Březen 2017

Youjo Senki - recenze

31. března 2017 v 17:33 Anime recenze
Představte si, že jste drsný japonský byznysmen, který neváhá jít přes mrtvoly, aby dosáhl úspěchu. Jenže, jednoho krásného dne vám to karma dá konečně sežrat - vaše tvrdost a neústupnost se trošičku vymstí v podobě neschopného chlapíka, kterého jste pro dobro firmy vyrazili, ale který je ovšem tak zoufalý, že vás neváhá strčit pod jedoucí vlak ... máte? Výborně. A teď si k tomu ještě představte to, že se vám, vteřiny před vaší smrtí, povedlo tím, že nevěříte v nic a nikoho než byznys, ještě naštvat samotného Boha, který má pod palcem celý kolotoč reinkarnace. Než se nadějete, probudíte se jako čerstvě narozená holčička v roce 1913 na území velmi podobném tehdejšímu Německu, ve světě plném bídy a rozbahněných zákopů, ve kterém řádí válka, ne nepodobná té naší první světové (a navíc, jak vám ještě Bůh nebo Bytost X, protože když v něco nevěříte, nebudete to přece ani jmenovat, neopomenul sdělit, pokud to poděláte i tentokrát a umřete, už to bude konečná, žádná další reinkarnace). A co si budeme povídat, přežít jako malá holčička ve světě svíraném válkou nebude nic jednoduchého. Ovšem, na rozdíl od té naší první světové, tady existuje magie. A vy pro ni máte obrovský potenciál. A tak se v pouhých devíti letech zrodí vojenské eso, imperiální mág a nadporučík Tanya Degurechaff, vzhledem malá křehká dívenka s blonďatými vlásky, velkýma modrýma očima a porcelánově bílou tvářičkou, která v sobě ovšem ukrývá ďábla, který s neskrývanou radostí a slastí drtí své soupeře na prach. Ďábla, kterému jde především o efektivitu a vlastní kariéru. Tanyiným prioritním cílem je totiž přečůrat Bytost X a z prvních linií se dostat na nějaké teplé bezpečné místečko daleko od zákopů a tam v pohodlí strávit zbytek války. Ostatně, lidská povaha se jen tak nemění ... jenže Bůh má stále rukáv plný vlastních es a nehodlá se vzdát bez boje.

Co jenom říct ... Nazi lolis for the win! Samozřejmě, za první světové ještě Nácci nebyli, ale chápeme se, ne ... minimálně přístupem to na Tanyu prostě sedí. Tanya to prostě všechno táhne a ten její utilitaristický, až cynický chlapský přístup, který je tak moc v kontrastu s jejím současným nevinným vzhledem, jednoduše nemá chybu (tohle je jedna z mých nejoblíbenějších scén ever). Tohle anime jenom prohloubilo můj odvěký odpor pociťovaný k postavičce louskáčka a ačkoliv nejsem nějaký vojenský fanatik, neuvěřitelně mě bavilo. Alternativní verzi první světové jsem si užívala už v knižním Leviathanovi a spol. a takhle verze s magickými vymoženostmi, které ovšem do prostředí zapadají a nepůsobí dojmem, jako by je tam někdo teleportoval z jednadvacátého století, je taky víc než fajn. Je to po dlouhé době zase něco úplně jiného, žádná přeslazenost a nějaké přehnané srandičky, a za mě rozhodně jedna z absolutních špiček téhle zimní sezóny, opět s naprosto libovým openingem i endingem a dokonalou epickou hudbou navrch.


Konečně jaro

31. března 2017 v 10:23 Herald z roku 2017
Moje nejoblíbenější roční období je konečně tu a já jsem zase nadšená z toho, jak začíná vonět vzduch a jak se všechno začíná zelenat a rozkvétat. :'3 I když zase snad všichni lidi pičují na změnu času, i z té mám radost (a upřímně, přechod do hodiny světla navíc mi přijde rozhodně lepší než ten podzimní do hodiny světla méně). Dokonce i včera, kdy jsem naposledy musela vstávat v půl šesté a většinou jsem v ty čtvrtky byla jak přejetá náklaďákem, mě ten ranní vzduch a teplo doslova nabily energií. Jarní (a letní) rána totiž voní úplně jinak než zbytek dne a to je na nich to nejkrásnější.


