Listopad 2017

Adulting hard

29. listopadu 2017 v 14:15 Herald z roku 2017
Tenhle týden se zatím nese v duchu nutného dospělákování, a ne zrovna v té příjemnější podobě ... ale jakkoliv velký jsem z toho měla strach, zvládla jsem to! A to je hlavní.

Blíží se totiž nový rok, a tak bylo v mém případě už skutečně třeba naběhnout na živnosťák a zařídit si to, čemu se teď už neříká živnostenský list. V pondělí jsem tedy naběhla na magis(t)rát, kde jsem se (protože je to labyrint a budova je prostě větší uvnitř, nikdo mě nepřesvědčí o opaku) stihla maličko ztratit, ale pak se zase najít. Vykompenzovala to ovšem skutečnost, že místo očekávané sedmihlavé saně, případně té "bytosti na bázi uhlíku, budete zničeny" osoby z Comebacku, na jaké se mi kdysi poštěstilo narazit na sociálce, jsem našla usměvavou, ochotnou a hrozně pohodovou ženskou, která mi se vším poradila, vyřídily jsme v jednom živnosťák, finančák, sociálku i pojišťovnu (konečně někoho napadlo, že by se to dalo propojit, místo toho, aby člověk jak ten kokot oběhával šest půlek úřadů po celém městě) a dneska jsem si opět u ní mohla vesele vyzvednout lejstro, díky kterému ze mě od nového roku bude oprávněná živnostenská pijavice. Dokonce i datovou schránku jsem si zvládla zařídit bez větších kixů nebo trapasů, jsem na sebe fakt pyšná. :D


Tři ... dva ... jedna ...

26. listopadu 2017 v 17:17 Herald z roku 2017
SVÍTÍME!!!

A zase jako první v ulici, muhahaha! 8D

(začátkem týdne jsem lehce vyzimnila a vyvánočnila i blogíseQ, ale toho už jste si asi mohli všimnout)


Tohle je jedna z věcí, které na době předvánoční zbožňuji už odmala asi nejvíce - všechno svítí (decentně, žádné epileptikovy noční můry), všechno se třpytí (decentně - žádné naložení se do třpytek ve stylu Dana Nekonečného), a když člověk ještě zapálí svíčky, je uvnitř tak nějak útulněji, protože to světlo je prostě takové příjemnější, než když se svítí normálně.

Pro případné rýpaly - ano, jsem si plně vědoma toho, že advent oficiálně začíná až příští neděli (proto jsem taky mluvila o době předvánoční, ne konkrétně adventu), když to letos vychází tak, že Štědrý den je zároveň poslední adventní nedělí. Jak ale někdo moudrý pronesl na Twitteru, život je příliš krátký na to, aby se vánočními světly svítilo jen jeden měsíc v roce. Nikde ale přece není psáno, že Vánoce a těch pár týdnů před nimi musí být jeden velký stres a komerce. Vánoce jsou hlavně o pocitu. A záleží jen na vás, jaké si je nakonec uděláte. :3

Ale teď už mě omluvte, čeká na mě první adventní koncert.


Vzpomínka na říjen aneb dýňovo-čokoládový cheesecake

25. listopadu 2017 v 16:43 Z liščího talíře
Vím, první adventní neděle doslova klepe na dveře, ale když má člověk ve spíži pořád pár Hokkaido dýní, proč by si nezavzpomínal na halloweenské období a neupekl si ještě jeden dýňový koláč. A koneckonců, podzim ještě pořád je, tak co. ;)


Na těsto budete potřebovat dvě balení čokoládových BeBe sušenek a půlku kostky rozpuštěného másla (nebo máslového tuku). Na náplň budete potřebovat 250 g smetanového sýra (použila jsem tři balení Paloučku), cukr (v původním receptu je 100 g, ale víte, že prakticky nesladím, takže jsem použila asi dvě lžíce třtinového cukru), 500 g dýňového pyré (prostě jsem kuchla jedno pěkně rostlé Hokkaidó a nic jsem nevážila), 3 lžíce polohrubé mouky, tři větší vejce, lžičku dýňového koření (mám domácí, čerstvé, na podzim jsem si dělala), špetku soli a čokoládu na vaření.

