Říjen 2017

Let's get spoopy!

31. října 2017 v 16:10 Herald z roku 2017
Tak je konečně tady, vyvrcholení zářijovo-říjnového období, Předvečer Všech svatých.


Dýni jsem si hezky vydlabala včera, aby mi hezky vydržela i přes narozeniny, a jelikož mám letos konečně hezky home office, zakázku jsem udělala ještě před odjezdem na Aki, němčinu mám až zítra a nejsem nemocná, ani v nejmenším mě netrápí, že Halloween připadá na všední den. :) Vlastně by se dalo říct, že letošní Halloween trávím požíráním halloweenských dobrot a sledováním druhé řady Stranger Things, a úplně mi to vyhovuje (obzvlášť, když je do toho venku zataženo, zima a poprchává). Všechny ty halloweenské filmy a gradaci atmosféry už jsem procházela od začátku září a vidím to tak, že až mi dneska dohoří svíčky, než půjdu spát, uklidím výzdobu zase na příští rok a listopad začnu hezky s čistým štítem. Koneckonců, už je takovou předzvěstí Vánoc. ;)

Čili, doufám, že jste si to letošní halloweenské období užili nebo stále užíváte, zapalte dneska svíčky v dýních, protože jak asi víte, hranice mezi světy je dnes po západu slunce nejtenčí, a buďte prostě spoopy a hepy. :)


Dýňobraní 2017

31. října 2017 v 8:10 Vše kolem Tweedledee
Aneb mé letošní kulaťoučké dýňátko v celé své kráse

Trochu víc adrenalinový AkiCon 2017

29. října 2017 v 20:35 Historie conů, slezin a jiných akcí
Tak se opět hlásím po svém již osmém ročníku AkiConu ... a i když je můj celkový dojem trochu rozpačitý, nakonec to přeci jenom bylo docela fajn. Tedy, až na ty povětrnostní podmínky.

"Myslím, že už nejsme na Chodově."


Budou hody

26. října 2017 v 17:51 Vše kolem Tweedledee
Vůbec jsem dneska na poslední dva říjnové dny nevykoupila Lidl, pokud se na to ptáte ... jak vás to mohlo napadnout?

#omnomnom


Karas - recenze

24. října 2017 v 20:14 Anime recenze
Světy lidí a démonů se prolnuly v jeden a lidé, aniž by si to uvědomovali, prožívají své každodenní životy vedle démonů, kteří jsou však jejich zraku skryti. Shinjuku však dlouhou předlouhou dobu má své ochránce, kteří mezi oběma světy udržují řád a rovnováhu - bytost jménem Yurine a jejího věrného služebníka, bojovníka jménem Karas. Ti se vlastně převážně snaží zabránit tomu, aby démoni nějakým způsobem narušovali pokojné lidské životy. Ovšem, ne každému je po chuti, že lidé už dávno na existenci démonů zapomněli a dostává se jim toho sladkého privilegia, života bez jakéhokoliv strachu. A je to právě tato lidská arogance, kvůli které bývalý Karas Eko rebeluje, zahodí své poslání, kterému se kdysi dávno snažil dostát, a proto začíná tvořit svou vlastní armádu bytostí jménem Mikura, mechanizovaných démonů fungujících na lidskou krev, prostřednictvím které chce lidstvu ukázat, zač je toho loket. Ve městě začíná přibývat vražd způsobených právě Mikury, kterým je na stopě pověrčivý policejní důstojník Sagisaka, který v existenci démonů věří, a racionálně uvažující nováček Kure, který zrovna do města přijel. Ale policie není jediná, kdo se o tyto vraždy zajímá. Na stejné stopě je také Mikura jménem Nue, který má proto, aby opustil stranu a ideu svého stvořitele, své vlastní důvody. Je jisté, že ve městě se schyluje k něčemu obrovskému. Ale bude současný Karas jménem Otoha schopen v této těžké zkoušce uspět?