Celý tenhle týden byl taky dost výživný. Psala jsem dva testy, které byly skutečně výživné a ačkoliv jsem se na ně učila jak ten debil a doslova promrhala ten nádherný minulý víkend, netroufám si tipovat jejich výsledky (pouze se modlím, protože většina učitelů má na výsledky zjevně času dost, narozdíl od nás), získala další dva zápočty plus krásných osm kreditů za diplomku, a taky se mi povedlo dát dohromady jednu seminárku, čímž mi z psaných věcí zbývá už jenom jedna a jeden fiktivní test. Na druhou stranu, stihla jsem ulovit dalších pár chybějících autogramů do apendixu, úspěšně jsem si dala asi poslední tortillu plus první dvě letošní točené zmrzliny, a taky mě v pondělí Dita dokonce hodila domů. A také jsem, zjevně taky naposled, v pondělí viděla svou fialovou slečnu. I když to bylo trošičku na trapáka, neboť naposledy mi odjela jiným autobusem, tak jsem se teď po jeho příjezdu velmi nenápadně rozhlížela po okolí, abych pak v odrazu onoho autobusu zjistila, že celou dobu sedí na lavičce za mnou, ehm. ˇ///ˇ Nejen že tedy nakonec jela stejným autobusem, který byl totálně narvaný, ale dokonce si stoupla vedle mě, awww.


#staysocialninja

Když už to tedy bylo zřejmě naposled, odhodila jsem nějaké mravní zásady stranou a bezostyšně jsem se vydala sledovat, kam tedy nakonec zaleze ... radost mi tedy udělalo alespoň to, že chodíme na stejnou školu. :3

Tím bych asi ukončila tu pozitivnější část. S jarem se totiž, i když se je snažím co nejvíc zaplašit, začínají objevovat některé vzpomínky a věci, na které myslet nechci. Po dvou pokusech nenávratně odpadnul social event plánovaný už od minulého týdne, a i když se snažím být co nejvíc chápavá, tak musím přiznat, že včera už jsem vážně byla naštvaná, i když mě to pak dost mrzelo. Protože když se nacházíte v období, kdy si připadáte doslova jako poustevník zahrabaný v jeskyni z učení, a zmizí vám i ta jedna jediná příležitost, jak si s někým dalším, nezasvěceným, mimo školu, vyčistit hlavu, tak už to bývá ta poslední kapka.

Ano, jsem teď prakticky v permanentním stresu. V takovém stresu, že si to spousta z vás ani nedokáže představit, pokud to nezažila. A upřímně mě čím dál víc fascinuje, jak moc je to některým lidem, které jsem někdy brala jako něco mnohem víc, než je beru teď, úplně šumák. Na to, že jim je jedno, jestli s nimi někdo mluví nebo ne, spíš ta druhá možnost, už jsem si zvykla, přizpůsobila jsem se a i když jsem si to ještě před pár měsíci nedokázala představit, jsem bez nich schopna fungovat úplně normálně. Ovšem ten totální nezájem z jejich strany pochopit nedokážu, asi na to nejsem dostatečně flegmatická. Nebo jsem si vždycky myslela, že kamarádi se zajímají, alespoň občas. Zjevně ne všichni. A i když už je mi to většinu času tak nějak jedno (protože to evidentně nemá cenu řešit, protože se tím vůbec nic nezmění) a ze všech sil se snažím, aby to tak zůstalo, občas se vetře chvíle, kdy je mi to prostě líto. Nejsem naštvaná, to ne. Spíš už jenom zklamaná. Je prostě fajn, když tu pro vás kamarádi jsou i ve chvílích krize, kdy byste je potřebovali o dost víc ...

