Červen 2017

Zase jednou slaný zelný štrúdl

29. června 2017 v 16:27 Z liščího talíře
Měla bych fakt obrovskou chuť založit celou jednu rubriku s názvem Vaříme s dr. Lecterem, ale zatím se držím ... vlastně už několik let. :D

Pokud si někdo náhodou vzpomíná, jeden recept na slaný štrúdl se zelím už se tu objevil, ale jelikož slaných zelných štrúdlů není nikdy dost, tady je ještě jeden, tentokrát s bílým a vyzkoušený z kalendáře, který tatík dostal tuším k Vánocům.


Budete potřebovat listové těsto (pokud chlazené, tak jedno, pokud mražené, tak půl balení), balení bílého kysaného zelí, 200 g slaniny, velkou cibuli, lžíci másla, 200 g čedaru (nemusí to být zrovna konkrétně jen ten čedar, ale chce to nějaký tučnější tvrdý sýr, takže žádný Eidam) a žloutek na pomazání.

Slaninu nakrájejte na nudličky a nasucho vyškvařte v pánvi. Poté k ní přidejte máslo (pokud se vám z ní toho vyškvaří hodně, tak myslím, že už ani není třeba) a nasekanou cibuli. Dohromady škvařte, dokud cibule nezesklovatí, a pak přidejte vymačkané zelí (důležité je, aby bylo opravdu DŮKLADNĚ vymačkané, jinak bude štrúdl hodně mokrý, a to nechcete), ještě chvíli opékejte a pak sundejte z ohně. Těsto si buď rozviňte nebo rozválejte na plát, podle toho, jaké máte. Rozprostřete na něj směs se zelím, posypte větší částí strouhaného čedaru a zaviňte. Štrúdl hoďte na plech s pečícím papírem, zvrchu potřete žloutkem, posypte zbytkem čedaru a pečte na 180 stupňů, dokud nezezlátne.


Doma jsme ho dělali už podruhé a můžu říct, že i když některé recepty z toho kalendáře jsou takové, jak to říct slušně, lehce pofidérní, tak alespoň tenhle se povedl, protože je to skutečně žranec. *-* A věřím, že by byl dobrý i studený. Jen tedy zatím nikdy nezbyl.

Yami Shibai - recenze

27. června 2017 v 17:18 Anime recenze
Jen přistupte blíže a račte se podívat.
Je čas na Yami Shibai.

Přesně těmito slovy vás tajemný Vypravěč schovaný za žlutou maskou s úderem soumraku vyzve, abyste si vyslechli jeden z jeho zlověstných příběhů vycházejích z japonských pověstí. Ovšem nejen, že vám onen příběh poví, on vám ho dokonce i ukáže.

Na tohle anime mě přivedla Reni, když jsem si u Sekai no Yami Zukan stěžovala, jak moc velký potenciál to mělo a jaký shit se z toho bohužel vyklubal, že je to prý tematicky dost podobné. A ono opravdu je. Stejný rámcový formát, stejně krátké epizodky, jen s tím rozdílem, že tady se skutečně jedná čistě jen o japonské hororové příběhy a témata (takže žádné kruhy v obilí nebo tak podobně, ale youkai, youkai a ještě jednou youkai) ... a také s tím rozdílem, že oproti prvně zmiňovanému anime je skutečně o dost povedenější a taky strašidelnější. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že venku už jsou čtyři řady a teď by někdy v blízké době měla začínat pátá, témata nejsou nekonečná a najdete jak silné tak slabší epizody (a i pár vysloveně meh). Co se týče krátkých hororových anime ve stylu obrazového dramatu, musím konstatovat, že Yami Shibai mi skutečně vylepšilo dojem. Jen tedy ty upištěné endingy prvních dvou řad, které doslova řvaly "Vocaloid" (a co jsem koukala, tak to skutečně byla Miku Hatsune a asi víte, že Vocadroidi jsou fakt něco, co nemusím), se mi k tomu tak úplně nehodily. ^^" Ale možná jsem jenom zaujatá. :D


Sekai no Yami Zukan - recenze

26. června 2017 v 10:12 Anime recenze
V tomto světě číhá temnota, o jejíž existenci jako běžní smrtelníci nemáte ani tušení.
Pokud se však o ní chcete dozvědět více, neváhejte a otevřete tuto encyklopedii.

Tohle anime, které se snaží navázat na retro atmosféru populárních šedesátkových a sedmdesátkových hororových příběhů vydávaných v časopisech, mělo obrovský potenciál. Bohužel musím konstatovat, že naplnit se ho skutečně moc nepovedlo. Provedení je rozhodně zajímavé, každý příběh ve formě obrazového dramatu má jen pár minutek, náměty jednotlivých příběhů jsou pak také takové ty klasické odpovídající šedesátým a sedmdesátým létům, které se z dnešního pohledu zdají být spíš naivními než nějak závratně děsivými, ale i tak to ve výsledku působí tak nějak nemastně neslaně. A často spíš skutečně divně a komicky. :'D


Nobody fucks with the Jesus aneb rozlučkový dýchánek

24. června 2017 v 13:49 Historie conů, slezin a jiných akcí
Pokud je vám čirou náhodou známá hláška z názvu článku, nejspíš už vám došlo i to, kde se mimo jiné naše včerejší rozlučka se spolužáky konala. (¬‿¬)


Super Lovers - recenze

20. června 2017 v 15:07 Anime recenze
Když se Haru Kaidou dozvídá, že jeho matka je údajně na pokraji smrti, neváhá a okamžitě se za ní vydává z Japonska do Kanady. Ovšem jeho tak trochu excentrická a především ďábelsky chytrá matka nejen že je zdravá jako řípa, ale dokonce si k sobě ze sirotčince vzala malého klučinu jménem Ren, který je tak trochu víc asociální a obecně nedůvěřivý a víc než s lidmi si rozumí se psy (což se projevuje i tím, že se hned při prvním setkání Haruovi zakousne do ruky) ... a je právě na Haruovi, aby svého nového nejmladšího nevlastního brášku (doma má totiž ještě další dva, dvojčata Akiho a Shimu) zkultivoval natolik, aby se začal chovat jako normální člověk a ne jako vlčí dítě. Jde to sice pomalu, ale Ren si k Haruovi (a naopak) začíná budovat pouto, které vyvrcholí Haruovým slibem, že spolu jednou budou bydlet v Japonsku. Stane se ovšem pár nečekaných a nepěkných věcí, které zapříčiní, že si z onoho léta Haru nepamatuje vůbec nic ... a když už něj doma v Tokyu o pět let později Ren skutečně čeká, ono pouto se musí pozvolně začít budovat znovu. Ovšem to, co Ren k Haruovi cítí, ani za ty roky nevyprchalo, spíš naopak.

Předem říkám, že jsem nějak neočekávala nic, protože jsem už za svůj život viděla dostatek BL na to, abych věděla, že neočekávat nic je většinou lepší, člověk pak může být jedině mile překvapen. A ono to nakonec skutečně celkem milé bylo, i když jsem některé rodinné vztahy a celkově to, jak sakra tahle rodina vůbec může fungovat, tak úplně nepobrala. ^^" Ano, jsou tam tedy incestní vibes, ale když si vezmete, že nejsou pokrevně příbuzní, tak je to vlastně ok ... mnohem méně ok mi přišla skutečnost, že ten osmiletý věkový rozdíl, když Ren je de facto ještě pořád dítě, kterému je dokonce na úplném začátku jenom osm let, takže nám to trošilililinku zavání pedofilií, ale shota to díkybohu není, alespoň nějaké uklidnění. Čili, ano, je to milé, je to pěkně kreslené (kanadská příroda ftw!) a jsou tam pěkní chlapi, co si budeme namlouvat, ovšem ten poslední zmíněný fakt zkrátka nemůžu ignorovat, protože mě celou dobu poněkud znepokojoval ... a ještě víc mě znepokojovala skutečnost, že to neznepokojovalo nikoho dalšího v samotném anime, ani v nejmenším. :'D