Pokud si dobře vzpomínám, tak tuhle záležitost kdysi dávno objevila Kadet, protože ... jak jinak, když vrána, že. Ani nevím, jakou shodou náhod jsem si na to vzpomněla, ale jsem ráda, že na to došlo, protože se jedná o skutečně velmi zajímavý počin. Ono je to vlastně takové dark fantasy, místy trošičku brutálnější, nádherně zanimované (všechny ty bitky jsou skutečně pastva pro oči), doprovázené krásnou hudbou, a se zápletkou, u které se musím přiznat, že ne u všeho jsem pobrala, o co vlastně šlo ... ale co jsem tak zkoumala, rozhodně jsem nebyla sama ^^" (ačkoliv, ono je dost dobře možné, že se to z toho bez nějakého hlubšího rozboru vyvodit fakt nedalo). A taky je tam rozkošný šnečí youkai ve žluté pláštěnce, na toho nesmím zapomenout. ♥ Je to zkrátka taková vizuálně velmi skvostná jednohubka (tvoří ji šest půlhodinových OVAček), která stojí za vidění. >:3


Season of the witch

23. října 2017 v 19:07 Herald z roku 2017
Původně jsem tenhle článek plánovala psát prakticky skoro celý víkend, ale nakonec na to nebyl čas a vlastně ani energie a nálada (ono s psaním je to teď vůbec naprd, když se nemůžu už měsíce dokopat k tomu, abych napsala Atheiře ten dopis, co jí dlužím ... ale věřím, že až to přijde, tak to přijde ^^"). Tak tedy až dneska. Ono se to totiž taky nepoprdí.


Klub homosexuálních chemtrails

22. října 2017 v 17:51 Kreativně-grafický koutek
Po pár měsících (dobře, po půl roce, ale pšššt) jsem konečně zrealizovala to, co jsem s touhle čupr dupr nažehlovačkou měla v plánu ... a tak má duhová víla kromě černé "satanistické" od Verity další tašku. ^^


Nejděsivější krátký horor - #MeToo

20. října 2017 v 19:55 Různé texty
Pokud se pohybujete na jakékoliv sociální síti, zřejmě jste v několika posledních dnech postřehli příspěvky pod hashtagem #MeToo - jedná se o příspěvky či rovnou zpovědi žen, které byly během svého života nějakým způsobem sexuálně obtěžovány nebo rovnou napadeny. A třeba doteď neměly odvahu o tom mluvit.

A víte, co je děsivé? Především jejich množství. Ta skutečnost, že se to týká prakticky každé ženy (přiznejme si, na kterou z nás kdy třeba jen na ulici někdo nepokřikoval, nepískal nebo neměl nějaké poznámky). Když to vezmu jen podle svého twitterového účtu, dobrých 75% (a možná i víc) procent žen a dívek, které mám ve sledování, se s touto zkušeností setkalo, ať už "jenom" se slovním obtěžováním nebo rovnou i s něčím ještě horším. Je to děsivé, alespoň pro mě. A krásně to zrcadlí současnou společnost. Společnost, kdy spousta lidí považuje oběť znásilnění za tu, co si to zavinila sama. Kdy žena, pokud není oblečená doslova od hlavy k patě, provokuje k tomu, aby si chlap "jenom sáhnul." Kdy se stále obhajuje tím, že "kluci jsou kluci a chlapi jsou chlapi," místo toho, aby se odmalička vedlo k tomu, že NE znamená NE a že jsou hranice, za které se zkrátka nejde. Nikdy.

Aby nedošlo k nějakému omylu, nejsem a nikdy jsem nebyla militantní feministka, která by příslušníka opačného pohlaví seřvala jen proto, že by si dovolil jí třeba přidržet dveře (naopak, to považuji za galantnost, která se už dneska téměř nevidí), stejně tak nechci házet všechny příslušníky opačného pohlaví do jednoho pytle, protože to je taky kravina. Štve mě akorát ten přístup, který jsem popsala výše ... a skutečnost, že obrovské množství obětí stále nemá odvahu se k takovému útoku přiznat, ať už proto, že by jim okolí nevěřilo, nebo proto, aby poslouchalo, že si to zavinily samy. Nebo prostě jenom proto, že si kvůli tomu připadají nějakým způsobem vadné, a stydí se za to. A to se nacházíme v 21. století, vážení.