Legion

30. března 2017 v 13:16
Aneb další Marvelovská jízda, tentokrát mutantí, a nutno podotknout, že dle mého dkromného názoru jí filmoví X-Meni nesahají ani po kotníky (a to mám třeba First Class fakt ráda). Tohle je zkrátka dokonalá postmoderní, často až psychedelická jízda, kdy netušíte, co je skutečné a co ne, a po chvíli už pomalu ani to, čí vlastně jste, a to je právě to, co tenhle počin dělá tak moc božím ... tedy, kromě perfektní kamery, neméně perfektních hudebních čísel (za mě tedy rozhodně vedou Lennyina taneční sekvence a to awesome Bolero) a neméně perfektních postav (Lenny je asi má nová waifu, ta ženská je hot as hell *-*). Skutečně jsem velmi zvědavá na druhou řadu, protože takových dobře udělaných hald není nikdy dost.



ChäoS;Child - recenze

29. března 2017 v 19:03 Anime recenze
"I'm different than other people." A lot of people say that. But most of them are wrong. They're all idiots, and they don't realize it. But I'm the one person that really is different.

Před šesti lety docházelo v Shibuye k sérii brutálních a dost bizarních vražd známých pod jménem New Generation, které byly spojeny především se jménem Takumi Nishijou. Když události vrcholily, Shibuyou otřáslo zemětřesení, které značnou část srovnalo se zemí, a k nebi vytryskl sloup jasného bílého světla. V té době ještě malý Takuru Miyashiro byl jedním ze svědků, kteří tento podivný jev zahlédli. Ovšem teď, po šesti letech, se zdá, jako by se události New Gen vrátily a na výročí každé z předchozích vražd je spáchána nová, neméně brutální a bizarní. Takuru, teď už jako středoškolák, se se svým investigativním klubem snaží všemu přijít na kloub, protože ho celý případ New Gen fascinuje, ačkoliv se tím často dostává na hranu zákona a svou nevlastní sestru Nono tím dovádí k zoufalství. Když se jednoho dne s kamarádkou Serikou octne přímo na místě činu, kde se shodou náhod nachází také další spolužačka, Hinae Arimura, věci se začnou čím dál víc zamotávat. Obzvlášť, když Takuru začíná zjišťovat, že stejně jako několik dalších lidí z jeho okolí disponuje schopnostmi přesahujícími běžné smrtelníky, které zjevně nějak souvisí s oním sloupcem bílého světla, který před lety viděl. Souvisí nějak vraždy s podivnými sumo nálepkami, které se všude začínají objevovat a u některých lidí způsobují dost znepokojivé reakce? Jakou roli v tom všem hraje Takuru? Kde je hranice mezi realitou a iluzí a jak je od sebe vůbec lze odlišit? A jsou vůbec všichni takoví, jací se zdají?

Jak už vám mohlo dojít z úplného úvodu, jedná se o volné pokračování navazující na ChäoS;HEAd (a jedná se tedy o další z paralelních dějových linií Steins;Gate, Occultic;Nine a Robotics;Notes), s kompletně novým obsazením, a to je vlastně i jeden z důvodů, proč porušuji svou zásadu nepsat recenze o pokračováních jednoho anime. Události navazují na to, co se událo v ChäoS;HEAd, ale není to druhá řada v pravém slova smyslu. Navíc, a to je důvod nejhlavnější, oproti ChäoS;HEAd, které mi ve výsledku přišlo jako dost promarněný potenciál (a Takumiho bych s chutí skopala do kuličky), mě ChäoS;Child velmi mile překvapilo a hlavně bavilo ... a co vám budu povídat, čím víc se blížil konec, tím víc mi padala čelist dolů, protože zvraty everywhere. Je to zkrátka takový ten klasický mindfuck, kde nic není tak, jak se zdá, a kde se tak trochu kreativnějšími (ve smyslu Hannibala Lectera) scénami taky zrovna nešetří.


