Září 2017

Ze života hmyzu

Včera v 16:55 Herald z roku 2017
Ani vlastně pořádně nevím, proč vůbec tenhle název ... ale jiný mě nanapadl, a pochybuji, že by tady už někdy byl, tak co. Tenhle článek jsem chtěla psát už někdy minulý týden, ale vzhledem k tomu, že mě s oficiálním příchodem podzimu tak trochu skolil nějaký podzimní moribundus a připadala jsem si, jak kdyby ze mě někdo permanentně vysával energii, takže jsem na to nějak neměla ani sílu, ani náladu.


Čas horkých čokolád

Včera v 10:05 Z liščího talíře
Abych to tady nezahlcovala jenom anime recenzemi (které stejně nekomentujete, bídáci!). Tuhle bezva věcičku jsem si kdysi uložila do složky a vždycky, když udeří první ranní mlhy a spadne první listí, ho vytáhnu ... tak proč se o něj nepodělit i s vámi. ;)


Centaur no Nayami - recenze

Neděle v 17:41 Anime recenze
Himeno Kimihara, stejně jako každá dívka v jejím věku, řeší slasti i strasti studentského života - ať už rodiče, pro které je, i díky svému jménu, pořád jejich malá princezna, školu a všechny školní akce, kterých se musí účastnit, spolužáky, své dvě nejlepší kamarádky, lásku, protože je tak trochu stydlivá, svou budoucnost, nebo třeba i jen to, jaký nový účes by si měla vybrat. Je tu ovšem jeden drobný rozdíl - Himeno je mladá školou povinná kentaurka, která žije ve světě, kde se Darwinova evoluce vydala trochu jiným směrem a kde každý disponuje rohy, křídly, svatozářemi, ocasy, ploutvemi a dalšími odlišnostmi, které u nás nenajdeme, a kde se, vzhledem k této obrovské různorodosti, klade nejvyšší důraz na etiku, respektování odlišnosti a rovnoprávnost. Jinak se tento svět od toho našeho až tak moc neliší a s tím, co Himeno zažívá, by se ztotožnila nejedna dívka. Tedy, alespoň většinou.

Zrovna na Centaur no Nayami se ta recenze píše poměrně dost těžko, protože nějak pořád nevím, jak ho mám brát - pokaždé totiž přinese něco úplně jiného, než bych očekávala. Je to zkrátka slice of life, který není celkově ani fantasy, ani komedií, ani ecchi ... hadi tu mají ručičky a nožičky, mořské panny nosí spodní díl plavek, holky chodí s holkama a občas je potřeba prozkoumat i to, jak se vypadá tam dole. A i přesto se tu na pozadí alegorického světa řeší poměrně dost důležitá společenská témata, která jsou stále aktuální. Vlastně jsem se k němu dostala v návaznosti na Kobayashi-san Chi no Maid Dragon, které pro mě i nadále zůstává jedničkou, ale jak říkám, asi si budete musit sami zkusit, jestli vám to sedne nebo ne. S každou epizodou totiž dokáže překvapit. Otázkou je, jestli dobře nebo špatně ... ale na to si už musí každý odpovědět sám.

Kakegurui - recenze

Neděle v 9:28 Anime recenze
Akademie Hyakkou není jen tak úplně obyčejná škola, a tím nemám na mysli jen to, že je soukromá a velmi prestižní. Mezi studenty Hyakkou se nachází také potomstvo nejvýznamnějších a nejbohatších lidí, kteří tvoří samé jádro Japonska a není tedy divu, že to samé je očekáváno i od jejich potomků. Jedním z úkolů této akademie (a především její studentské rady) je tedy oddělit zrno od plev a připravit budoucí elitu na skutečný svět, ve kterém se jenoho dne budou pohybovat. Po skončení klasického vyučování se Hyakkou mění v hráčské doupě, kde u libovolného druhu hazardu vzduchem létají sázky ve výši milionů, desítek milionů a stovek milionů yenů, a kde se budoucí elita učí umění manipulace, ovládání a získávání peněz. Peníze jsou totiž komodita, která určuje váš status nejen v životě, ale také ve škole, která se řídí jediným pravidlem - Vyhrávej a dostaneš se na absolutní vrchol. Prohraj a přijdeš úplně o všechno, včetně budoucnosti. Tedy, na tomto principu to na Hyakkou fungovalo do té doby, než na ni přestoupila krásná a na první pohled naivní a neškodná Yumeko Jabami, která ovšem už od samého začátku pěkně zamíchala kartami a je hlavním důvodem toho, proč se zažitý systém začíná pomalu hroutit. Yumeko je totiž kompulzivní gamblerka, které nejde o peníze, ale o samotné vzrušení ze hry, které hazard přináší ... a jejím cílem je to největší vzrušení, které jí mohou poskytnout jen ti nejlepší z nejlepších, samotná studentská rada a především její prezidentka, Kirari Momobami.

