Listopad 2016

Pineshemian Rhapsody

30. listopadu 2016 v 17:09 Gramofon Underlandu
Můj nový zlepšovák nálady. :'333


SO YOU THINK YOU CAN STONE ME AND SPIT IN MY EYE aka go Dipper, go son!!!

Oficiálně předvánočně

27. listopadu 2016 v 17:27 Herald z roku 2016
Všimli jste si, jak pravidelně se poslední dobou ozývám? Ono je to tak ... v týdnu většinu buď nemám čas nebo se mi jednoduše nechce, a o víkendu, kdy třeba zase čas mám, se mi nakonec pro změnu nechce proto, že se mnou nikdo nemluví a všude je mrtvo. Takže ... člověk si prostě nevybere.

Myslím, že bych těch naordinovaných pět epizod Saiki Kusuo no Ψ-nan denně se na mě začíná povahově nějak podepisovat ... možná bych tu dávku měla snížit

Každopádně, ani tenhle týden nebyl tak úplně marný. V pondělí mi byla pochválena úvaha, ve které jsem pro změnu přirovnávala výchovný proces k práci sochaře (a zvládla Mob Psycho 100, jak jste si mohli všimnout), v úterý nás u Joela konečně bylo víc než tři a byl to snad nejlepší seminář od začátku semestru, kde se mi fakt i chtělo přemýšlet a diskututovat. A kromě toho jsem po jeho skončení odfrčela po práci se Sayou z Ústí a vydaly jsme se na pár hodin na pokec, pivo a tatarák (další Svatá Trojice, om nom nom), což se musí opakovat častěji, protože jsme probraly vše od Victuuri až po politiku a ohromně mě to pozvedlo na duchu. Ve středu jsem pak byla donucena oběhat šest půlek úřadů, protože mi koncem měsíce končí status studenta (fňuk, jsem stará), což ale nakonec taky nebylo tak hrozivé, jak to vypadalo, všude na mě nějakým božím zásahem vyšli jen samí pohodoví usměvavý lidé, žádné bytosti na bázi uhlíku jako obvykle. Ve čtvrtek jsem si dala volno, protože jsem potřebovala udělat prezentaci (což se zvládlo), no a v pátek se mi povedlo získat první zápočet a navrch jsem od paní docentky odcházela téměř se slzou v oku, protože mě poprosila, jestli by mohla to mé přirovnání s psaním divadelní hry odcitovat u sebe v prezentaci, jak moc se jí líbí. Takže budu zvěčněna pro další generace. :'3 A dneska, dneska se mi, protože včera mi bylo tak blbě, že jsem nebyla schopna ničeho produktivního, zvládla dát dohromady srovnání českého a slovenského základkového RVPčka pro angličtinu na víc než tisíc slov (jen tak mimo záznam, nebylo to náhodou taky něco s Raffaellem?)


Což mě ostatně přivádí k tomu, že tu máme první adventní neděli. V celém bytě (a že letos skutečně celém, i na balkoně do ulice máme venkovní světýlka) to krásně svítí, ostatní v ulici se taky začínají pozvolna připojovat, voní mi tu vanilková svíčka a já se jenom těším, až mi za chvíli začne adventní koncert. Pak se taky těším, až si večer se skleničkou vína pustím Sám doma 2, když už jsem v týdnu koukala na první. A pak taky na to, až se zachumlám do čerstvě povlečeného narozeninového povlečení s lištičkami a dalšími lesními zvířátky a pořádně se vyspím (dnes se mi pod vlivem šťastné modré tabletky zdály i takové perly, jako že jsem si šla do trafiky koupit Dívku a paní prodavačka mi nabídla, ať si vyberu, že jsou dvě obálky, jedna s Yuurim, druhá s Viktorem ... sáhla jsem po Viktorovi). To mi dneska, vzhledem k tomu, že konverzace s ostatními a okruh společných témat zase začínají skřípat a mrznout, bohatě stačí.