Četníci z Luhačovic

24. března 2017 v 21:33
Nebo také Četníci z Tajemné chýše, neboť jeden z mých chlapců je zároveň český Dipper. (¬‿¬) Na Četnické humoresky jsem si nikdy nějak závratně nepotrpěla (myšleno tak, že jsem je vysloveně nevyhledávala), ale když měli po novém roce začít dávat tohle a v televizi v pátek většinou běžívá velké prd, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám ... a vidíte, vydrželo mi to až do konce. ^^ Ono to totiž vůbec nebylo špatné, spíš naopak, a ty zločiny, které se tam řešily, mi občas na naše luhy a háje přišly skutečně velmi výživné ... a navíc, chlapci jsou mé prvorepublikové extra skořicové rolky, které si zaslouží ochraňovat, a některé ještě o chlup víc (pokud byste se ptali, tak jsem rozhodně poslední díl nestrávila mlácením pěstí do polštáře a klením jak dlaždič, poznámky o kastraci nevyjímaje, ani v nejmenším ... tohle totiž bylo fakt exemplárně hnusný a neodpustím to, prostě ne ... zlomte mé skořicové rolce srdce a já vám zlomím vaz). Takže, pokud budu i nadále žít ve své bublině, ve které se poslední dva díly nestaly, skořicové rolky pro mě i nadále zůstanou skořicovými rolkami. :>



Saku už by chtěla magisterský titulešek

21. března 2017 v 17:38 Herald z roku 2017
Všichni bychom už chtěli magisterský titulešek, miláškové, jenže jak to tak vidím, asi dřív umřu, než na něj vůbec dosáhnu. :'D Ten minulý týden mě totiž hodil do úplně jiné dimenze a skutečnost, že tento týden je vlastně posledním týdnem semestru, mě poněkud zaskočila. ^^" Ale snažím se tím nenechat vyvést z míry a nějak to všechno zvládnout (a už teď jsem si téměř jistá, že se z příštího týdne asi poseru, ehm).

Včera jsem měla naposledy poslední předmět, který jsme už jako jediný měli dohromady se sólaři, a už z něj mám i zápočet. Z druhého navazujícího, kde jsem se opět přesvědčila, že Excel je moje nemesis, už mám taky zápočet, jen ještě musím udělat projekt, abych měla i zkoušku. Se zbytkem vnitřních bohyň (soukromé pojmenování mých drahých kombo děvčat) jsme pak drandily po Ústí pro starší zápisy do indexu v Ditině pandě (i když ty zvuky připomínaly spíš auto z RRRrrr!!, zátěžový test :D), takže ani tu poslední pondělní tortillu jsme nestihly, fňuk. A taky jsem měla na Religionistice referát, na kterém jsem jako správný Dipper usilovně pracovala za použití obrovského množství relevantních zdrojů.


Strejda Ford by měl radost

A aby byl dojem úplně perfektní, nesla jsem si materiály v tašce s Devil's Trap a prezentovala ve Stranger Falls tričku s Billovým zodiacem na krku (ano, takovou příležitost jsem si prostě nemohla nechat ujít :D). Referát byl v pohodě a první reakce, které se mi dostalo, byla "Kdo tě poslal?", takže myslím, že mise byla úspěšná. 8D Proto jsem si za odměnu večer před příjezdem vlaku ještě skočila do Tigeru pro něco, co jsem chtěla už strašně dlouho, ale když jsem si pro to po Vánocích chtěla jít, už to nebylo ... až doteď - velký duhový deštník! *-*


(nebo také deštník s homosexuálními chemtrails, chcete-li, leccos nového jsem se díky referátu přiučila)

Dneska jsem pro změnu jela do Ústí zbytečně, což jsem se samozřejmě dozvěděla až na místě, jak jinak, a zbytečné bylo nakonec i čekání na inštituci, ale což. Alespoň jsme si s Káťou daly zase stolní fotbálek dole v knihovně a s Ditou vyběhaly pár dalších autogramů do apendixu. Jen ... už od rána jsem měla pocit, že dnešek bude stát totálně za starou bačkoru, a jak se ukázalo, měla jsem pravdu - vesmír se mě zjevně vytrvale snažil zabít. Nejdřív mě ve dveřích přivřel výtah, pak jsem si dala solidní perdu do hlavy v autobuse, a nakonec jsem si málem rozbila ústa na schodech před nádražím. Proto už dneska radši nebudu dělat nic, mohla bych si ublížit ještě víc. :'D

Ach bože ... je teprve úterý a já už mám pocit, jako bych měla za sebou celý týden. Musím to vydržet, ještě nějakou dobu.