Jednou z věcí, které mě na Kakegurui bavily asi úplně nejvíc (tedy, kromě toho, když Yumeko aktivovala svůj Sharingan a krásně vyjebávala se všemi ostatními), byl jednak opening, perfektní jak po hudební, tak po vizuální stránce, a jednak ty kompletní změny výrazů a grimasy, kdy se odhalují skutečné povahy postav schované za poker faces a kdy se vám z roztomilé ajdoru holčičky stane tohle, a tak podobně. :D A taky Midari, Midari je prostě královna. Mimo Death Parade je to další anime z prostředí hazardu - každé je jiné, v každém jde o něco jiného, a i přesto jsou obě dvě psychologická a obě dvě naprosto skvělá. >:3 Je fakt bezva vidět zase jednou anime, kde první housle hraje ženská hrdinka, která rozhodně není žádná klasická anime slípka. Rozhodně je to velmi osvěžující a Kakegurui je rozhodně něco, co by si vyzrálejší anime fanda neměl nechat ujít. ;)


Hitorijime My Hero - recenze

Sobota v 19:32 Anime recenze
Masahiro Setagawa rozhodně nepochází z nijak zvlášť podporujícího a láskyplného rodinného prostředí. Proto, aby alespoň někam patřil, shodou náhod skončil u místního gangu, kterému tak trochu dělá poslíčka pro jídlo a poslušného pejska. To se ale změní, když mezi gangy začne kolovat historka o neuvěřitelně silném týpkovi, který holýma rukama doslova likviduje jeden gang za druhým. Další shodou náhod tenhle týpek zbaví Masahira jeho kumpánů a Masahiro s hrůzou zjišťuje, že ten děsivý týpek je starší bratr jeho spolužáka Kensukeho, Kousuke, jinak středoškolský učitel. Masahiro, který nikdy nevěřil na hrdiny, má pocit, že konečně našel jednoho, kterýho ho zachránil, a uprosí Kousukeho, aby ho vzal pod svá křídla. Čas plyne, Masahiro a Kensuke se opět dostávají do stejné třídy, kterou mimo jiné učí Kousuke a každý z nich bude muset vyřešit pár věcí - Kensuke s přítelem z dětsví Asayou Hasekurou, který se vrátil do města a který k natvrdlému Kensukemu očividně cítí víc než jen přátelství, ale také Kousuke a Masahiro. Kousukeho ochranitelský pud vůči Masahirovi má už léta také mnohem hlubší základ, ať už si to chce nebo nechce přiznat, a Masahiro si taky začíná uvědomovat, co ke svému vlastnímu hrdinovi cítí. Jenže, pořád se nacházejí v postavení učitel-student, který otevřenému vztahu zrovna moc neprospívá ...

Víte co, ňufacích BL, u kterých si můžete spokojeně kníkat, prostě není nikdy dost, obzvlášť, když vás zklame výběr letních teplých sportovních anime. Hitorijime My Hero pro mě bylo doslova balzámem na duši, na který jsem se fakt týden co týden těšila a vlévalo mi radost do žil. On je zkrátka ten typ anime, kde je polovina castu teplá a druhá s tím nemá absolutně žádný problém, občas fakt třeba ... ačkoliv problémy v něm se řešící jsou poměrně dost reálné a logické. Ale upřímně, kdo by nechtěl Kousukemu dělat waifu? ^///^


Sakurako-san no Ashimoto ni wa Shitai ga Umatteiru - recenze

Čtvrtek v 16:57 Anime recenze
Všechno to začalo tehdy, kdy Shoutarou Tatewaki začal podezřívat jistou ženu ze zmizení osoby v sousedství. Koneconců, když někoho uvidíte, jak si na dvorku svého honosného sídla v západním stylu mimo dosah civilizace uprostřed lesů s maniakálním úsměvem vaří kosti, asi budete jednat obdobně, a to tak, že zavoláte policii. Ovšem, jak se ukáže, ona žena jménem Sakurako Kujou není ani únosce, ani masový vrah, nýbrž osteoložka - dokonale se vyzná v kostech všeho (a všech) druhů a je také majitelkou obrovské sbírky preparátů, které sama dala dohromady. Shoutarou je tedy okamžitě vtažen do zcela nového světa ze své nudné každodenní reality a dalo by se říct, že se z něj stává asistent a parťák poněkud excentrické vědkyně. Její práce je totiž navíc její celoživotní koníček a stejně jako někteří chodí do lesa, hor nebo k moři na výlet, Sakurako a Shoutarou jednoduše chodí na kosti, čím vzácnější, tím lepší. A dost často se jí při jejich výpravách podaří narazit i na jiné kosti, než jsou jen ty zvířecí, mnohem zajímavější. Vzhledem k tomu, že díky svým perfektním znalostem dokáže Sakurako odhalit také příčinu smrti, spolu se Shoutarouem často pomohou rozlousknout i takové případy a záhady, u kterých je policie bezradná. Co když ale mají všechny ty nedávné incidenty, které se kolem nich vynořují, nějakou spojnici a nějaký společný rámec? Nebo někoho?

