^_^ | 12. dubna 2018 v 13:45 | Reagovat

No nevím, ale právě že když si jejich jediné vnouče, čekala bych, že se k tobě budou chovat úplně jinak než jak je popisuješ. Tohle (i to ostatní co popisuješ) od nich bylo vyloženě hnusné a nedivím se ti, proč si se rozhodla tak jak ses rozhodla.
Jinak teda i já mám pár příbuzných, nad kterými jsem už před lety zlomila hůl a vůbec se s nimi už nevídám, protože poslouchat při každé návštěvě jak jim vadí moje vegetariánství, má slabost pro Japonsko a další věci, to jdu vždycky raději dělat něco smysluplnějšího. :D
Tak pevné nervy a svého rozhodnutí se nepouštěj. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama