Duben 2017

Naposledy dubnově

30. dubna 2017 v 16:11 Herald z roku 2017
Konečně se to zase začíná venku tvářit jako jaro, i když v týdnu to tak moc nevypadalo. Ale i tak jsem se po úspěšném pondělku rozhodla nestrávit celý týden jenom učením, protože jinak by mi z toho asi hráblo (i když netvrdím, že mi z toho nehrabe i tak, jsou to sračky a je toho fakt nechutně moc).

• Ve středu jsme se s náčelníkem vydali na pracovní oběd v podobě výtečných kuřecích medailonků v medovo-hořčičné omáčce a i když prakticky celý den lilo, pohled na rozkvetlé sakury mě zahřál u srdce a koneckonců, i ten déšť je pod duhovým deštníkem najednou nějaký milejší. A abych nezapomněla, byla jsem dokonce podarována za úspěšnou obhajobu - lehkým přeorganizováním panenkovské poličky jsem přeci jenom ještě jedno místo udělala a do rodiny mi přibyla úžasná hydří dvojčátka Peri a Pearl Serpentine. *-*

• Viděla jsem The Night Manager neboli Nočního recepčního, jak jsem se o tom díky televizi dozvěděla. Velmi povedená britská špionská záležitost a pouhý hlas Toma Hiddlestona vydá za všechno porno světa, potřebovala bych, aby mi předčítal před spaním. >:3

• V pátek jsem nastydla na studentském Majálesu, ale o tom už víte. Tedy, ne o tom nastydnutí, ale vzhledem k počasí se to tak nějak dalo očekávat, že.

Ovšem i včera se zjevně vyšší síla rozhodla, že bych se v sobotní večer nudila, a tak mi přichystala zábavu. Naposledy mi z nosu tekla červená ještě někdy na základce, tehdy jsem na to docela trpěla, ale srovnalo se to a od té doby nic. Ovšem včera večer jsem zjevně kýchla a smrkla tak mocně, že se mi z nosu vyvalil doslova krvavý vodopád, který jsem se celé dvě hodiny snažila zastavit (prý po 20 minutách vyhledejte odbornou pomoc, lol) pomocí jedenácti extra savých tamponů. Ano, kdysi jsem to někde četla a koneckonců, je to docela logické, když jsou na to de facto dimenzované, že. Přesvědčila jsem se o tom, že upír bych asi být nemohla, krev mi skutečně nechutná a ještě jak je teplá, fuj. :'D Nakonec se ale díkybohu nos ráčil umoudřit a zatím v pohodě, ačkoliv se skoro bojím vysmrkat nebo jenom kýchnout. A taky jsem si zacákala krví své domácí Metallica tričko - udělala jsem ho tedy ještě metalovějším.


Jinak, pokud se dneska chystáte něco nebo někoho ugrilovat (kdybych věděla, kde přesně bydlí velkokněžna, asi bych jí šla před barák výstražně chrastit sirkama), snad vám to počasí vydrží a užijete si to. No a nám ostatním nezbývá než popřát si šťastný let. ;)


Lepší pozdě nežli později aneb první a poslední skutečně studentský Majáles

28. dubna 2017 v 19:40 Historie conů, slezin a jiných akcí
Vloni jsem měla praxe. Předtím na bakaláři jsem pro změnu neměla ve škole tolik kamarádů. Proto jsem si letos řekla, že ať už obhájím nebo neobhájím, půjdu buď decentně slavit nebo zapít žal. A taky jsem se tedy alespoň jednou za svá studia konečně vydala na Majáles. :)


Analyse this, Freud

24. dubna 2017 v 15:11 Herald z roku 2017
Víte, co je moc fajn? Když se vám noc před obhajobou diplomky týkající se psychoanalýzy zdá, že vás přijímají do špitálu (přesněji řečeno na pakárnu), protože jste se neúspěšně pokusili zabít se přerušením krční tepny. Dokonce si pamatuji i to, že to bylo v Plzni.

Analyse this, Freud.


Musím se na to zase někdy podívat. Teď to budu vnímat jako ještě větší haldu než předtím.

Vstávala jsem v půl sedmé, notně mrtvá, ale alespoň do sluníčka, když už nic. Podobně jako u bakalářky, i tady na mě po příchodu a při pohledu na nástěnku čekalo velmi milé překvapení v tom znění, že jdu na porážku zase první. Odchytla si mě moje vedoucí s tím, že moje oponentka nedorazí, protože se jí to kryje s nějakým důležitým doktorským seminářem v Praze, takže tam místo ní bude tajemnice, která je dost velká pohodářka, což mě trošičku uklidnilo. Když jsem ovšem do toho upraveného resource roomu vlezla a hezky uprostřed uviděla velkokněžnu, opět mi začal stoupat Termix do krku (víc jsem do sebe ráno nedostala) a ten velmi nepříjemný pocit, že každou chvíli buď potupně vrhnu nebo se skácím k zemi se vrátil.

Co vám budu povídat, nervózní jak prase jsem byla (ono o lecčem vypovídá už jenom to, že když mi minulou neděli dorazil mail od vedoucí s jejím posudkem, asi dvě hodiny jsem se odhodlávala a psychicky posilňovala ho otevřít), mám pocit, že můj mluvený projev se v tu chvíli nacházel asi na úrovni I am a potato (do anglistických státnic s tím fakt musím něco udělat) a sama velkokněžna, která tradičně rýpala a celou dobu se tvářila, jak kdyby mě nejradši zaživa stáhla z kůže, tomu taky moc nepomáhala. Měla jsem připravených šest A4 stran vysvětlující podklady a náměty, kterých se mi od vedoucí a oponentky dostalo, z toho se dostalo asi na dvě věci a to ještě jenom hodně okrajově.

Když jsem odcházela a čekala, až se poradí a řeknou mi konečný verdikt, na férovku říkám, že už jenom z toho, jak mile velkokněžna působila, jsem byla přesvědčena o tom, že mi to nedá. Fakt už jsem s tím začínala být vnitřně smířená, takže když mi pak za všechny řekla, že i přes všechny ty věci, které nebyly úplně ideální (no shit, Sherlock, jsem si toho zcela bezpečně vědoma a vím, že je to moje blbost, že jsem to prakticky napsala za zimní zkouškové, tedy za nějaké dva měsíce, a nezačala už dřív), to tedy obhájené mám, a napřáhla křídlo k potřesení, ten obrovský balvan v žaludku byl najednou pryč.


Jak ze mě postupně vyprchal adrenalin, čím dál víc si připadám jako zombie, navrch s ukrutnou bolestí hlavy. Další část státnic by mě podle všeho měla čekat za měsíc. Jedno je však jisté - dneska už nebudu dělat absolutně nic. Už mi z psychoanalýzy a McEwana jde hlava kolem (počítám, že to dopadne stejně jako s Pokáním, to jsem od bakalářky už taky nečetla, enough for a lifetime) a myslím, že na to mám nárok.

Svatební zvony

21. dubna 2017 v 18:17 Ostatní anime
Vzhledem k tomu, že právě dneska má mé rodičovstvo dvacet sedm let od svatby, přijde mi to takové hezky tematické ... a navíc je to prostě ňuňu. ♥-♥


Na srst přírodně

19. dubna 2017 v 15:15 Vychytávky
Někdy ke konci ledna jsem od Hanyuu díky jejímu článku dostala tip na přírodní šampony na vlasy značky Hristina (takže žádná placená reklama nebo tak něco, prostě jsem jenom chtěla zkusit něco nového). Z popisovaných mě zaujal především tenhle šampon, který je původně určený pro chlapy, hlavně proto, že by měl vlasy vyživovat a dodat jim objem, což by se nám s dost jemnými vlasy dost hodilo.