Takže vám s Billem, kterého vánoční nálada dostala taky, dokonce tak, že pomohl i s výzdobu na blogu, přejeme krásnou, příjemnou a pohodovou první adventní neděli. :3


I když to tak z mého aktuálního silně grumpy rozpoložení možná nevypadá, tak se na Vánoce strašně moc těším. ♥

Mob Psycho 100 - recenze

21. listopadu 2016 v 20:52 Anime recenze
Shigeo Kageyama, nebo také známý pod přezdívkou Mob, nikdy nebyl tak úplně obyčejný chlapec. Již od útlého věku se u něj začaly objevovat psychické síly - díky telekinezi například dokázal hýbat předměty pouze silou vůle nebo ohýbat lžičky. Ještě jako malý chlapec své schopnosti rád ukazoval ostatním, ale postupně od toho začal upouštět, až od toho upustil úplně. Nyní jako osmák tedy není na první pohled ničím zajímavý a většina lidí si ho vlastně ani nevšimne. Marně se snaží, aby si ho všimla Tsubomi, jeho spolužačka a láska už od dětských let, a po škole se svým duchovním mistrem Aratakou Reigenem, kterého skutečně respektuje (a který však sám žádné schopnosti nemá, vlastně je to prachobyčejný podvodník, který zneužívá toho, jak mocné médium Shigeo je), vymítá zlé duchy ... a také se snaží přijít na to, jaký je vlastně smysl jeho života. Ovšem, Shigeo se svými schopnostmi není sám, jemu podobných médií existuje mnohem víc. A existuje také ďábelská tajná organizace Claw složená právě z takových jedinců s obrovským komplexem nadřazenosti, jejímž cílem není nic menšího než totální ovládnutí světa a nastolení nového světového řádu. A právě tahle organizace začne vystrkovat růžky, když se síly probudí v Shigeovo mladším bratrovi Ritsuovi a všechno se to nějak zamotá. Jenže ani to ještě není všechno. Shigeo, kromě toho, že je skutečně hodně, hodně silné médium, má ještě jeden problém. Když se jeho emoce, ať už třeba strach nebo smutek, dostanou na plnou kapacitu, oněch 100%, tak zkrátka vybuchne ... obrovským množstvím energie a síly, kterou není schopen kontrolovat.

Matně si vzpomínám, že jsem o tom četla už u Scars, pak mi doporučila i Kadet ... a když něco doporučí Kadet, tak je to must-watch. A dobře jsem udělala, protože od prvních minut jsem věděla, že se mi to bude líbit. Člověk se asi neubrání srovnání s One Punch Man, už jenom proto, že oba pochází ze stejného pera a při prvním pohledu na styl kresby se to prostě nezapře (snad jen to, že Mob nemá plešku, nýbrž slušivý účes střižený podle hrnce) ... a však se tam sám Saitama několikrát mihne v podobě tapety na mobilu a podobně. A stejně, jako se mi líbil One Punch Man, Mob Psycho 100 se mi líbil taktéž, a to velmi. Sympatické hlavní postavy (Teru s tím ananasem na hlavě nemá chybu), ta typická divnokresba, na kterou už jste si ale mohli zvyknout, nejenom srandičky, ale i vážné chvilky, epické bitky jak se patří, a naprosto úžasný opening, jak po hudební, tak vizuální stránce. Pro mě osobně tedy Mob Psycho 100 bylo velmi milým a příjemným překvapením (protože kdyby nebylo ostatních, asi by mě minulo a to by byla vážně škoda), které mi prostě sedlo do noty. :)


Adventu již nakrátku

20. listopadu 2016 v 14:26 Herald z roku 2016
Je to tak, vážení, i když se vám to může zdát překvapivé či dokonce nepravdivé, tak příští neděle už bude první adventní. A i z toho důvodu se v našem případě využilo toho čtyřdenního volna především na to, aby se umyla okna, po roce zase doslova zasraná jak jetel. Teď se zase blýskají, záclony jsou zase skutečně bílé a čistotou vonící, v oknech jsou vločky, zasněžený les a další zimně-vánoční jemně třpytivé motivy a světýlka jen čekají na to, až je s nástupem příštího víkendu rozsvítím. A pustím si Christmas With Friends a Christmas Carol, nejvánočnější Doktorovský speciál, na který už pár let v tomhle období koukám pravidelně. Advent je zkrátka za humny a mám z toho radost. :3


