Leden 2018

Pořád se něco děje, jinak by nebyly dějiny

30. ledna 2018 v 22:12 Herald z roku 2018
Jen u mě se nějak neděje nic moc zajímavého, o čem by bylo vhodno psát ... ale zkusím to a uvidím. Koneckonců jsem chtěla napsat už několikrát, ale pokaždé do toho něco vlezlo. Howgh. Je teď takové divné, neurčité období ... ani zima, ani jaro, počasí jako kdyby se stále nemohlo rozhodnout, kterým směrem se má vlastně stočit. A tak se točí pořád dokola. A tak nějak se pořád dokola točí celý svět. Nebo alespoň ten můj.

O víkendu mi zase jednou bylo víc špatně z lidí, kteří nedokážou akceptovat jiný názor a jejich svoboda slova končí tam, kde začíná názor, který se liší od toho jejich. Na druhou stranu, nazvala jsem to experimentem Přirozený výběr. Krásně se totiž v pravé kráse ukázaly charaktery některých lidí a alespoň jsem zjistila, s kým nemá smysl ztrácet čas. Ale povedlo se mi, vzhledem k nepopiratelnému argumentu, že už je nový rok, prosadit letošní první poctivé domácí lasagne. S domácími lasagnemi hned jde všechno líp. A taky jsem si díky své "netoleranci" moc pěkně popovídala s jednou milou dušinkou a dokonce i do budoucna domluvila "rande". Všechno zlé je tedy k něčemu dobré. :)


Voltageous

30. ledna 2018 v 12:23 Královniny panenky
To je tak, když v takovém obchodě s všehochutí najdete něco za hubičku a prostě to tam nemůžete nechat ...


#JusticeForBarb

28. ledna 2018 v 8:47 Omítky Underlandu
Letošní leden je, co se počasí týče, celý takový nanicovatý ... a jelikož by Saku už fakt měla ráda jaro, rozhodla se, že si ho navodí alespoň růžovoučkým kabátem blogísku. A po velmi krátkém váhání jsem se rozhodla, že mu bude vévodit má oblíbená mrtvá zrzka Barb. Stranger Things jsou totiž na mém pomyslném žebříčku oblíbenosti asi tak nastejno s Gravity Falls, které tu byly předtím, a vlastně i to téma je poměrně dost blízké. Po těch devíti měsících jsem zkrátka chtěla změnu a zase něco trochu světlejšího. S výsledkem jsem nakonec spokojená dokonce víc, než jsem čekala, tak doufám, že se bude alespoň trochu líbit i vám. ^^


Kaše, kaše, kašičky

27. ledna 2018 v 16:54 Vychytávky
Pokud mě nešálí paměť (mohla bych se koneckonců mrknout do archivu, ale na to jsem teď nějak líná), o kaších od Semixu jsem se tu zmiňovala už jednou. Tehdy se však jednalo o chia kaše a tentokrát se bude jednat o kaše ovesné, dokonce hned tři. Protože co si budeme povídat, sem tam si nějakou tu ovesnou kaši o víkendu k snídani dám celkem ráda.

Semix tedy přišel s třemi různými ovesnými kašemi s třemi různými ne úplně typickými příchutěmi - s kokosem, rakytníkem a kustovnicí. Někdy začátkem roku se objevily v letáku Lidlu, tak jsem zaúkolovala rodičovstvo a jelikož nejsme troškaři, vzali jsme hned od každé příchutě. Jakožto velký fanda kokosu a prakticky všeho, v čem se kokos vyskytuje, jsem se ... chvilka nečekaného napětí ... jako první vrhla na kaši s kokosem. A byla jsem jedním slovem nadšená. Přítomnost kokosu a jeho chuť totiž byla skutečně výrazná, a to ne v takovém tom chemickém smyslu. Následovala kaše s rakytníkem, která byla taky moc dobrá a chuťově výrazná (jen si tedy nejsem tak úplně jistá, jak má vlastně ten rakytník chutnat, ale věřím tomu, že nějak tak, jak chutnala kaše), no a tenhle víkend jsem se dostala i ke kaši s kustovnicí, která byla taky moc dobrá a hezky celé červené plody obsahující.

