Září 2016

Gudetama - recenze

30. září 2016 v 17:02 Anime recenze
Žilo bylo jedno vajíčko jménem Gudetama ... nutno podotknout, že poněkud líné vajíčko, neboť se stejným flegmatickým přístupem snáší snad všechny jídelní úpravy, jakých se takové vajíčko (nejen) v Japonsku může dočkat, a ještě k tomu nezapomene vždy utrousit nějakou tu výstižnou hlášku. A tohle jsou příběhy, které takové líné vajíčko zažívá.

Aneb pokud jste si mysleli, že Japonci nedokážou natočit anime o vejci, spletli jste se. Tuto záležitost, kterou jsem hned na začátku nazvala veganskou propagandou, proč nejíst vejce, mi včera poslala Rišu. Po prvnotních okamžicích, kdy mi to přišlo skutečně creepy a přirovnávala jsem to k Usavichovi (který mě upřímně děsí dodnes), jsem se k tomu dnes, o poznání méně vyšťavená, vrátila ... a stále mi to přijde dost creepy, i když už rozhodně ne tak creepy, jako Usavich. ^^" Ale má to přibližně minutkové epizody, tak zkuste a přesvědčte se sami ... třeba vám to vajco bude připadat roztomilé jako spoustě ostatních lidí. :D


Že já jsem tam vůbec lezla

30. září 2016 v 14:12 Herald z roku 2016
Řeč je, jak jinak, o praxi. Když už první den spolknete veškerou svou důstojnost a od té personifikované střevní chřipky dostanete držkovou jak malý harant, navrch ještě za něco, co jste si nevymysleli a z toho, že to musí být takhle, taky nejste nadšeni, a jako třešničku na dortu vás tam nechá čtyři hodiny zcela zbytečně čekat na rozvrh, který vám nakonec, protože má strašnou rýmičku, prý dá až druhý den ráno, je to trošičku na pováženou. Ne, není to na pováženou, je to na přesdržku. Alespoň, že nedělá rozdíly a kolegyni Ditu, která má na svědomí i to krásné a zcela výstižné označení, zjevně nenávidí úplně stejně jako mě.


Radost mi udělalo alespoň to, že mi dorazila vesta na Dipperovou a dokonce vypadá i teple, takže snad nezmrznu, a taky piksla kinetického písku, který teď hodlám žmoulat, dokud nedostanu zpět svůj vnitřní klid.

Úterý bylo klidnější, ačkoliv jsem rozvrh nedostala, ale vidina volna udělá leccos, konečně se mi tam povedlo připojit na Wi-Fi, a taky se šlo na tradiční večeři s babčou. Jelikož bylo krásně, seděli jsme venku a mě se povedlo (v tričku s Hannibalem, jen tak mimochodem) samotné sežrat celý dvacetidekový tatarák (poctivý hovězí, který jsem nikdy předtím neměla), na třech a půl obrovských topinkách. Přežraná jsem tedy byla tak, že jsem doma vydatně popíjela mátový čaj, ale nelituji, protože to bylo něco naprosto om nom nom. *-*

Ve středu, kromě toho, že se jelo na výlet, jsem byla neskonale šťastná už jenom za to, že je svátek a že se tedy můžu pořádně vyspat a nevstávat v šest. Výlet byl taky víc než fajn, prošli jsme jak malý, tak velký okruh, v turistické chatě v polovině velkého okruhu si dali výborný oběd, a taky jsem vyzkoušela vestu a myslím, že zima mi v ní nebude. :3

No a čtvrtek i pátek byly naprosto v pohodě, především díky tomu, že kráča je nemocná a nebyla přítomna. Oficiálně upravený rozvrh tedy stále nemám, ale mám hotové všechny náslechy, s Ditou si vzájemně chodíme na hodiny, abychom měly velkokněžně co psát do týdenního shrnutí, a dneska jsem si odučila dvě angličtiny za sebou, osmáky a deváťáky (je to poměrně divné, když učíte sestru vaší spolužačky z gymplu). Osmáky jsem měla už vloni, jen jako sedmáky (dělala jsem s nimi ten soudní proces), a musím říct, že i když jsem v té třídě málem pošla, jaké tam bylo vedro, jednou věcí mě totálně rozbili:

*napíše na tabuli pod 'was wearing' sloveso 'had'*
"Co to je?"
"Snake."

