Červenec 2016

Hurá mimo civilizaci, vstříc lesní paranoie!

22. července 2016 v 14:18 Herald z roku 2016
První dobrodružství letošního léta je tady, yaaaaaaaay! *Mabel voice*

Saku, letos již pátým rokem, opět jede na dva týdny krotit divou zvěř, totiž shoťátka. Ačkoliv letos bude nakonec, jak už jsem se tady ostatně zmiňovala, krotit shoťátka o oddíl mladší a navrch společně s Kyoko, takže další bonus navíc, eey! ^^ A navrch s sebou beru Billa, takže vím, kam se zlobivými dětmi. No, však víte, jak to tu okecávám prakticky každý rok, tak bychom tentokrát mohli udělat výjimku, co myslíte?


Letos se nakonec jede do lokality kousek blíž, než je Chřibská, kam se mělo jet původně, ale tam bude v chatkách zase nasrané jakési hejno mažoretek a celkově by to tam bylo moc přelidněné, takže nám nakonec bylo nabídnuto toto, kde budeme sami. Navrch se jedná o barák, takže to zcela jistě znamená nejen konec hobitích postelí, ale především zásuvku a vlastní sociální zařízení u každého pokoje. A co já vím, třeba se tam bude vyskytovat i nějaká ta Wi-Fina. >:3 Ačkoliv se nemůžu zbavit dojmu, že si tam skutečně budu připadat silně paranoidně, protože Kytlice je sice rozhodně rájem houbařů, ale mám pocit, že tam snad není ani večerka, takže vlastně nikdo neuslyší můj křik. ^^"


Nicméně, pošta tam chodí, a proto i letos přikládám adresu, na kterou mi během těch dvou následujících týdnů můžete vyjádřit upřímnou soustrast, povzbuzení, nebo se mi prostě třeba jenom ozvat, přijímám vše, od pohledů, dopisů, různých kreativních realizací, až po hmotné dary a jiné ptákoviny. 8D Ono je totiž hrozně fajn, když vám alespoň v tu jednu chvíli v roce něco chodí klasicky poštou, a navrch je ještě víc fajn, když máte pošty víc než děti. >:D Navrch, vážně bývám neskutečně vděčná za každé cheerful and happy slovo. :3

Hotel Kovošrot
LT DDM Teplice
Kytlice 31
407 45

(Když tam někam vmáčkete 'Pro Saku,' věřte, že do pacek se mi to zcela jistě dostane. ;)

Jsem docela zvědavá, jaké to tedy letos nakonec všechno bude, obzvlášť, když Chlopeň teď bude velká paní vedoucí. I když Billíšek má svou táborovou agendu jasnou už od začátku.


Buďte si jisti, že pokud se tam přeci jenom něco jako alespoň trochu solidní připojení najde, budu se ozývat, protože si určitě budu potřebovat postěžovat (a i když připojení nebude, budu alespoň tweetovat, co mi budou data stačit, pokud ne, tak věřte, že ležím někde mrtvá v lese a ohlodávají mě buď děcka nebo gnómové). V každém případě, mějte se tu hezky a přinejhorším na shledanou 6. srpna. (。・ω・)ノ゙

Já jdu pomalu balit tu tunu věcí, kterou zase fakt nevím, kam dám (z Billa budu muset udělat vesmírný preclík :'3), napéct šneky, abych měla jídlo pro případ nouze nejvyšší, a užívat poslední hodiny výdobytků civilizace. :>

Stranger Things

21. července 2016 v 21:02
Osmdesátá léta, ospalé maloměstečko Hawkins v Indianě a jedna ostnatým drátem obehnaná výzkumná laboratoř, u které nikdo neví, co že vlastně zkoumá nebo pod co že vlastně spadá. Až do doby, kdy se evidentně něco pokazí ... a něco se dostane ven. A najednou se, počínaje dvanáctiletým Willem Byersem, začnou ztrácet lidé. A naopak se objeví dívka ovládající telekinezi. A taky vládní agenti. And The X-Files vibes are everywhere.
No, musím říct, že tahle minisérie se zase jednou Netflixu skutečně velmi povedla, velmi jsem si užívala jednak atmosféru osmdesátek a jednak tu neuvěřitelnou spoustu popkulturních narážek, které se v průběhu objevily, především díky té úžasné geekovské partě. A jsem velmi ráda, že jsem se na to po samých pochvalných reakcích nechala nalákat, i když mám teď poněkud strach přiblížit se k mým LED světýlkům a výpadky elektřiny a blikající světla by mě asi zabily. :'D



Ultimate Book Tag

20. července 2016 v 17:14 Challenges accepted
Narazila jsem na něj zde a líbil se mi, tak jsem se rozhodla, že si ho zčořím. A samozřejmě nebudu bránit nikomu z vás, abyste si ho v případě zájmu zčořili taky. :)


Můj japonský knižní oblíbenec, který není Haruki Murakami

18. července 2016 v 20:58 Mého srdce žampióni
Když se totiž u nás řekne japonský spisovatel, mám pocit, že snad každému se vybaví právě pan Murakami, ale o tom tenhle článek nebude (protože, a to přiznávám bez mučení, jsem od něj nikdy nic nepřečetla, všechen ten humbuk kolem mě opět dokonale odradil). Ten, o kom tady chci psát, v našich luzích a hájích tak známý není, a podle mě to je celkem škoda. O koho se tedy jedná? O pána jménem Yasutaka Tsutsui.