American Gods

19. června 2017 v 14:07
Něco, na co jsem čekala strašně dlouho (román jsem četla už před pár lety a mocně se mi líbil), strašně se na to těšila (obzvlášť, když se měl celé věci chopit můj seriálový guru Bryan Fuller) ... a strašně si každý týden chrochnila blahem, protože ta klasická fullerovská estetika mi od utnutí Hannibala tak strašně moc chyběla. :'333 Opravdu, první řada, která pokryla přibližně první třetinu knížky, doslova předčila všechna má očekávání. Postavy jsou ztvárněné perfektně (kudos především pro božskou Gillian Anderson jako Media, která mě nepřestávala uchvacovat s každým svým příchodem na scénu, a pak třeba taky Mad Sweeney, Mad Sweeney is a gift to this world a klidně bych brala celý seriál jenom jako road movie s ním, Salimem a Laurou), celé je to prostě jeden obrovský vizuální skvost, a Fuller také konečně dostal do rukou moc být explicitní jak je libo a doslova se nám (v dobrém slova smyslu) utrhl ze řetězu (tohle byla jedna z nejnádhernějších věcí, jaké jsem kdy viděla, celá ta část, úplně celá ♥♥♥) Stručně řečeno, jsem nadšená, nadšená a ještě jednou NADŠENÁ a nemůžu se dočkat pokračování. *-*

Souryo to Majiwaru Shikiyoku no Yoru ni ... - recenze

19. června 2017 v 8:49 Anime recenze
Mio Fukaya je na třídním sraze bývalých spolužáků, kde se nachází i Takahide Kujou, třídní krasavec, do kterého byla Mio zamilovaná už ve svých školních létech. Jaké je ale její překvapení, když její někdejší idol sundá čepici, pod kterou schovává hlavu holou jak koleno - jeho rodina totiž vlastní chrám, který Takahide jednou zdědí a proto se stal mnichem. Mio je z nešťastného osudu své první lásky tak zhrzená, že po zbytek večera pije jak duha, až se doslova zpije pod obraz. Naštěstí je tu gentleman, který jí v podroušeném stavu pomůže dostat se domů, a tím není nikdo jiný než právě Takahide ... ovšem to, co se u Mio doma stane, by asi od mnicha nikdo neočekával, natož samotná Mio, ačkoliv se nijak zásadně nebrání, protože ji Takahide stále přitahuje a nějaké morální zásady vzhledem k množství alkoholu v žilách tak trochu berou za své. A tahle jediná vášnivá noc s mnichem je jenom pouhý začátek ...

Jak bych to jenom řekla ... někdo tomu říká josei, já tomu říkám porno, protože to je přesně to, co tahle věc je, nemůžu si pomoct (hlavně tedy ta necenzurovaná 18+, ehm). :D Ale ostatně, co by měl člověk očekávat už jenom z toho proma, kde hlavní hrdinka na první pohled vypadá jak klasická hentai pipka (a tyhle porn faces tomu vůbec nepomáhají) a hlavní hrdina jako kříženec Saitamy a extrémní povahové verze Mirokua z Inuyashi. ^^" Ten rape-face prostě hovoří za vše. :'D Neměla jsem od toho absolutně žádná očekávání, prostě jsem jenom byla zvědavá, co se tam na takhle krátké ploše bude dít a jestli to skutečně bude tak moc porny, jak to od začátku vypadá. A ... no ... já zkrátka tyhle hentai PWP (protože tady se o nějaké zápletce vážně moc mluvit nedá) nikdy moc nemusela.


Čarodějnický slet na konci světa

18. června 2017 v 20:20 Historie conů, slezin a jiných akcí
Sice jsme se nakonec bohužel nesešly v plném počtu, ale i tak to byl po dlouhé době vážně kouzelný víkend ... i přes těch šílených pět hodin na cestě a mrtvé pravé chodidlo, které se mi ozývalo už včera večer a dneska už je doopravdy mrtvé.. :'D


Asistenční jednorožec Hubert

16. června 2017 v 14:05 Vše kolem Tweedledee
Ta knížka je vážně vizuální klenot ... a nejen vizuální. Nemusíte být děti, aby vás zahřála u srdce. ♥


Plastic Memories - recenze

15. června 2017 v 13:40 Anime recenze
Rozbíjíme vzpomínky, to je to, co děláme.
Tahle práce není vděčná.

