Leden 2017

Disturbed - The Sound Of Silence

31. ledna 2017 v 13:25 Gramofon Underlandu
Nenechte se zmást, miluju originál, ale tenhle cover je prostě nádhernej, až z něj má člověk husinu


Krása krasobruslení v anime

27. ledna 2017 v 19:53 Mého srdce žampióni
Co vám budu povídat, na sport se nedívám prakticky ani z donucení, protože mi to prostě nic nedává ... jedinou výjimkou je krasobruslení. Krasobruslení tedy skutečně můžu a vždycky jsem mohla, a to tedy především to pánské (živě si vzpomínám, jak jsem ještě ke konci základky šíleně prožívala zimní olympiádu v Turínu, tam jsem skutečně fangirlila jak blázen). A jelikož poslední tři dny (i když bych samozřejmě mohla a měla dělat něco produktivnějšího, ale to ostatně dělám minimálně o velkých pauzách) trávím převážně u mistovství Evropy v Ostravě, rozhodla jsem se věnovat samostatný článek něčemu, co mě fascinuje úplně stejně - a to krasobruslení v anime.

Osobně jsem vůbec na první zobrazení krasobruslení narazila před třemi lety v Death Parade, konkrétně v předposlední jedenácté epizodě. Kromě toho, že Death Parade považuji za skutečně povedené a zamyšlení hodné anime, tahle jediná scéna měla za následek, že jsem zírala na monitor notebooku jak v transu a téměř nedýchala, protože s takovou nádherou jsem se do té doby snad nesetkala ... ne nadarmo jsem v recenzi prohlašovala, že je to pro mě jedna z nejlepších a nejpropracovanějších věcí, jaké jsem kdy v životě viděla.


A pak, o dva roky později ... pak přišlo Yuri!!! on Ice, na které jsem se kvůli krasobruslení samotnému šíleně těšila už měsíce předtím, než se vůbec začalo vysílat, když jsem narazila na první zmínky o tom, že se vůbec něco takového chystá. A asi nemá cenu znovu vysvětlovat, že jsem u každého jednotlivého skoku tajila dech se sevřenými pěstmi, což ostatně dělám u krasobruslení běžně. Už u prvního openingu u prvního dílu, i když tu pořád byla možnost, že se z toho třeba vyklube kolosální kravina, jsem věděla, že ať už to dopadne jakkoliv, tu vizuální nádheru tomu nikdo nevezme. A kam až jsme se nakonec dostali, že? Jen pořád tak trochu doufám, že se v druhé řadě třeba dočkáme alespoň nějaké dámské jízdy, protože takovou Milu nebo Saru bych skutečně viděla velmi ráda. Klidně třeba jenom jednou nebo na chvilku, ale opravdu by mi to udělalo radost.


Stejně mi nikdo nevyvrátíte, že animovat zrovna krasobruslení musí být šílená makačka a občas určitě i šílený opruz, ale ten výsledek, ten úžasný vizuálně opojný výsledek prostě stojí za to. *-*

Jak na demonstraci

27. ledna 2017 v 9:05 Královniny panenky
Takže, když si k tomu přimyslíte ještě toho trotla na růžovém poni, takle v současnosti a zcela aktualizovaně vypadá celá má rodinka. ^^

#došlomísto


Jak poustevnice zase jednou opustila jeskyni

25. ledna 2017 v 18:01 Herald z roku 2017
Konečně jsem se zase socializovala, a chtěně i celkem dobrovolně! Nechtěné poustevničení totiž občas fakt není zábava.

"Já polovině těch tvých tweetů nerozumím."
"Ono je to možná lepší."

Poprvé za tohle zkouškové jsem měla skutečně pocit, že je zkouškové. Šla jsem si totiž k velkokněžně vyzvednout své portfolio z praxe a poslechnout si verdikt, z čehož mám ostatně instantní žaludeční vředy už někdy od prosince. U ní prostě člověk nikdy neví a trocha stresu navíc neuškodí, že.


Nakonec jsem u ní strávila asi tak pět minut, odešla nejen se zápočtem z praxe, ale i tím ze třetí Didaktiky a tou slíbenou dvojkou, takže od jejích předmětů mám do státnic pokoj. Přežila jsem tři semestry jejího teroru a teď jsem skutečně zocelený boss!

Ovšem, když už jsem byla v Ústí a zlatá Majda mi před týdnem hodila na fildu seminárku na Utopické myšlení, rozhodly jsme se s Káťou (od které jen tak mimochodem právě pochází přejmenování Gravity Falls na Niagara Falls, close enough :D), která ho taky měla zapsané a taky psala na Orwella (holt anglistici se nezapřou), že zkusíme štěstí i tady. Nakonec jsme ani nemusely čekat až na konzultačky od čtyř, vzal nás už někdy ve dvě, obě dohromady (fakt si říkám, že jsme tu seminárku nakonec mohly napsat dohromady jednu, vyšlo by to nastejno) a i když jsme vyplodily něco trochu jiného, než prófa chtěl, argumenty toho, že Káťa byla a stále ještě trochu je mrzáček a já byla první tři týdny semestru na praxi, spolu s obhájením těch našich veleděl zabraly, a tak má Saku zápočet z PVKčka z krku a další čtyři kredity v kapse, juch. ^^


Jsem na sebe tedy zase jednou skutečně pyšná a kdybych nebyla nachcípaná (což bohužel jsem), byla by to událost hodná řádného zapití. Tak prý alespoň čaj.

