Březen 2018

Takunomi. - recenze

31. března 2018 v 14:25 Anime recenze
Dvacetiletá Michiru Amatsuki se akorát přestěhovala do Tokya, aby začala svou novou pracovní kariéru a tak trochu i úplně nový život, protože Tokyo je tak trochu svět sám pro sebe. Aby alespoň trochu ušetřila na bydlení, rozhodla se svůj nový život začít ve Stella Haruno House, což je čistě dámské společné bydlení bez ohledu na věk nebo povolání. A i když má Michiru ze začátku trochu strach, už při prvním setkání pozná, že s dalšími obyvatelkami, Kae Midorikawou, která plánuje svatby, Nao Kiriyamou, která prodává oblečení a její mladší sestrou, vysokoškolačkou Makoto, si určitě padnou do noty. Existují totiž minimálně dvě věci, které mají všechny čtyři společné - zálibu v dobrém jídle a především v dobrém pití. A s dobrým jídlem a pitím jde přece hned všechno lépe!

Pokud by bylo spolubydlení jenom o sdílení chutného žvance a pití samých dobrých věcí, hned bych do toho šla! :D (vážně, ty holky doma snad nedělají nic jiného, než že jenom chlastají! :D) Od Takunomi. jsem očekávala něco podobného, jako bylo Osake wa Fuufu ni Natte kara, a taky jsem se toho dočkala. ^^ Přiznám se, že snad každý víkend jsem při něm dostávala ohromnou chuť na něco k pití, protože každý díl se točil kolem nějakého konkrétního (a existujícího, i to Asahi, které jsem dostala k Vánocům, mi zahrnuli!) alkoholu a já jenom pokaždé utírala slinu. :'3 Byla to zkrátka přesně taková miloučká víkendová oddychovka (navíc v délce 12 minut na epizodu), v kterou jsem doufala, a která mi skutečně udělala radost a kterou můžu jedině doporučit. :>


The Goblin King

29. března 2018 v 8:57 Královniny panenky
Co si budeme povídat, pro stará fantasy mám tak trochu slabost a tady Labyrinth byl odmala taková má guilty pleasure ... a Jareth se prostě setsakramentsky povedl, obzvlášť v jistých partiích. 8D


Na sentiment nemám prostor

28. března 2018 v 17:57 Herald z roku 2018
Jaro nám pořád nějak nedorazilo. Tedy, spíš vždycky dorazí tak na jeden den, aby ty zbylé dva, které ho obklopují, zase přinesly hnusný podzim. Nebo dokonce zimu ... dneska tu, než se to zvrhlo v regulérní déšť, zase padal sníh. -_-

Alespoň, že včerejšek, na který jsem měla plány, patřil k tomu jarnímu minimu (i když, ten ledový vichr skutečně jarní nebyl). Před Edičním střediskem už konečně zvládli dopoložit dlažbu na podlahu, takže jsem si konečně mohla vyzvednou videodokumentaci své promoce, ale řeknu vám, byla jsem velmi ráda, že jsem z té budovy mohla hezky rychle vypadnout. Už jen ta cesta tam, když jsem se k ní blížila, přinesla ten starý známý pocit kamení v žaludku, který už teď neměl ani žádný důvod. V tom jarním vzduchu jsem se prošla až dolů na Mírák, tou cestou, kterou jsem tolik let chodívala na nádraží, a přepadla mě až taková poměrně silná nostalgie. Kdyby to bylo jen o tomhle městském courání, brala bych klidně znova, ale do té nervovací mašinerie už bych znovu nevkročila ani za zlaté čuně, fakt ne. Ale právě na tyhle jarní cesty domů nebo čekání na vlak na lavičce na nádraží v tom už nízkém slunci vzpomínám ráda, ty totiž byly skutečně fajn.


In the name of the Moon I'll punish you!