Domluvily jsme se tedy s mamkou, že ho zkusíme, snad ještě ten den jsem ho objednala a o dva dny později jsem už měla tu obrovskou láhev šamponu doma. Mám ho doma tedy od konce ledna, nakonec ho používám především já a i přesto, že moje vlasy vyžadují mytí minimálně třikrát do týdne, šampon ještě pořád mám, takže toliko k tomu, jak dlouho vám tahle láhev i za tu cenu vydrží. Vzhledem k tomu, že stále jednou týdně sosám zelený ječmen a ten mi vždycky na růst a kvalitu vlasů hodně pomáhal, nemůžu úplně posoudit, jak moc se na tom podílí i samotný šampon. Posoudit však můžu to, že naprosto nádherně a božsky voní (pokud vám, stejně jako mě, už odmalička hrozně voněly pánské kosmetické přípravky), krásně pění (a to je prosím 100% přírodní) a vlasy jsou po něm takové krásně jemné, voňavé a tolik se necuchají (měla jsem trochu strach, aby se mi po něm třeba nezačaly víc mastit, ale to se díkybohu nestalo a porost koupám ve stejných časových intervalech jako vždycky).

Jak už jsem říkala, používám ho pravidelně někdy od konce ledna, teď je polovina dubna a stále ještě mám asi tak čtvrtinu lahve. I když je tedy cena trochu vyšší než u normálního šamponu z drogerky (jo, uznávám, že 230 ,- za jeden šampon není tak úplně málo), těch 400 ml vám vydrží fakt hodně dlouho (a pokud máte třeba, stejně jako já, ve městě místo pro osobní odběr, ušetříte alespoň na poštovném).

Za sebe tedy můžu říct, že mě nadchla především ta nádherná intenzivní vůně a pěnivost, které bych od komplet přírodního šamponu snad ani neočekávala (shame on me) a říkala jsem si, že až tenhle dodělám, mohla bych někdy do budoucna vyzkoušet zase nějaký další, třeba ten na barvené vlasy. :3


God bless Doctor Who aneb konečně jsme se dočkali

18. dubna 2017 v 8:13 (Ne)zaujaté "recenze"
Aby někdo neremcal, tak na začátek radši Muflonice.


Posedlost jménem bílý cukr

17. dubna 2017 v 14:24 Různé texty
Původně jsem tenhle článek chtěla psát už po Vánocích, ale pak na to nějak nedošlo ... ale teď po Velikonocích je taky celkem aktuální, takže co.


Kdykoliv se vydávám za západočeským prarodičovstvem (a že teď už to není tak často, protože člověk má taky svoje vlastní záležitosti, povinnosti a prostě věci, že), můžu si být na 99% jistá, že cokoliv babi upeče, bude se to v případě, že se bude jednat o moučník, prohýbat pod doslova sněhovou vrstvou cukru (v případě, že se bude jednat o něco slaného, to zase bude doslova plavat v mastnotě). A právě takhle posedlost tímhle bílým práškem (ne, skutečně teď nemám na mysli pervitin, ale opravdu jenom cukr) je něco, co mi z mé pozice už nejde do hlavy.

Chápu, že u starší generace na tom nepochybně má svůj podíl válka - tehdy bylo prd, takže si to vynahrazujeme teď. Do hlavy mi ovšem nejde to, proč mé prarodičovstvo z tátovy strany stále okázale ignoruje skutečnost, že jejich syn má už dost let cukrovku, a stejně všechno v tom pitomém cukru topí, vánočním cukrovím počínaje a velikonočním mazancem konče ... a pak se ještě hrozně diví, když jim někdo řekne, že to prostě jíst nebude, protože to nesmí. Ať si to cukrují sami, když jim to chutná, ale ať to proboha nesypou sakum prsk všechno. Opravdu nechápu, proč všechno musí být pořád tak nechutně přeslazené, až toho jednomu div rovnou nevypadnou zuby. Přitom druhá babička srazila pečení s cukrem na minimum, aby si taťka mohl vzít. Jen jeho vlastní rodiče jsou zřejmě takoví ignoranti, že to zkrátka odmítají pochopit.


V naší rodině se nikdy nějak zásadně nesladilo a od doby, kdy tátovi tu cukrovku diagnostikovali, se sladí ještě míň, prakticky jenom symbolicky. Takové ty recepty, kam máte dát tolik cukru kolik mouky, jsme vždycky srazily na jeden vanilkový cukr, případně jeden pytlíček cukru, co ho dostanete ke kafi, ideálně pak vůbec nejradši použít med. Osobně jsem se dostala do stádia, kdy už ani prakticky moc nesolím, protože té skryté soli je ve všem tolik, že tu denní dávku s přehledem pokryje, a jsem za to ráda. Na Vánoce už léta pečeme dia-friendly štólu, která je upřímně stokrát lepší než ta s centimetrovou vrstvou cukru, i naše cukroví je sladké minimálně ... a taky každý rok vidím, jak se nad ním děda více či méně nápadně ofrňuje a nejradši by ho asi zakusoval kostkovým cukrem. Jejich cukroví, kterého nám vždycky nabalí krabici, protože i když každoročně tvrdí, jak už nic péct nebudou, ho upečou takové kvantum, že už neví, kam s ním, pak vždycky jíme alespoň týden, protože si z něj člověk dá dva kousky a už nemůže, jak brutálně přeslazený je.


Nevím. Možná jsem divná já, ale rvát do všeho ta obrovská kvanta úplně prázdné energie, která člověku nic jiného nedá, mi prostě přijde zbytečné.

Přineste hřebíky, už je tady zas

17. dubna 2017 v 11:04 Herald z roku 2017
Tak je tu máme zas, svátky pana Greye, totiž jara.


Jediný čas v roce, kdy tenhle gif můžu použít

A že letos byly fakt docela v pohodě. Na Škaredou středu jsem odezvdala apendix s přihláškami ke státnicím, na Zelený čtvrtek jsem udělala tři zelené pivsony, na Velký pátek jsem v lese potkala hned tři velikonoční zajíce a zcela nečekaně jsem obdržela jednoho čokoládového velikosti novorozeněte. A k tomu jsem zvládla vypracovat všechny otázky z anglistiky, které jsem měla na starosti, plus jednu občankovou, a viděla i nového Doktora.

Vím, že většina z vás na Velikonoce permanentně nadává, ale jak říkám, u mě nikdy nikdo neopruzoval, takže nemám důvod je nesnášet, a proto vám spolu s fotkou našeho letošního antikrista z vynikajícího tvarohového těsta přeji alespoň jejich co nejklidnější přežití. Ty čtyři dny volna přece zas tak blbý nejsou, ne?


Velikonoční týden

11. dubna 2017 v 20:14 Herald z roku 2017
Což znamená, že zelené pivo je každým dnem blíže, eeey! A taky se zase musím tematicky podívat na JCS. >:3 Ale to jen tak mimo mísu.

Behold the almighty t(h)ortilla from 50Bar!


Na tuhle nádheru jsem se každé pondělí tak těšila a tu poslední se mi konečně podařilo i zdokumentovat, když jsme konečně seděly venku a bylo tak krásně. :3

A díkybohu za ni i za to, jak krásně a teploučko včera bylo, protože jinak bych byla asi nasraná mnohem víc. Takhle mi skutečnost, že Inštituce zase dělala problémy i s pitomým zápisem do apendixu a zase měla plnou hubu keců, než nám to vůbec zapsala, přišla o dost méně vytáčející (stejně bych se asi domů dřív nedostala, protože zase nějaký kripl skočil pod vlak, tak co, takhle jsem alespoň většinu dne strávila venku).

A taky jsem si udělala radost čupr dupr nažehlovačkou, se kterou hodlám stvořit oděv na nějakou nadcházející Pride ... prostě duhová víla. ^^ Beránek mě tedy letos nepokaká, když mi k tomu dneska dorazili ještě Buzíčci aneb další teplé čtivo do sbírky.