Nejdřív si musíme udělat dýňové pyré. Dýni si tedy opláchneme, osušíme, rozkrojíme, zbavíme semínek a nakrájíme na měsíčky, které dáme na plech, lehce zakápneme olejem a pečeme při 180 stupních asi půl hodiny. Změklou dýni pak rozmixujeme tyčovým mixérem co nejvíc do hladka. Během doby, co se nám dýně bude péct, si v misce nadrtíme všechny sušenky, smícháme je s rozpuštěným máslem a směs natlačíme na dno dortové formy. Tu pak šoupneme do trouby a při 180 stupních pečeme 12 až 15 minut. K dýňovému pyré přidáme sýr, cukr, sůl, mouku a vejce a vše prošleháme, až nám vznikne hladká hmota, kterou necháme chvíli odpočinout a poté nalijeme do formy na korpus. V původním receptu se měla čokoláda na vaření rozpustit, smíchat s částí náplně a pak na koláči udělat mramorování. Mě už se s tím nechtělo až tak srát, tak jsem ji jednoduše v pevném stavu ve struhátku nastrouhala navrch na hoblinky. Ono je to ve výsledku stejně jedno, můžete si ho nazdobit a pohrát si s ním, jak chcete. Celý koláč pak pečeme ve vyhřáté troubě na 180 stupňů 40 až 50 minut, pak ho necháme vychladnout a ideálně necháme na pár hodin v lednici.


Rok jednorožce

23. listopadu 2017 v 10:43 Herald z roku 2017
No jo, Čína nám sice tvrdí, že letošek je rokem kohouta, ale ono se jen stačí ohlédnout, co se v obchodech od začátku roku rozmnožilo, aby člověk věděl, jak je to doopravdy. Letošek je zkrátka ve znamení špičatých koní. A přijde mi, že to vlastně začalo všeobecným honem za sprcháčem ... well, that escalated quickly. :D


Ponymonium is my new most favorite episode so far

Je těžké se zbavovat věcí, se kterými máte spojené vzpomínky

21. listopadu 2017 v 10:18 Různé texty
Není to tak, že bych byla nějaký chronický hromadič a ještě z čistě materialistických důvodů. Skutečně je to v mnoha případech tak, že zbavování se věcí je pro mě stejné, jako kdybych se zbavovala vzpomínek. A to není zrovna dvakrát příjemné.


Někdy v minulém týdnu přišla mamka s tím, že u ní v práci se bude dělat sbírka oblečení na charitativní účely, přesněji řečeno přímo pro postižené lidi (takže žádné kontejnery Koutecký, které ty věci akorát rozprodají do sekáčů), a že bych tedy mohla probrat skříně. K tomuto aktu už jsem se koneckonců sama nějakou dobu chystala, protože hrozilo, že se na mě po otevření vyvalí rovnou i ten zasněžený les s celou Narnií, ale nějak jsem se k tomu nemohla dokopat, takže teď jsem měla konečně alespoň pořádný důvod.

Na dva dny jsem se tedy proměnila ve skříňového archeologa. A když to říkám, tak to skutečně myslím. V hlubinách skříní, poliček a šuplíků jsem totiž našla neskutečné množství věcí, které jsem nosila ještě někdy na základce nebo na začátku gymplu, a které už skutečně nikdy nosit nebudu, z různých důvodů. Každou věc z té obrovské hromady, každé jednotlivé tílko, tričko nebo džíny, jsem naposledy vzala do ruky, abych se s ním rozloučila, rozložila, a okamžitě mi v hlavě vyjela ta správná vzpomínka - tohle jsem měla na sobě, když jsme byli v amfiteátru v Pule a bylo tam tak příšerné vedro, tohle jsem měla na sobě, když jsem to léto měla poslední jízdy v autoškole, a tohle jsem si onehdy před Vánoci kupovala v Olympii, odkud jsem se vracela tím šíleně nacpaným autobusem, abych měla stejnou věc jako Kagome ... fakt jsem si připadala jako ti týpci v seriálech, kteří po pouhém doteku dokážou z materiálů nebo věci určit celou její historii (pokoušela jsem se to najít, protože to slovo mám na jazyku a zaboha si nemůžu vzpomenout, ale nepodařilo se, musíte se spokojit s mým neodborným popisem).


Něco jsem si ale uvědomila. Ty vzpomínky nejsou v oné věci, jsou pořád v mé hlavě a tím, že udělám pořádek ve svých věcech (a ve svém životě), o ně nepřijdu. A pokud ty věci, ze kterých už jsem dávno vyrostla a které skladuji ze sentimentality, poslouží ještě někomu potřebnějšímu a třeba mu udělají i radost, budu mít lepší pocit, než aby se mi tu na ně jenom prášilo a a zabíraly místo (jen tak na odbočku, je to skutečně krásný pocit, když jde šuplík zavřít i bez toho, aniž byste na jeho obsahu museli téměř stát, aby se zmáčknul). Třeba mi to karma někdy oplatí.

Trash boys

20. listopadu 2017 v 17:50 Ostatní anime
Blame Ryuki and her fanarts!!!