25. března 2018 v 16:24 Královniny panenky
Konečně, Chibiusa v celé své růžové culíkaté kráse! Už jsem myslela, že se tu chudák nikdy neobjeví. :'3

Pro případné rýpaly - jasně že jsem tam mohla kamínek dát jenom jeden ... ale čím víc Legendárních stříbrných krystalů, tím víc Adidas. >:3


Mahoutsukai no Yome - recenze

25. března 2018 v 9:30 Anime recenze
Dalo by se říct, že patnáctiletá Chise Hatori rezignovala na život. A upřímně řečeno, nelze se jí ani moc divit - odmalička vidí věci, které ostatní lidé vidět nedokážou, což vedlo k tomu, že se jí ostatní stranili jako té divné, vlastní matka se ji pokusila zabít a nakonec zabila sama sebe. Proto se Chise, které už nezáleží vůbec na ničem, obzvlášť na sobě, a která nemá kam jít, rozhodla sama sebe nabídnout v aukci s tím, že ji třeba někdo na něco využije a že bude alespoň k něčemu potřebná. Nakonec ji za pět milionů liber koupí tajemný cizinec s maskovanou tváří, který se později představí jako Elias Ainsworth, čaroděj. Chise je totiž vzácnost, něco, čemu se říká "Slay Vega" - člověk, který nejen že dokáže vidět fae, ale kromě toho má sám magický potenciál. Jenže bohužel, tento potenciál má také za následek to, že běžná smrtelná těla ho příliš dlouho nezvládnou a délka života Slay Vega není tedy moc dlouhá. Elias si Chise vybral nejen z čistého zájmu pro jeji vzácnost, ale také jako svou učednici ... a budoucí nevěstu. Což se může zdát trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že Chise je stále pořád jenom smrtelný člověk a Elias není ani člověk, ani fae, nýbrž něco napůl (což lze ostatně odvodit i od toho, že místo běžné lidské hlavy má zvířecí lebku). Ve svém novém domově na anglickém venkově Chise začíná pronikat do kouzelného světa nejrůznějších fae a jiných bytostí, které vždy nemusí být zcela čisté úmysly, a získává spoustu nových přátel a lidí, kterým na ní záleží. A i když by se mohlo zdát, že její vztah s Eliasem je založen na tom, že pro něj představuje něco jako pokusného králíka nebo domácího mazlíčka, jelikož pro Eliase jsou lidské city tak trochu španělskou vesnicí (ne že by je neznal, ale nikdy je nezažil), oba dva se od sebe vzájemně učí a jejich pouto je den ode dne pevnější.

První, co je nutné říct, je to, že Mahoutsukai no Yome je vizuálně neuvěřitelně nádherné anime. Celý ten magický svět a všichni jeho obyvatelé, to vše v kombinaci s naším běžným světem takříkajíc před závojem, je něco neuvěřitelně kouzelného a právě ta celková poetika celé první poloviny anime byla něco, na co jsem se každý týden těšila. A ačkoliv je to právě polovina druhá, kde se dočkáme více děje a více zvratů, musím podotknout, že i přes to se mi první půlka líbila trochu víc, možná právě i proto, že poskytovala takový milý náhled do každodenního života protkaného magií. A taky, a to je pro mě věc docela důležitá, měla mnohem lepší opening i ending, především z hudebního hlediska. Ovšem celkově je moc pěkné pozorovat, jak se vztah mezi Chise a Eliasem vyvíjí, ale i to, jak se vyvíjí a mění sama Chise. Taky je hrozně fajn to propojení s anglosaským folklórem a další postavy, ať už třeba good boy Ruth (s bonusem v podobě hlarce Jurči) nebo Lindel, jsou taky super. Stručně řečeno, dočkáte se kouzel, dočkáte se víl, dočkáte se Banshee a v neposlední řadě se dočkáte i draků, a to všechno v krásném provedení a hrozně milé poetické podobě, která vás prostě zahřeje u srdce. Mahoutsukai no Yome je rozhodně něco, co stojí za to vidět. ♥