Nacházíme se v ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy společnost SAI nabízí zcela dokonalý typ androidů - Giftie. Prakticky se neliší od lidí, a mohou být vašimi rodiči, dětmi nebo i partnery, záleží jen na vás, jaký konkrétní model si vyberete. Jediná věc, v které se od lidí skutečně liší, je ta, že mají pevně danou životní lhůtu od svého spuštění, která je 81 920 hodin, tedy nějakých devět let a kousek. Po uplynutí této doby musí být každá Giftia bez výjimky odstavena, protože po jejím překročení začíná ztrácet jak své vzpomínky, tak svou osobnost, a stává se nebezpečnou nejen pro svého majitele, ale pro všechny. Za tímto účelem je součástí společnosti SAI oddělení Terminal Service, které zajišťuje odstavení Giftií, když přijde jejich čas. A právě do jedné z jeho poboček se (lehce protekčně) dostává mladý Tsukasa Mizugaki. Není to ovšem práce jednoduchá, především psychicky, protože ačkoliv jsou někteří majitelé s odstavením své Giftie smíření, najdou se tací, kteří se s ní nechtějí za žádnou cenu rozloučit (a proto se, jako jediná, Tsukasova pobočka, snaží brát v potaz jak pocity majitelů, tak pocity Giftií, protože i takhle psychicky náročnou věc lze provést s pochopením a lidským přístupem). Existuje totiž možnost recyklace těla, ale vždy s novým operačním systémem, takže Giftia už nikdy nebude tou samou bytostí, kterou byla předtím - veškeré vzpomínky zmizí a osobnost je nahrazena zcela novou. Zaměstnanci Terminal Service v terénu pracují vždy ve dvojici člověk-Giftia, a proto je k Tsukasovi přiřazena drobounká Isla, která je však i přes svůj křehký vzhled v tomto poli veteránkou, a do které se Tsukasa bezhlavě zamiloval už ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil ve výtahu a netušil, kdo to vůbec je. Je tu ovšem jeden malý problém - Isle zbývá pouhých 2000 hodin do jejího vlastního odstavení ...

Na tohle anime jsem prakticky dostala tip skrze spolužačku od jejího bráchy, když se zmínila, že je zažraný do anime, a já vyzvídala, jaká má nejradši ... a tohle mě z popisu dost zaujalo. A musím říct, že i když je to v podstatě hrozně smutné (protože už od začátku víte, jak to zákonitě musí dopadnout), tak je to takové miloučké oddychové romantické sci-fi, s moc krásnou animací i grafikou, které mě osobně v určitých směrech (a tématech) hodně připomínalo Hybrid Child. Také si u něj dost možná zapřemýšlíte o pomíjivosti věcí a o tom, že i když strašně moc chcete a udělali byste pro to cokoliv, nic netrvá věčně.


The Handmaid's Tale

14. června 2017 v 17:15
Této děsivé dokonalosti už jsem se jednou věnovala tady, a mohu říct, že po celou dobu se mé pocity nějak markantně nezměnily - je to zkrátka jeden z nejlepších (a nejděsivějších) seriálů této sezóny a ženy jsou v něm patriarchální společností (a vskutku nechutným teokratickým zřízením, jakým Gilead bezpochyby je) stále vnímány a využívány pouze jako objekty a prostředky, nic víc. Strašně se mi líbilo, že se tady, narozdíl od románu, střídaly různé úhly pohledu, různých postav. Tím pádem jsme dostali nejen verzi příběhu Offred, ale také Sereny Joy, Lucase nebo Nicka, a to byl myslím fakt obrovský krok kupředu (a krásná ukázka postmoderního přístupu k vyprávění, jen tak mimochodem). Všichni jsou tu skvělí (a Commander Waterford, ač oproti románu znatelně mladší, je tady stokrát větší slizák, fakt z něj ještě teď mám husí kůži). Je to zkrátka úžasné a všichni to potřebujete vidět, opravdu všichni. Nolite te bastardes carborundorum, bitches.



