Říjen 2017

Zase liškujeme

Dnes v 10:32 Ostatní anime
Ono je vlastně asi dobře, že Konohana Kitan vychází až teď, a ne v mých začátcích ... protože jinak by bylo dost dobře možné, že by tu místo Saku byla Ren.

Because of this cutie. ♥


Ghost in the Shell: Stand Alone Complex - recenze

Včera v 15:39 Anime recenze
V nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo vyvinulo zcela převratné nové technologie, se nám tak trochu smázla hranice mezi skutečným a digitálním světem. Nejen, že stroje a androidi jsou nedílnou součástí lidských životů, ale tou hlavní věcí, která se o smazání této hranice postarala, je rozvoj kyberizace, a to ani ne tak z kosmetických, jako spíš zdravotních důvodů - když si to vezmeme na příkladu, tak pokud máte přijít o zrak, proč nenahradit své vlastní oči elektronickým komponentem, který navíc původní organický orgán mnohonásobně předčí. Nebo proč nenahradit celé své tělo a stát se kompletním kyborgem. Spojením lidstva a strojů se tak smývá také hranice mezi tím, co vlastně znamená být člověkem, a vlastně tedy ke vzniků formy existence na zcela nové úrovni. Zní to jako idylka, jenže ... jak už to tak bývá, všechno, co se elektronické, i když je to zabezpečené, se dá nějakým způsobem hacknout, když znáte své fígly. A pokud se jedná o samotný kybernetický mozek a tím pádem i celou osobu, která je navíc ještě třeba vysoce společensky postavená, avízovaný problém začíná nabírat na obrátkách. Rozvoj kyberizace tedy kromě svých pozitivních dopadů také přinesl zcela nové možnosti pro zločince a teroristy a velmi citlivou oblast kriminálních činů. Proto existuje Sekce 9 pod vedením Daisukeho Amarakiho, která se právě tímto typem zločinů a zneužití zabývá. A když se na scéně objeví velmi schopný hacker, který vejde ve známost pod přezdívkou Smějící se muž, bude mít Sekce 9 plné ruce práce, aby odhalila, o co v tomhle případu vlastně doopravdy je.

Tak jo, po filmech jsem se konečně prokousala i ke Stand Alone Complex, a ano, jsem spokojená, i když musím říct, že filmy mi přeci jenom přišly takové, no, trochu hlubší. Opening zbožňuji už od svých otačích začátků (navíc, to 3D provedení je celkem dost cool), ending byl taky víc než chytlavý, kresba byla fajn, animace byla fajn, Tachikomy byly víc než boží a příběh i zápletka byly taky fajn. Jenom ... můžete mi prosím vás říct, kdo oblékal Motoko? Nevím, ale když vám jediná hlavní ženská postava mezi ostatními normálně oblečenými mužskými postavami permanentně pobíhá v něčem, co víc než cokoliv jiného připomíná plavky (a vypadá to fakt strašně) ... ne, fakt si nemyslím, že ten fanservis musel dojít až takhle daleko nebo že by ho vůbec bylo potřeba. Tohle byla tedy asi věc, která mě štvala úplně nejvíc, jinak jsem vážně spokojená a chystám se vrhnout na druhou řadu.

Hadi, štíři, nepepýři

Neděle v 16:40 Herald z roku 2017
Jako dítě jsem totiž místo netopýr říkala nepepýr. Neptejte se proč, sama to nevím. :'D


Masky, které nosíme

Pátek v 16:55 Různé texty
K sepsání tohoto článku mě vlastně přivedla včerejší hodina němčiny. Začínáme se pomalounku polehounku posouvat ke skloňování a paní lektorka, která je mi jen tak mimochodem sympatická stále víc, se mě v rámci procvičování přídavných jmen a popisování vlastností všelijakých věcí a lidí zeptala, jestli jsem nervózní. Ne z ní, ne z hodiny, ne z němčiny, zkrátka celkově, jakožto povahový rys. A byla hrozně překvapená, když jsem jí odpověděla, že ano. "Vůbec to na Vás není vidět," řekla mi. A já si jenom s tak trochu nahořklou příchutí vzpomněla, že přesně to samé mi před rokem a půl řekla velkokněžna, když mi kompletně zjebala jednu z mých prvních učitelských zkušeností v životě, ze které jsem díky vědomí její přítomnosti byla ještě nervóznější než obvykle, a kdy mi srazila mé už tak dost nízké sebevědomí tak hluboko, že jsem zcela reálně uvažovala, že s tím vším seknu. Tehdy mi také řekla, že před třídou působím dojmem, jak kdyby mi bylo pětašedesát. Tehdy jsem také měla co dělat, abych se nerozbrečela. Včera to bylo něco úplně jiného, ale i tak jsem si na tenhle nepěkný zážitek vzpomněla. A taky mě v souvislosti s oběma napadlo, jestli vlastně člověk musí omdlívat, klepat se jak ratlík, koktat a podobně, zkrátka demonstrovat všechny popsané somatické projevy, které u nervozity můžete najít, aby ostatní viděli, že skutečně nervózní je.

Odmalička, nebo tedy alespoň od doby, co si pamatuji, jsem vždycky byla trémistka. Referáty, prezentace a jakékoliv projevy před větším počtem lidí, byly (a vlastně pořád jsou) tak trochu má noční můra. Jen to trochu nekoresponduje s tím, že jsem odmalička zpívala ve sborech, hrála na flétnu a chodila do ZUŠky, což se automaticky spojuje s koncerty, soutěžemi, přehlídkami a podobně. Před lidmi, samozřejmě. Obojí mě velmi bavilo a pořád baví (hlavně ten zpěv, ve kterém jsem, a to si troufnu trochu narcisticky říct, myslím pořád dobrá), ale nervózní jsem byla, více nebo méně. Méně většinou tehdy, pokud se jednalo o skupinovou práci, případně nějakou tu komořinku. Více tehdy, když jsem musela hrát nebo zpívat sama. Úplně sama. Jsem od přírody perfekcionistka (a ne, z 90% to fakt není pozitivní vlastnost) a jen těžko se odnaučuji myšlence, že chybou se člověk učí a že mi za ni nikdo hlavu neutrhne (že by špatné školní zkušenosti, heh?). Možná, že svou nervozitu navenek absolvuji s kamennou tváří (nazývejme to permanentní bitchface), potícíma se rukama a tlukoucím srdcem. To, že to na mě není vidět, ale neznamená, že nervózní nejsem. Uvnitř totiž křičím. A nadávám si za každou kravinu, kterou plácnu a za každou věc, kterou jsem mohla udělat jinak a lépe.

Když okrajově zabrousím do sociální psychologie, každý z nás je vlastně tak trochu schizofrenik. Nejen za svůj život, ale za každý den prostřídáváme několik různých rolí, se kterými se pojí jiné požadavky, jiná očekávání a jiné chování. Každý tedy máme určitý arzenál masek, které střídavě nasazujeme a zase sundaváme, podle toho, kým zrovna jsme. Jiní jsme v zaměstnání, jiní jsme cestou z něj a jiní jsme po příchodu domů. Jiní jsme, když se zrovna nikdo nedívá. Paní lektorka včera řekla ještě další věc - všichni jsme vlastně jenom herci, komedianti. A učitelé obzvlášť.

To, že některou svou masku ovládáme mistrněji než druzí, ještě není zárukou toho, že nás nesužují stejné věci, jako je.


Ústecká halloweenská výprava

11. října 2017 v 19:51 Herald z roku 2017
To jsem zase jednou potřebovala vyřídit jednu z posledních školních záležitostí, a stejně se proti mě Vesmír zase spiknul a nevyřídila jsem nic ... ale zato jsem si udělala výlet a nasyslila si tunu halloweenských věcí. A o tom to je. >:3


Že prý oltáříček

9. října 2017 v 17:51 Vše kolem Tweedledee
Aneb má výzdoba na okenním parapetu. ♥

Netopýrka jsem za dávných dob základkových dostala od jedné spolužačky k narozeninám, malé dýničky (z nichž zelená symbolizuje summerweenský Jack-o'-melon z Gravity Falls) jsem vloni ulovila myslím v Nanu-Nana, a ty boží čarodějnické svícínky jsou někdy ze začátku září z Kiku (tak dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli si vzít oranžový nebo růžový, až jsem si uvědomila, že za pouhou pajdu můžu mít klidně oba). No a ten boží tlusťoučký žalud jsem našla v lese na podzimní dovče a prostě jsem si ho musela odvézt.


Klasická větší keramická dýně se letos jenom šklebí z kytkové poličky v okně do ulice, došla jsem k závěru, že se mi z ní letos fakt nechce čistit tu tunu sazí zevnitř.

Tak jde zeit

7. října 2017 v 20:12 Herald z roku 2017
Celý tenhle týden je takový ... ospalý. Ale ono to má na svědomí hlavně to počasí. Zatímco minulý týden jsem se vyhřívala na sluníčku venku na lehátku a ještě v pondělí v Litoměřicích obědvala na náměstí hezky venku na předzahrádce, ten déšť a vichr, co přišel potom, ten hezký podzim na nějakou dobu bez milosti zabil. Ano, pálení voňavých svíček je fajn (obzvlášť, když konečně zase máte ty, které máte s tímhle obdobím spojené), stejně tak je fajn poslouchání halloweenského rádia, které jsem objevila díky Lucce (především tedy ty atmosférické zvuky, u těch jsem v úterý dopoledne překládala poloautomatickou baličku vík a docela jsem se s tím kvílením a podobně ztotožňovala). Když ale máte celý den chuť spát (o to víc, když vás další člen rodiny nakazí moribundem) a nechce se vám vůbec nic dělat, je to trošičku na prd, no. O to víc, když venku málem lítáte jak Mary Poppins a domů dorazíte jako rozježený zacuchaný smeták.


Němčinujeme

6. října 2017 v 13:07 Epické výroky
Lektorka: "Odkud znáte barvy?"
Saku: "Tak třeba díky vínu, že jo ... "

~ druhá hodina němčiny (v životě) ~


Pozor pozor, ze Sakury zcela seriózně za chvíli bude Monroe! :D

Justice for Barb

4. října 2017 v 11:39 Královniny panenky
Během mé nepřítomnosti mi konečně dorazila, dárek za to, že jsem to magisterské martyrium ve zdraví přežila a dokončila ... a je ještě vív boží, než jsem očekávala. ♥


Do Českého ráje cesta příjemná je - část třetí

1. října 2017 v 19:53 Vše kolem Tweedledee
A na závěr den čtvrtý


Rozhledna Kopanina



Do Českého ráje cesta příjemná je - část první

1. října 2017 v 14:13 Vše kolem Tweedledee
Tak jsem zpátky. A minimálně, pokud mě sledujete na Cvrlikovníku, tak víte, jak moc jsem si to užívala. :3 A jelikož mnou pořízených fotek, o které se chci podělit, je víc, rozhodla jsem se je rozdělit do několika článků. První se tedy bude týkat prvního dne.


Hrad Kost