A že mi chvíli trvalo, než mi to vůbec došlo. :'D

Čili, první týden mám za sebou a mám padla - dnes už hodlám jenom popíjet víno při sledování Carmilly, jinak vůbec, ale vůbec nic. Nějaké přípravy a podobně začnu zase řešit až v sobotu ... až se pořádně vyspím.


Podzimní Tisá

28. září 2016 v 17:37 Vše kolem Tweedledee
I letos jsme se na svatého Vencu vydali na výlet, jen tentokrát do skal. :3 V Tiských stěnách jsem totiž také byla naposledy někdy na základce, navíc bylo skutečně krásně, takže jsme obešli oba dva okruhy, malý i velký. Fakt bych asi nemohla žít někde, kde je země placka. :)


Cheer Danshi!! - recenze

27. září 2016 v 19:09 Anime recenze
Go! Fight! Win!

Haruki Bando odmalička trénoval judo, stejně jako jeho starší sestra. Aby taky ne, když jejich rodině patří dojo. Narozdíl od své sestry v něm ale nikdy nebyl nijak zvlášť úspěšný a čím je starší, tím víc o něj ztrácí zájem. Jednoho dne, shodou okolností, kdy se on i jeho nejlepší přítel Kazu rozhodnou s judem skončit, mu právě Kazu navrhne, aby zkusili něco nového. Kazu chce totiž založit úplně první zcela mužský roztleskávačský tým. Haru váhá, ale nakonec se nechá přesvědčit. K oběma kamarádům, protože tým potřebuje nejméně sedm členů, postupně přidávají další členové - nejprve Mizoguchi, Ton, Gen, Ichiro a Sho, po úspěšném vystoupení na školním festivalu pak také další. Breakers, jak se tým pojmenuje, protože chce lámat nejen zažité stereotypy, ale také různé jednotlivé problémy, které členové mají, si za cíl stanoví účast v soutěži vedle dívčích nebo smíšených družstev, které za sebou mají nejen spoustu zkušeností, ale především tvrdé dřiny. Podaří se nadšeným amatérům, kteří začali prakticky z ničeho a mnoho z nich bez jakékoliv sportovní zkušenosti, v takové konkurenci uspět?

Už jsme tu měli basketbalisty, volejbalisty, plavce a bůhví co ještě, tak proč bychom tu letos v rámci letních teplých sportovních anime neměli roztleskávače? :D Musím říct, že jsem do toho vkládala docela velké naděje, protože co si budeme povídat, ono roztleskávání zní dost teple už samo o sobě, co teprv, když je zcela mužské, ale ... nevím, něco mi na tom zkrátka permanentně nesedlo. Takové Free! jsem doslova hltala jednu epizodu za druhou a vždy se šíleně těšila na další (však jsem si pořizovala i figurky svých chibi swimming gays, protože tady postě musíte mít celý tým, jinak to nejde), a tady k tomu nějak prostě ne a ne dojít. Samozřejmě, že se i tady vyskytly všechny potřebné archetypy, jako cool megane character, kawaii shota, ten, podle kterého to nikdo ostatní nebere dostatečně vážně, a podobně, jsou tam (nejen rodinná) dramata a klacky házené pod nohy, ale prostě se mi tomu nějak nedařilo přijít na chuť. Musíte to zkrátka zkusit a uvidíte, třeba vám to sedne víc než mě. Já osobně vkládám obrovské naděje do blížícího se Yuri!!! on Ice, protože prostě pánské krasobruslení, to mě bralo vždycky. >:3


Stranger Falls

24. září 2016 v 12:38 Gravity Feels
Tohle je prostě ten nejúžasnější crossover ever. *-*


Not impossible, just challenging

23. září 2016 v 17:00 Herald z roku 2016
Ačkoliv mám pocit, že ty sračky, které jsem teď (zcela zbytečně, podotýkám, kdyby někdo nebyl neschopný) byla nucena řešit, už nejsou ani challenging, ani impossible ... ale to je jedno, v pondělí zřejmě (neoprávněně) dostanu držkovou a dál už se o tom bavit nechci, už jsem se nad tím za poslední dobu navztekala až až.