Všechny kaše kromě dané příchuti obsahují kromě ovesných vloček také chia semínka a lněná semínka, což mi také udělalo radost, protože konkrétně lněná semínka patří k mým oblíbencům i co se týče pečiva. Stejně jako tomu bylo u chia kaší, ani tyhle nejsou přeslazené a chutnají hezky přirozeně, nijak chemicky. Jejich jedinou nevýhodou je snad jedině to, že zmizely rychlostí blesku a zatím se nám je nepodařilo nakoupit znovu.


Dneska nám to končí, už od toho bude pokoj

27. ledna 2018 v 10:12 Různé texty
Původně jsem se na tohle téma nechtěla vyjadřovat, ale přes noc se mi to nějak rozleželo v hlavě a došla jsem k závěru, že se po těch letech někde vyjádřit fakt potřebuji.

Dnes rozhodneme svými hlasy, zda zvítězí kandidát nejlidovější, to jest kandidát, který z lidu pošel (kdo poznal Šimka s Grossmannem, má u mě plus). Dnes konečně skončí období neustálého vyhrabávání špíny jedné strany na druhou a opačně, a kdy paradoxně ta jedna strana, která neustále prohlašuje cosi o navrácení slušnosti, sama ve spoustě případů význam a obsah tohoto slova ještě neodhalila. Došla jsem totiž k názoru, že oba tábory voličů jsou extrémy, každý svým způsobem. Skončí období, kdy si konečně přestanu klepat na hlavu s tím, že naprostá většina lidí zjevně nemá ani tušení o tom, jaký typ republiky že tady vůbec máme a že mezi naším parlamentním systémem a tím prezidentským je skutečně dost velký rozdíl.

Ono je ve výsledku úplně jedno, jestli budete po sečtení výsledků volat Milý Drahoši nebo Drahý Miloši. Prezident v naší zemi má tak málo pravomocí, že je to ve výsledku stejně jenom loutka, která tancuje podle toho, jak ostatní tahají za struny. A když tohle někdo dělat odmítne, následuje pětiletý celorepublikový hon na čarodějnice.

Opravdu, už jsem z toho unavená a už je mi úplně jedno, kdo tam bude sedět. Hlavně, aby už seděl. Pokud to bude znovu pan Zeman, nebudu s tím mít problém, ve spoustě názorů je mi jeho přístup sympatický. Toho honu na čarodějnice, který se na něj neustále pořádá (a kterého, alespoň mám ten pocit, se nejvehementněji účastní právě jedinci, kteří si ho v posledních volbách sami zvolili, minimálně o jednom člověku z mého okolí to vím zcela bezpečně), jsem se nikdy neúčastnila a přijde mi to nechutné, protože ať udělal cokoliv, vždycky to bylo špatně, jenom proto, že je to Zeman. Pokud to bude pan Drahoš, asi se tím nebudu nějak zásadně vzrušovat ... ačkoliv mi skutečně bylo proti srsti volit akademika, který si ani nedokáže ohlídat, aby nebyl plagiátorem. Za což se běžně chodí před disciplinárku a ze školy, že. A Zeman bude mít konečně alespoň klidné stáří a bude mít klid od všech těch supů, kteří mu nedají pokoj.

Je mi jedno, koho jste volili nebo volíte. Možnost vybrat si přeci není o tom, že automaticky začnu nenávidět někoho, kdo měl jiný názor než já (a že zase bude do krve rozhádaných rodin a podobně, úplně to vidím). Důležité je JÍT volit. Běžný občan má tak málo možností, jak se alespoň pokusit politiku nějakým způsobem změnit, a když konečně máme podruhé možnost volit hlavu státu přímo, z vlastního názoru a rozhodnutí a ne z rozhodnutí někoho, kdo by měl naše zájmy zastupovat (ten podmiňovací způsob je tam úmyslně, protože asi všichni víme, že většinou to tak není ani omylem), měli bychom toho využít. A jak říká moje maminka, trvalo to hodně dlouho, než jsme jako ženy to právo vůbec dostaly, tak bychom toho měly využít tuplem. A s tím nemůžu než souhlasit.


Poznej zákulisí blogování

22. ledna 2018 v 20:27 Challenges accepted
Zjistila jsem, že na tuhle výzvu od Canli se chystám už od listopadu (shame on me). A tak jsem si řekla, že by možná nebylo tak úplně od věci se k tomu konečně rozhoupat, když už jsem se na to tehdy rozhodla vrhnout.


Ladovská zima, za okny je

20. ledna 2018 v 20:36 Herald z roku 2018
Zdá se, i že sem k nám na sever zavítala zima. I když tedy sníh, který napadl, stihl už asi dvakrát roztát, když do něj začalo pršet, znovu napadnout a zmrznout, a do toho byla letos už druhá regulérní bouřka. To počasí je zkrátka takové nějaké napičoidní a upřímně jenom čekám, kdy ze země vylezou tripodi nebo tak něco. Ostatně, v ulici se zase začali vrtat v kanále a když se tam potulují jeden až dva týpci v bílých kombinézách a čelovkách, člověk si až říká, jestli se náhodou neocitnul ve Stranger Things.


Mad Max

18. ledna 2018 v 16:37 Královniny panenky
Nějak se mi ta Stranger Things rodina rozrostla o další osmdesátkové dítko, tentokrát zase zrzavé ... Eleven má koho týrat kámošku. ^^


Rostou tak rychle

16. ledna 2018 v 16:28 Vše kolem Tweedledee
Můj voňavý fešák, který už má nějakých dvacet čísel ... fakt jsem takhle obří hyacint nikdy neměla. ♥


Ahoj, jsem Saku a hraju na bankrot

14. ledna 2018 v 18:55 Herald z roku 2018
Protože hrát na flétnu už je trapný, a tak jsem si musela přidat nějaký méně mainstream hudební nástroj. Mé občasné přeřeky na němčině jsou celkem vtipné a tenhle je zrovna jeden z nich. :D


První německý literární počin

11. ledna 2018 v 11:15 Psací koutek
Na včerejší němčině jsme s Radkou dělaly takovou blbinku. Měla jsem dvě minuty na to, abych vypsala všechna slova (nezávisle na druhu), která mě napadnou ... a z těch slov jsem na dnešní němčinu měla vymyslet příběh.

Pro lepší představu, jednalo se o tato slova: die Tasse, der Teppich, arbeiten, rot, blau, grün, das Bier, der Wein, das Kristelkind, die Handtasche, das Haus, die Übersetzung, das Frühstück, die Katze, der Hund, die Stadt a die Straße.

No a jelikož jsem od přírody vtipník, povedlo se mi vyplodit následující kraťoučkou věc, o kterou se musím podělit i s vámi. Radka totiž byla vysloveně nadšená a myslím, že po čtyřech měsících učení to vůbec není špatné. :D


Třešňový vlas

9. ledna 2018 v 14:14 Vychytávky
Nikdy jsem nepatřila k těm šťastlivcům, kterým bohatě stačí umýt si vlasy jednou do týdne a jsou v pohodě, spíš naopak. A jelikož zrovna nejsem fanda každodenního mytí (protože ať si říká kdo chce co chce, přijde mi, že vlasy se pak mastí akorát ještě víc ... navíc, fakt se mi tím nechce trávit každý večer), mým velkým kámošem pro takové to mezidobí je suchý šampon.

Jelikož z éry Amicy jsem se už dávno dostala (fakt nechci smrdět jako dětský zásyp, trousit všude bílý prášek a vypadat jak taková dobře napudrovaná Mozartova paruka), hledala jsem něco, co by mi vyhovovalo. Většina suchých šamponů mi totiž smrděla a ty, co mi nesmrděly, od Oriflame, pro změnu cenou připomínaly drahotu a vyplatilo se je koupit maximálně tehdy, když byly v akci, a to nebylo tak často. Pak ovšem nastal poslední AkiCon a v koupelně naší kolejové buňky jsem si všimla na první pohled moc pěkné lahvičky (a pořád je to jedna z věcí, které se mi na něm tak strašně líbí), kterou mi pak ještě Saya dala očuchat s tím, že jiný sucháč už nekupuje, že je s ním hrozně spokojená. Zaúkolovala jsem tedy jednoho z varanů (Ježíšků, pro nezasvěcené) a teď už vesele používám.

A můžu říct, že zatím jsem fakt ohromně spokojená. Samozřejmě, že pokud máte vlasy v takovém stavu, že byste mohli naždímat plnou fritézu, nepomůže vám ani svěcená voda (i když, v kombinaci s normálním šamponem asi jo). Pokud jste ale v takové té mezifázi, kdy to ještě nutně mýt nechcete, ale zase nechcete mít na hlavě kuželku (což je v zimním období po sundání čepice celkem běžný stav) a prostě ty vlasy potřebujete trošičku probrat, stačí párkrát stříknout, promnout, vyčesat, upravit podle potřeby a jste schopni fungovat. A vlasy vám budou krásně vonět po třešních, jemně, šťavnatě, nijak uměle a fakt příjemně. A to se vyplatí.

Co jsem se naposledy koukala v DM, sucháčů Batiste je k dostání hned několik druhů, třeba pro zvýšení objemu a podobně, zatím jsem je kromě toho třešňového moc nezkoumala. Co se složení týče, nejsou testované na zvířatech a dokonce by měly být i veganské, takže si na ty vlasy alespoň nedáváte úplný sajrajt. A co se týče ceny, stovka za balení 200 ml, které člověk rozhodně nespotřebuje během týdne, mi taky nepřijde tak šílená. Třeba právě těch od Oriflame je jen 175 ml a stojí mnohem víc.

Po několika prvních zkušenostech tedy myslím, že minimálně tomu třešňovému Batiste zůstanu věrná a až spotřebuji darovaný, půjdu si rovnou pro další do zásoby. :3


Depka tříkrálová

7. ledna 2018 v 16:00 Herald z roku 2018
Začátek ledna pro mě je, a vždycky byl, takový dost pesimistický ... a tenhle pocit vždycky vyvrcholí na Tři krále, kdy jde zase všechna výzdoba na rok dolů a všechno je zase takové tmavé a smutné, než si na to člověk stačí zvyknout. A taky prostě nějak pořádně neví, kam se vlastně vrtnout. :'D


Cukroví je bezpečně zožráno, z darovaného domácího vaječňáku zbývá tak akorát ještě na jednou, nastal tedy čas sklidit vánoční výzdobu a nechat jen takovou tu skutečně zimní. A na mou duši, kam se hrabe nějaká posilka na to, když celé dopoledne lezete střídavě nahoru a dolů plus vysáváte jehličí a téměř vykašláváte třpytky, když jste prakticky to samé absolovovali ještě odpoledne předtím u babči. Oficiálně tedy nastává doba temna. Ovšem letos mi ji budou prosvětlovat jednak růžoví jednorožci a jednak ta spousta voňavých svíček, na které byly Vánoce skutečně štědré. Navíc už mě letos nedeptá žádné zkouškové a žádná diplomka, takže ono tak zle nakonec nebude. :) Taky jsem se vždycky v lednu konečně dostala k filmům, které jsem si nastahovala a o advent se mi na ně koukat nechtělo, a letošek v tomhle myslím nebude výjimkou. Zatím mi tu hnije třeba nové Tuto (má částečně západočeská genetická výbava se nad tímto označením doslova tetelí blahem :D), na které pořád sbírám odvahu, i když jsem zvědavá.


Takový je tedy zatím můj leden. Až trochu škodolibé uspokojení nad zoufalými zkouškovými tweety, které se začínají objevovat jak houby po dešti, překládání, němčina (mám u Radky svůj protekční čaj, bylinkový s červenou řepou, který mi fakt chutná), knížky (zahlodávám se do všech těch novinek, které se ke mě dostaly, plus si jdu ještě zítra vyzvednout Lesní lišky), nová anime, seriály (zase jsem jednou zavítala do té naší tuzemské produkce) a filmy. A taky pár věcí, které se mi dostaly do tlapek a o kterých podle mého názoru stojí za to utrousit nějaké to slovo.

Jelikož jsem si nějak zapomněla říct některému ze svých varanů, pořídila diář na rok 2018, stříbrný s rudou růží na obálce, protože byl jednak nejhezčí a jednak se na mě přeci jenom trochu podepsala utenovská estetika. A s tím novým diářem a vlastně i celkově tím, že rok je teprve na samém začátku, v sobě mám ještě takový ten počáteční optimismus, nápady a plány ohledně spousty věcí, které bych chtěla (nejen tady na blogu, samozřejmě), zrealizovat, tak uvidíme, jestli mi to vydrží, případně jak dlouho. Ona motivace a múza jsou mrchy vrtkavé, a uvidím, jakým směrem se tenhle rok nakonec bude ubírat.