Mrtvolky, samé mrtvolky, a kosti, kosti, kostičky, yay! Myslím, že asi rozhodně nebudu jediná, komu se už při anotaci vybavil jistý americký seriál Bones neboli Sběratelé kostí (které jsem kdysi shodou náhod překřtila na Krotitele kostí a už jsem u toho nějak zůstala), případně i trochu Sherlock, se Sakurako jako Sherlockem a Shoutarouem jako Watsonem. Ona totiž Sakurako, doslova si libující v nálezu jakékoliv mrtvoly či zdechliny a s tendencemi pokoušet se krást lidské lebky pro svou sbírku, je skutečně mozek našeho dua, zatímco Shoutarou, její spojka s běžnými smrtelníky a lidskostí celkově, je zase srdce. A víte co, já mám tyhle věci, kde se řeší růzé případy, příčiny, a záhady celkově, prostě ráda ... a tady jsem byla vážně spokojená. ^^ Jen je trochu zvláštní, když vás, ačkoliv to většinou máte obráceně, občas brutálně štve hlavní mužský protagonista (opravdu, byly chvíle, kdy bych Shoutarouovi s chutí jednu vlepila). Asi hlavní věc, která mi vadí, je skutečnost, že dějový rámec, který věci hezky spojuje, je velmi lehce nastíněn až v posledních dvou epizodách, aniž by byl nějak pořádně rozveden nebo uzavřen, a celé anime tak tedy působí jako jakýsi úvod, který připravuje půdu pro další řadu ... která zatím není. A vzhledem k tomu, že se jedná o anime dva roky staré, nejsem si tak úplně jistá jestli vůbec bude. Za sebe ale říkám, že by to bylo docela fajn, protože mě to poměrně dost bavilo a je škoda, aby to celé zůstalo takhle neukončené. :<

Hyper Police - recenze

Středa v 17:05 Anime recenze
Píše se dvaadvacátý rok takzvané nové éry, kdy se lidstvo dostalo na seznam ohrožených druhů ... tedy, čistokrevné lidstvo. Jeho místo totiž zaujaly povětšinou humanoidní příšerky, se kterými lidé žijí v jedné společnosti a díky kterým jsou pod zákonnou ochranou. Jenže, jak už tomu tak bývá, zákony jsou proto, aby se porušovaly a vždycky se najde někdo, kdo se toho s obrovskou radostí ujme. Proto, kromě policie, existuje množství organizací sdružujících lovce odměn, kteří tyto odpadlíky chytají jako zdroj obživy. Jednou z takových lovců odměn je pak Natsuki Sasahara, napůl člověk a napůl kočka, která se, vzhledem k jejímu smíšenému původu, cítí povinna respektovat obě dvě strany, samozřejmě v rámci zákona. Když ovšem při jedné akci omylem postřelí svého vlkodlačího parťáka Batanena (sice je v práci schopná, ale občas tak trochu nešikovná), jejím novým parťákem se stává nováček v týmu, poněkud prohnaná liška Sakura, která pro ostřejší slůvko nebo ránu rozhodně nejde daleko. Celý tým, Natsuki, Sakura, Batanen a další vlkodlak Tommy, se tedy snaží udržovat v Shinjuku pořádek a přijít si při tom na nějaké obstojné peníze ... a k tomu každý sleduje nějaký svůj vlastní cíl. Natsuki se snaží vyrovat se s tím, jak moc nevděčná tahle práce dokáže být, Batanen ještě nedokázal Natsuki říct, že ji miluje, a Sakura udělá cokoliv, aby po téměř dvou tisícech let konečně získala svůj devátý ocas a s ním svou magickou moc. Může ale svět, ve kterém monstra a lidé existují vedle sebe, vůbec vydržet?

Ani nevíte, jak moc osvěžující je po dlouhé době vidět klasické devadesátkové anime s tou typickou kresbou a estetikou, na které člověk prakticky začínal. A že jsem si doslova a do písmene užívala i jak opening, tak ending. :'3 Ono totiž Hyper Police, na to, jak staré je, je vážně moc pěkný a zábavný kousek, kde se odlehčující díly střídají s vážnými a kde se na pozadí všech možných obludek (nejvtipnější byly houby s bouchačkami, často jsem si tady vzpomněla na ryby na nožičkách ze Slayers :D) v dalo by se říct postapo světě (koneckonců, ruiny jsou tady všude) řeší stále aktuální sociální témata a problémy. Ano, Natsuki je občas na můj vkus až moc upištěná a umňoukaná (ale, co chtít od kočky), ale Sakura, Sakura je prostě největší borka celého anime a díky ní jsem se k němu vlastně dostala - hledala jsem totiž, z kterého anime je jedna z podob mého liščího alterega, které mi kdysi přebarvila Psiren a které už nějakou dobu používám jako avatar na MALu. Teď můžu s konečnou platností říct, že jsem skutečně velmi šťastná, že jsem ho dohledala, protože za to stálo. :3