Citrus - recenze

24. března 2018 v 17:35 Anime recenze
Yuzu je Gyaru každým coulem - má odbarvené vlasy, libuje si v make-upu, dlouhých barevných umělých nehtech, módě a školní uniformu si upravuje a nosí podle svého. I když byla Yuzu vždycky jedináčkem, její matka se znovu provdala, a tak ji kromě stěhování čeká také nová škola a co víc, bude z ní starší sestra! Ovšem, už první den ve škole ukáže, že všechno nebude až tak růžové - Yuzuina nová škola je totiž zcela dívčí, navíc konzervativní a silně striktní ... což tak úplně nejde dohromady jak s Yuzuinou povahou, tak s jejím vzezřením, a navíc tato skutečnost nenávratně boří veškeré Yuzuiny sny o středoškolské romanci. Proto prakticky hned po vkročení na školní pozemek dojde ke střetu týkajícího se její uniformy porušující dress-code se školní radou, především s její chladnou, přísnou prezidentkou. A aby toho nebylo málo, Yuzu záhy zjisťuje, že tahle nesnesitelná holka lpící na pravidlech není nikdo jiný než její nová nevlastní mladší sestra, Mei, která je navíc vnučkou samotného ředitele školy. Ovšem, ne všechno je vždycky takové, jaké se zdá na první pohled, a Yuzu zjišťuje, že navenek chladná a uzavřená Mei má i jiné, zranitelnější stránky. A také to, že hranice mezi nenávistí a láskou často bývá velmi tenká.

Kdo by to byl z toho vrchního odstavce řekl, že se bude jednat o shoujo-ai, že? :D Každopádně, Citrus je skutečně především školní romance, ale poněkud víc dramatická. Což je podle mě bod k dobru, protože reálné mezilidské vztahy taky nejsou tak přímé, jednoduché a bezproblémové, jak je některá anime mají tendenci prezentovat. Ale přiznám se, že Mei mi většinu času svým chováním (sorry, ale používat intimnosti tímhle způsobem a prvoplánově jako zbraň je docela hnusné, divné a rozhodně ne romantické) a tím, jak pokaždé otočila někam úplně jinam, dost pila krev (boohoo, nejsi jediná na světě, kdo má nějaké problémy nebo daddy issues, víš?) Dokonce i ta Matsuri, o které jsem se v prvních chvílích vyjadřovala velice nelichotivě, dokázala jít do sebe. Ale ono je asi potřeba mít v každém anime pár dokonale stereotypních charakterů, že? Nebo ne? No to je jedno. Ale i tak bych řekla, že především v rámci žánru se jedná o dílko celkem povedené a i vizuálně pěkné.


Sanrio Danshi - recenze

24. března 2018 v 16:43 Anime recenze
Kouta Hasegawa je ve druhém ročníku střední školy a odjakživa má moc rád jeden z charakterů společnosti Sanrio - roztomilého žlutého pejska jménem Pon Pon Purin ... jenže od jisté doby a jisté velmi nepříjemné zkušenosti a události odmítá přiznat i to, že vůbec zná jeho jméno. Navíc, bylo by přeci divné, aby středoškolák a ještě ke všemu kluk měl mezi zálibami něco takového, dětského a holčičího. Ovšem, čirou náhodou na stejnou školu chodí i Yuu Mizuno, který zbožňuje zajíčka My Melody, a jeho dlouholetý kamarád, fotbalista Shunsuke Yoshino, jehož idolem je pro změnu kočička Hello Kitty. A co víc, nijak zásadně se s tím netají, spíš naopak! Je to právě hlavně Yuu, který Koutovi ukáže, že za to, že má člověk něco rád, se vůbec nemusí stydět, i když se jedná o roztomilé Sanrio charaktery. Důležité je jen to, aby dokázal přiznat, že to má rád, ani ne tak okolí, jako především hlavně sobě, a aby mu to přinášelo štěstí a dělalo radost. A tak se časem z Kouty, Yuua, Shunsukeho a dalších dvou chlapců, prezidenta studentské rady Seiichiroua Minamota, který je velkým fandou štěňátka Cinnamoroll, a drobného prvňáka Ryo Nishimiyi, který pro změnu obdivuje hvězdná dvojčata Little Twin Stars, stane partička, která sama sebe interně nazývá Sanrio Danshi - právě podle jejich roztomilých oblíbenců. Kouta má tedy konečně pocit, že našel to, co mu celou dobu scházelo, ale začne pociťovat ještě něco jiného - chtěl by alespoň jednou zazářit, stejným způsobem, jakým to dokážou tyhle roztomilé charaktery, stejným způsobem, jaký na něj tak mocně zapůsobil. A proto se chlapci rozhodnou dát společně dohromady na nadcházející školní festival muzikál.