Asi mám štěstí, že nejsem dostatečně atraktivním cílem, protože jedinými věcmi, se kterými jsem se kdy setkala (nebo si na ně alespoň vzpomínám), bylo permanentní zírání češtináře na gymplu při zkoušení všem holkám na prsa, i třeba v roláku (což bylo poměrně nepříjemné, ale ne na doživotní trauma) a rádoby vtipné narážky jednoho profesora z politologie neadresované nikomu konkrétnímu (který je ovšem touto svojí slizkostí celkem proslulý a člověk nad tím akorát znechuceně pokrčil obočí ... ačkoliv na zkoušku bych k němu nešla ani omylem, to bych asi měla docela strach). I tak mě při každém novém příspěvku na timeline, který tenhle hashtag obsahoval, dost zamrazilo. A vlastně stále mrazí. A takové ty řeči typu, že "otroctví se taky nezrušilo proto, že se fňukalo na sociálních sítích" ... to, že dotyčná zjistí, že v tom není sama, může s lidskou psychikou udělat zázraky. Protože vidí, že někdo další našel odvahu o tom mluvit. A upřímně řečeno, navštěvovat kurzy sebeobrany a předpokládat, že každý muž, co kolem mě projde, je skrytý násilník a předem počítat s tím, že mě zatáhne do nejbližšího křoví a tam mi dá nůž na krk, by také nemělo být hlavním řešením celého problému. Ačkoliv se přiznám, že když někam jdu sama, tak přesně takové pocity mám. Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně.


Budu velmi ráda za vaše případné názory či připomínky, protože v téhle tematice mě obzvlášť zajímají.

Mayoiga - recenze

19. října 2017 v 15:11 Anime recenze
Crying and wailing babe ... what a hateful face.
I'll take those devil eyes away ...

Existuje městská legenda o vesnici jménem Nanaki, která z nějakého důvodu není na žádné mapě, ani policie nedokázala určit místo, kde se nachází. Asi se ptáte, proč zrovna policie. Inu, má se to tak, že právě tahle pověra o vesnici Nanaki je spojená s velkým počtem pohřešovaných osob. Ovšem zarputilí konspirátoři na webových stránkách vědí, že všechny ty pohřešované osoby jsou jenom zástěrka pro lidi, kteří z jakéhokoliv důvodu našli v Nanaki novou budoucnost a začali zde nový život. Když se na netu objeví možnost zájezdu právě do Nanaki, najednou se v autobuse sejde třicet zcela odlišných mladých lidí, kteří se v naprosté většině případů znají jen pod internetovými nicky a které spojuje jediná věc - touha opustit minulost a začít znovu s čistým štítem, daleko od všeho, od všech svých psychických šrámů, které se snaží nechat za sebou. Po několika nepříjemnostech už během cesty se nakonec všem skutečně do Nanaki podaří dorazit, o čemž je přesvědčí i vysokoškolačka Koharun, která Nanaki už nějakou dobu zkoumá a celou věc zorganizovala. Na první pohled je ale jasné, že vesnice je zcela opuštěná, i když to vypadá, že obyvatelé museli odejít před krátkou dobou. A to není všechno. Při prozkoumávání vesnice a okolí se začnou ztrácet lidé, nehledě na to, že v lese skupinka narazí na krvavý šrám v jednom stromě, který muselo udělat něco velkého ... a z lesa se začínají ozývat divné zvuky. Samozřejmě, může to být "jen" medvěd. Ale taky to může být něco úplně jiného, stejně nelidského. Naše skupinka zjišťuje, že z vesnice nebude jen tak jednoduché se dostat, narůstá paranoia, nedůvěra a hon na čarodějnice může vypuknout. Jaká je ale skutečná pravda, která se skrývá v této opuštěné vesnici?