Taky jsem se včera jako správný rebel alespoň na chvíli vyprdla na nějakou produktivní akademickou činnost a přečetla Captive Prince. A najednou jsem měla obrovskou chuť se po koupání celá napatlat olejem, ehm. A okamžitě načít další díl, což se teď hned nedá. Je to vskutku opojné, představivost u toho maká na plné obrátky, a neuvěřitelně čtivé. Jen mám tedy hodně velký problém nepředstavovat si Laurenta jako Jurču a Damena jako Otabka ... ale i to už jsem vzdala. 8D

A taky jsem si na doporučení Hanyuu objednala šampon, sice pánský, ale nádherně vonící a 100% přírodní. Včera jsem si s ním srst umyla poprvé, takže nechci dělat nějaké závěry po prvním použití, ale vlasy po něm jsou fakt krásně hebké a voňavé tak, že k nim mám tendenci co chvíli čuchat a připadám si jak vlasový fetišista, Hiroshi Inaba by ze mě měl radost. Počítám, že jestli to takhle bude působit dál, za chvíli budu mít tak boží porost jak Viktor Nikiforov v rozkvětu puberty. Takže dík!


Extra skořicové rolky na ledě

23. ledna 2017 v 14:59 Omítky Underlandu
Jak jste si mohli všimnout, už před nějakou dobou jsem lehce potunila předchozí Mabel tím, že jsem křížky na okrajích vyměnila za extra skořicové rolky na ledě ... no a jelikož jsem měla chuť na změnu, ale zase ne až tak velkou, rozhodla jsem se víceméně ponechat přechozí barvy a jen šoupnout skořicové rolky na ledě i na záhlaví. Protože upřímně, tenhle fanart je strašně ňuňu plus Víťanova růžová buzikára bez střechy (kterou bych jen tak mimochodem strašně chtěla) pocházející z onoho oficiálního artu, kde je kromě jiného Jurášova ruka ztracena v hlubinách Víťanovo kalhot, jsou prostě věci, na které se velmi ráda budu zase nějakou dobu dívat. >:3


Frisco a day keeps the stress away

22. ledna 2017 v 15:52 Herald z roku 2017
Začala jsem tohle pravidlo praktikovat (minimálně do doby, než mi dojde Frisco ... a i pak tady mám kromě toho zbytku ještě celou novou láhev saké, bůh žehnej asijskému týdnu v Lidlu). Protože jak jinak má člověk v normálním psychickém rozpoložení vydržet, že se celé dny hrabe v psychoanalýze, sexuálních odchylkách, tabu, Oedipovském komplexu a tom, že vlastně jako holky klukům strašně závidíme pindíka (vážně, Freude, vážně?)


Myslím, že až po mě prarodičovstvo někdy bude chtít vysvětlit, o čem že tu diplomku píšu, tak to bude asi ještě větší okecávačka a schovávačka než s tím, že vnučka jako správný vyvrhel už dvakrát byla na Pride, ehm.

Konečně jsme se, díky odvážné kamarádce, která se neohroženě jako princezna bojovnice nebála postavit před velkého Orla, dozvěděli něco od velkokněžny. A Saku má z třetí Didaktiky zápočet a tím pádem už by měla mít pokoj, eeey! Jen si musím jít ještě pokecat nad portfoliem z praxe (jen pro představu, chtěla ho po nás odevzdat na konci října ... ještě v prosinci měla pročtené asi dvě), z čehož mám upřímně taky strach, protože u ní prostě jeden neví, ale pak už bych od ní měla mít nějakou dobu pokoj. Navíc je opět chyba ve STAGu, kde máme psanou zkoušku, která neměla být už první semestr, ale byla, takže neměla být teď ... prý nám všem dvouoborářům, protože je to její chyba, zapíše dvojky. Ne že bych si stěžovala, dvojka navíc a ještě z tohodle je víc než vítaná, ale stejně, bordel, bordel a ještě jednou bordel. A na tu poslední anglistickou souborku, kterou máme mít taky jenom my, se zjevně nějak zapomnělo. -_-

#ústav


Taky jsem se v úterý konečně vydala na druhý pokus Sociální psychologie, kde se nás sešlo víc známých (protože upřímně, psát dva sobě podobné předměty za sebou a ještě večer není nic moc, všechno se vám to plete dohromady). Tentokrát to byla doslova procházka růžovým sadem, jen dvě otázky, které navíc nebyly nijak složité (prostě, vyjmenovat tranzitorní krize a popsat a vysvětlit sociální zpevňování bych zvládla snad i bez nějakého zásadního učení), navíc nám to prófa hned opravil, a tak Saku odcházela s dalším splněným předmětem v apendixu jako největší boss.


A za to, jaká jsem chytrá a šikovná, jsem si mohla v Globusu (za dost menší peníz) vychmátnout dva pytlíčky Monster High Minis, takže mám malou basic Cleo a Frankie. :3 A taky mi konečně dorazily všechny knížky z Book Depository, které jsem si dodatečně naježila, a tentokrát i s různými záložkami. >:3


~ Chybí třetí díl Captive Prince, protože mi samozřejmě dorazil odpoledne toho dne, kdy jsem ráno pořizovala tuto fotku. Ostatně jsem s tím tak trochu počítala a vlastně to byl i důvod, proč jsem ji pořizovala - aby to už konečně dorazilo. >:D

To jsou asi jediné trochu zásadnější informace tohoto týdne. 99% času mi žere moření se s diplomkou a neskrývaně přiznávám, že mě dost sere, že zatímco to dělám, ostatní spolutrpitelé si vesele tráví víkendy mimo ... ten bič mám nad sebou prostě asi jenom já. I když, možná je to prostě jenom tím, že je neděle. V neděle ten pocit, že na mě všichni ostatní prdí jak na placatý kámen, bývá nejsilnější.