Skirt no Naka wa Kedamono Deshita. - recenze

18. září 2017 v 14:12 Anime recenze
I když je vysokoškolačka Shizuka Kominami plachá a stydlivá, a to především v mužské společnosti, nechá se přemluvit k tomu, aby šla na školní seznamovací večírek. Ačkoliv se na místě necítí vůbec dobře, seznámí se s krásnou Ryou Kirishimou, ze které sebevědomí jen vyzařuje. Děvčata se velmi rychle spřátelí a Shizuka se vůbec nebrání tomu, aby z večírku vypadly a strávily zbytek večera tlacháním a pitím, na které však Shizuka není zvyklá. Jedna věc vede k druhé a připitá Shizuka skončí u Ryou v bytě a především v posteli, když se ji Ryou snaží svést a ona s hrůzou zjišťuje, že Ryou disponuje tělesnými částmi, které se u děvčat jen tak najít nedají - ve skutečnosti je to crossdressující chlapec. Ovšem alkohol v krvi způsobí, že i kdyby se chtěla bránit, tak moc nemůže a zažije tedy velmi vášnivou noc. Tím to ovšem nekončí. Ryou se totiž, jak se zdá, nehodlá Shizuky vzdát a sama Shizuka si není jistá, jestli tenhle vztah chce a jak ho vůbec má brát.

Tohle je přesně to druhé anime, o kterém jsem se zmiňovala u Souryo to Majiwaru Shikiyoku no Yoru ni ... A tady už se skutečně jedná o hentai PWP (protože o nějaké zápletce se tu moc mluvit nedá, fakt ne), které se s nějakou zásadní cenzurou moc nepáře a kde se hlavní hrdinka prakticky díl co díl vesele nechává znásilňovat majetnickým hovádkem, které ji strašně moc miluje (a které crossdressuje proro, aby ho holky nenaháněly jenom pro jeho krásnou tvář, ale proto, jaký je uvnitř, lol) na veřejných a neveřejných místech, protože zkrátka nedokáže říct NE. Na nějaké to povyražení (if you know what I mean), případně pokud jste příznivcem žánru, to obstojí, ale jinak skutečně nopity nope. Zaráží mě jedině to, že to vesele vychází vedle ostatních anime, jako by se nechumelilo.


Strike

18. září 2017 v 9:50
Jednou z věcí, která může vášnivého čtenáře doopravdy potěšit, je ta, když podle jeho oblíbených knížek natočí skutečně povedenou adaptaci. Proč? Protože takové počiny jsou skutečně vzácné. A Strike je jedním z nich, BBC díkybohu nezklamalo (a Verity má můj další dík, že mě na to upozornila). Volání kukačky (The Cuckoo's Calling), Hedvábníka (The Silkworm) i Ve službách zla (Career of Evil) mám dávno přečtené (všechny ode mě k něčemu dostal táta a na rozdíl ode mě se k nim ještě nějak nedostal) a považuji je za velmi kvalitní čtivo, které mě velmi bavilo, a proto jsem skutečně šťastná, že seriálová verze té knižní sekunduje víc než zdatně, především tedy u Hedvábníka, který je z celé trilogie mým nejoblíbenějším (zatím se tedy pauzuje a na Ve službách zla si zjevně budeme muset chvíli počkat, ale i tak jsem přesvědčena, že už se to nezkazí). Ztvárnění postav, prostředí, zápletka, všechno krásně odpovídá předloze, a to mě opravdu pohladilo po srdci. :'3 A pokud máte tuhle trilogii také rádi, tak věřím, že i vás.



Pupa - recenze

15. září 2017 v 9:59 Anime recenze
Sourozenci Utsutsu a Yume neměli jednoduchý život. Jejich otec si vybíjel zlost nejdřív na jejich matce a posléze i na nich, a když se jejich rodiče rozvedli, nakonec je opustila i matka, takže zůstali sami proti celému světu. Ale zdá se, že tomu ještě nemá být konec. Když jednoho dne čeká Yume na Utsutsua po škole v parku, podivná žena v černém ji varuje, aby šla domů a vyhýbala se rudým motýlům. O chvíli později už ale Yume obdivuje nádherné obrovské rudé motýly, aby se o další chvíli později proměnila v děsivé okřídlené monstrum s obrovskou chutí na maso a doslova neroztrhala několik dalších návštěvníků parku ... to vše před k smrti vyděšeným Utsutsuem. Utsutsu se snaží v monstru probudit svou mladší sestru, která se ale nedokáže kontrolovat, a tak zabije a sežvýká i jeho. Na vině je záhadný virus Pupa - Utsutsu je jím však ovlivněn jenom částečně, a tak místo proměny v monstrum a nezvladatelné chuti na maso získal pouze schopnost neuvěřitelně rychlé regenerace. A jelikož je to milující starší bratr, který by pro svou malou sestřičku udělal cokoliv, rozhodne se, že pokud není jiné cesty, aby se měnila na lidožravé monstrum a páchala další škody, obětuje se a nechá ji krmit se ze svého vlastního masa.