Konečně tedy mám krásně zaplněný nejen STAG, ale i apendix, a nic tedy nebrání tomu, abych ho zítra spolu s přihláškami k těm ošklivým věcem odevzdala a mohla dál vesele zpracovávat otázky (ač se tomu při své povaze sama divím, od včerejška už jsem udělala dvě).

Doufám, že v pátek počasí na západě alespoň trochu dá a budu moct alespoň na hodinu vypadnout do lesa. Potřebovala bych si trošičku pročistit hlavu.

Jak Saku snad poprvé porazila prokrastinaci

7. dubna 2017 v 18:27 Herald z roku 2017
Již od včerejška totiž můžu oficiálně říct, že mám hotové veškeré předměty svého magisterského studia a před sebou už tedy jen obhajobu a troje státnice.

A že ty pouhé tři týdny, které jsme na dodelání všeho za tenhle kraťoučký semestr měli, byly ale sakra výživné.


Z fiktivního testu, který jsem usmolila minulý víkend, jsem totiž obdržela jedničku, a tenhle týden mi zbývaly už jenom jeden zápočet a jedna zkouška, obojí na fildě a obojí založené na seminárkách.

První na téma znaků totalitních režimů v Orwellově 1984 jsem dosmolovala ještě v to odporně mozkomoří úterý, které mi doslova a do písmene proteklo mezi prsty, nicméně samotný zápočet ve středu byl v naprosté pohodě, seminárka se prakticky ani neřešila, spíš jsme si tam jen tak neformálně popovídali ... on pan Kroupa je totiž strašně chytrý a především strašně skvělý člověk. Je to zkrátka boží, když alespoň někdo pochopí, že když už jsme si prošli tím vyšťavujícím bakalářským martyriem, tak už není potřeba po nás dupat, nýbrž nás začít brát jako kolegy. A když vám ještě popřeje hodně štěstí, tak to úplně zahřeje u srdce. Druhou seminárku na téma srovnání pojetí výchovy u Aristotela a Michela de Montaigne jsem psala na (podle mého názorů úplně zbytečný) předmět, který jsem měla zapsaný už před rokem, ale tehdy jsem se po praxi a pak o prázdninách k té seminárce prostě nedostala. Bylo mi tedy celkem šumák, co z té zkoušky dostanu, hlavně, když ji budu mít, vzhledem k tomu, že je poslední, a nakonec jsem k mému překvapení odešla s dvojkou.

Teď už mi tedy před Velikonocemi zbývá oběhat si v pondělí posledních pár chybějících autogramů v apendixu plus si s Kamenem dát poslední pondělní tortillu (a taky nejspíš ještě jednou naposled vidět moji fialovou slečnu ♥) a ve středu odevzdat apendix spolu s přihláškou ke státnicím. Měla bych tedy pomalu začít makat na vypracovávání otázek, které jsem si vybrala (jedeme totiž skupinově, protože při tom množství by to byl fakt zabiják), ale chci si dát alespoň jeden trochu volnější víkend po těch posledních dvou, neb odpočívat se taky musí ... i když to zase bude takové osamělé a na prd, ale co se dá dělat.

Navrch se v pondělí chystám ještě na lov božích nažehlovaček do H&M, takže mám alespoň motivaci. C:

Jediná správná reakce na draka

7. dubna 2017 v 10:23 Ostatní anime
Alespoň tedy pro někoho, kdo draky odjakživa zbožňuje stejně jako já. ♥