Začal nám oficiálně podzim ... a to hned po ránu kouzelnou mlhou hustou tak, že by se dala krájet. To by byl přece hřích, kdybych si k tomu nepustila Over the Garden Wall, na které jsem se stejně chtěla znovu podívat. Věřím, že až udeří inverze a změní se čas, začnu toho taky zase mít plné zuby, ale zrovna teď si prostou změnu ročního období skutečně užívám. :3


Vůbec nejzajímavějším dnem celého týdne byla bezesporu středa. To jsem totiž jela do Ústí na přípravný seminář k praxi s paní docentkou z katedry Marxismu a Leninismu, kde jsme kromě jiného taky vyřešili pár potíží týkajících se chyb v našem drahém informačním systému.

"A co s tím máme dělat?"
"Nedělejte s tím nic."

Jelikož semestr ještě nezačal a zjevně se tedy ani netopí, v učebně, ve které jsme byli, byla kosa jak v ruském filmu a za ty tři hodiny jsem stihla krásně prochladnout. Nicméně, stihla jsem si zajít i pro potvrzení o studiu a cestou na nádraží jsem se chtěla stavit v Kiku a Nanu Nana, obhlédnout halloweenské serepetičky. To jsem ale ještě netušila, že udeří Billova dlouho plánovaná pomsta za všechna příkoří způsobená z mé strany. Na prvním přechodu mi, aniž bych nějak běžela nebo bylo mokro, lehce podklouzla noha, ale ustála jsem to a odešla pouze s myšlenkou, že zase vypadám jako debil, co neumí chodit ani na malém podpatku. Na druhém přechodu asi o čtvrt hodiny později už mi ale stejná noha podklouzla tak, že se to ustát nedalo a už jsem se válela po břiše na silnici. Děkuji kterékoliv vyšší síle za to, že to alespoň bylo už u chodníku a ne uprostřed, a že mě žádné z aut, která byla přítomna, nežvejklo. Nicméně, vstala jsem, oprášila se od silničního bordelu, zjistila, že ani nemám nic roztrženého nebo rozedřeného, zhodnotila, že hýbat se můžu, takže bych nic zlomeného mít neměla, ujistila jedinou kolemjdoucí paní zajímající se o mé zdraví, že žiju, zjistila jsem, že podpatek z mých oblíbených bot (který zjevně za všechno mohl), mě opustil a odletěl neznámo kam, a v lehce rozhlepaném stavu se vydala na nádraží. Když ze mě pomalu začal vyprchávat adrenalin, došla jsem k závěru, že asi přeci jenom nějaké tělesné škody budou, protože mě začínal kurevsky bolet celý člověk. Nakonec jsem to odnesla jenom s odřenou levou dlaní, sedřeným levým loktem, naraženým levým ramenem a bokem a sedřeným pravým kolenem. Pořád si připadám, jak kdyby mě někdo zmlátil, takže se máčím v Heparoidu a tak, ale nic jsem si nezlomila, nevyrazila zuby ani nerozbila brýle, takže pohoda, mohlo být mnohem hůř. A navrch jsem si odnesla halloweenskou silikonovou formu na pečení a dvě malé hliněné dýničky.


Formu jsem se ostatně jala vyzkoušet dneska, když jsem ve spíži objevila zapomenutou čokoládovou Fofolu a řekla si, že bych tedy mohla udělat tematické perníkové dýničky, z tohoto těsta. Dělala jsem z poloviční dávky, aby toho zase nebyla tuna, a kromě jediné, která se mi při vyklopení trošku orvala, myslím, že se povedly a mám z nich radost. :3 Kromě té trochy Fofoly je v nich akorát jeden pytlíček, který dostanete ke kafi, takže celé čtyři gramy cukru, aby byly diabetic-friendly, a u obou rodičů měly úspěch, takže jsem vážně ráda. ^^


P.S. Myslím, že nastal pravý čas na druhý rewatch Hocus Pocus. Welcome to Monster High už jsem totiž viděla čtyřikrát, do toho akorát jednou Corpse Bride, a myslím, že by to chtělo změnu. ^^"

Normálnost je relativní aneb Welcome to Monster High

20. září 2016 v 15:40 (Ne)zaujaté "recenze"
Víte, že proti onomu Mattelovskému rebootu jsem byla za začátku poměrně dost vysazená (a v případě toho, co udělali z Ever After High, pořád ještě jsem, protože naživo je to skutečně hnus, už jsem měla tu čest), protože ty první oficiální i neoficiální vlaštovky, které se začínaly objevovat, skutečně působily dost odstrašujícím dojmem. Nicméně, když se objevil první pořádný trailer na film, začala jsem (narozdíl od většiny ostatních, kteří prskali a prskají pořád) pomalu měnit názor a dnes, když už se rebooty pomalu dostávají i na pulty našich kamenných obchodů, stejně jako mezi všemi ostatními řadami se najdou skutečně krásné a skutečně ohyzdné kousky ... a upřímně, spíš než nové obličeje, které jsou ve výsledku vážně roztomilé, mi vadí čím dál častější absence kloubů či plastové oblečení. TOHLE je totiž to, co z některých dělá jenom hračky pro malé děti.