Tak, tohle byl zase jednou přešlap totálně vedle. Námět zní dobře a určitě by se z něj dalo vytvořit něco kvalitního, což se tady ale bohužel nestalo. Cenzoři si zjevně řekli "Zcenzurujeme všechno červené a ostré a špičaté", takže kromě toho, že polovina záběrů je prakticky černých, postavy tam permanentně mávají něčím, co připomíná světelný meč. Zatleskejte si, dobrá práce, opravdu. Další věcí je fanservis, protože co jde dohromady líp, než gore a incest, že. Celá jedna epizoda se například skládá z toho, že sestřička (v lidské podobě) zaživa ohlodává bratříčka, který samozřejmě vydává zvuky, které bez kontextu působí úplně jinak, leží u toho na posteli, a jediný monolog je asi tak milionkrát šeptané Onii-chan (a já měla chuť se střelit do hlavy) ... ono to vůbec celé doslova řve syndromem Jeníčka a Mařenky (to je taková pěkná věc z psychoanalýzy, kterou jsem se mimo jiné zabývala v diplomce, kdy mezi věkově blízkými sourozenci v rodinách, které neplní většinou sociální nebo emoční funkci, často vzniká incestní vztah). A když už jsme u toho, tak tam sem tam místo postav hodíme plyšové medvědy, protože proč ne, že jo, to už se snese. A závěr? Ten byl tak mimo mísu a absolutně nesouvisející, že už snad ani nemá cenu ho řešit nějak hlouběji. Pokud tedy hledáte nějaké kvalitní hororové anime s parazyty, doporučila bych vám Pupu obejít velkým obloukem a radši se podívat třeba na Kiseijuu: Sei no Kakuritsu. Jediná pozitivní věc totiž je, že jedna epizoda trvá pouhé čtyři minuty, takže to utrpení alespoň není tak dlouhé.


Deset let s anime

14. září 2017 v 12:04 Různé texty
Už někdy ke konci povinné školní docházky jsem, ještě jako malé lišče, věděla, že několik mých spolužaček, z nichž dvě můžete znát jako Sayu a Kyoko, šílí z nějakých japonských animáků, ale tehdy mě to ještě nějak nechávalo chladnou. Pak jsem nastoupila na gymnázium a nutno podotknout, že tenhle přechod byl poměrně dost bolestivý, především, co se hodnocení z některých předmětů týče. Kromě toho jsem si ani moc nesedla s třídním kolektivem (což se ostatně prakticky nezměnilo po celé ty čtyři roky), a všechny tyhle faktory, plus ještě ten, že to léto začal na kabelovce vysílat Animax, zjevně zapříčinily, že jsem po prokousání se prvákem, tedy přesně v to léto 2007, začala těm japonským animákům přicházet na chuť a anime úmyslně sledovat.

No, a vidíte. Deset let uteklo jako voda a ono mě to baví pořád.


Samozřejmě, už to není takový ten fanatický zápal, jakým si snad každý člověk v začátcích prochází, tedy vidět úplně všechno a hlavně to, co je zrovna nejprofláklejší (tedy Naruto a jemu podobné nekonečné příběhy, jedinou výjimkou je pro mě Yu Yu Hakusho, které jsem skutečně komplet celé viděla minimálně třikrát, jakkoliv je to při jeho počtu epizod neskutečné ... a nelituji). Stejně tak jsem se (díkybohu?) nedostala do té fujoshi fáze, kdy bych párovala všechny příslušníky opačného pohlaví v okolí a ještě jim tento milý fakt třeba sdělovala. A dávno už také nevedu anime centrálu obsahující denně tuny a tuny převážně obrázků s tisícovou denní návštěvností, jakou bylo mé předchozí blogové působiště (nechť je mu elektronická země lehká).

Teď už jsem dospělejší konzument, který už nejede na kvantitu, ale na kvalitu, a který si vybírá, na co se podívá (jedinou věcí horší než harem je reverse harem), poslední skutečně silný fanatický zápal mi vloni přineslo Yuri!!! on Ice (a ani toho nelituji, bylo to dost milé, připomenout si staré dobré časy ^^), velmi ráda se podívám na nějakou tu prasárničku a před lety jsem dokonce celý jeden víkend věnovala dokoukávání BL restů, ale neprezentuji to každému na potkání. Stále jezdím na cony a jezdím na ně ráda, a ráda si o anime popovídám, i když se ta původní komunita, kterou jsem znala, už prakticky rozpadla a většina lidí se jak na anime, tak na cony, dávno vykašlala. Nezazlívám jim to, jen je mi z toho občas smutno, když vidím generaci, která kromě toho, co zrovna letí, nezná prakticky nic. Přiznejme si, kdo z mladších zná třeba takové Slayers?