Víte, že přesně takový žánr mám fakt hrozně moc ráda, mysteriózní se špetkou hororu a psychologie (statně, třeba Higurashi no Naku Koro ni, Another, Ookami Kakushi nebo Shiki hovoří za vše) ... a taky zastrčené vesnice. Všimli jste si, že Japonci mají fakt slabost pro bohem zapomenuté vesnice? Každopádně, máme tady velké množství charakterů, z nichž vám někteří budou pít krev víc nebo míň (je mi úplně jedno, čím si Lovepon prošla, ta holka je magor, zasloužila by lopatou přes hlavu a nejděsivější je to, že ji ostatní berou jako normální), které odstřihneme od civilizace, začneme stupňovat strach tak, aby se odhalily skutečné povahy, a počkáme, až paranoia udělá práci za nás a oni se nakonec povraždí navzájem (ano, můj oblíbený scénář, btw). Jenže je tu jeden malý zádrhel. To by se totiž naprostá většina postav nesměla chovat jak banda dementů už na začátku (ano, když si vezmeme, co za lidi to bude, když chtějí začít úplně od nuly, tak nemůžeme čekat moc, ale tohle bylo až příliš). Myšlenka, že i ty špatné věci, které se nám staly, jsou naší součástí a neměli bychom se je snažit vytěsnit, zápletka i rozuzlení mi taky přišlo víc než fajn, dokud ho nezabil konec, který byl prostě jedno velké trololo (skutečně, připadám si krutě ošizena). Po tom, co jsem podle hodnocení na MAL fakt nečekala zázraky, jsem nakonec byla celkem mile překvapena, ale jak říkám, jsou tam věci, které jsem nepřekousla. Ale pokud taky máte výše zmiňovaná anime v oblibě jako já, zkuste ho.


Zase liškujeme

18. října 2017 v 10:32 Ostatní anime
Ono je vlastně asi dobře, že Konohana Kitan vychází až teď, a ne v mých začátcích ... protože jinak by bylo dost dobře možné, že by tu místo Saku byla Ren.

Because of this cutie. ♥


Ghost in the Shell: Stand Alone Complex - recenze

17. října 2017 v 15:39 Anime recenze
V nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo vyvinulo zcela převratné nové technologie, se nám tak trochu smázla hranice mezi skutečným a digitálním světem. Nejen, že stroje a androidi jsou nedílnou součástí lidských životů, ale tou hlavní věcí, která se o smazání této hranice postarala, je rozvoj kyberizace, a to ani ne tak z kosmetických, jako spíš zdravotních důvodů - když si to vezmeme na příkladu, tak pokud máte přijít o zrak, proč nenahradit své vlastní oči elektronickým komponentem, který navíc původní organický orgán mnohonásobně předčí. Nebo proč nenahradit celé své tělo a stát se kompletním kyborgem. Spojením lidstva a strojů se tak smývá také hranice mezi tím, co vlastně znamená být člověkem, a vlastně tedy ke vzniků formy existence na zcela nové úrovni. Zní to jako idylka, jenže ... jak už to tak bývá, všechno, co se elektronické, i když je to zabezpečené, se dá nějakým způsobem hacknout, když znáte své fígly. A pokud se jedná o samotný kybernetický mozek a tím pádem i celou osobu, která je navíc ještě třeba vysoce společensky postavená, avízovaný problém začíná nabírat na obrátkách. Rozvoj kyberizace tedy kromě svých pozitivních dopadů také přinesl zcela nové možnosti pro zločince a teroristy a velmi citlivou oblast kriminálních činů. Proto existuje Sekce 9 pod vedením Daisukeho Amarakiho, která se právě tímto typem zločinů a zneužití zabývá. A když se na scéně objeví velmi schopný hacker, který vejde ve známost pod přezdívkou Smějící se muž, bude mít Sekce 9 plné ruce práce, aby odhalila, o co v tomhle případu vlastně doopravdy je.