Nemůžu si pomoct, ale prostě jsem si je už tak nějak zafixovala jako přiteplené Rakeťáky a omlouvat se za to nebudu. >:D


Shoujo Kakumei Utena - recenze

20. listopadu 2017 v 16:00 Anime recenze
If it cannot break its egg's shell, a chick will die without being born.

We are the chick.
The world is our egg.

If we don't crack the world' shell, we will die without being born.

Smash the world's shell!
For the revolution of the world!

Když Utena Tenjou jako malá přišla o rodiče, setkala se s princem, který jí věnoval prsten se znakem růže a příslibem, že tento prsten ji k němu jednou dovede, až se znovu setkají. Utenu však princ okouzlil tak moc, že se rozhodla, že se princem stane sama. Na akademii Ohtori tedy začala směle nosit klučičí uniformu (která tak krásně kontrastuje s jejími dlouhými růžovými vlasy), čímž neochvějně pije krev svým učitelům, ale naopak si vysloužila všeobecný obdiv a uznání od většiny spolužáků, nehledě na pohlaví - Utena totiž vyniká i ve sportu a je prostě strašně cool. Když je jednoho dne svědkem ponížení, které její kamarádce Wakabě způsobí arogantní viceprezident studentské rady a kapitán školního týmu kenda Kyouichi Saionji, naštvaná Utena ho přede všemi vyzve k duelu. Netuší však, že se tím náhodně dostává do víru nebezpečné hry, ve které duelisté se stejnými prsteny, jako je ten, který Utena dostala od prince, bojují o jedinou věc - Nevěstu Růže, kterou je Utenina spolužačka, tichá Anthy Himemiya. Kdo zvítězí, tomu Nevěsta Růže patří a když si ji udrží, získá moc převrátit svět. Utena duel vyhrává a tím pádem teď Anthy patří jí. Každý z duelistů má jiný důvod, proč bojuje, Uteně, která k tomu všemu přišla jak slepý k houslím, je však nějaká vidina moci ukradená. Ovšem ten bullshit, kdy je dívka považovaná pouze za trofej, je něco, s čímž se nehodlá smířit, a proto si uvědomuje, že jediným způsobem, jak Anthy, se kterou si začíná být stále bližší, z této pozice vysvobodit, je pokračovat v duelech, ke kterým ji ostatní vyzvou, a vyhrát je. Všechno ale nebude tak jednoduché a tajemství, která jsou v akademii Ohtori a lidech v ní ukryta, taky není zrovna málo.

Jediný výraz, který by Utenu skutečně dokonale vystihnul, je ten mnou nenáviděný Greenovský - "It's a metaphor." Metafora je totiž úplně všechno, všechno má nějaký více či méně skrytý význam (strejda Freud si v pozadí spokojeně mne ruce) a všechno se dekonstruuje takovým způsobem, že Derrida musí nadšeně poskakovat v hrobě a s největší pravděpodobností si, stejně jako já, budete muset přečíst nějaký rozbor, abyste to všechno fakt pobrali (a stejně mám pocit, že pořád netuším, asi se s tím musím smířit). Ono je to totiž celé takové surrealistické, filosofické a celkově fantasmagorické, ale na druhou stranu je to neuvěřitelně epické a boží. Jen to fakt není něco, u čeho můžete odložit mozek do šuplíku, jsem si totiž jista, že pokud dáte tomuto devadesátkovému počinu (kde se sice nachází větší než malé množství dorito faces, ale který je na nepopsatelně vyšší úrovni než většina současného mainstream shitu) šanci a pokud si libujete v existencialistických otázkách a celkově počinech, u kterých budete mít pocit, že jste na tripu, i když nejste, a které se ve chvíli převrátí tak, že už vůbec nevíte, co jak a proč, mozkové závity vám budou pěkně šrotovat. A stejně tak jsem si jista, že nebudete moct vyjít točité schodiště bez toho, aby vám v hlavě automaticky začalo hrát Zettai Unmei Mokushiroku. A taky by vás mohlo potěšit, že jedna kráva se tam v jedné epizodě na krávu skutečně změní, to byl asi nejlepší character development, jaký jsem kdy viděla. :D A na závěr tímto děkuji Ryuki, že mě na Aki pošťouchla k tomu, abych se na to konečně podívala. ;)


První etapa vánočního úklidu provedena

19. listopadu 2017 v 10:19 Herald z roku 2017
Awwwyeah, I'm a fucking cleaning queen.