Nedá mi to, abych si tedy závěrem trochu nezabilancovala. Za těch deset let jsem jen tady na Underlandu napsala 152 anime "recenzí" (uvozovky proto, že na ně mám svůj formát, který mi vyhovuje), a na mém, od loňska už skutečně používaném účtu na MyAnimeListu mám ke dnešnímu dni shlédnutých 431 položek, seriálů, filmů, OVAček a podobně. A to podle mého názoru, i když se nepovažuji za nějakého odborníka, fakt není málo.

I po těch deseti letech se občas objeví nějaký klenot, který mi připomene, proč vlastně anime pořád sleduji, který mi zase ukáže to kouzlo, které mě tehdy tam uchvátilo. A jsem za to opravdu ráda. :3

×××

Kdyby měl náhodou někdo zájem o můj účet, tak tady je

SakuTheFox on MAL:


Be a Barb

11. září 2017 v 19:37 Kreativně-grafický koutek
Ti z vás, kdo mě šmírují na Cvrlikovníku, už mou novou profilovku viděli, ale nedá mi to, abych se s ní nepochlubila ještě tady, protože i když jsem si pořád říkala, jestli to není přes čáru, jsem s ní vlastně hrozně spokojená. A to je hlavní.


Proplachování ledvin aneb Teplický pivní rynek

9. září 2017 v 21:20 Historie conů, slezin a jiných akcí
Dnešek měl původně vypadat úplně jinak ... ale na druhou stranu, dopadl alespoň nějak.


Ano, bakalář ... tak mi říkávali

8. září 2017 v 17:45 Herald z roku 2017
Dnešním dnem totiž Saku úspěšně evolvovala na Mastera a po všem tom potu, krvi a slzách je tedy konečně Mgr. (i když diplom dostane až v březnu na promoci, ale což)


Jelikož to začínalo v osm, vstávala jsem v šest, abych na místě byla v půl osmé, pro všechny případy. Nakonec se začalo už někdy před osmou, protože stejně jako včera, i když byla v jiném složení, to komise zjevně chtěla mít co nejrychleji za sebou. Po radách zkušenějších starších senpaiů, kteří už tuhle státnici měli za sebou, jsme komisi zajistili i občerstvení, ale i tak můžu říct, že byli skutečně hodní, nějak moc nerýpali a snažili se pomáhat (a to jsem tam měla onu lobotomní bábu, na kterou jsem si tady celý loňský zimní semestr stěžovala).

Z pedagogiky jsem si vytáhla Preference, hodnoty, hodnotový systém a výchovu, z psychologie pak Sociální percepci, obě otázky tedy takové, že nebyly úplně nejhorší a měla jsem k nim co říct, i když třeba ne úplně v odborných termínech (razím heslo, že je důležitější vědět, co to je a jak to použít, než to bůhví jak chytře pojmenovat). Celá zkouška trvala ani ne deset minut, z obou otázek jsem nestihla říct pomalu ani polovinu z toho, co jsem měla připravené (ale je fakt, že komise se na ty přípravy koukala a zjevně vycházela i z nich), ale už někdy před dvanáctou bylo naše vyhlášení, kde jsme se dozvěděli, že nakonec jsme to, stejně jako kolegové včera, i my všichni, co jsme byli dneska, dali, Saku dokonce za dva, a pro spoustu z nás to tedy byla konečná. ^^


Jelikož to bylo takhle rychle hotové, tak jsme s holkama ještě zašly do GrillPubu na burger k obědu a Dita mě pak Pandurem hodila domů. A i když jsem teď utahaná jak nevím co, šíleně mě bolí jak nohy, tak hlava, tak můžu říct, že se těším na několikadenní dovču v Českém ráji na konci září, tam, kam naši jezdí každý rok, kde jsem naposledy byla jako pískle těsně před nástupem na gympl a kam jsem se vloni nedostala. A myslím, že teď už na to mám konečně opravdu právo.

Pořád mi to nějak nedochází, ještě jsem fakt asi úplně nevyplavila všechen ten adrenalin, co se ve mě od toho března, kdy to celé začalo, nashromáždil, ale jsem hrdá. Hrdá, že jsem ty dva roky zvládla a že jsem je zvládla včas. :'3

Když je hlad aneb rychlé těstoviny

6. září 2017 v 17:05 Z liščího talíře
Tak jo, Saku na své žvance konečně udělala samostatnou rubriku

Dlabanec, který před dávnými lety tatík odkoukal tuším že od Jamieho Olivera, ideální pro dny, kdy máte strašnou chuť na těstoviny, ale z nějakého důvodu se nemůžete patlat se složitou omáčkou a na druhou stranou se nechcete úplně odbýt, protože těstoviny s kečupem a sýrem pro vás nejsou dostatečně fancy.


