Posedlost jménem bílý cukr

17. dubna 2017 v 14:24 |  Různé texty
Původně jsem tenhle článek chtěla psát už po Vánocích, ale pak na to nějak nedošlo ... ale teď po Velikonocích je taky celkem aktuální, takže co.


Kdykoliv se vydávám za západočeským prarodičovstvem (a že teď už to není tak často, protože člověk má taky svoje vlastní záležitosti, povinnosti a prostě věci, že), můžu si být na 99% jistá, že cokoliv babi upeče, bude se to v případě, že se bude jednat o moučník, prohýbat pod doslova sněhovou vrstvou cukru (v případě, že se bude jednat o něco slaného, to zase bude doslova plavat v mastnotě). A právě takhle posedlost tímhle bílým práškem (ne, skutečně teď nemám na mysli pervitin, ale opravdu jenom cukr) je něco, co mi z mé pozice už nejde do hlavy.

Chápu, že u starší generace na tom nepochybně má svůj podíl válka - tehdy bylo prd, takže si to vynahrazujeme teď. Do hlavy mi ovšem nejde to, proč mé prarodičovstvo z tátovy strany stále okázale ignoruje skutečnost, že jejich syn má už dost let cukrovku, a stejně všechno v tom pitomém cukru topí, vánočním cukrovím počínaje a velikonočním mazancem konče ... a pak se ještě hrozně diví, když jim někdo řekne, že to prostě jíst nebude, protože to nesmí. Ať si to cukrují sami, když jim to chutná, ale ať to proboha nesypou sakum prsk všechno. Opravdu nechápu, proč všechno musí být pořád tak nechutně přeslazené, až toho jednomu div rovnou nevypadnou zuby. Přitom druhá babička srazila pečení s cukrem na minimum, aby si taťka mohl vzít. Jen jeho vlastní rodiče jsou zřejmě takoví ignoranti, že to zkrátka odmítají pochopit.


V naší rodině se nikdy nějak zásadně nesladilo a od doby, kdy tátovi tu cukrovku diagnostikovali, se sladí ještě míň, prakticky jenom symbolicky. Takové ty recepty, kam máte dát tolik cukru kolik mouky, jsme vždycky srazily na jeden vanilkový cukr, případně jeden pytlíček cukru, co ho dostanete ke kafi, ideálně pak vůbec nejradši použít med. Osobně jsem se dostala do stádia, kdy už ani prakticky moc nesolím, protože té skryté soli je ve všem tolik, že tu denní dávku s přehledem pokryje, a jsem za to ráda. Na Vánoce už léta pečeme dia-friendly štólu, která je upřímně stokrát lepší než ta s centimetrovou vrstvou cukru, i naše cukroví je sladké minimálně ... a taky každý rok vidím, jak se nad ním děda více či méně nápadně ofrňuje a nejradši by ho asi zakusoval kostkovým cukrem. Jejich cukroví, kterého nám vždycky nabalí krabici, protože i když každoročně tvrdí, jak už nic péct nebudou, ho upečou takové kvantum, že už neví, kam s ním, pak vždycky jíme alespoň týden, protože si z něj člověk dá dva kousky a už nemůže, jak brutálně přeslazený je.


Nevím. Možná jsem divná já, ale rvát do všeho ta obrovská kvanta úplně prázdné energie, která člověku nic jiného nedá, mi prostě přijde zbytečné.
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 17. dubna 2017 v 15:46 | Reagovat

Jako bych četla o naší babičce. Ta to dělá na chlup stejně. Všechno pocukrovaný tak, že musíš hledat, co pod tou vrstvou vlastně je. :D Ale už se asi smířila, že já s Luckou tohle nejíme ani omylem. :D

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 17:23 | Reagovat

No, ja sa musím prisznať, že som na sladké dosť pažravec, takže mi snehová vrstva vôbec nevadí a cukrujem všetko, vo veľkom a rada. Ale zase ked niečo niekto pečie, tak cukor nedávame, skôr ho v sáčku alebo v cukorničke prinesieme s koláčom a každý si pocukruje koľko chce. Neradi niečo niekomu vnukujeme, takže pri návšteve nedávame cukor ani do kávy či čaja, proste ho donesieme nech si každý dá podľa svojho gusta.
Moja babča je tiež diabetik, takže ona nesladí vôbec, síce dedčo zase ked vypeká tak je ako tvoja bábi, proste cukor musí byť všade vo veľkom :D

3 Kadet Kadet | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 18:22 | Reagovat

Já jsem na sladký strašně, takže cukr, cukr, cukrrrr! :D Upřímně ani jinak péct neumím a jsem moc líná hledat jiné recepty a náhrady. To už tak chodí. Ale zase tolik sladkého jako dřív taky nežeru, jen ranní snídaňový boost. A jsem spokojená.

4 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 18:57 | Reagovat

[3]: Ale necpeš to někomu, kdo by z toho mohl zkolabovat. V tom je ten zásadní rozdíl.

5 Eliss Eliss | Web | 17. dubna 2017 v 19:53 | Reagovat

Jestli je taťka nemocný, tak by to mohl být docela problém :-(

6 Shio Shio | Web | 17. dubna 2017 v 21:53 | Reagovat

U nás v rodině má cukrovku babička, pořád nadává, že se jí to zhoršuje .. ale už si nevšímá, že toho na oběd sní pomalu nejvíc z celé rodiny .. a že jí pečený kuře plave na sádle (přitom u nás doma tam dáme trošku másla a podlejem to vodou). Vrcholem všeho je, že ještě plísní chudáka dědu, že prý moc jí .. je mi ho občas líto, protože babička toho sní tak 3x tolik :D Ale tak asi ji to netrápí no :D

7 Baryn Baryn | Web | 19. dubna 2017 v 16:13 | Reagovat

Síla zvyku, má babička z vesnice je na toms tejně. Sama je velmi, velmi objemná, ale považuje to za důkaz toho, jaks kvělá kuchařka je. :D A některé babči z její generace to tak vskutku uznávají, takže... starší generace asi smýšlí daleko odlišněji, než bychom si představovali. Má druhá babička naopak dbala šíleně na zdravou výživu, až mě tím deptala. Když jsem byla devítileté dítě, řekla mi, že jsem tlustá. Tak jsem odmítla k ní už kdykoliv jet. :D Nebyla jsem tlustá, teď možná ano, ale tehdy jsem byla prostě jen ne vychrtlá. Ale chápu, že na to babička není zvyklá, když její dcera byla baletka... evidentně z toho měla pošramocený pohled na zdravé proporce. :D Ono je těžké najít nějaký zlatý střed mezi haldou cukru a naprostou poseldostí zdravou výživou a dietami. A starší generace se s tím bohužel neserou. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama