Únor 2018

Bishoujo Senshi Sailor Moon Crystal - recenze

25. února 2018 v 16:07 Anime recenze
In the name of the Moon
I'll punish you!

Usagi Tsukino není (snad kromě svých neuvěřitelně dlouhých blond vlasů, které nosí svázané tak, aby v souladu s jejím jménem připomínaly zaječí ouška) ničím výjimečná. Ve škole je průměrná (až podprůměrná, co si budeme namlouvat), poněkud nešikovná, snadno se rozbrečí a dělá jí obrovské problémy ráno vstát včas, aby neustále nezaspávala do školy. Mimo to je ale neuvěřitelně přátelská, má laskavé srdce a za své přátele by položila život. A taky je velkou fanynkou Sailor V, maskované hrdinky, která v Tokyu udržuje pořádek. Jednoho dne, když opět běží ráno pozdě do školy, potká černou kočku s náplastí na hlavě. Tu stejnou kočku v ten den potká ještě jednou, podruhé jí však náplastí konečně zbaví. Jaké je ale její překvapení, když pod onou náplastí objeví znamení v podobě srpku měsíce a co teprve, když na ni ona kočka, která se představí jako Luna, promluví. Usagi totiž byla vyvolena, aby se stala první Strážkyní chráněnou Měsícem, Sailor Moon, jejímž úkolem je najít a probudit další Strážkyně a poté najít a ochránit ztracenou měsíční princeznu a Legendární stříbrný krystal, artefakt s obrovskou mocí, po kterém baží další bytosti s ne zrovna přátelskými úmysly. Usagi alias Sailor Moon, která to ze začátku tak nějak nemůže pobrat, tedy postupně najde zbývající Strážkyně chráněné planetami, Sailor Mercury, Sailor Mars, Sailor Jupiter a Sailor Venus, a společnými silami musí splnit svůj úkol. Jenže kdo je vlastně ona princezna, která dokáže ovládat Legendární stříbrný krystal, a co vůbec dělá na Zemi? Jak je možné, aby někdy bylo na Měsíci nějaké království? A o co tady vlastně vůbec jde a jak s tím vším souvisí Sailor Moon? Pro Usagi, která by měla být vůdcem týmu, to vůbec nebude jednoduchý úkol ... obzvlášť, když se na scéně objevuje ještě maskovaný týpek Tuxedo Mask, ke kterému ji to z nějakého důvodu silně táhne. Je těžké zachraňovat svět, když kromě maskované bojovnice jste především mladá dívka a pomalu si uvědomujete, že jste zamilovaní až po uši.

Rozhodovala jsem se, jestli se podívat na původní devadesátkové anime nebo tady na remake z roku 2014. U původního mě totiž poměrně odrazoval počet dílů a když jsem si pak někde přečetla, že Sailor Moon Crystal se poměrně věrně drží mangy a kromě toho oproti původnímu anime obsahuje minimum čistě fillerových dílů, měla jsem jasno - není čas ztrácet čas a na fillery, které obecně považuji za zlo, už vůbec ne. Sailor Moon je zkrátka pramáti všech mahou shoujo titulů, a tak samozřejmě obsahuje všechno, co by v tomto směru obsahovat mělo (prostě někde se ta klišé vzít musela :3) - sugestivní transformace, slušivé oblečky, epické útoky, jejichž názvy je zcela nutné vykřikovat nahlas, a podobně. Ale upřímně řečeno, člověk to sleduje i právě kvůli tomu, a Sailor Moon je prostě klasika. :) V jádru je to prostě trochu vytuněná (aneb wibbly-wobbly timey-wimey stuff, a to pořádný) pohádka se vší romantikou, která k takovým pohádkám patří, a i když obecně na úplné slaďárny nejsem, tak v tohle případě jsem si i celkem rochnila blahem, protože jak říkám, patřilo to k tomu. Krom toho jsem si rovnou v závěsu dala všechny tři řady, které spolu souvisí a de facto na sebe navazují, a stejný postup bych vám doporučovala taky, protože jinak byste přišli o úžasné Outer Senshi neboli Strážkyně týkající se zbylých planet naší Sluneční soustavy (především tedy překrásnou Sailor Neptune a Sailor Uranus, která se v prvním okamžiku zařadila na seznam mých crushů ♡). A kromě toho si v jejich průběhu především Usagi projde obrovským character developmentem. Zkrátka, Sailor Moon mě zaujalo natolik, že už nade mnou na poličce bdí Chibiusa se Sailor Neptune a dnes jsem došla k závěru, že nutně potřebuji i Uranus, z jistých osobních důvodů, a taky proto, že děvčata prostě patří k sobě. Mohla jsem se k němu dostat už dřív, ale kdo ví, třeba by potom nemělo až takový účinek. :3 (Jen tak mimochodem, pořád přemýšlím nad tím, jak je možné, aby blonďatá matka a tmavovlasý otec měli růžovovlasou dceru. Vím, moc to hrotím. :D)