První věc, co uděláme, je ta, že si dáme vařit těstoviny. Mezitím si nakrájíme na nudličky slaninu, pár stroužků česneku na plátky, jednu cibuli na jemno a necháme je v hlubší pánvi na troše oleje zpěnit a trochu vypéct. Poté přidáme přiměřené množství kečupu, bobek sardelové pasty a pořádně rozmícháme. Dochutíme libovolnými zelenými bylinkami (osobně dávám horu tymiánu a oregana), přidáme hrst okapaných vypeckovaných černých oliv a necháme na mírném plamenu trochu provařit. To už se nám ale uvaří těstoviny, které zcedíme, přidáme ke směsi do pánve, pořádně promícháme, aby se těstoviny hezky obalily, a můžeme podávat, posypané oblíbeným strouhaným sýrem, samozřejmě.

Jak vidíte, fakt to není složité a je to z ingrediencí, které se doma (alespoň u nás) většinou vždycky najdou, ale jde to třeba i bez té slaniny, když zrovna není (ačkoliv s ní je to o chlup lepší, co si budeme namlouvat). Dlabanec je to tedy vhodný i tehdy, pokud máte tak trochu polní podmínky a nemáte prostor na nějaké velké vyvařování. A rozhodně je to MNOHEM chutnejší než jenom těstoviny zakydané kečupem a posypané sýrem.


Král světa

6. září 2017 v 8:38 Kuroshitsuji
To se takhle konečně dostanete k nejnovějšímu Kuroshitsuji filmu a nějak se celou dobu nemůžete zbavit pocitu, že vám to až moc připomíná Titanic (se zombie) ... a pak na vás tvůrci vybalí tohle a všechno najednou začne dávat smysl. :DDD


Mnemosyne: Mnemosyne no Musume-tachi

4. září 2017 v 15:42 Anime recenze
"Vodka means water in Russian."

Kdesi v Tokyu existuje malá detektivní kancelář jménem Asougi Consulting provozovaná Rin Asogi a její asistentkou Mimi, která se nebojí vzít i takové případy, u kterých jde doslova o krk. Ostatně, Rin při svém nebezpečném zaměstnání zemřela už několikrát ... v takových případech se docela šikne, když nemůžete zemřít, nebo ne? Jak Rin, tak Mimi, ačkoliv obě vypadají velmi mladě, před dlouhou, dlouhou řadou let, pozřely takzvané ovoce času, speciální spóru stromu Yggdrasil (který běžní smrtelníci nevidí), která z vás, pokud jste žena, učiní nesmrtelnou - ať už zemřete jakkoliv brutálním způsobem, stejně se zase vrátíte, navždy v tom stavu, v jakém jste nesmrtelnost získala. Ovšem i když lidstvo touží po nesmrtelnosti prakticky od začátku své existence, nic není tak strašně fajn, jak se na první pohled zdá, a tak se v devadesátých letech, kdy příběh začíná, objevuje někdo, kdo, jak se zdá, úmyslně loví další nesmrtelné ženy. A aby toho nebylo málo, začínají se objevovat také bytosti připomínající anděly, které žádná nesmrtelná žena nechce potkat příliš z blízka, i když je k nim neovladatelně přitahovaná, a tak Rin musí být neustále v pozoru. A když pak místo toho, aby našla ztracenou kočku, najde týpka jménem Kouki Maeno, který si nic jiného nepamatuje, netuší, že jí a nejen jí to změní život na celých dlouhých 65 let ...

Pořád nějak nevím, co si o tom vlastně myslet ... rozhodně je to něco, co je určené pro dospělého diváka, a s nějakou cenzurou se tady nepáře - poměrně dost velká brutalita, nahota (navíc je to i yuri) a sex je tedy něco, co se objevuje jak na běžícím pásu. Navíc, už jenom co se myšlenky stromu a totožného jména týče, je to tak trochu vykrádačka ze severské mytologie. Ale i tak je to, co do příběhu a zápletky, dost zajímavý počin, který se navíc skutečně odehrává v rozmezí 65 let, tedy od roku 1990 do roku 2055, a je tedy krásně vidět nejen posun technologií a podobně, ale především skutečnost, jak je to těžké, když prakticky všichni blízcí kolem vás stárnou, odcházejí a mění se generace, zatímco vy jste stále stejní a takhle už zůstanete napořád. Jedná se o šest epizod na pětačtyřicet minut, takže to, jestli vám to za to stojí, si už musíte rozhodnout sami.