Bokusatsu Tenshi Dokuro-chan - recenze

22. ledna 2017 v 10:52 Anime recenze
Pipiru piru piru pipiru pii!

Hodilo by se klasicky začít tím, že Sakura Kusakabe je obyčejný japonský student ... jenže to by s ním nesměla pod jednou střechou dočasně žít Dokuro. Dokuro je totiž anděl seslaný z budoucnosti s úkolem, aby Sakuru zabila. Sakurova budoucí verze totiž odhalí tajemství nesmrtelnosti ... jenže k tomu dojde jako k vedlejšímu účinku při pokusu vytvořit svět pedofilů, a tak se všechny ženy navždy zaseknou na vzhledu dvanáctiletých holčiček. Dokuro si ovšem myslí, že Sakura může být ušetřen, a tak u něj zůstává a neustále ho otravuje a zaměstnává, aby k té budoucí katastrofě nemuselo dojít ... což jí ovšem nebrání v tom, aby Sakuru, který je prostě v takovém tom klasickém předpubertálním rozpoložení a myslí převážně kladélkem, sem tak z nějakého banálního důvodu rozšvihala na kaši svou ostnatou palicí jménem Excalibolg, a pak ho zase pomocí kouzelné formulky, kterou odmítám vypisovat znovu, oživila. Jenže, Dokuro je ve svém světě, protože nesplnila příkaz, považována za zrádkyni, a tak přicházejí další andělé, kteří mají za úkol dovést její misi do konce.

Upřímně ... těch pár hodin života mi asi nikdo nevrátí, co? :'D (a to ještě díkybohu, že je to jenom takhle krátké) Tohle byla totiž hovadina na entou a jsem si jista, že jsem skutečně o nic nepřišla, když jsem to odkládala tak dlouho. Neříkám, že takové Kore wa Zombie Desu ka? nebo třeba Cuticle Tantei Inaba taky nejsou šílené ptákoviny, protože jsou. Jenže ty mě, na rozdíl od tohoto čehosi, alespoň bavily a přišly mi vtipné. Tady jako jediný moment, kdy mi alespoň trochu cukly koutky, můžu označit Řehoře Samsu s Proměnou jeho kalhotového brouka, ale to je vážně všechno. Jinak je to skutečně jedna velká uječená trapárna (skutečně, takhle trapně jsem se u ničeho dlouho necítila) s nesympatickými postavami a fakt nechutně velkou porcí ecchi. Věřím, že asi nejsem cílová skupina, ale fakt nějak nedokážu pochopit, jak se tohle může někomu líbit. :'D


All you need is love

21. ledna 2017 v 10:55 Královniny panenky
Slovy Sherlocka, well that just ... sort of ... happened.

Vůbec jsem mu totiž včera nezkoušela snad všechny náušnice od holek, nééé. Já prostě věděla, že aspoň jedoho chlapa mít potřebuju. 8D


Serial Experiments Lain - recenze

19. ledna 2017 v 17:49 Anime recenze
What isn't remembered never happened.
Memory is merely a record.
You just need to rewrite that record.

Lain Iwakura je poměrně zvláštní čtrnáctileté děvče. Je tichá, nemá moc přátel, a přesto že její otec pracuje v počítačové společnosti Tachibana Labs, Lain se nevyzná prakticky ani v základním ovládání počítače a nějak zásadně po tom ani netouží. To se ovšem změní ve chvíli, kdy jí, stejně jako několika dalším spolužákům, přijde mail od jejich spolužačky Chisy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Chisa nějakou dobu předtím neskočila ze střechy a nezabila se. Ostatní spolužáci mail považují jenom za nevhodný a krutý vtip, ovšem Lain se Chisina slova o tom, že už neměla žádný důvod zůstat v reálném světě, protože v něm stejně nezáleželo na tom, jestli v něm skutečně byla nebo ne, a tak si uvědomila, že už se nebojí vzdát se svého těla, nějakým způsobem dostanou pod kůži. Díky otci, který se zdá být jejím nenadálým zájmem o technologii potěšen, dostává nejnovější model počítače Navi a objevuje Wired, virtuální komunikační síť velmi podobnou našemu internetu. A ačkoliv ji otec varuje, aby si nepřestala uvědomovat, že svět Wired není ten skutečný svět, Lain se začíná měnit. A to nejen v tom smyslu, že ačkoliv dřív neuměla pomalu ani otevřít mail, nyní nemá problém vylepšovat si svůj Navi na neuvěřitelnou výkonnost, a její pokoj prakticky přeměněný na jeden velký počítač monitorují podezřele vypadající chlápci v černém. Hranice mezi realitou a Wired se začínají ztenčovat a smývat ... a ostatně, byly tady vůbec někdy nějaké hranice? Je Lain vlastně ještě pořád ta stejná Lain? A kdo je vůbec Lain?

Vidíte to ... já jsem v roce 1998 byla capart ve druhé třídě a počítač jsem znala jenom jako tu krabici, se kterou táta pracuje, a Japonci už v té době stvořili takhle nadčasovou záležitost řešící otázky vnímání, (nejen kolektivního) vědomí, identity a samotné existence ve spojení s virtuální realitou. Čili otázky, které jsou stále ve stejném kontextu aktuální, a to tak, že hodně. Wow, just wow. Na to, že je to devatenáct let staré, skutečně klobouk dolů a hluboká úklona, a to i k samotnému provedení (a nebýt MAL, který mi ho předhodil do návrhů a já si ho náhodou všimla, asi bych o jeho existenci neměla ani tušení). Není to něco, u čeho můžete odložit mozek do šuplíku, je to taková lahůdka poměrně dost náročná na přemýšlení a uvažování (sama přiznávám, že jsem pár věcí asi taky úplně přesně nepobrala, ale s tím se holt musí počítat). Pokud ale taková přemýšlející anime s existencialistickými tématy vyhledáváte, doporučila bych vám tuhle psychologickou avantgardu minimálně zkusit. Třeba budete mile překvapeni.