Ale teď už zpátky k tomu, o čem jsem hlavně chtěla psát. Za tu dobu, co Monsterky sbírám, jsem postupné shlédla všechny filmy, co kdy vyšly. Na Welcome to Monster High, které šlo u zaoceánských bratří do kin koncem srpna, jsem od té doby číhala snad každý den, kdy se konečně objeví někde, kde bych se na něj mohla podívat, protože jak už jsem říkala, trailer mě zaujal a donutil pomalu změnit názor. No a včera nastal ten den, kdy jsem konečně na Uložto nešla hledat na prázdno, takže jsem se jala stahovat s tím, že se dneska podívám.

Sweater weather

19. září 2016 v 18:28 Herald z roku 2016
Aneb jak člověk plynule přejde od tílek a kraťasů k dlouhým kalhotám a teplým fuseklím ... podzim do Krušnohoří zkrátka letos přišel skutečně nečekaně. Ale já jsem za to ráda, snad poprvé v životě. Po těch nechutných vedrech je to vysloveně balzám na duši a můžu říct, že dnešní pyžámkový den s konvicí Gunpowderu, kávovou svíčkou od pterodactyl sis a panem Poirotem jsem si moc užila. :3


Víkend nakonec taky nebyl až tak děsivý. Mňoukanátek byl snad ještě přítulnější, než jak si ji pamatuji, takže jsem si namazlila spoustu kočičí lásky do zásoby. Oslava nakonec oproti předběžnému očekávání taky byla fajn (a nejen proto, že Saku měla sama pro sebe láhev Rulandského modrého), i když jsem se s většinou osazenstva naposledy viděla před pěti lety. Jen pořád nedokážu pochopit, že prasestřence už je pětatřicet a prabratránkovi dokonce čtyřicet ... strašně to letí. :'D Jedinou skvrnou tedy i nadále zůstává skutečnost, že někteří lidé by si už ve svém věku konečně mohli odpustit, aby furt někomu říkali co a jak má nejlíp dělat nebo být v mezičase bezdůvodně hnusní. >:D Jedna noc je pro nevyhrocovávání rodinných vztahů zkrátka až až, dvě už jsou moc.

Taky jsem si tvořila rozvrh, který na mě kvůli praxi bude čekat až od poloviny října. Nakonec to, na všeobecné poměry, není až taková hrůza, dokonce mi konečně otevřeli i to Utopické myšlení, kam se mi povedlo nacpat a které už je plné, ovšem Společný základ prostě nezklamal. Na to pondělí zvysoka sere Bílý tesák (takže prodloužený víkend, eeey!) a s největší pravděpodobností i na ty dvě večerní přednášky, opravdu už by konečně mohli mít soudnost, alespoň k dojíždějícím.


Takže, pokud fňukáte, že máte odpoledky ... buďte rádi, že nemáte večerky

No a taky se pomalu, ale jistě, rozjíždí seriálová sezóna, takže se večer po vyčerpávajících dnech alespoň budu mít na co mrknout a u čeho si odpočinout ... a to se taky počítá. :)

No nic, jdu pokračovat ve svém čekání na odpovědi od mých host-teachers, kterých se po předchozích zkušenostech asi moc brzo nedočkám, ale co, měla jsem snahu udělat si nějaký náslech dřív a buď to vyjde nebo nevyjde.