Ze zahradních darů aneb pomazánka z červené řepy

2. září 2017 v 18:59 Z liščího talíře
Červená řepa patří k mé skutečně hodně oblíbené zelenině, kterou si hezky pěstujeme na zahradě, a to nejen v domácí zavařené formě (se kterou se setkal asi každý a leckomu ji školní jídelny také dostatečně znechutily) hezky do mističky třeba k vinné klobáse s bramborovou kaší (což mám spojené s chladnějšími obdobími), ale především grilovanou s kapkou olivového oleje a balkánským sýrem, ale nejnověji ve formě výborné pomazánky, na kterou nám letos v létě dala tip teta a která je zase něco trochu jiného než ta cizrnová s červenou řepou z Lidlu (a tu mám mimochodem taky moc ráda). A právě o tenhle jednoduchý, ale o to chutnější recept se s vámi chci podělit. Ona totiž i ta řepa tak nějak k podzimu patří, a nejen barvou. :3


Na pomazánku budete potřebovat jednu červenou řepu, menší cibuli, balení čerstvého sýra (Lučiny, Paloučku nebo tak podobně, pro vegany případně nějaké rostlinné náhražky), lžíci majonézy (pro vegany sojanézy, je tam prakticky pro zjemnění a dochucení), sůl a pepř.

Řepu uvařte doměkka, oloupejte a nechte vychladnout. Poté ji nastrouhejte najemno. Cibuli nakrájejte najemno, spolu s čerstvým sýrem a lžící majonézy přidejte k řepě, podle chuti osolte a opepřete a zamíchejte, až se celá směs hezky spojí. Pak už jenom pomazánku nechte chvíli odležet a vychutnejte si ji na oblíbeném pečivu (osobně ji mám nejradši na čerstvém tmavém chlebu).


Jak jsem říkala, jednoduché jak facka a přitom vážně dobré. Dokonce tak dobré, že i můj tatík, který se nad tou z Lidlu pokaždé ofrňuje, se téhle čerstvé může doslova užrat. A já se mu vlastně ani nedivím. Mám to úplně stejně. :P

She who leaves a trail of glitter is never forgotten

1. září 2017 v 19:14 Herald z roku 2017
Já vím, že do Halloweenu ještě nějaká ta doba zbývá, ale stejně ... podzim se začal hlásit s plnou parádou!


Vůbec jsem se včera večer na Over the Garden Wall nedívala, nééé

Přiznám se, že v průběhu léta mě neuvěřitelně štvalo číst u lidí o tom, jak už všichni cítí podzim a podobně (přijde mi to úchylné na podobné úrovni, jako když se už od prvního srpna všude objevuje Zpátky do školy). Když jsem se ovšem teď v týdnu stavovala v Bille a jakožto člen klubu jsem dostala podzimní klubový magazín plný podzimních receptů, nějak mi chutě pomalu začaly přepínat na skořici, včera jsem za asistence babči (kterou jsem pozvala na oběd na americké lívance) vyměnila na balkonových dveřích slunečnice za podzimní listí (a k tomu barvícímu se psímu vínu to teď ladí mnohem víc) a do okna pověsila dýňovou dekoraci, u sebe nainstalovala dýňová světýlka a trochu tematicky podekorovala parapet, no a dneska jsem natáhla své oblíbené halloweenské ponožky, protože z venku skutečně táhla zima, takže už mám na podzim dokonale přepnuto (a vypodzimnila jsem i blogísek). Ale doufám, že se ještě dočkáme nějakého babího léta, protože aby bylo teď už pořád takhle taky není úplně optimální.

Nicméně, končí mi můj pravidelný týden příliš hlučné samoty, který rodičovstvo trávilo na dovolené a který jsem strávila učením, snažením se z učení nezbláznit, pauzami mezi učením v podobě filmů nebo seriálů, a pitím vína. Not bad, jen kdyby v tom nefigurovalo to učení (u kterého už mám stejně pocit, že je totálně k ničemu, ale nechci mít špatné svědomí). Taky jsem si ve městě pořídila pytlíček Jelly Belly fazolek, které vypadají jako štrasové kamínky a které mi připomínají milé časy, udala další tři učebnice a přišlo mi poslední zlatíčko do sbírky aneb tenhle interaktivní skvost. Je to skutečně naprosto boží počin, neboť to, kam se příběh posune, záleží jen na vašich volbách (takže když to poserete a dvojčata vám zaživa usmaží drak, je to jen vaše vina ^^"). Zatím jsem se dostala jen přes fantasy středověk se všemi dobrými a špatnými volbami, zbytek si nechávám na později, až nebudu mít pocit, že jsem kvůli tomu něco zanedbala, ale i tak mám pocit, že mi tahle knížka na čtení vydrží déle než obvykle. Navíc je to hardback s krásně pevnými stránkami s kouzelnými ilustracemi, který stál za každou korunu. :3


Jen mám trochu problém místo Blendina neslyšet v duchu Mortyho. Ono tomu to "Awww jeez" fakt moc nepomáhá, heh.

Stejně se ale těším, až si večer rozsvítím dýně, zapálím jednorožčí svíčku (která jen tak mimochodem božsky voní i zapálená). Takže, to jen tak abyste věděli, že ještě pořád žiju.


Sice je to focené bramborou, ale vypadá to krásně, ne? *-*