The show must go on

19. ledna 2017 v 8:19 Královniny panenky
Twyla je tady prostě přesně takový ten smutný klaun (takový, kterého se nebojím, ehm) a vypadá naprosto úchvatně. *-*

Freak du Chic je prostě jedna z nejpovedenějších řad vůbec. :3


Nesuď show podle jejího fandomu

17. ledna 2017 v 22:47 Různé texty
Zase jednou mi něco hnulo žlučí tak, že tomu potřebuji věnovat celý jeden článek, abych vypustila páru ... a to už je ale sakra vážná skutečnost.


Občas udělám takovou nerozvážnou, dalo by se říct až mladickou chybu, a to v takové podobě, že si přečtu nějaký ten psaný výlev na Tumblru při honu na gify nebo třeba komentáře na Edně. Vlastně ani nevím, proč to dělám, asi jsem vážně masochista, ale někdy mi to prostě nedá. A to jediné, co z toho ve výsledku mám, je zvýšený tlak, instantní žaludeční vředy a ztrátu veškerých zbytečků víry v lidstvo. A protože už se to nastřádalo do takové míry, kdy už to jednoduše dál jen tak nekomentovaně přejít nejde, právě proto píšu tenhle článek.

Ona svoboda projevu je skutečně krásná věc, o tom žádná. Každý má právo na svůj názor a každý má také právo ho projevit. Ovšem skutečnost, že toto právo máte, ještě neznamená, že ho musíte projevovat za každou cenu. Všude se vyrojila hejna samozvaných kritiků, "odborníků" a "expertů" na všechno, politikou počínaje a tvořením seriálů konče, kteří všechno vědí líp, všechno by udělali líp, nic jim nejde pod nos a za každou cenu ke všemu se prostě musí vyjádřit, i když tomu třeba rozumí jak koza petrželi.

Lidé jako takoví jsou, hlavně v poslední době, neuvěřitelně nevděční. Nebo alespoň mě to tak připadá. A vztáhnu to aktuálně na čtvrtou řadu Sherlocka. Před pár dny jsem se zmiňovala o tom, že se mi zatím nepovedlo utřídit si dojmy z poslední epizody. Na co se mi ovšem dojmy a názory povedlo utřídit dokonale, je celý tenhle fandom. Lidé, kteří prakticky okamžitě začnou všude vykřikovat, jak to všechno bylo úplně příšerné, ztracených devadesát minut života, a že si NEDEJBOŽE dovolili neudělat z Johnlocku canon a milion keců o queerbaitingu (jako, co na tom, že spolu doslova vychovávají dítě, že, na tom nesejde, dokud si to tam zjevně na férovku nerozdají, tak to zjevně není dostatečné ... kristepane, co takhle třeba vytáhnout hlavu ze zadku a naučit se ji používat, případně se naučit číst mezi řádky?). Neříkám, že byla dokonalá, to ostatně nebyla nikdy žádná (o tom, že v Moffatovinách je plot holes jak v Ementálu, už jste si ostatně mohli zvyknout z Doktora, není to žádná novinka), a chápu, že to třeba nebylo to, co jste chtěli nebo očekávali, ale s tím, co jste z toho stačili udělat, prostě souhlasit nemůžu. A bohužel to nejsou jenom Čecháčci, z těch některých výlevů, na které jsem narazila na Tumblru a bohužel si je i zběžně prolétla nebo přečetla, jsem měla chuť spáchat harakiri plastovým příborem. A prý se jim dokonce podařilo vyštvat chudáka režiséra právě téhle epizody i z Twitteru. Well done, fandome, doufám, že jste na sebe fakt hrdí. Už jenom kvůli vám doufám, že se ničeho dalšího už nedočkáme. Už jenom proto, aby se pak na mě nemusely ze všech stran hrnout kecy toho typu, že jste zase čekali tolik let a jak to stálo za dvě věci. Trocha elementární vděčnosti, úcty a celkově slušnosti by skutečně neuškodila. Howgh.

Došla jsem k poměrně smutnému závěru. Asi jediný fandom, u kterého jsem skutečně hrdá na to, že jsem jeho součástí, je ten kolem Gravity Falls. Většinu ostatních mi právě podobní blbci, kteří se ve všem prostě musí rýpat a nic nedokážou ocenit, už stačili dostatečně znechutit.

Proto tedy - nesuďte show podle jejího fandomu. Show za to (v 99% případů, protože to, co se stále ještě děje se Supernatural, už přesahuje i mé chápání a odmítám se na tom jakkoliv podílet) nemůže, můžou za to lidi.


Taťkové z Baker Street

16. ledna 2017 v 8:55 Sherlocked
Chtěla jsem sepsat dojmy z (dost pravděpodobně) vůbec poslední epizody ... ale nějak se mi je nepovedlo utřídit a prostě na to nemám. :'D

Ale tohle, tohle tady prostě musí být, i kdyby padaly trakaře. The purest moment. ♥


Pro jistotu, aby pak někdo neremcal

Jak to fičí v pohraničí

13. ledna 2017 v 19:55 Herald z roku 2017
A že to tedy fičí víc než vydatně ... inu, tomu, že je pátek třináctého, ten Petr Nečas venku docela i obstojně odpovídá.

Další týden zkokouškového je pomalu za mnou ... a zase byl o dost méně produktivnější, než bych chtěla (neříkám, že si za to z větší části nemůžu sama, když mě nenapadlo nic lepšího než zkouknout hned dvě kompletní anime, ale i tak). Onen úterní termín, ve kterém jsem se chtěla vydat na opravu Sociální psychologie, se totiž zrušil, takže musím zkusit štěstí až úterý příští. Nicméně, aby mi to nebylo tak líto, domluvila jsem si v Ústí spicha se Sayou a včera jsme se tedy vydaly posedět na pokec, fakt vynikající medové pivko a (v mém případě bacon) burger monstrózních rozměrů (takže jsem měla pocit, že jsme ve dvou zlikvidovaly snad celou krávu), který byl skutečně vynikající, ale měla jsem trochu problém jednak to monstrum do toho žaludku dostat (check) a jednak ho v něm udržet (double check). Ale dobrá věc se podařila, hrubá síla zvítězila a i když jsem zbytek noci usosávala mátový čajík, byla to jednoznačně jedna z nejlepších věcí tohoto týdne.

"Jen si pořád nejsem jistá, jestli ho chce zabít nebo ošukat. Nebo obojí. V libovolném pořadí."

- aneb Saku zasvěcuje Sayu do kruhu Pekla jménem Killing Stalking

Ale abych nevypadala jako úplný lúzr, povedlo se mi vypotit seminárku na Orwellovo 1984. Už mi tedy zbývají jen dvě. Plus diplomka, u které už se mi taky podařilo něco málo sesmolit. Yaaay. ^^"


Taky stále (zatím marně) čekám, až mi ve schránce přistane alespoň jedna z těch čtyř knížek, které bych dle Book Depository už měla mít pár dní na cestě (nevím, kam to dám, ale je mi to upřímě jedno, protože jsem to potřebovala), a k mému velkému smutku se mi včera nepodařilo sehnat ani velký duhový deštník z Tigeru, ani jednorožčí sprcháč v DMku. T^T Ale po téměř dvou letech se ke mě konečně dostalo něco, nebo spíš někdo - první chlapák v mé příšeří rodince.

"Tady je psáno Monster High panenka ... ale vždyť je to kluk!"

Po Novém roce, ač nachcípaná jak sysel, jsem se byla podívat do našeho Dráčiku, jestli ho náhodou nemají, a když jsem zjistila, že ne, sprostě jsem využila e-shopu ... a včera mi konečně dorazil na prodejnu. Ptáte se kdo? Invisi Billy, snad jediný kluk, který se mi kdy z Monster High v panenkovském provedení jakože fakt líbil. :3


Jen mě trochu štve, že je ta situace s MH chlapy taková bídná, protože bych teď Billymu s velkou chutí pořídila boyfrienda, aby nebyl chudák tak sám ... ale tak, uvidíme uvidíme. (¬‿¬) A taky se mi povedlo úspěšně odolat Getting Ghostly Rochelle, protože místo už skutečně došlo (Billy sedí úplně mimo). Říkám si, že bych je taky měla konečně dofotit, mám rest ještě s vánoční Freak du Chic Twylou ... ale málokdy je teď pořádné světlo, takže zatím asi nic, fňuk.

A tohle, tohle mi dneska upřímně taky dost zvedlo náladu, asi pět minut jsem se tomu chlámala jak blbá :DDD

Je to prostě cute. :D


No nic, je před námi víkend, který v mém případě bude muset být produktivní ... ale víkend je vždycky dobrá zpráva, ne?

Robotics;Notes - recenze

12. ledna 2017 v 9:08 Anime recenze
Kagome kagome
Kago no naka no tori wa
Itsu itsu deyaru
Yoake no ban ni
Tsuru to kame ga subetta
Ushiro no shoumen daare

Píše se rok 2019 v realitě velmi podobné té naší, ač technicky trošičku vyspělejší, a nacházíme se na ostrově Tanegashima, kde robotickému klubu tamní střední školy hrozí rozpuštění. Klub má pouhé dva členy, studenty třetího ročníku Akiho Senomiyu a Kaita Yashia, které kromě toho, že se znají už od dětství, spojuje také skutečnost, že se oba v dětství stali obětmi zvláštního incidentu na lodi při návratu z výletu a od té doby si nesou následky v podobě občasných záchvatovitých křečí a odlišného vnímání času, které je doprovází. Kaitovi, který se spíš než o nějakou klubovou činnost zajímá pouze o hraní mecha bojovky Kill-Ballad, je nahnutý osud klubu tak nějak šumák, ovšem zapálená prezidentka Akiho se nehodlá jen tak vzdát. Jejím snem je totiž předtím, než odmaturuje, dokončit to, na čem klub neúnavně pracoval posledních osm let - obrovského funkčního robota, jehož předlohou je Gunvarrel, robot z populárního anime, a jehož plány vytvořila její starší sestra Misaki, která z ostrova odešla do Tokya a se kterou nebyla v kontaktu už sedm let. I proto se Akiho za každou cenu chce dostat na Tokyjské Expo, aby robota viděl nejen celý svět, ale především právě její sestra, které se odjakživa snažila vyrovnat. Do klubu se shodou různých náhod dostávají další členové, z nichž každý je úplně jiný, ale dohromady tvoří solidně fungující tým. Zatímco práce na robotovi pomalu pokračuje, Kaito prostřednictvím svého PokeComu, šikovné věcičky, která v sobě tak trochu spojuje mobil, počítač i tablet s porcí virtuální reality navrch, kterou tu mají všichni, objeví umělou inteligenci jménem Airi, kterou roky všichni pokládali za ducha, a s její pomocí začíná objevovat a odemykat v systému skryté reporty člověka jménem Kou Kimijima, které jsou plné znepokojivých informací o konspiracích zahrnující vyhlazení lidstva. Navíc sám Kimijima, jak se Kaito dozví od Airi, byl před několika lety zavražděn. Jak Kaito postupně odemyká další reporty, informace v nich obsažené až nebezpečně začínají odpovídat tomu, co se děje, ať už jenom ohledně silných slunečních bouří, ale také robotů, kteří se začínají chovat nespojitě. A také se začínají objevovat lidé, kteří Kaita varují, aby dal od Kimijimy ruce pryč a přestal se šťourat v něčem, co se ho netýká. Podaří se Akiho a zbytku klubu uskutečnit svůj sen? Jsou to všechno jenom falešné konspirační teorie, nebo skutečně existuje reálná hrozba nějakého spiknutí? Kdo za tím vším stojí? A jsou vůbec všichni takoví, jací se zdají?