Konečně jednou skutečně nesmradlavý odlakovač

24. února 2018 v 16:15 Vychytávky
V poslední době mám pocit, že prakticky každý produkt od Dermacolu, na který narazím, je takový malý zázrak. Ale když ona je to fakt pravda. :'3


Drápky si lakuji ráda a troufám si říct, že co se odstínů týče, mám doma poměrně pestrou sbírku (o čemž ostatně svědčí i nějaké ty pidiskvrnky, které se mi za léta stihly nashromáždit na stole ... interně ho nazývám svým vzorníkem). No a s lakováním jde logicky ruku v ruce i odlakování. Pokud tedy nepatříte k jedincům schopným chodit x týdnů s oprýskanými nehty, dokud to asi neopadá samo (ne, nepatřím k nim a osobně mi to přijde i dost odpuzující, když to u někoho vidím). A i když jsem takový feťák, kterému voní třeba i benzín, odlakovače, i ty bez acetonu, mi vždycky smrděly příšerně, a ty, které měly ještě po něčem vonět, dvojnásobně. Nehledě na to, že ty totálně vysušené nehty plus kůže kolem nich po odlakování nejsou taky zrovna nic moc.

Pak ale mamka před nějakou dobou přinesla tehdy úplně nový odlakovač na nehty právě od Dermacolu, bez acetonu, bez zápachu a ještě pro slabé nehty. No a já po nějakých těch měsících používání můžu říct jen to, že na něj nedám dopustit (a Ježíšek mi dokonce přinesl další do zásoby, takže jsem vybavená). I výrazné odstíny odstraňuje rychle a víc než obstojně, skutečně nesmrdí a co víc, nevysušuje! Po odlakování totiž na nehtech a okolní kůžičce zanechá takový olejnatý film, takže už žádné div ne rozežrané konce prstů, jak kdybyste je máčeli do kyseliny (takže by podle mě mohl být i dobrou náhradou pro jedince, kteří běžný odlakovač právě z toho důvodu nesnesou).

Samozřejmě, pokud dáváte dolů nějaký lak, který třeba obsahuje velké třpytky nebo podobně, i v tomhle případě ho budete dávat dolů na etapy, protože ten zkrátka nejde jedním tahem dolů ničím (snad jenom bruskou). Jinak ale skutečně nemám nic, co bych mu vytknula, protože se mi skutečně osvědčil. :3


Hermelína, královna sýrů

21. února 2018 v 10:57 Královniny panenky
No jo, už jí tak říkám ... a v téhle verzi je prostě fakt úchvatná a neskutečně nádherná.


Kixy, kixy everywhere

18. února 2018 v 17:43 Herald z roku 2018
Aneb jak mi invaze virů už druhý týden ničily plány. A vlastně nejen viry.

Ono to začalo už minulou neděli, kdy mi nečekaně přišla smska ohledně táborové schůzky (nečekaná proto, že jsem měla zato, že ti, co by to měli vědět, vědí, že letos z několika důvodů nejedu). Nakonec jsem si to tedy vyřešila sama, ale doslova mě šokovalo jen tak mimo řečí bylo plánováno, že budu u oddílu s Chlopní. S CHLOPNÍ, které bych nejradši urazila hlavu pokaždé, kdy ji vidím a snažím se s ní přicházet do kontaktu co nejméně. A že prý se na to strašně těšila (nejspíš na to, jak za ni budu dělat práci). Kdybych v tu chvíli nedopíjela skleničku červeného, tak bych si asi musela regulérně dát panáka, protože tohle jsem fakt nebyla schopná vydýchat po zbytek dne (a doteď to považuji za hodně hnusnou zradu). Předtím jsem z toho až takovou radost neměla, ale teď už kvůli tomu, že letos nepojedu, nemám ani sebemenší výčitku. Tohle by totiž neskončilo vůbec dobře. Kromě toho mi někdo odpískal další věc, která byla domluvená měsíc (na poslední chvíli, jak jinak), takže jsem se těšila, že se alespoň na většinu týdne ponořím do nahrazované němčiny, protože Radku minulý týden skolil bacil. Nicméně, aby toho nebylo málo, bacil nepovolil a tak jsem ji měla jenom jednou ve čtvrtek. Je to zkrátka radost, když vám všechno vychází, jak chcete.