Styl pana Tsutsuie bych ze všeho nejvíc přirovnala ke stylu mého dalšího dost velkého oblíbence žánru postmoderny, Kurta Vonneguta - jeho romány jsou prostě krásně surrealistické, absurdní a parodické reakce na negativní společenské jevy. Když jenom v krátkosti nastíním děj těch, co u nás přeložené vyšly (a které mám letos konečně všechny doma, muhehe), myslím, že bude celkem jasné, co tím mám na mysli:

Paprika, o které jsem se už jednou rozepisovala tady a kterou by anime nadšenci mohli znát minimálně jako neméně skvělý film Satoshiho Kona, řeší zajímavou a poněkud kontroverzní myšlenku možnosti léčby léčby psychóz a duševních chorob prostřednictvím vstupování do snů a analyzováním podvědomí, ale také jejího zneužití (a upřímně, ona myšlenka možnosti úmyslného přenosu psychické choroby, například schizofrenie, na zdravého jedince a kompletní zničení jeho osobnosti, je děsivá docela dost).

Peklo je takovým droboučkým kaleidoskopem různých příběhů více či méně počestných japonských občanů, kteří se nakonec sejdou přesně tam, kde by se podle názvu dalo očekávat.

No a Konec stříbrného věku, to jsou vlastně takové japonské důchodcovské Hunger Games, ve kterých se vláda rozhodla řešit stále rostoucí počet lidí v důchodovém věku tak, že se babičky a dědečkové, kterým již bylo sedmdesát, mají povraždit navzájem.

The Girl Who Leapt Through Time, která u nás v překladu zatím nevyšla, jsem si pořídila v anglickém překladu. Pokud jste viděli stejnojmenný anime celovečerák (v originále Toki wo Kakeru Shoujo), tak je vám zřejmě jasné, že se jedná o jeho předlohu a tedy o stejný wibbly-wobbly timey-wimey stuff po japonsku. Jen je to tedy o dost kratší a prostší elementů, bez kterých by se správné anime neobešlo, takže rozhodně nečekejte takovou akci nebo romantiku, jakou vám dal film. Základní myšlenka cestování tedy zůstává stejná, ale knižní předloha mi přišla taková nemastnější neslanější. Ovšem, knížka má ještě druhou část nazvanou The Stuff That Nightmares Are Made Of, která mi osobně přišla o dost zajímavější než první. Na kratší ploše tady Tsutsui rozehrává svou starou dobrou psychologii týkající se podvědomí, strachu, jeho původu, projekci a vytěsnění.


Už i ty obálky jsou, alespoň v našich českých vydáních, takové správně odporné 8D

Pokud tedy máte v oblibě různé takové ty surrealistické mindfucky, můžu vám Yasutaku Tsutsuie jedině doporučit, věřím, že se vám bude líbit. ;)

Imagine Dragons - Radioactive

18. července 2016 v 17:59 Gramofon Underlandu
To je tak, když prakticky neposloucháte rádio a pak jak ten blbec neuvěřitelně dlouho hledáte písničku, kterou jste vždycky slyšeli v nějakých televizních upoutávkách ... až nakonec zjistíte, že je to vlastně něco, co jste míjeli bez toho, aniž byste si to pustili. :'D


Hrozně dlouho jsem takhle hledala Supermassive Black Hole od Muse, která se vyskytovala v Twilightu, Radioactive se pro změnu vyskytovalo v Hostiteli, a na obojí jsem se z principu odmítala dívat ... náhoda? Nemyslím si.

Táborově ještě před táborem

16. července 2016 v 20:49 Herald z roku 2016
Tenhle rok to totiž zřejmě bude skutečně zajímavé ... a to to ještě ani nezačalo.

Včera někdy kolem poledne mi volala Kyoko s tím, jestli by mi nevadilo, že bychom letos byly u jejího (mladšího) oddílu spolu, protože Chlopeň doma prý stropila hysterický záchvat ohledně toho, že bude na táboře zbytečná (což o to, o tom bych se nehádala, beztak tak celé roky dělala úplné hovno, ale že si toho všimla až teď), takže tohle bylo nejschůdnější řešení.