Trust no one!

17. března 2017 v 17:35 Kreativně-grafický koutek
I did a thing ... again. Od božího rána jsem dipperovala nad referátem z konspiračních teorií na náboženství, tak se to logicky muselo někde podepsat. (¬‿¬)


Hned bych se tam vrátila

Long time no see

16. března 2017 v 18:04 Herald z roku 2017
Did you miss me?
Admit it, you missed me. (¬‿¬)

A kdo že je na vině? Tenhle sráč.


Vedoucí mi totiž udělala přesně to, co poprvé u bakalářky - pár dní před poslední možností odevzdání přišla s tím, co všechno je ještě třeba předělat, dodělat a podobně. Od pondělka jsem tedy vynechávala školu a od rána do večera prakticky v kuse makala, abych to včera mohla odevzdat. Teď už je to tedy v rukou božích ... a že z toho mám solidní strach, i když se to snažím tolik si to nepřipouštět nebo na to alespoň nemyslet. Vystresovaná už jsem tak, že jsem si včera vytrhla šedivý vlas a i když jsem dneska plánovala konečně se po tom martyriu pořádně vyspat, stejně jsem vzhůru už od půl sedmé. :'D Tak jen doufám, že to alespoň k něčemu bude.


A taky si myslím, že teď už bych si s klidem mohla číst Captive Prince a podobnou literaturu třeba v obýváku, protože Betonová zahrada mého tatínka vyšokovala natolik, že už to asi jen tak něco nepřekoná. :D

Jinak se toho vlastně ani nic moc zajímavého nestalo. Ještě minulý týden jsem se o krok přiblížila k tomu, abych byla taky basic bitch, a to tím, že jsem si pořídila kurevsky drahý Yankee Candle vosk s vůní třešňových květů (aneb always slut for cherry blossoms), připadám si jak solidní feťák, jak ho tu zabalený pořád očuchávám, a asi bych v tomto případě nepohrdla ani velkou svíčkou ve skle. Jen se mi za to fakt nechce dávat ty nekřesťanské prachy. :'D A taky jsem objevila další nový seriál, který je tedy solidní halda (vážně, teď už pomalu ani nevím, čí vlastně jsem), a to Legion. Jinak mám pocit, že celý tenhle týden, během kterého nechybělo málo, abych si ukousala snad i špičky prstů, spadá do nějaké úplně jiné dimenze než zbytek, tak jen čekám, kdy se to zase vrátí do starých kolejí.

Ale i tak na mě osud nebyl až tak hnusný. Prakticky od začátku semestru se mnou pravidelně každé pondělí jezdí vlakem a následně i autobusem moc pěkná slečna s fialovým pramenem ve vlasech. No a jelikož jsem tohle pondělí zůstávala doma zahrabaná v práci, docela mě štvalo, že ji neuvidím ... no a hádejte, koho mi včera osud přihrál do cesty přímo na školní chodbě. ^3^


Pořád to říkám. Malé radosti. :) A teď mě omluvte, jdu pokračovat ve svém těžce dipperovském referátu na konspirační teorie a náboženství. 8D

Tron Legacy - The Grid

10. března 2017 v 9:58 Gramofon Underlandu
Nadávejte si na to jak chcete, ale Daft Punk odvedli se sountrackem naprosto perfektní práci. *-*


Jsem zapomnětlivá matka

8. března 2017 v 12:38 Herald z roku 2017
Úplně se mi totiž vlivem všech těch aktuálních školních povinností a shonu vykouřilo z hlavy, že můj drahý blogíseQ minulý pátek oslavil již sedm let své existence a už je tedy nějaký ten pátek v raném školním věku. Holt už pomalu ani nevím, kde mi hlava stojí. :'D

Nechci tu omílat stále ty stejné plky jako předešlé roky, stručně a dietně, jsem ráda za každého človíčka, který Underland čte a třeba se na něj i vrací. Co mě trochu mrzí stále nižší zpětná vazba z vaší strany, a to v poslední době skutečně žalostná. Jasně, chápu, všichni máme své starosti a povinnosti, ale alespoň občas by ta připomínka toho, že si tu neplácám játra úplně zbytečně, udělala radost. Ale to už záleží jen a jen na vás.