Pojďme bořit genderové stereotypy, woohoo! Když jsem se o Sanrio Dashi dočetla poprvé, dala jsem si ho na čekačku s tím, že to bude další přiteplená oddechovka, na které se, co si budeme namlouvat, jednou za čas velmi ráda podívám, a kdy jindy, než právě na jaře, že. A ona to skutečně je další přiteplená oddechovka, ale, a to je důležité, to není JEN další přiteplená oddechovka. S tím vším manservicem (někde jsem na to právě v souvislosti s ním narazila a velmi se mi to zalíbilo) a rozkošnými, fakt rozkošnými postavami (Yuu je můj favorit od začátku, ten chlapec je prostě k uňufání, a to nejen díky fialovým vlasům) a tak se totiž otevírá poměrně důležité téma - Fakt by se člověk měl stydět za to, že se mu něco líbí, jen proto, že někdo někdy rozhodl, že je to pro jeho pohlaví/věk neakceptovatelné, a společnost se tím začala řídit? Proč by měly mít jenom holky právo na to, aby se jim mohly líbit roztomilé věci, zatímco kluci musí být za každou cenu "chlapi", kteří nesmí projevit citlivost? A když to vezmeme úplně do důsledku, proč je v dnešní době v pořádku, když si holka obleče nějakou část dříve striktně pánského šatníku, ale kdyby si kluk vzal něco z toho dámského, tak ho společnost okamžitě označí za divného a bude na něj koukat skrz prsty? Možná nad tím moc filosofuji, ale Sanrio Danshi, ať už je třeba jakkoliv klišoidní, jak mi někdo může chtít namítnout, podle mě především šíří jednu moc důležitou zprávu - Nikdo by neměl mít právo nutit vás stydět se za něco, z čeho máte radost a co vás dělá šťastnými. Pokud vás vaše zájmy naplňují, nikdy na ně nejste moc staří. A když to ostatní nedokážou zkousnout, je to jejich problém, ne váš. A pokud si najdete přátele, kteří to vidí a cítí stejně, držte se jich zuby nehty. A kdyby už nic jiného (a že pro mě to není jediný důvod), tak už jenom proto je strašně dobře, že tohle anime existuje. :3


Ito Junji: Collection - recenze

23. března 2018 v 17:05 Anime recenze
Asi žádnému člověku, který má rád jak žánr hororu, tak mangu a anime, nebude jméno Junji Ito neznámé. Tento pán je totiž právem nazýván králem japonského hororu. A právě z jeho specifických děl toto surrealistické panoptikum vychází.

Našinec může jméno Junji Ito znát miminálně z mangy Uzumaki neboli Spirála, která tu kdysi vyšla v českém překladu. Další věcí je například ta divná, strašně divná a dost nechutná rybí věc neboli Gyo. No a já osobně mám od něj strašně ráda kraťoučkou záležitost jménem Ningen Isu neboli Human Chair (vážně, doporučuji). Jeho díla mají zkrátka takový specifický styl a ráz, že je bezpečně poznáte (o tom už ostatně svědčí i samotný náhled níže :D), a i proto jsem se na tenhle počin tak těšila. A jsem fakt ráda, že ten styl si zachovalo i anime. V každé epizodě se tedy dočkáme většinou dvou různých příběhů. Jasně, některé jsou děsivější, některé méně, ale divné tím správným způsobem jsou úplně všechny. :D Osobně mě třeba strašně bavil Souichi a jeho kletby (aneb když vás někdo nachytá, jak visíte na stromě zaháknutý v převleku za něco divného, který vám brání utéct, začněte mňoukat a všichni si budou myslet, že jste kočka :DDD) a třeba epizoda s Fuchi byla tedy creepy af. Nepovažuji se za nějakého znalce, ale s tím, jak tohle anime nakonec dopadlo, jsem byla poměrně dost spokojená. :) Rozhodně víc, než třeba se Sekai no Yami Zukan nebo s posledními řadami Yami Shibai, kde už se většinou taky víceméně vařilo z vody.


Začíná jaro

20. března 2018 v 18:43 Herald z roku 2018
Drž hubu.