Včera na mě s mozkomořím počasím, které skutečně trvalo až do večera, padla poměrně nevrlá a nepřejícná nálada, a tak jsem si většinu dne připadala jak ten zapšklý důchodce, co je nasupený na celý svět bez nějakého pořádného důvodu. Nakonec se mi ale tento stav povedlo zahnat, když jsem se někdy kolem půl desáté spontánně rozhodla, že mi nějaký Princ dvojí krve může vlézt na záda, vytáhla jsem do té doby netknutý Torchwoodovský notýsek, který mi vloni naježila Hanyuu, a začala do něj luštit šifrované části Journalu ... což mi vydrželo asi do půl jedné, kdy už mě fakt mocně bolela hlava. ^^" Pokračovala jsem ještě dnes ráno a slavnostně tedy můžu říct, že kromě jedné dvojstránky, která se šifrovaná takovým složitým sráčem, do kterého se mi asi nějakou dobu chtít fakt nebude, jsem si vyluštila všechno ... a miluju to snad ještě víc, jestli to vůbec jde. ♥


~ Ultravědecký šifrovaný zápis o kryogenické komoře aneb Ice ice baby ... Ford je totiž strašnej tydýt. :'3

Což mě přivádí ke skutečnosti, že asi musíte mít pocit, že nemám prakticky do čeho píchnout ... což není tak úplně pravda a vzhledem k tomu, že se docela nechutnou rychlostí blíží konec semestru, si pomalu začínám uvědomovat všechny ty seminárky, referáty a podobně, na které jsem zatím prakticky ani nesáhla a z nichž dvě mají deadline příští týden ... hups, dobře mi tak. :'D Tenhle semestr je vůbec nějaký divný. Tři týdny z něj ukradla praxe, teď furt něco odpadá nebo jsou svátky, a ve výsledku to vypadá tak, že cvika ze dvou předmětu jsme doteď zatím měli jenom jednou, a podobně. Je to zkrátka čudné a vůbec se mi to nechce líbit. Ale co, byla jsem za svou vedoucí diplomky (a zároveň bývalou vedoucí mé bakalářky) a na tématu a tak jsme se shodly, takže alespoň jeden (i když zrovna asi ten nejmenší) kámen z krku, yay.


No nic, mám před sebou sepsání půl nebo tři čtvrtě stránkové úvahy na téma Moc a bezmoc vychovatele (takže vlastně něco jako Moč bezmocných) na svůj jediný zítřejší seminář, a místo toho smolím tenhle článek a čekám na inspiraci od Múzy (ehehehe ... alespoň nestavím interdimenzionální portály proto, aby se mnou konečně začaly mluvit holky). Pořád tvrdím, že nápad nebo myšlenka se nedá uspěchat, že sama přijde v ten správný čas ... tak jen musím doufat, že ten správný čas přijde ještě tak, abych to stihla. ^^"

Říkám vám, nechoďte na magistra. Nechoďte na magistra, nebo se z toho zblázníte.

The most important gif so far

17. listopadu 2016 v 12:56 Ostatní anime
Zcela seriózně mi po tvářích tečou slzy štěstí. ;w;
Tahle věc, spolu s pár dalšími, zachraňuje celý tenhle divný rok. :'333


I love my babies so much it hurts

GITS soundtrack

15. listopadu 2016 v 8:57 Gramofon Underlandu
Dala jsem se na doplňování mezer ve vzdělání v podobě Ghost in the Shell filmů (abych nesoudila tu nadcházející live action bez znalosti originálu) ... a z jejich soundtracků upřímně jenom lapám po dechu. *-*


H. P. Lovecraft no Dunwich Horror Sonota no Monogatari - recenze

13. listopadu 2016 v 18:22 Anime recenze
Tři klasické příběhy mistra hororu H. P. Lovecrafta - První, The Picture in the House, pojednává o muži, který se rozhodne ukrýt před blížící se bouří ve zdánlivě opuštěném domě, kde ovšem narazí na starou knihu jménem Regnum Congo a staříka, který se zdá být velmi znepokojivými ilustracemi v oné knize doslova posedlý. Druhý, The Dunwich Horror, pojednává o univerzitním profesorovi, kterého jednu noc probudí zuřivý štěkot a vrčení hlídacích psů, a to, co najde v univerzitní knihovně, nebude zdaleka tak děsivé jako to, co teprve přijde. A třetí, The Festival, pojednává o cizinci, který na zimní slunovrat cestuje do starobylého přímořského přístavu, aby se zúčastnil slavnosti, jaká se koná jen jednou za sto let.