Už mi z Mgr. chybí jen to r

13. června 2017 v 20:36 Herald z roku 2017
Už je to tak, Saku má hotovou druhou te tří státnic (a může si tedy dát nějakou dobu zaslouženou pauzu, protože poslední ji čeká někdy na začátku září).


Na místě jsem byla v půl dvanácté, vyhlášení se konalo v pět, protože se to celé kvůli pár organizačním kixům (level filda) protáhlo a ještě se to pozměnilo tak, že jsme si nejdřív udělali kolečko s otázkou z oboru a následně další kolečko s otázkou z didaktiky. Na druhou stranu, alespoň jsme si s Káťou mohly v mezičase po dvou měsících skočit do Pajdy na opěvovanou tortillu a točenou Malinovku, a to se vždycky vyplatí. *-*

Z oboru jsem si vytáhla Lidská, občanská a přirozená práva, takže jsem tam plkala cosi o přirozených právech a právním pozitivismu, Sofistech, Aristotelovi, Akvinském, Hobbesovi, Lockovi, francouzské revoluci, Deklaraci práv člověka a občana, Rousseauovi a Burkeovi (to byla zrovna naše drahá vedoucí fakulty na nějaké poradě a atmosféra ze všeho nejvíc připomínala márnici - aneb ze čtyř přítomných učitelů jeden celou dobu na notebooku brouzdá na Facebooku, druhý si na notebooku vyřizuje poštu, třetí se tváří, jako že tam vůbec není, a čtvrtý skutečně něco dělá, univerzitní level, opravdu). Z didaktiky jsem si vytáhla oborovou didaktiku, kde jsem pro změnu převážně srovnávala s obecnou didaktikou. No a vida, nějakým způsobem jsem to okecala na dvojku. ^^

Dita byla tak hodná, že nás bourákem Pandou hodila s Káťou na nádraží, a já si ještě před příjezdem vlaku, ve kterém jsem nečekaně narazila na Sayu (a mohla tedy domluvit naše zítřejší slavnostní pivo), skočila do Fóra do Dobrovského, kde jsem měla již nachystanou Justýnku a asistenčního jednorožce, na kterou se strašně těším, protože už jen při zběžném prolistování a óchání nad ilustracemi vypadá naprosto kouzelně. ♥

Teď už jsem díkybohu doma, odvšivená a dost brutálně utahaná, jednak z toho čekání a jednak taky z nervů, a mám pocit, že každou chvíli vytuhnu. Jsem ale neuvěřitelně šťastná, že mám víc než polovinu věcí z krku a nějakou dobu, než se začnu nutně učit na pedagogiku a psychologii, si zase budu moct přečíst nějakou normální knížku, podívat se na Sense8 nebo na nějaké anime, kterých tu mám na čekačce habaděj, a podniknout pár věcí. :3

Ale teď už se vážně poroučím.


A taky je tomu dnes přesně rok, co ke mě přicestovalo jisté plyšové Dorito. ♥

King of Hell

12. června 2017 v 8:47 Královniny panenky
Sice na Supernatural už nekoukám, takže nevím, jak se zas co změnilo (a upřímně už to ani vědět nechci), ovšem konečně jsem si uvědomila, že díky vánočnímu dárku od Kelly konečně můžu vyfotit tuhle boží fotku. >:3


In a world full of tens be an Eleven

10. června 2017 v 17:02 Královniny panenky
Pamatujete, jak jsem se u Barb zmiňovala, že jsem původně uvažovala o Eleven?
Well, it just ... sort of ... happened, um. ^^" Aspoň víte, kdo bude mým letošním letním dokumentačním parťákem (protože Bill je na výlety trošičku neskladný).


Příhodně před státnicemi aneb Noc kostelů 2017

9. června 2017 v 22:22 Historie conů, slezin a jiných akcí
I letos, už potřetí, jsem se rozhodla nenechat se ochudit o večerní návštěvu kostelů, i když jenom na chvilku.