Od čtvrtečního odpoledne do sobotního odpoledne jsem se sice pomalu nezastavila, ale je hotovo, hurá. Především pátek, kdy se mylo mé okno, což obnáší především sundání desky stolu (a tedy všech věcí, co jsou na ní), ale také sundání všech věcí a kytek z parapetu, aby se k tomu oknu vůbec dalo dostat, plus utření prachu i z takových míst, kam člověk běžně neleze (a následné znovuutření prachu ze všeho, který vylétal ze záclon před vypráním), byl víc než výživný, ale v podvečer, když jsem konečně měla hotovo a mohla se kochat jednak tou čistotou a jednak tou vůní, bylo to krásné. :3 I když se mi chtělo umřít. :'D Výzdoba ve všech oknech je tedy úspěšně nainstalovaná a čeká jen na to, až začne advent a bude moct zazářit. ^^ Teď už jenom postupně uklidit ten zbytek věcí, umýt všechno sklo, upéct cukroví ... jasně, je to zatím jenom jedna věc, ale i tak z toho mám radost, že se to zvládlo.

Still having it

18. listopadu 2017 v 15:43 Vše kolem Tweedledee
Sice už je to pár let zpátky, ale tohle je důkaz, že titul Nejkawayovatějšího Kawaye mi stále náleží. :D


A když přišel listopad, tvrdil, že je psychopat

16. listopadu 2017 v 16:45 Herald z roku 2017
Ten šílený pesimismus a nasranost minulého týdne, v jehož duchu se nesla i většina posledního článku, stačil tak nějak polevit v neděli, kdy se kuchyní nesla vůně pečených kaštanů a já si stáhla Grinche, na kterého jsem se hned večer se skleničkou vína mrkla. A když jsem v pondělí ráno z balkonu zalédla ty jakoby pocukrované hory, dostavila se ta správná předvánoční nálada a po němčině jsem směle naběhla na lov dárků. Doma jsem pak ještě konečně zrealizovala a objednala další věc a navrch dodělala kreativnější část letošních dárků (mám úplně šílené nutkání se s nimi pochlubit, ale to bych vám pak zase zkazila překvapení ... takže smolík, až po Vánocích, až se dostanou ke všem obdarovaným ;). K dnešku tedy můžu říct, že nějakých 99% mám zajištěných a ten poslední zbyteček hodlám zajistit v nejbližší době (potřebuji totiž mimo jiné do ústeckého Tigeru). Yay! ^^


Krtkovský období

11. listopadu 2017 v 19:07 Herald z roku 2017
O tenhle výraz mi rozšířila slovní zásobu Radka, moje lektorka němčiny - je to přesně to období, kdy je od rána do večera šero, takže prakticky vidíte prd a nechce se vám dělat nic jiného, než spát. Víc než výstižné. A taky podporuje přesně ten debilní stav, kterému se mi celý říjen povedlo se úspěšně vyhýbat. Welp, jednou to přijít muselo, bez toho by to asi nebyl podzim, heh.


My Little Murderer

7. listopadu 2017 v 14:01 Královniny panenky
Nebudu zastírat, že inspirací mi byl Voldemort v Zakázaném lese v Kameni mudrců, ehm ... Nicméně, další z věcí, u kterých jsem byla přesvědčena o tom, že se k nim nikdy nedostanu. A terazky hej. ♥

"Hasta la vista, you judgemental hoofbag."


Nový člen Klubu 27

5. listopadu 2017 v 15:54 Dary pro královnu
Zrovna před týdnem jsme o něm četly s Rien v Enigmě, ale jelikož nejsem slavná, tak asi můžu být v klidu. Ačkoliv mě celkem začíná děsit, že se nějak přiblížila ta třicítka a to se mi vůbec nelíbí. :'D


I letos to ještě vyšlo na víkend, což mi obzvlášť udělalo radost, protože jsme mohly s mamkou ke slavnostnímu narozeninovému obědu (narodila jsem se totiž v 11:40, takže skutečně akorát na oběd) zpatlat domácí lasagne, které zbožňuji nade vše a kterých se dočkám většinou tak maximálně dvakrát do roka, takže spokojenost veliká. ♥ Jinak ale dnešní den stojí víceméně za prd, především díky tomu ospalému počasí a celodennímu šeru, díky kterému se mi skutečně povedlo usnout ... ale co se dá dělat, holt už je listopad.

"Almost Christmas" means it wasn't Christmas!

2. listopadu 2017 v 17:43 Herald z roku 2017
It's that time of the year again ...


A mám-li být upřímná, zapnout prvního listopadu televizi, kde se na mě začínají hrnout vánoční reklamy, a vlézt do Billy, kde mě už u vchodu vítají Chutné Vánoce, mi přijde značně úchylné. Jako vážně, lidi, dneska jsou Dušičky, tak si se vší úctou Vánoce strčte víte kam a vytáhněte je alespoň až tak v polovině měsíce, ano? Do té doby si výslovně žádám alespoň nějaké přechodové období. Dík.