Snad už definitivní finále všech šedivostí

15. února 2018 v 10:55 (Ne)zaujaté "recenze"
Tak nějak jsem tušila, že to bude trapas už dávno předtím, kdy jsem zahlédla titulek jedné z prvních recenzí ve znění "Všichni se tam chovají jako idioti" ... dotyčný snad nemohl použít výstižnějších slov. Osobně bych možná byla ještě i trochu ostřejší (ale tady by to snad dostatečně nevystihl ani výraz "kokot").

Ale, když už jsem se obětovala na všechno, co předcházelo, byla bych srab, kdybych to nedotáhla do konce.


Láska prochází žaludkem

14. února 2018 v 14:02 Královniny panenky
V případě epické lovestory Demogorgona a Barb to platí obzvlášť. :D
Tak šťastný Den kamenování knězů!

Fotky © The girl with turquoise hair (aranže spáchány společnými silami)


Trocha křečkování

14. února 2018 v 8:31 Epické výroky
"Asi mám doma autistickýho křečka ... se sebevraždenými sklony."

~ Kyoko onehdy v kavárně ohledně nového přírůstku do rodiny ~


Říkala jsem, že se třeba prostě jenom ještě nestihl aklimatizovat ... a zřejmě jsem měla pravdu. 8)

Proč je reciprocita důležitá

13. února 2018 v 14:57 Různé texty
Stávalo se mi, většinou tehdy, když jsem nazdařbůh (nebo takzvaně "na čumendu") procházela obchody, že jsem poměrně často narazila na něco, u čeho jsem při pohledu na to naprosto přesně věděla, že by se to někomu z mého okolí přesně trefilo do vkusu, že by se mu to určitě líbilo. A právě tehdy přicházelo to šílené, téměř neutišitelné nutkání onu věc dotyčnému pořídit. Ne proto, že bych si ho chtěla nějakým způsobem kupovat. Prostě jen tak, aby měl radost. A abych já mohla mít radost z toho, že on má radost. A když už jsem ji nepořídila rovnou, alespoň jsem o ní dotyčného informovala s tím, jestli by ji nechtěl, v případě kladné odpovědi pro ni samozřejmě ihned naběhla. Takový ten hodný blbec, asi si řeknete. A vlastně máte pravdu.

Co si budeme namlouvat, to nutkání nezmizelo. Jen ze mě už se asi stal, co se mezilidských vztahů týče, trochu větší a trochu zahořklejší cynik. Když se tohle nutkání objeví, ptám se sama sebe - A co ty? Myslíš si, že oni by to pro tebe udělali taky? Že by si na tebe taky vzpomněli? A ejhle, ono to funguje. Došla jsem k závěru, že takové jedince ve svém životě, mimo rodinu, bych spočítala na prstech jedné ruky. Pro ně to udělám ráda, velmi ráda, protože vím a vidím, že oni to vnímají stejně. A ten zbytek ... vždycky se říkalo něco o házení perel sviním. Ostatně, můj táta má takové pořekadlo - Když dva nesou tyč ze septiku, tak ten posraný konec nemůže nosit pořád jenom jeden. Možná vulgární, možná nechutné, ale obrovsky výstižné.


Na skok do Číny aneb Terakotová armáda v Mostě

11. února 2018 v 14:25 Historie conů, slezin a jiných akcí
Už ani nevím, kdy jsem vlastně byla naposledy na nějaké pořádné výstavě, a marně přemýšlím, jestli tou poslední byla ta Burtonovská v Praze nebo voskové figuríny u nás ... každopádně, po dlouhé době jsme si o víkendu udělali rodinný výlet, a to do mého rodného města. Terakotová armáda je totiž něco, co by alespoň jednou za život chtěl člověk vidět. Alespoň formou výstavy (a když už ji prodloužili až do konce února, tak tuplem!)


Bílý únor ... nebo suchý?

6. února 2018 v 17:47 Herald z roku 2018
Bílý už být stihl, ačkoliv už to pro změnu není moc vidět. A co se týče toho suchého, vzhledem k tomu, že tu skleničku vína si dám maximálně o víkendu, mi může vlézt na záda. Jinak je pro mne únor nejen nejkratší měsíc, ale také měsíc, kdy silněji začínám pociťovat blízkost jara (a fakt ne v nějakém úchylném slova smyslu, který by určitě někoho z vás napadnul). Zkrátka se zase začínám více vyžívat v pastelových barvách, příjemných vůních a celkově roztomilých věcech.


Adventures of Baby Demogorgon

3. února 2018 v 14:16 Královniny panenky
Tak nějak jsem věděla, že u mě jednou skončí. Jen jsem nevěděla, že to bude takhle brzo. ^^