Když už máme ten Pride Month ...

8. června 2017 v 18:10 Herald z roku 2017
Mám teď sice před sebou věci s důležitější prioritou, ale i tak nechci, aby to tu na první pohled vypadalo, že se tu nic neděje, když se děje.

V rámci nezbláznění se z učení jsem aktualizovala pár článků o pár nových titulů, jmenovitě jsou to články Z mé skromné queer knihovničky a Filmy s gay tématikou, které v případě zájmu stojí za to vidět, takže pokud zájem máte, můžete se mrknout. ;)


StuDYING

4. června 2017 v 12:57 Herald z roku 2017
A že jsem tenhle týden skutečně spíš umírala než se učila, protože jsem chvílemi opravdu měla pocit, že se mi přehřívá mozek (a když máte uvnitř 28 a více, i když to čtete, za chvíli zjistíte, že už vlastně netušíte, jestli to jsou Specifika dějin ekonomických teorií nebo nějaká didaktická analýza vzdělávacího obsahu ... a to věru není milé) a teprve dneska se trochu ochladilo a především začalo i pršet, hurá!


Ke komplikacím s učením notně přispěla i skutečnost, že to, co na anglistice fungovalo víc než dobře, se tady zjevně úplně neujalo - mluvím o společném vypracovávání otázek, kdy každý udělá část. Na občance nejen že polovina lidí nebyla schopná dodat své vypracované otázky v prvním (tam byly ovšem první státnice, tak se to ještě dá pochopit) ani v druhém termínu, ale pár jedinců ty otázky vypracovalo tak pečlivě, že byly stejně úplně k hovnu. Někteří se chytli za čumák a lepší verzi s omluvou dodali, ovšem jedna konkrétní osoba toho doteď schopná nebyla, a člověka to vysírá o to víc, že z jejích dvou otázek se s jednou nemuselo dělat prakticky nic jiného než jenom překopírovat materiály z toho předmětu, a i tak jí tam něco chybělo. Nehledě na to, že z druhé otázky zpracovala prakticky jenom třetinu. Nějak to nechápu. Vždyť kdyby si to náhodou vytáhla sama, tak bude sama v prdeli jak Baťa s dřevákama. Odpovědnost lvl magisterský student, opravdu.


Aspoň to počasí mi dělá radost. A taky jídlo. Včera se nám pro změnu povedlo k večeři stvořit vynikající slaný štrůdl s náplní z kysaného zelí, slaniny a chedaru, a dneska k obědu pak neméně vynikající gratinované brambory s hnědými krémovými žampiony. *-* Jen by tedy někdo konečně mohl vymyslet jednorázové nádobí, ve kterém by se dalo uvařit a nemuselo by se následně mýt. ^^"


Ony obecně jsou letos ty mezilidské vztahy obecně tak nějak na Pikachu. To, na co jsem se dřív těšila, mě teď spíš rozčiluje. A někteří lidé by skutečně asi udělali líp, kdyby mě rovnou poslali do prdele, vyšlo by to totiž nastejno. Čím dál tím víc mám neodbytný pocit, že ve svém životě zcela nutně potřebuji udělat pár zásadních změn a posunout se někam jinam. Ne kvůli ostatním, na to už kašlu, nebudu pořád ten jediný blbeček, co bere v první řadě ohledy na ostatní, ale především kvůli sobě a kvůli své vlastní psychické pohodě. Bláhově jsem si myslela, že jsme všechny společně trochu někde jinde. Ale v poslední době mě čím dál víc přesvědčujete o opaku.

Ale stejně si to nepřečtete, protože to by sem taky musel občas někdo chodit. Nebo se třeba nějak projevit, že jo.

I'm through.

Když není kočka doma, myši mají pré

2. června 2017 v 13:39 Vše kolem Tweedledee
Máti odjela na pracovně-chlastací prodloužený víkend do Jizerských hor, a tak si tu s tatíkem žereme doslova jako páni. 8)