Tak jo, po filmech jsem se konečně prokousala i ke Stand Alone Complex, a ano, jsem spokojená, i když musím říct, že filmy mi přeci jenom přišly takové, no, trochu hlubší. Opening zbožňuji už od svých otačích začátků (navíc, to 3D provedení je celkem dost cool), ending byl taky víc než chytlavý, kresba byla fajn, animace byla fajn, Tachikomy byly víc než boží a příběh i zápletka byly taky fajn. Jenom ... můžete mi prosím vás říct, kdo oblékal Motoko? Nevím, ale když vám jediná hlavní ženská postava mezi ostatními normálně oblečenými mužskými postavami permanentně pobíhá v něčem, co víc než cokoliv jiného připomíná plavky (a vypadá to fakt strašně) ... ne, fakt si nemyslím, že ten fanservis musel dojít až takhle daleko nebo že by ho vůbec bylo potřeba. Tohle byla tedy asi věc, která mě štvala úplně nejvíc, jinak jsem vážně spokojená a chystám se vrhnout na druhou řadu.

Hadi, štíři, nepepýři

15. října 2017 v 16:40 Herald z roku 2017
Jako dítě jsem totiž místo netopýr říkala nepepýr. Neptejte se proč, sama to nevím. :'D


Masky, které nosíme

13. října 2017 v 16:55 Téma týdne
K sepsání tohoto článku mě vlastně přivedla včerejší hodina němčiny. Začínáme se pomalounku polehounku posouvat ke skloňování a paní lektorka, která je mi jen tak mimochodem sympatická stále víc, se mě v rámci procvičování přídavných jmen a popisování vlastností všelijakých věcí a lidí zeptala, jestli jsem nervózní. Ne z ní, ne z hodiny, ne z němčiny, zkrátka celkově, jakožto povahový rys. A byla hrozně překvapená, když jsem jí odpověděla, že ano. "Vůbec to na Vás není vidět," řekla mi. A já si jenom s tak trochu nahořklou příchutí vzpomněla, že přesně to samé mi před rokem a půl řekla velkokněžna, když mi kompletně zjebala jednu z mých prvních učitelských zkušeností v životě, ze které jsem díky vědomí její přítomnosti byla ještě nervóznější než obvykle, a kdy mi srazila mé už tak dost nízké sebevědomí tak hluboko, že jsem zcela reálně uvažovala, že s tím vším seknu. Tehdy mi také řekla, že před třídou působím dojmem, jak kdyby mi bylo pětašedesát. Tehdy jsem také měla co dělat, abych se nerozbrečela. Včera to bylo něco úplně jiného, ale i tak jsem si na tenhle nepěkný zážitek vzpomněla. A taky mě v souvislosti s oběma napadlo, jestli vlastně člověk musí omdlívat, klepat se jak ratlík, koktat a podobně, zkrátka demonstrovat všechny popsané somatické projevy, které u nervozity můžete najít, aby ostatní viděli, že skutečně nervózní je.

Odmalička, nebo tedy alespoň od doby, co si pamatuji, jsem vždycky byla trémistka. Referáty, prezentace a jakékoliv projevy před větším počtem lidí, byly (a vlastně pořád jsou) tak trochu má noční můra. Jen to trochu nekoresponduje s tím, že jsem odmalička zpívala ve sborech, hrála na flétnu a chodila do ZUŠky, což se automaticky spojuje s koncerty, soutěžemi, přehlídkami a podobně. Před lidmi, samozřejmě. Obojí mě velmi bavilo a pořád baví (hlavně ten zpěv, ve kterém jsem, a to si troufnu trochu narcisticky říct, myslím pořád dobrá), ale nervózní jsem byla, více nebo méně. Méně většinou tehdy, pokud se jednalo o skupinovou práci, případně nějakou tu komořinku. Více tehdy, když jsem musela hrát nebo zpívat sama. Úplně sama. Jsem od přírody perfekcionistka (a ne, z 90% to fakt není pozitivní vlastnost) a jen těžko se odnaučuji myšlence, že chybou se člověk učí a že mi za ni nikdo hlavu neutrhne (že by špatné školní zkušenosti, heh?). Možná, že svou nervozitu navenek absolvuji s kamennou tváří (nazývejme to permanentní bitchface), potícíma se rukama a tlukoucím srdcem. To, že to na mě není vidět, ale neznamená, že nervózní nejsem. Uvnitř totiž křičím. A nadávám si za každou kravinu, kterou plácnu a za každou věc, kterou jsem mohla udělat jinak a lépe.