Tedy, oficiálně začalo až v 17:15, ale ani tak to na něj venku ještě moc nevypadá. :'D Ale alespoň už nemrzne a sníh vesele taje. A já tomu prostě věřím, že aspoň na ty Velikoce by trochu dorazit mohlo.


Rovný k rovnému aneb dva "sportovci" na plese sportovců

18. března 2018 v 11:32 Historie conů, slezin a jiných akcí
Víte, jak to dopadá, když si po sto letech naplánujete na polovinu března ples s tím, že už bude hezky jaro? Samozřejmě tak, že vám den před ním začne zase mrznout jak v ruském filmu a do toho se přidá sněhovo-vichrová apokalypsa. ^^"

Ale bylo to fajn, ne že ne. :3


Severočesky aneb aktivně uhelně

17. března 2018 v 8:54 Vychytávky
Na začátku února jsem si potom, co jsme se chvíli předtím bavily s Atheirou na téma nedostatku přírodních tentonoců proti černým tečkám v našich drogeriích, s obrovským nadšením odnesla z DM několik baleáckých produktů na čištění pleti z černé řady s aktivním uhlím, protože mám-li být upřímná, nerada platím jenom za značku a pokud najdu něco, co je cenově přívětivější a funguje stejně, ne-li líp, radši investuji do toho. A v tomhle případě myslím, že jsem udělala víc než dobře.


History Makers

12. března 2018 v 20:04 Královniny panenky
Na MDŽ byla sleva 20%, a taky mi ho po skoro půl roce znovu naskladnili ... a tak mi osud domů přihnal jeden japonský Eros a Víťan konečně dostal ženu, tedy muže. :3

(další pár je pohromadě a já můžu v klidu spát)


P.S. Muffin a čaj je boží a nemůžu se dočkat, až se zítra zase začtu

Mezigenerační etudy

10. března 2018 v 11:18 Různé texty
Tenhle článek bude poměrně dost osobně laděný a vůbec se nebudu zlobit, pokud ho přeskočíte. V rámci psychohygieny se z toho ale potřebuji vypsat a od toho přece blogísky jsou. Od čtyři roky starého článku Vnouče na roztrhnutí totiž situace nabrala dost nechutné točky.


Grande finále honu za magisterským tituleškem aneb druhá liščí promoce

7. března 2018 v 16:41 Historie conů, slezin a jiných akcí
Spousta lidí na mě vždycky koukala jak na blázna, když jsem jim řekla, že promoci si člověk samozřejmě musí zaplatit ... ale na druhou stranu, kolik jich za život budete mít, že? Tak tedy alespoň pár slov o mé druhé.


Česnekové selfie

5. března 2018 v 19:12 Vše kolem Tweedledee
Nikoliv s česnekovým dechem, ale s ňuňavým upířím česnekem, na kterého se mi nakonec přeci jenom povedlo nastřádat. ♥


Osmý rok existence Underlandu

4. března 2018 v 8:08 Herald z roku 2018
Děkuji, že jste to se mnou vydrželi už tak dlouho.

I když to tak někdy nemusí vypadat, vážím si toho a dost to pro mě znamená. (◡‿◡✿)


Arktický týden v Lidlu

3. března 2018 v 16:43 Herald z roku 2018
A že ta Sibiř, kterou nám sem Rusáci poslali, byla na můj vkus skutečně až moc mrazivá. Ale alespoň bylo krásně, tolik slunečných dní vkuse za sebou už dlouho nepamatuji (i když jsem měla pocit, že to sluníčko v mrazivých dnech ze mě tu energii spíš vysávalo, než aby mi ji dodávalo) a když se dostatečně nabalíte, mráz není až takový problém. Když jsem psala kamarádce do Anglie, hlásila, že tam mají sněhovo-mrazovo-vichřicovou kalamitu a že předchozí den pět hodin nešel proud. Můžeme být rádi, že to u nás byl jenom ten mráz.


Outer Senshi

1. března 2018 v 14:36 Královniny panenky
Když už chudák Víťan osušil hubu a zůstal sám (sorry, pal), tak alespoň planetami chráněné maželky i se svými Talismany už jsou zase spolu. ♡

(kdo si počká, ten se někdy dočká i vyfocené Chibiusy)