To, co je na tomto tři čtvrtě hodinovém dílku (na které bych, nebýt Rišunky, asi nikdy nepřišla) asi nejzajímavější a nejpůsobivější, je bezesporu jeho provedení - jedná se totiž o claymation, tedy rozpohybované modely. Japonci tomu dokonce dali název ga-nime, tedy animace, která spojuje anime s netradičními animačními technikami. Nutno zmínit, že pro mě osobně to bylo zároveň nejvíc creepy, protože v tomhle směru to mám úplně stejně jako Mabel - slow motion je horší než černá magie a prostě mě to fakt děsí. :'D Což je na druhou stranu u hororu, když přidáte velmi dobře doplňující hudbu, vlastně dobře, protože výsledná atmosféra je skutečně tísnivá. Jediné, co mě tedy docela rozesmálo, bylo vydávání češtiny za latinu ... Japonci si prostě nedají pokoj. :D


Duchna

12. listopadu 2016 v 11:32 Královniny panenky
Na nějaké pořádnější fotky si asi budete muset počkat až do příhodnějšího ročního období, protože perleťově alabastrová Ari se hrozně jednoduše přesvítí. :'D Ale tady je alespoň sneak peek jejího neuvěřitelně rozkošného obličejíku (škoda, že ji Mattel nedělá i jako Tash, tu bych brala snad ještě víc). :3


Listopadově

11. listopadu 2016 v 18:23 Herald z roku 2016
Směle přiznávám, že jsem dnes po příjezdu domů asi na tři hodiny totálně vytuhla s Billem v náručí, protože jsem si na páteční vstávání v pět nějak odvykla (od začátku semestru to bylo poprvé, protože buď byla praxe nebo konference nebo to prostě odpadlo) ... ale teď už mi hlava nepadá, tak zase jednou můžu dát vědět, že ještě žiju (yay!).

Tenhle týden jsem chytla neuvěřitelný vánoční hype. Když jsem se v úterý odpoledne vracela ze školy, zkrátka jsem cítila ve vzduchu a v kostech, že bude sněžit ... a taky se to asi o tři hodiny později vyplnilo. Obecně zimu nějak v lásce nemám, ale tenhle první sníh, ta předzvěst toho, že Vánoce se blíží, mi prostě udělal obrovskou radost. Když jsem pak druhý den cestovala do školy zasněženou krajinou a navrch mi v Tigeru během té chvíle, co jsem tam strávila, zahráli snad všechny mé oblíbené vánoční písničky, bylo vymalováno. Dneska jsem si poprvé poslechla Christmas With Friends a nelituji toho. Sice si to pravidelněji pouštět plánuji až s nástupem prosince, ale byl to takový menší předvoj a při tom rozmrzání z venku mě fakt zahřál na duši. I když už SPN v poslední době nějak nemůžu ani cítit, tohle mě prostě nikdy neomrzí. :3


Bohužel jsem tenhle týden tak nějak jela do školy zbytečně jak v pondělí večer, tak i včera ... tedy, přesněji řečeno, jak debil jsem čekala tři hodiny, aby půl hodiny před začátkem lobotomie přišel mail, že odpadá. Tak jsme se s Míšou za vydatného nadávání vydaly do Boulevardu, v mém případě na rozmražovací svařený nealko cider, a musím říct, že to bylo asi to nejlepší, co mě ten den potkalo.

Tedy, kromě toho, že mi konečně dorazilo jedno z nejbožovějších triček ever.


Kéž by bylo léto a já k němu mohla vzít kouzelnou kšiltovku a Journal a jít si číst někam ven na vzduch ... ale na to si holt počkám. :'3

A taky toho, že jsem konečně narazila na Monster High Minis, a mám rozkošnou mrňavou Clawdeen a ještě rozkošnější mrňavou pyžamovou Abbey. ♥ Neplánuji je sbírat ve velkém, ale nějaký zastupující vzorek jsem zkrátka mít potřebovala, chápete, ne. ;)


Taky mám úspěšně z krku referát z Pragmatiky, do kterého se mi povedlo zakomponovat My ex-wife still misses me, but her aim is gettin' better džouk, protože byl k tématu ... krásný příklad frame-shifting v rámci cognitive linguistics. 8D Konečně jsem se po měsících přemlouvání dokopala k tomu, abych začala řešit diplomku, a vypadá to *klepe na zuby*, že mám jak téma, tak vedoucí. A taky jsem doslova zhltla k narozeninám obdržené Ready Player One a jsem neskutečně ráda, že jsem se nakonec rozhodla, že ho ve své knihovně potřebuju. Knížku takhle nacpanou popkulturními odkazy jsem snad ještě nečetla a říkat Sixerům SiXráči, z toho jsem taky, už jenom kvůli Fordovi, měla neskutečnou prču. :D