Honička posledního týdne

15. září 2016 v 19:23 Herald z roku 2016
Celý tenhle týden je totiž prudce sociální a já už to nějak přestávám stíhat a zvládat. ^^"

V pondělí se jelo do Litoměřic, o čemž jsem už na blogísku psala. V úterý jsem šla se spolužajdou a spoluWhoviankou Ditou papírovat ohledně praxe - nakonec jsem díky velkokněžniným pošahaným požadavkům a absenci aprobovaných Občankářů v Tepláků ráji skončila přesně tam, kde jsem byla předtím. Všichni byli v pohodě, ředitelka i učitelé, že už se známe ... jen zástupkyně místo pozdravu pronesla "Á, tady někdo opakuje ročník." Co na to máte říct, když ji nemůžete poslat do prdele, že. Holt kráva krávou zůstane. Ovšem Dita použila označení píča jak tyč od rýča, takže myslím, že tuhle praxi si budeme poměrně dost notovat. 8D Včera jsem pro změnu hnala ke kadeřnici, protože můj porost už potřeboval po létě trochu zkrátit, a vyzvednout náš konečně sepsaný dovolenkový Journal za devět let, no a dneska jsem byla na pivu (dobře, na dvou, velkých, protože jsem velká holka) a velmi příjemném pokecu se Sayou, která se jako dobrý holub navrátila z Práglu do Tepláků ráje (a prý příště půjdeme na tataráček :3). A aby toho nebylo málo, o víkendu mě čeká oslava babiččiných devadesátin, ze které mám poněkud smíšené pocity, protože jednak rodinné oslavy tohoto typu zrovna nevyhledávám a jednak tam opět budu nejmladší, ale tak, uvidíme, jak to nakonec dopadne (a stejně si s sebou jako psychickou podporu beru Billa).

I tak ale, i když jsem toho vyřídila a oběhala poměrně dost, té né až tak úplně dobrovolné socializace už teď bylo až až a mám chuť zalézt do své ulity a nějakou dobu nevylézt ... což by byl ale moc velký luxus. ^^" A v následujících dnech a týdnech už to bude jen a jen horší. Tak mi držte palce.


Miike Snow - Genghis Khan

14. září 2016 v 9:07 Gramofon Underlandu
Od jistého SW cosplay videa s baletícím Huxem, které mi bylo posláno, ji nemůžu dostat z hlavy ... a co si budeme povídat, ten klip je prostě pecka. 8D


Litoměřická výprava za burčákem

12. září 2016 v 14:13 Historie conů, slezin a jiných akcí
Je burčák, takže prostě je podzim. A to, že je venku třicet, na tom vůbec nic nezmění. Prostě nezájem. Když nejde podzim k vám, musíte si ho udělat sami. >:3


Je to pěkné kvítko

11. září 2016 v 12:40 Královniny panenky
Vlastně bych mohla říct, že jsem si včera z Německa přivezla kytku, a nelhala bych ... jen v trochu jiné formě. 8D
Je překrásná. :3


Starej Procházka na mostě aneb saunění v Saském Švýcarsku

10. září 2016 v 18:34 Historie conů, slezin a jiných akcí
Tak, jelikož jsme se tohle léto z různých převážně zdravotních důvodů, nedostali ani na pořádnou rodinnou dovolenou, natož na nějaký rodinný výlet, a jelikož stále ještě astrologicky léto je, sbalili jsme si baťůžky a rozhodli jsme se zase jednou vyrazit prakticky za humna, tedy za hranice do Němec.

A kdo chápe titulek, má u mne malé bezvýznamné plus.


Jméno nebo přezdívka aneb na co vlastně v reálu slyšíme

8. září 2016 v 16:02 Různé texty
Většina z nás v internetových vodách nevystupuje pod svým občanským jménem, ať už jenom křestním nebo dokonce celým i s příjmením - buď na to zkrátka takříkajíc nemáme koule, nebo si jednoduše chceme svou internetovou svatyni nechat reálem neposkvrněnou a nechceme, aby nám sem čirou náhodou nezabloudil nějaký mudla, který by neměl (osobně říkám, že to neznamená, že bych se za to, co píšu, styděla, ale přeci jenom, všichni nemusejí o mém životě vědět všechno). Taková přezdívka pak má většinou základ v něčem, co jsme zrovna šíleně žrali, když jsme vymýšleli, jak že to tedy na tom netu budeme vystupovat, a pokud jsme v průběhu času nezjistili, že nám přijde trapná a stydíme se za ni, nejspíš pod ní, třeba v menších obměnách, vystupujeme pořád. Moje přezdívka má například základ v Sakuře z Naruta, která mi na první pohled byla sympatická už jenom růžovými vlasy a zelenými kukadly, a není to něco, za co bych se styděla, většina z vás to stejně ví. Sice jsem si v posledních letech víc zvykla na zkrácenou verzi Saku, ale základ zůstává stejný. S touto přezdívkou tedy funguji už nějakých deset let ... zákonitě jsem na ni tedy zvyklá.