Zatím předposlední z alternativních linií Steins;Gate, ChäoS;HEAd a Occultic;Nine (neboť ChäoS;Child se teď teprve začíná vysílat), které mi přišlo tak nějak nejpodobnější prvnímu zmíněnému (ačkoliv hned v jednom z prvních dílů zaznívá catchphrase Chäos;HEAd - Tyhle oči, komu patří? Ale v závěru už se nacházíme ve stejné linii, jako právě Steins;Gate). Jen tedy ve Steins;Gate samozřejmě nebyly obří mechy, které tady jsou. A jelikož mecha není zrovna žánr, který bych nějak výrazně vyhledávala, měla jsem ze začátku docela strach, aby mě to neodradilo, což se nakonec díkybohu nestalo. A bylo by to škoda, protože se opět jedná, alespoň pro mě, o dost povedenou záležitost plnou nečekaných zvratů, sympatických postav (vážně mě tady snad nikdo vysloveně neštval, navíc úchyl Kona byla prostě boží a Subaru ... já jsem na tyhle cool megane týpky prostě vysazená :3) a i nějaké té decentní romantiky. A navíc, téma možné nesmrtelnosti získané prostřednictvím nahrání svého vlastního vědomí na virtuální síť je něco, co mi přijde fascinující a zároveň neuvěřitelně děsivé. Čili, pokud se vám líbilo Steins;Gate, rozhodně jděte i do Robotics;Notes.

Occultic;Nine - recenze

10. ledna 2017 v 16:07 Anime recenze
Sedmnáctiletý středoškolák Yuuta Gamon je autorem blogu Kiri Kiri Basara zabývajícím se všemi možnými okultními fenomény. Ne tedy že by sám Yuuta na něco takového věřil, ale vycítil v okultismu jasnou příležitost, jak se proslavit a ještě si vydělat. Většinu času tedy vysedává v zastrčeném podniku Blue Moon, kde dává dohromady články a u toho mu notně sekunduje jeho poskok (její vlastní slova) velmi vyvinutá a poněkud infantilně hyperaktivní Ryouka Narusawa. A jelikož Yuutu napadne, že nějaká známá osobnost by mohla návštěvnost jeho blogu (a tím pádem i možné prachy) zvýšit, nejen že do Basary za pomoci Ryouky přitáhne Miyuu Aikawu, přesladkou video hvězdičku, která údajně umí předpovídat budoucnost, ale rozhodne se vydat se za profesorem Hashigamim, který je známý svými tak trochu kontroverzními názory na propojení okultismu a vědy. Ovšem, Yuuta v prázdné opuštěné kanceláři k vlastnímu zděšení narazí pouze na profesorovu zohavenou mrtvolu, kterou očividně někdo ještě před smrtí dost brutálně mučil, a zakrvácený nůž (na který ještě před nálezem samotným sáhne). A aby toho nebylo málo, z radiopřijímače po svém otci, který nosí všude s sebou, mu jakýsi hlas začne udílet tak šílené příkazy, jako například vytrhnout mrtvole kleštěmi zlatý zub. Samozřejmě, že Yuuta je z toho, co viděl (a udělal), solidně mimo a navíc má strach, že ho někdo mohl na místě činu zahlédnout a budou mu onu brutální vraždu chtít přišít. Obzvlášť, když kolem pořád šmejdí detektiv, který nevypadá ani na své povolání, ani na svůj věk. Neuplyne však dlouhá doba a nějaký mrtvý profesor je pasé, protože v jezeře v parku Inokashira je jednoho dne nalezeno neuvěřitelných 256 utonulých těl. Nic je nespojuje, nikdo neví, co je k tomu vedlo a nikdo neví, co se to vůbec děje. Yuuta si tedy může oddechnout ... alespoň do doby, než, i díky synovi mrtvého profesora Saraiovi Hashigamimu, který se snaží přijít smrti otce na kloub, zjistí, že by spolu oba případy mohly souviset. Když se navíc policii konečně povede všechny utonulé identifikovat, šokovaný Yuuta se z televize dozvídá, že na seznamu obětí je nejen jeho jméno, ale také jména dalších lidí, které zná ... a o žádnou tiskovou chybu se nejedná. Jak vlastně člověk pozná, jestli je živý nebo mrtvý? A může to vůbec poznat? Co má Yuuta společného se Saraiem, který s otcem zrovna nevycházel, Miyuu, která skutečně do budoucnosti vidí, pisatelkou okultního časopisu Touko Sumikaze, oním zvláštním detektivem Shunem Moritsukou, specialistkou na černou magii s děsivým tajemstvím Ariou Kurenaino, a mangakou Ririkou Nishizono, která je čirou náhodou autorkou BL doujinshi, které obsahuje až znepokojivě velké množství detailů souvisejících s oběma událostmi? A o co tady vůbec vlastně jde?

Tedy, řeknu vám, že když se vám jeden týden zdá sen o zamrzlé tůni v parku plné mrtvol a druhý na vás, bez jakéhokoliv předchozího spoileru nebo podobně, vykoukne tohle, začnete se cítit trochu znepokojivě. :'D A to se mi podobné věci stávají docela často ... holt jen dneska jedu na nějaké paranoidnější vlně. ^^" Nicméně, Occultic;Nine jede ve stejném universu (vlastně jsou to všechno alternativní příběhy) jako Steins;Gate nebo ChäoS;HEAd, takže pokud jste měli alespoň s některým z nich tu čest, asi budete tušit, co očekávat - proč, jak, co, konspiračky, mindfuck, mindfuck a ještě jednou mindfuck. Máte z toho zkrátka takový ten hezky paranoidní pocit, navrch hodnou chvíli absolutně netušíte, o co že tady sakra vůbec jde, a to já prostě ráda. >:3 Většina postav je taky fajn, výrazněji mi krev pila akorát Ryouka (asi prostě nejsem chlap, ale tenhle typ ženských charakterů fakt silně nemusím), ale třeba Shun, který byl celou dobu víc než shady a čekala jsem, co se z něho vyklube, byl boží, navrch mě totálně dostal i s El Psy Congroo. :'3 A i když jsem to zjevně všechno úplně nepobrala (ono to z toho konce upřímně ani nešlo, ehm), tak můžu říct, že Occultic;Nine jsem si rozhodně užívala víc než ChäoS;HEAd a skoro tak jako Steins;Gate, takže za mě palec nahoru. ;)


And this, kids, is why we don't do drugs

9. ledna 2017 v 12:30 (Ne)zaujaté "recenze"
Přemýšlela jsem nad tím celou noc, přemýšlím nad tím většinu dne ... a pořád se nemůžu dobrat toho, jestli jsme byli zhulení my, autoři, nebo jenom Sherlock. Nebo úplně všichni dohromady. :'D


My new favourite reaction gif, btw

Každopádně jsem už asi trochu zapomněla, jak jsou tyhle květákovské emotional roller coastery vyčerpávající jak po psychické, tak po fyzické stránce ... a skutečně mi to nedá, abych se k tomu alespoň nějakým způsobem nevyjádřila a dostala to ze sebe.

Takže, v zájmu vašeho vlastního bezpečí vám sem hážu pana majora.


Ao Oni The Animation - recenze

9. ledna 2017 v 8:10 Anime recenze
Šíří se pověry, že ve starém opuštěném sídle na okraji města se ukrývá příšera. Intelektuál Hiroshi a jeho spolužáci, frajer Takurou, večně vyklepaný Takeshi a klasická yandere Mika, se vydávají do sídla, kde jsou napadeni monstrem známým jako Ao Oni (pro lid japonštiny neznalý, v podstatě modrý obr). Dokážou vyřešit sérii hádanek a živí, zdraví a vcelku uniknout ze sídla? Nebo ... co když v sídle s Ao Oni zůstanou a zažijí další bláznivá dobrodružství? Naši čtyři přátelé si otestují svou odvahu, a to i pod permanentně přítomnou hrozbou možné smrti.

Já vlastně ani nevím, co jsem od toho čekala ... ale víte, co mi to na první pohled připomnělo? Litchi DE Hikari Club. Obdobným způsobem se to v podobě kraťoučných skečí snaží snad odlehčit (i když dost brutálně a s dávkou humoru černého tak, že by mohl jít z gruntu sbírat bavlnu) skutečnost, že se v podstatě jedná o původně hororovou hru, ale ve výsledku z toho vzejde něco milionkrát víc creepy, z jehož sledování máte fakt HODNĚ divný pocit typu WTF did I just watched. :'D Nezbývá než doufat, že té původní atmosféry se dočkáme alespoň v plánovaném filmu (vím, že je venku i liveaction, jenže zatím se mi ji nikde nepodařilo objevit). A že v to doufám hodně, protože tyhle hry typu Mad Father nebo The Witch's House mám fakt ráda (respektive, ráda koukám na to, když je někdo hraje, třeba Pewdie, že ... oblíbený způsob prokrastinace při učení).


And Then There Were None

7. ledna 2017 v 21:34
Přemýšlela jsem, jestli se to sem vůbec hodí, vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o třídílnou minisérii (kterou v našich luzích a hájích dokonce rozkuchli na dva devadesátiminutové díly), ale když se to vezme kolem a kolem, Sherlock je vlastně taky minisérie, tak co ... a ještě u něčeho tak dobrého, jako je tohle, je to bez debat. Jedná se o asi nejnovější adaptaci Deseti malých černoušků od Agathy Christie neboli prvopočátku jednoho z mých nejoblíbenějších detektivních scénářů Pozvěte někam skupinu lidí, kteří mají nepěkné tajemství, odřízněte je od civilizace a začněte je jednoho po jednom likvidovat ... nebo jednoduše počkejte, až to vzrůstající paranoia udělá za vás a zlikvidují se navzájem sami, které jsem nikdy nečetla a ani neviděla, což mi ale v tomto případě přišlo jako velký bonus, protože jsem skutečně netušila, jak se to vyvrbí, a tu dokonale tísnivou atmosféru a skutečnost, že se mi ježily snad všechny chlupy na těle (a velkou zásluhu na tom má úžasně podkreslující a doplňující soundtrack) jsem si užívala od začátku do konce, protože tady se zkrátka zatraceně moc povedla. Všechno, ale úplně všechno a všichni tady od samého začátku působí podezřele, tísnivě a nepřátelsky, a je to prostě bomba, bomba, bomba. *-* Britové prostě detektivky umí, a ne že ne. A kdyby vás ani tohle nenalákalo, tam vězte, že alespoň můžete tři hodiny koukat na krásný obličej Aidana Turnera, a to se taky vyplatí. ;)