Kobayashi-san Chi no Maid Dragon - recenze

5. dubna 2017 v 18:09 Anime recenze
Slečna Kobayashi je, ostatně jako většina Japonců, tak trochu workoholická programátorka, která, vzhledem k tomu, že žije sama, nemá problém pracovat třeba i dlouho do noci. Navíc se spíš tak trochu chová jako chlap, trošičku ujíždí na maidkách a ráda si po práci odpočine tak, že se jde někam napít ... a často to končí tím, že si z toho večera moc nepamatuje. Jednoho dne se však u dveří jejího bytu objeví drak. Regulérní okřídlený mytický tvor velikosti třípatrového domu, pokrytý šupinami a chrlící oheň, navrch se schopností ovládat magii. Jenže on to není jen tak nějaký drak, nýbrž dračice jménem Tohru, které Kobayashi, ačkoliv si to nepamatuje, během jedné ze svých opileckých eskapád údajně zachránila život a pozvala ji k sobě domů. A tak se Tohru, která se promění do lidské podoby děvčete v maidkovském oblečku (ale i tak jí často zůstávají rohy nebo ocas, který jí dorůstá jako ještěrce a který se neustále pokouší Kobayashi naservírovat, občas i křídla), chce Kobayashi odvděčit tím, že jí bude dělat služebnou. Proč? Protože se do ní zamilovala. Kobayashi, i když se tomu ze začátku brání, u sebe nakonec Tohru bydlet a maidit nechá. Na scéně se postupně začínají objevovat další draci, ať už malá Kanna, která chtěla odvést Tohru domů, ale nakonec ke Kobayashi přilne jako k mateřské figuře, Fafnir, který lidmi pohrdá, ale na oblibu videoher a otaku stuffu, který sdílí s Kobayashiným kolegou z práce, se to nevztahuje, skutečně nadměrně vyvinutá Lucoa, nebo věčně nenažraná Elma. Do té doby samotářská Kobayashi začíná zjišťovat, jak moc se v každodenní přítomnosti Tohru a Kanny změnila a jaké to je, když vám na někom doopravdy záleží, a draci si začínají všímat toho, že lidé a tenhle svět celkově zase nejsou až tak hrozní, jak si mysleli.

Pamatuji si, že už před dávnou dobou kdosi sdílel upoutávku na Twitteru s tím, že takhle vypadají draci v Japonsku. Pustila jsem si, jen jsem si řekla wtf a úspěšně jsem to vypustila z hlavy. Po nějaké době, když už byly venku asi tři nebo čtyři díly, mi ho MAL vyplivl na úvodní stránce, já si uvědomila, že něco takového mělo vlastně existovat a řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám ... a jakkoliv bych to nečekala (a tuplem u KyoAni), od prvního dílu jsem byla zaháčkovaná a stala se z toho jedna z absolutně nějmilejších věcí letošní zimní sezóny. :'3 Všechny dračeny mají nádherné oči a ještě nádhernější vlasy (jestli se mi někde poštěstí potkat povedené cosplaye, tak se asi uslintám nebo je umačkám *-*), Fafnir je pak dokonalou dračí reinkarnací Sebastiana z Kuroshitsuji (a nevěřím, že by to Daisuke Ono nedělal schválně :D) a i když se u Lucoy často divím, že nepřepadává nebo si při běhu nevyrazí zuby, povahově je prostě neuvěřitelně milá a ten očekávaný fanservis nakonec není tak hrozný, jak bych očekávala. Celkově je to prostě strašně ňuňavá oddechovka (se stejně ňuňavým openingem i endingem, ani jedno jsem nikdy nepřeskočila), která pobaví a zahřeje u srdce. ♥ A jen tak mimochodem ... ufiknutý ocas Tohru už existuje ve formě plyšového polštářku a ani v nejmenším bych se nebránila tomu mít ho doma. >:3


I'm the fucking queen of the world!

3. dubna 2017 v 10:38 Herald z roku 2017
Víte, jak jsem se zmiňovala o těch dvou krutopřísných testech, u kterých jsem si netroufla odhadovat výsledek a s modlením ke všem bohům čekala na výsledky?

Tak hádejte co ...

Ze Školní a poradenské psychologie mám jako ten největší šprt JEDNIČKU a i z té nechutné kupy sraček jménem Základy školského managementu ten zápočet mám, obojí na první pokus.

EEEY!