Navíc, máme před sebou víkend a zkrácený týden, protože ve čtvrtek je svátek a v pátek máme rektorské volno, takže dvakrát yay! ^^ Navíc nás už velkokněžna nezásobuje Herkulovskými úkoly (asi jsme už konečně došli na dostatečně vysoký level, nebo nevím), takže má člověk čas dělat i něco jiného. :'3

The summary of Yuri!!! on Ice

8. listopadu 2016 v 9:08 Ostatní anime
Strašně mi to připomíná tenhle Freečkovej a Jurovo výraz mě nepřestává zabíjet. :'DDD


Čtvrt století plus jeden

5. listopadu 2016 v 17:24 Dary pro královnu
Jako bych jasně a zřetelně slyšela Billa zpívat něco ve stylu Už ti lásko není dvacet let, už ti ani není dvacet pět ... a mám chuť po něm něčím hodit. >:D


Je to tak ... Saku už je oficiálně tak stará, že už ani nemůže být studentem. :'D Na druhou stranu mi ale přijde, že vloni jsem z té pětadvacítky měla větší krizi, letos to ani nějak neřeším ... zatím. :D Letos jsou ty narozeniny, i vzhledem k tomu, že po dlouhé době zase jednou vyšly takhle hezky na víkend, nějak fajn. Ale největší podíl na tom stejně mají a měli lidé. :3

Happy birthday to me

5. listopadu 2016 v 12:03 Herald z roku 2016
I'm old.
Old as balls. :'D


(přidejte si k dvojčatům ještě jednou tolik)

Jak mě skolil kriplcon

2. listopadu 2016 v 18:16 Herald z roku 2016
Jak si před narozeninami udělat týden volno? Jeďte na con a přivezte si chorobu, yaaaay!


Skutečně, tentokrát se na mě kriplcon podepsal mnohem razantněji, než jsem očekávala, a celý týden tedy trávím tak, že mi obstojně fungují dva smysly z pěti (zrak a hmat), vychází ze mě věci, o kterých bych mohla s klidem psát vogonskou poezii, a nudli mám jak cikán šálu. I proto, že mi ve čtvrtek a v pátek odpadla cvika, jsem se tedy rozhodla nešířit nákazu do světa, vybrat si pár absencí a vyléčit se, aby se mi z toho nevyklubalo ještě něco horšího. Stačí, že už teď chvílemi zním jak mutující Dipper. Samozřejmě, že venku najednou musí být krásně a teplo, až když jsem nemocná. :'D Vesmír je prostě nespravedlivý.

Taky jsem zjistila, že tím, jak jsem Halloweenem žila už někdy od začátku září, měla výzdobu, koukala na tematické filmy a cosplayila na Aki, na Halloween samotný už se ta správná nálada nějak nechtěla dostavit ... ale dost možná to bylo i tím, že mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Nakonec jsem tedy halloweenský večer strávila požíráním slaninovo-sýrových upířích netopýrů (ještě tu mám jahodové upíří protézy a halloweenské těstoviny, rodičovstvo minulý víkend vybralo Lidl) a čtením křížence Destrukčního deníku a Akt usoužené puberťačky neboli Journalu 3, u čehož jsem si nakonec podle očekávání i zaslzela, jak moc kouzelné to je, a vlastně to asi bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. :3


Chci se za tu knížku provdat

Dýně jsem schovala, zase na příští rok, a myslím, že se ani nenadějeme, a zase nastane období, kdy si budu do oblbnutí pouštět Christmas with Friends, stejně jako vloni. C: Ale i když už mám 99% dárků zajištěných, teď je na to ještě brzo, ten správný čas přijde. A jelikož máme dneska Dušičky, kromě toho, že jsem zapálila svíčky všude po bytě, chtěla bych jednu symbolicky zapálit i tady - za dědu, za všechny Karly, Sviňušku, a naposledy Leontýnku ... prostě za všechny, na které vzpomínám.


Není Múza jako Múza

2. listopadu 2016 v 14:17 Kreativně-grafický koutek
Jen se na něj podívejte, jak je na sebe hrdej ... děvka jedna rovnoramenná.


Ford byl stejně ve svých třiceti zastydlá puberťačka a nikdo mě nepřesvědčí o opaku