New year, new nightmare

5. ledna 2017 v 17:40 Herald z roku 2017
Je to trochu smutné, když má téměř na Tři krále člověk mnohem vánočnější náladu, než měl na Štědrý den, a stačí mu k tomu prakticky jenom pohled z okna na tu třpytící se chumelenici. *-* Ale což, lepší pozdě než nikdy, však už to podle obdobného scénáře beztak je několik let. :>

Z toho chcípáckého stavu, v jakém jsem se hezky na začátek roku nacházela, už se mi celkem povedlo dostat, už je to prostě taková ta únosná forma, se kterou jsem schopna běžně fungovat. Stejně si myslím, že jednou z věcí, které mi pomohly nejvíc, bylo to, že jsem prakticky celý Nový rok prospala ... a co, stejně je to nakonec den jako každý jiný.


Jinak tedy první týden roku trávím převážně tím, že se snažím vyléčit, pokouším se něco učit (chci se v úterý vydat na druhé kolo Sociální psychologie), a nakonec to stejně ve většině případů skončí tím, že na něco koukám. Což mě přivádí k ... co říkáte na nového Sherlocka? Upřímně, tak nějak jsem to čekala a souhlasím s #saveJohnWatson, ale zachránit by potřeboval primárně před tím, aby se konečně přestal chovat jak kokot, protože i přes ty perfektní, perfektní vlasy bych mu polovinu dílu nejradši jednu vrazila. D:< (YoI mi nastavilo nereálné požadavky, teď očekávám, že spolu všechny skořicové rolky budou bez větších problémů vycházet) Každopádně jsem zvědavá, jakým směrem se to bude vyvíjet.


Taky jsem se jakousi záhadnou shodou náhod dostala k té totally fucked up korejské věci jménem Killing Stalking, která teď očividně hýbe netem, a musím konstatovat, že i když je to skutečně fucked up na entou a s velkým F (přijde mi to jak extrémní verze Hannibala spojená s panem Greyem, pořád přemýšlím nad tím, kdo z nich je tam vlastně větší magor a Korejci mě začínají solidně děsit) a fakt se chvílemi až stydím, že něco takového vůbec čtu, tak ono je to prostě fakt dobré, jak kresbou, tak atmosférou (to emo vyžle vypadá jak Levi ze SnK, btw). Jen skutečně nedokážu pochopit, jak byli někteří jedinci schopni tak rychle přepnout mezi konečně jednou fakt zdravým vztahem prezentovaným v YoI a touhle abusive šíleností, která nemá s nějakou láskou společného absolutně nic (leda tak solidní materiál pro psychoanalýzu) a navrch to ještě neváhají zcela vážně spolu srovnávat ... like seriously, people, what the fuck? x_O Ano, taky to čtu, ale doufám, že ten creep skončí buď za mřížemi nebo s kulkou, nožem či libovolnou zbraní v zádech nebo jiné části těla, protože to, že si s sebou nesete nějaké prasárny z dětství, vás ještě neopravňuje k tomu, abyste dělali ještě větší ... ani Hannigram, u kterého si to, že je brutálně sebedestruktivní, plně uvědomuji, nebyl na až takové úrovni. :'D


Stejně se začínám obávat, že mi z těch všech prasáren, ve kterých se hrabu (a ač to říkám nerada, většina z toho se dokonce týká školy), začne solidně hrabat ... už dneska si mozek poskládal YoI, již zmíněné Killing Stalking a Swiss Army Man, na které jsem večer koukala (kdybyste nevěděli, je to ten film s prdící mrtvolou Daniela Radcliffa, to je myslím to nejdůležitější, co potřebujete vědět), poskládal do snu o různě zohavených mrtvolách zamrzlých v nějaké tůni nebo co to vůbec bylo za vodu ... nice, really nice. ^^"

No nic, jdu se zas tvářit, že dělám něco produktivního, tak adios.

Pustina

4. ledna 2017 v 15:15
Když už jsem na to slyšela pochvalné názory i z řad učitelstva mého ústavu (co si pamatuji, párkrát padlo slovo během Speciální pedagogiky, teď už chápu proč), řekla jsem si, že bych se na to asi fakt měla podívat ... a s čistým svědomím můžu říct, že tenhle ponurý, syrový pozdrav z našich roztěžených Sudet je asi ten nejlepší seriál, jaký kdy v naší zemi vznikl (a to víte, že vůči našim seriálům jsem, až na pár světlých výjimek, víc než silně skeptická). On totiž ani, když si to srovnáte s tou většinovou tvorbou typu Růžových ohrádek Ulic a jiných srágor, tou celkovou atmosférou jako český seriál nepůsobí. Je to syrové, špinavé ... ostatně takové, jaký je celý ten náš kraj. Ale vždycky se musím až zasmát nad tím, jak my Sudeťáci musíme být pro zbytek země fakt drsnější než šmirgl (nebo Bruntál), když vidíte ty šachty, kouřící komíny a chladicí věže, šlapky, perníkové chaloupky a podobně. :D Neříkám, že to tak není, jen už jsem si asi zvykla, protože v té realitě, která je tady popisovaná, přeci jenom žiji, i když tedy ne přímo, protože šachtu díkybohu vidím až tehdy, když vyjedu za město, a to ještě když je dobré počasí, jinak je nad ní permanentně opar z bůhvíjakého svinstva, ale i tak, není to daleko a všechny ty teplárny, chemičky a podobně jsou něco, u čeho žiji odmalička. Zkrátka, potvrdilo se mi, že když se na něčem podílí HBO, tak to většinou fakt stojí za to.