Ale dost už zbytečných odborných lékařských pindů, jdu si zapálit fíkovo-heřmánkovou svíčku, protože toho dnešního celodenního mozkomořího šera začínám mít až po krk. Jak trávíte (nebo přežíváte) leden vy?

Planetarian: Chiisana Hoshi no Yume - recenze

5. ledna 2018 v 14:41 Anime recenze
Why don't you come to the planetarium?
The beautiful twinkling of eternity that will never fade, no matter what.
All the stars in the sky await you.

Je tomu již třicet let, co svět zachvátila válka a nová biologický zbraň a s ní spojený smrtící déšť vyhubily prakticky vše živé. Projekt vesmírné kolonizace selhal a lidstvo je na pokraji vymření. Existují však sběrači, kteří se vydávají do trosek naší civilizace a hledají nejrůznější zbytky zboží a jiné vzácné předměty. Ti nejodvážnější se pak vydávají i do té nejnebezpečnější zóny. K této skupině patří i sběrač, který se při snaze ukrýt se před bojovými roboty, pozůstatky války, kteří oblast stále hlídají, dostane do budovy, v jejímž vrchním patře se nachází ještě předválečné planetárium, ve kterém dokonce stále funguje dodávka energie. Zde ho také přivítá android v podobě mladé dívky jménem Yumemi Hoshino, který bez sebemenšího zaváhání předpokládá, že po třiceti letech se do planetária vrátil první zákazník. I přes jeho očividnou nedůvěru, nevoli a nezájem se Yumemi rozhodne plnit svou práci a ukázat mu hvězdy, ovšem jak se ukáže, projektor je rozbitý. Sběrač, který sice nechápe Yumemin optimismus a neschopnost pochopit skutečnou podstatu toho, jak se věci mají, se nakonec, i když to odporuje veškerým jeho racionálním zásadám a uvažování, uvolí k tomu, že se projektor pokusí opravit. A tak ve společnosti stále optimistické Yumemi a jejího vlastního pohledu na svět stráví v planetáriu několik dní, které mu začínají připomínat, jaký byl svět před válkou, ale také to, jaký by ještě mohl být. Ovšem blíží se chvíle, kdy bude nutné vydat se zpět ...

Můžete mi říct, proč jsou ta anime týkající se robotů nakonec vždycky tak strašně smutná? Vždyť se stačí podívat jenom na Plastic Memories. :'D A tohle je vážně krásné, smutné, ale krásné. Robot, který se za každou cenu snaží pomáhat lidem, i když tak nějak dokáže vypočítat, že žádní lidé už nepřijdou, ale logicky si to odůvodňuje jako chybu v systému, z toho vždycky člověka až trochu píchne u srdce (a taky je to fajn změna oproti profláklejší vizi, že právě robot je ten důvod, proč žádní lidé už nepřijdou, že). Na to, jak je to kraťoučké, to zvládne podat mnohem silnější příběh a zápletku, než polovina těch neustále nastavovaných nikdy nekončících věcí (ano, jsem zaujatá, proč tvrdit, že ne), a nutně potřebuji vidět ještě ten film, co na to navazuje. Tedy, až se mi ho podaří někde najít, howgh. :<


Candy Boy - recenze

4. ledna 2018 v 9:34 Anime recenze
Dvojčata Kanade a Yukino si vždycky byly velmi blízké. Teď společně nastoupily na střední školu, dokonce spolu sdílí i poněkud umrněný pokoj na koleji, a jejich největším snem je, aby mohly být spolu co nejdéle. Kanade má ovšem svou velmi nadšenou obdivovatelku, nebojím se říct až stalkerku, studentku z nižšího ročníku Sakuyu, která svého senpaie bezmezně miluje už nějakou dobu a rozhodně se s tím netají, spíš naopak. A je to právě tohle zjištění, které pomalu rozčeří vody a rozhoupe děvčata k tomu, aby si uvědomily a ujasnily, jakou podobu ten vztah a pouto mezi nimi vlastně má.