Ale tady přichází ten kámen úrazu. Mých deset let je deset let; už na gymplu, když na mě Saya přes celou chodbu zavolala "Čau Sakuro!", otočila jsem se, protože jsem věděla, že je to na mě. Stejně tak teď - když mě kdokoliv osloví "Saku", i když zná mé křestní jméno, nemám s tím problém a reaguji, protože vím, že jsem míněna já. Vlastně myslím, že bych si tu Saku klidně mohla nechat dát zapsat jako prostřední jméno, vyšlo by to úplně stejně. Ovšem když se mám s někým z blogolidí setkat i mimo blogové vody, často řeším, jak je oslovovat. Mám je oslovovat přezdívkou? A uslyší na ni? Nebude jim to připadat divné? Jak jinak jim ale mám říkat, když nevím, jak se vlastně doopravdy jmenují? Nebo, pokud to, jak se doopravdy jmenují, vím, mám je oslovovat křestním jménem? Nebude jim blbé zase tohle? Většinou se tedy nějakým přímým oslovením vyhýbám, abych předešla případnému trapasu.

Nejlepší je podle mě takový ten zlatý střed - když znám obojí, používám podle nastalé příležitosti. Kdybych doma zahlásila, že jedeme na Svět Knihy s Hanyuu, Kelly a Lowri, asi by na mě koukali, jako bych spadla z višně a s jakými imaginárními kamarády že kam jedu. Jak se celý výjev promění, když jedu s Hanou, Verčou a Gabčou, že. Najednou všichni vědí, o koho se jedná, a všichni jsou spokojení, na obou stranách.

Teď ale přichází dotaz pro vás, drazí čtenáři. Jak preferujete vy, aby vás ostatní oslovovali v reálu? Slyšíte na svou přezdívku? Nebo vás chytá infarkt a záchvat paranoie, když ji směrem k vám někdo použije?

Ulehčíte tím život nejen sobě, ale i nám váhajícím ostatním. ;)


Dva lidi v ZOO aneb ústecké výletění za jídlem a zvířátky

6. září 2016 v 19:21 Historie conů, slezin a jiných akcí
Už někdy začátkem prázdnin jsme se s Míšou (spolužajda a kamarádka) domlouvaly, že si uděláme výlet do ústecké ZOO, kde jsem naposledy byla jako malý špunt, moc si z toho nepamatuji a už nějakou dobu jsem si chtěla vzpomínky osvěžit ... no a dnes konečně nastal ten den. ^^


Z petting ZOO mě bohužel vypovědět nemohli, protože na kozách se dvouměsíční prázdniny zjevně mocně projevily a o žrádlo nejevily sebemenší zájem :'D

Sakamoto desu ga? - recenze

4. září 2016 v 17:59 Anime recenze
Ve třídě 1-2 prefekturní vyšší školy Gakubun je jeden student, který se těší pozornosti doslova celé školy, a to již od prvního dne. Je stylový při vyřizování třídních povinností, je stylový při obědě, dokonce je stylový i tehdy, když jen stojí na chodbě. Každý sebemenší pohyb, který udělá, je cool, ještě víc cool, úplně nejvíc cool! Žije naprosto stylový středoškolský život ... a jeho jméno je Sakamoto.

Sakamoto je zcela nová liga v kategorii cool megane characters - je naprosto dokonalý, okouzlující, inteligentní, pohledný, a veškeré problémy, jejichž řešení zvládá s grácií a pohyblivostí hodnou snad jedině Sebastiana Michaelise, dokáže elegantně a s grácií stočit ve svůj prospěch ... Sakamoto je zkrátka ztělesněním swagu. Není tedy divu, že z něj šílí spolužačky (a spolužáci, co si budeme namlouvat), ale také učitelé, běžní spoluobčané, vlastně úplně všichni. Není tedy divu, že se sem tam najde někdo, komu jeho úspěch leze na nervy a kdo se tedy pokusí ho nějakým způsobem znemožnit či sabotovat. Jenže Sakamoto má štěstěnu na své straně.