Když okrajově zabrousím do sociální psychologie, každý z nás je vlastně tak trochu schizofrenik. Nejen za svůj život, ale za každý den prostřídáváme několik různých rolí, se kterými se pojí jiné požadavky, jiná očekávání a jiné chování. Každý tedy máme určitý arzenál masek, které střídavě nasazujeme a zase sundaváme, podle toho, kým zrovna jsme. Jiní jsme v zaměstnání, jiní jsme cestou z něj a jiní jsme po příchodu domů. Jiní jsme, když se zrovna nikdo nedívá. Paní lektorka včera řekla ještě další věc - všichni jsme vlastně jenom herci, komedianti. A učitelé obzvlášť.

To, že některou svou masku ovládáme mistrněji než druzí, ještě není zárukou toho, že nás nesužují stejné věci, jako je.


Ústecká halloweenská výprava

11. října 2017 v 19:51 Herald z roku 2017
To jsem zase jednou potřebovala vyřídit jednu z posledních školních záležitostí, a stejně se proti mě Vesmír zase spiknul a nevyřídila jsem nic ... ale zato jsem si udělala výlet a nasyslila si tunu halloweenských věcí. A o tom to je. >:3


Že prý oltáříček

9. října 2017 v 17:51 Vše kolem Tweedledee
Aneb má výzdoba na okenním parapetu. ♥

Netopýrka jsem za dávných dob základkových dostala od jedné spolužačky k narozeninám, malé dýničky (z nichž zelená symbolizuje summerweenský Jack-o'-melon z Gravity Falls) jsem vloni ulovila myslím v Nanu-Nana, a ty boží čarodějnické svícínky jsou někdy ze začátku září z Kiku (tak dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli si vzít oranžový nebo růžový, až jsem si uvědomila, že za pouhou pajdu můžu mít klidně oba). No a ten boží tlusťoučký žalud jsem našla v lese na podzimní dovče a prostě jsem si ho musela odvézt.


Klasická větší keramická dýně se letos jenom šklebí z kytkové poličky v okně do ulice, došla jsem k závěru, že se mi z ní letos fakt nechce čistit tu tunu sazí zevnitř.

Tak jde zeit

7. října 2017 v 20:12 Herald z roku 2017
Celý tenhle týden je takový ... ospalý. Ale ono to má na svědomí hlavně to počasí. Zatímco minulý týden jsem se vyhřívala na sluníčku venku na lehátku a ještě v pondělí v Litoměřicích obědvala na náměstí hezky venku na předzahrádce, ten déšť a vichr, co přišel potom, ten hezký podzim na nějakou dobu bez milosti zabil. Ano, pálení voňavých svíček je fajn (obzvlášť, když konečně zase máte ty, které máte s tímhle obdobím spojené), stejně tak je fajn poslouchání halloweenského rádia, které jsem objevila díky Lucce (především tedy ty atmosférické zvuky, u těch jsem v úterý dopoledne překládala poloautomatickou baličku vík a docela jsem se s tím kvílením a podobně ztotožňovala). Když ale máte celý den chuť spát (o to víc, když vás další člen rodiny nakazí moribundem) a nechce se vám vůbec nic dělat, je to trošičku na prd, no. O to víc, když venku málem lítáte jak Mary Poppins a domů dorazíte jako rozježený zacuchaný smeták.


Němčinujeme

6. října 2017 v 13:07 Epické výroky
Lektorka: "Odkud znáte barvy?"
Saku: "Tak třeba díky vínu, že jo ... "

~ druhá hodina němčiny (v životě) ~


Pozor pozor, ze Sakury zcela seriózně za chvíli bude Monroe! :D

Justice for Barb

4. října 2017 v 11:39 Královniny panenky
Během mé nepřítomnosti mi konečně dorazila, dárek za to, že jsem to magisterské martyrium ve zdraví přežila a dokončila ... a je ještě víc boží, než jsem očekávala. ♥


Do Českého ráje cesta příjemná je - část třetí

1. října 2017 v 19:53 Vše kolem Tweedledee
A na závěr den čtvrtý


Rozhledna Kopanina