Pokud se ptáte, s jakým očekáváním jsem začala sledovat slice of life anime ze školního prostředí se zcela očividným vztahem mezi dvěma sestrami, odpověděla bych, že asi s žádným ... protože vlastně ani nevím, jak jsem na něj přišla. Zjevně na mě vyskočilo odněkud na MALu a řekla jsem si Why the hell not. A víte co, ono to asi žánrová očekávání (tedy hlavně slice of life, školní a shoujo ai) splňuje a spousta lidí z něj asi bude nadšená, ale mě osobně přišlo (kromě toho, že bych Sakuyu s chutí něčím přetáhla, jak moc otravná ta holka byla) i přes poměrně krátkou stopáž takové utahané, nemastné neslané. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem od něj skutečně neměla absolutně žádná očekávání, mě to ani nijak výrazně nemrzí. ^^"

Apparat - Goodbye

2. ledna 2018 v 21:13 Gramofon Underlandu
Ona už ta samotná úvodní sekvence Dark je docela silná ... ale ta hudba jí ještě dodává na působivosti.


Dark

2. ledna 2018 v 17:25
Kdybych prohlásila, že Dark je německá verze Stranger Things, urážela bych ho. Ne proto, že by snad Stranger Things byly nějakou urážkou, však víte, že je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, ale i když by tu jistá tematická podoba byla (aneb díra uprostřed ničeho, ztrácející se děti, podezřelé jeskyně a za humny atomová elektrárna). Dark je trochu někde jinde (po několika prvních dílech jsem ho v jednom tweetu přirovnala k tomu, jako kdyby Stranger Things potkaly Pustinu, a to mi přijde výstižnější). Dark je totiž o dost temnější a syrovější, ve stylu severských thrillerů. Pokud vám Hawkins přišel šílený, tak ve Windenu byste nechtěli bydlet tuplem, protože tam skutečně není snad jedna jediná postava, která by vám byla nějak význačně sympatická a se kterou byste se chtěli nějakým způsobem ztotožnit. U Windenu zkrátka není nakonec až tak úplně zásadní to, co že se to skrývá pod ním, jako především to, co před sebou skrývají jeho obyvatelé, sousedé, rodiny. Minulost, přítomnost nebo budoucnost, všechno souvisí se vším. A za mě to rozhodně potřebujete vidět, protože to za to stojí.



Knižní výzva 2018

1. ledna 2018 v 15:15 Challenges accepted
I letos jsem se rozhodla zúčastnit se Knižní výzvy, protože mě to prostě baví. ^^ A taky jsou letos obzvlášť ňuňavé ikonky. :3

Jako základ si tentokrát dám knížek dvacet, protože si vůbec nedokážu představit, jak to odteď bude vypadat a jak budu stíhat nebo nestíhat, a proto mi to přijde jako takové optimální číslo. :) A jak už jsem dvakrát přesvědčila, navyšovat se dá vždycky. ;)


Hello, 2018

1. ledna 2018 v 12:06 Herald z roku 2018
Když se ohlédnu přesně rok zpátky, loňský rok jsem začínala nachcípaná jak sysel ... a upřímně, začátek toho letošního se od toho moc nelišil. :'D


Je to zkrátka fajn, když se jisté věci dostaví přesně v tu nejmíň vhodnou dobu, a vy jste tak místo plánované oslavy Silvestra v Ústí u Míši donuceni zůstat doma, kde se můžete ládovat prášky a nemusíte se ze sebe snažit dělat reprezentativního člověka, protože se tak jednak ani v nejmenším necítíte a jednak by se vám to stejně nepovedlo.

Silvestr jsem tedy "oslavila" v rodinném kruhu (což by mi nevadilo, kdyby mi alespoň nebylo blbě), spořádala pár chlebíčků, jednohubek a šneků, koukala na Cimrmany, o půlnoci jsem na balkoně vyprskala pár prskavek a nasála ten neopakovatelný sirnatý novoroční vzduch, a ve dvě už jsem ležela mrtvá v posteli ... abych se nejdřív někdy v pět a potom v sedm ploužila do kuchyně pro prášek, protože ten pocit, že se mě zevnitř snaží sežrat Vetřelec, už byl fakt k nevydržení.

Nakonec to tedy žádná sláva nebyla, ale bylo to alespoň správné rozhodnutí, protože si skutečně nedokážu představit, v jakém stavu bych se dneska ploužila z Ústí.

Ale člověk nesmí podle prvních dojmů soudit něco, co teprve začíná.

Tak tedy ...