Já si prostě nemůžu pomoct, ale Sakamoto je jasným důkazem toho, že Nietzsche se svým nadčlověkem nekecal ... a nebo prostě jenom důkazem aférky mezi Sebastianem Michaelisem a Saturninem, jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak někdo takový vůbec mohl vzniknout. :'D Tohle je prostě parodie všech parodií, která věci žene do skutečných extrémů ... ale ono to funguje. :D Je to zkrátka taková oddychovka, u které se člověk zasměje, ale taky sem tam pochytí nepopiratelné no homo vibes ... protože pokud jste gay for Sakamoto, tak se to nepočítá. Každý je gay for Sakamoto.


Podzimně

2. září 2016 v 19:50 Herald z roku 2016
Protože nevím, jak vy, ale já už podzim mám.


První věcí, kterou jsem včera, tedy prvního září, udělala, bylo to, že jsem přelepila slunečnice na balkonových dveřích na spadané barevné listí, na dveřích od bytu vyměnila věneček za dýni a instalovala dýňová světýlka, do kterých bylo nutné pouze pořídit baterie, což jsem ostatně cestou na oběd stejně měla v plánu. To šílené vedro, kdy jsem venku opět málem uhořela, se mě sice snažilo přesvědčit o něčem jiném, ale večer už jsem si tu hezky svítila dýničkami a svíčkou v solné lampičce, koukala na Hocus Pocus a Summerween a jen se tetelila radostí a užívala si, jak moc boží to je. :) Jsem zkrátka v těžce halloweenském rozpoložení a doufám, že se mě jen tak nepustí. :3 Však jsem taky decentně vypodzimnila i blogísek, bez toho by to taky nešlo.


Ani jsem to nečekala, ale ten home alone týden skutečně utekl jako voda. V neděli jsem byla na obědě u babči, dneska byla pro změnu babča na obědě u mě, včera jsem si zašla na oběd do města (už je to taková má tradice, chodit se na prvního září kochat ven všeobecným utrpením), povedlo se mi úspěšně ugrilovat yaoi kukuřici, vypila (nejen) litr a půl červeného Tramínu, zkoukla Ricka a Mortyho, každý večer si dala zalévací kolečko napříč bytem (a občas i před domem), pořídila další dárky k Vánocům, odnesla si panenku, dočetla poslední rozečtenou knížku, takže aktuálně nemám vůbec co číst ... a tak. Jo, a taky mám objednanou vestu na holčičku Dippera, tak doufám, že mi nepřijde nějaký hadr. ^^" Takže užívám poslední volné chvíle.

No nic, poslouchám Come Little Children, popíjím medový cider z liško-veverko-ježkovo-motýlové skleničky, koukám na světýlka a úspěšně se mi daří ignorovat, že venku alespoň teplotně ještě stále léto je ... a je to bezva. ^^ A jelikož už se teď stmívá poměrně rychle, rozsvítím dýničky, zapálím svíčku a zalezu si ke 101 dalmatinů, kteří tvoří neodmyslitelnou součást mého dětství. ^^ Jen jsem tehdy ještě netušila, že ti dva dementi jsou doktor House a pan Weasley. :D

We're all mad here

1. září 2016 v 14:03 Královniny panenky
Není tomu tak dávno, co jsem se na jednom dollkovém blogu (které sem tam šmíruji) dočetla, že dotyčná slečna pořídila v Pepcu Cupid v prvním vydání (tedy neokuchanou se všemi doplňky) jenom za 249,-. Dnes jsem se tedy vydala přesvědčit na vlastní oči do toho našeho, a ... ejhle! Plný regál plný především neokuchané Cupid (tedy první naštvání, protože zrovna u ní mě to, že mám okuchanou, fakt dost štve) a neokuchané Cerise (druhé naštvání, i když, u mé okuchané se mi víc líbí obličej), a mezi nimi jedna jediná Raven a ... Maddie! Krásná basic Maddie se vším všudy jenom za dvě stě pade. Okamžitě tedy putovala domů, protože pochybuji, že bych tuhle malou čajomilnou kloboučnici tady ještě kdy sehnala a ještě za tuhle cenu. :3

Čili, co z toho vyplývá? Pokud sháníte nějaké původní basic Everky, doporučila bych vám Pepco navštívit, třeba budete úspěšné. ;)


Evoluce dorita

1. září 2016 v 9:09 FanArts
Na tohle jsem včera narazila úplnou náhodou ... a musím říct, že v kombinaci s japonským dabingem GF, kdy Bill zní jak ten nejslizší úchyl, je to skutečně k nezaplacení. :DDD