Tak tedy, ještě jednou díky. ♥


A když už jsme u toho, všem úžasným slečnám a dámám přeji krásný i ten dnešní den. :>

Iluminátské poměry

7. března 2017 v 15:51 Kreativně-grafický koutek
To takhle čtete religionistický časopis (který vám spíš připomíná Enigmu), ze kterého máte dělat referát, a při článku s takovým titulkem je tohle tou absolutně první věcí, která vám probleskne hlavou ...


#illuminaughty

Promiň, strejdo Forde. :'D

Always be a unicorn

5. března 2017 v 20:29 Herald z roku 2017
Zjevně mám jednorožčí období a obchody, jako by se snad domluvily, tomu jedině napomáhají. Kromě sprcháče jsem tedy v úterý ulovila naprosto boží hrnek plus krásně tlusťoučkou dekoraci na poličku (a to jsem brala jenom toho menšího, k mání byl i o dost větší) a ve čtvrtek jsem se ještě vracela pro balicí papír. Někteří spolužáci plus rodičovstvo už mě mají za totálně infantilního blba, ale já jsem konečně spokojená. Jsem jednorožčí královna, a basta.


Zjistila jsem totiž, že v tohle období takzvané demoverze jara mi dělá obrovskou radost, když můžu udělat radost, ať už sobě nebo ostatním. Dělá mi radost, když s holkama v pondělí jdeme na naprosto vynikající tortillu s kuřecím masem a špenátem, po které se mi bude vážně stýskat. Dělá mi radost, když můžu jako to nejmenší udělat na oplátku někomu radost nějakou drobností. Dělá mi radost, když vidím, jak obrovskou radost má Saya z chibi Elsy z Kinder vajíčka, na kterou by se mi tu jenom prášilo. Dělá mi radost zajít si na oběd na vynikající polévku a nějaký dezert k tomu. Dělá mi radost ležet s Kamenem na tom božím pytli v knihovně, číst nebo rozebírat seriály a pozorovat, jak mraky plují po nebi. I ta blbá horká bílá čokoláda z automatu mi dělá radost, když ji piji ve společnosti fajn lidí. Abych to uzavřela, dělá mi radost, že se po každém dni stráveném ve škole vracím tak vypovídaná, že si vůbec nepřipadám sama a nemám potřebu emařit. A to je obrovská změna k lepšímu, za kterou jsem vážně vděčná.

I tak mě školní záležitosti (a především jejich množství) solidně vysávají a i když se toho na jednu stranu solidně děsím, už bych fakt byla hrozně ráda, kdybych od toho všeho měla pokoj. Ale už brzy ... doufejme.

Zatím mi nezbývá nic než průběžně dobíjet baterky, právě všemi těmi maličkostmi.


When We Rise

4. března 2017 v 16:02
Zcela čerstvá minisérie pojednávající o boji za práva americké LGBT komunity od Stonewallu v roce 1969 až po současnost (tedy prakticky téma mé seminárky, kterou jsem před celkem nedávnou dobou psala na lidská práva), u které jsem jako výsledek kombinace mnoha různých emocí si málem vybrečela oči, jak moc silná byla. Mapuje všechny zásadní momenty, ukazuje všechnu tu bezmoc, to opovržení a jiné hnusy, kterými si homosexuálové a další sexuální menšiny museli projít, než se jim podařilo dosáhnout všech těch práv, které byly většinové společnosti vždycky garantované, a velmi trefně poukazuje a varuje před tím, co v současné době v této sféře začíná předvádět Kačer Donald (však i proto vyšla právě teď, není to jen náhoda). Každý, kdo se práva LGBT komunity alespoň trochu zajímá, by měl When We Rise vidět, za tím si stojím. Zase mě začalo fakt šíleně mrzet, že se letos kvůli táboru nedostanu na Pride. A můj velký dík opět patří mému seriálovému dealerovi Kelly za doporučení.