Upřímně řečeno, jsem za to nakonec opravdu ráda, protože představa, že tu krůtu budu mít u oddílu, mě děsila už nějakou dobu, takže jsem na to vlastně jedině vydělala. Dětičky přibližně v max věku Mystery twins jsou obecně milejší (i ke mě, i praxe mě o tom přesvědčila) a ty, co tam už znám, obzvlášť, budeme mít s Kyoko konečně stejně hlídky (jestli tedy vůbec budou) a služby, a budeme to tedy mít celkově takové synchronní, když spolu stejně bydlíme. Abych vás jenom uvedla do obrazu, Chopeň je rozmalezleným spratkem dceruškou mé (teď už bývalé) spoluoddílnice, která už by se na to, že jí bude nebo už snad dokonce je osmnáct, mohla konečně začít chovat trochu rozumně, a zjevně chce mít konečně moc a být velkou paní vedoucí ... navrch s sebou táhne svého chlapce, který bude u oddílu s ní. Upřímně je mi už teď líto těch děcek, protože si nejsem jista, že si Chlopeň dostatečně uvědomuje, že s velkou mocí přichází především velká zodpovědnost a že být oddílovou vedoucí skutečně není jen o tom být s děcky velký kámoš ... ale ať si to užije, s Kyoko už plánujeme, jak se budeme bavit na její účet s brambůrky, případně popcornem, pokud bude k mání mikrovlnka. Stejně si myslím, že to nakonec skončí tak, že si Chlopeň zase tu chlopeň vychlopní nebo co a oddře to za ní ten její pytlonoš (po kterém zcela určitě bude vyjíždět veškerá dámská část mého bývalého oddílu, na to je znám až moc dobře, a to si slečinka asi taky neuvědomuje). Jen mě stále nepřestává fascinovat, jak moc vychcaný zmetek ta holka je a jak jí to spousta lidí pořád žere. Nutno podotknout, že letos budu mít skutečně velký zájem na tom, aby celotáborovku vyhrál náš oddíl, i kdybych měla zase jednou poprosit Billa o malou laskavost, stejně koneckonců jede se mnou.

Ale teď už z jiného soudku. Včera mi přibyl domů nový milec, kterým jest krásně zelený smoothie maker. Tatínek se totiž, i když jsem se o tom zmiňovala před bůhví jakou dobou, před pár dny vysloveně nadchnul, a když se tatínek pro něco nadchne, tak to zpravidla ve velmi krátké době končí u nás doma. V tomhle případě si ale rozhodně nestěžuji, ani v nejmenším. Dnes jsem byla dipperovat na zahradě (poznámka - dipperovat = provádět jakoukoliv činnost v přírodě s pine tree čepicí na hlavě, vymýšlíme nová slova), narvala jsem si spoustu meruňek, višní a dalších zahradních plodů, takže budu jemňoušovat jako divá, různé kombinace se vyzkoušet musí, aby se zjistilo, co je dobré. ;)


Summer TAG

15. července 2016 v 17:02 Challenges accepted
Byla jsem otagována Ellou na tuto věcičku týkající se léta, což se mi upřímně až tak často nestává, takže toho musím využít. ;)



Jak mi dupou králíci

13. července 2016 v 21:58 Herald z roku 2016
Události minulého týdne totiž celkově byly více nemilé, než by mi bylo milé ...

Nechci se o tom nějak vysloveně rozepisovat, ale řeknu to tak, že naši rodinu tenhle rok skutečně dosyta zaměstnávají různé zdravotní komplikace, a mamka před týdnem absolvovala jisté vyšetření vyžadující plnou narkózu, které však díkybohu vyloučilo tu nejhorší možnou diagnózu (a i proto jsem se snažila rozptýlit přivítáním Moanicy ve sbírce a obědem u babi). V sobotu se vrátili domů, všechno bylo v pohodě, ovšem už někdy odpoledne to mamku začalo šíleně bolet, začala zvracet a v podobném duchu, kdy se záchvaty šílené bolesti střídaly s chvilkami klidu, se nesla ještě celá neděle (včetně nocí, samozřejmě). S pomocí internetu jsem osobní diagnózu stanovila jako ledvinovou koliku způsobenou nějakou sraženinkou v důsledku onoho zákroku, což ostatně potvrdil i doktor v pondělí, protože mamka rezolutně prohlásila, že do nemocnice nejde ani omylem. Prdli mamce injekci proti bolesti, dostala nějaké prášky, kdyby se to vrátilo a kdyby se zase chtělo zvracet, a jelikož jediný způsob kromě nemocnice, jak tu sraženinku dostat ven, byl proplachovat, proplachovat a ještě jednou proplachovat, má maminka dostala ten nejepičtější předpis v dějinách lidstva - vypít denně alespoň čtyři litry piva (desítky, samozřejmě, v tomhle vedru stačilo). Zatím to tedy vypadá, že to skutečně funguje, protože ono pivo je močopudné jak sviň.


Nicméně, mamka tedy neplánovaně zůstala týden doma na nemocenské, v klidovém režimu, což pro mě znamená vykonávání i takových domácích prací, které jsem snad v životě nedělala (a které zaberou poměrně nechutné množství času a energie) a které jsou v tom hicu taky dost výživné, plus pomalé smolení lingvistické seminárky, což se taky pomalu rovná Očistci. Místo toho, abych se chodila koupat nebo třeba jezdila po výletech, jak jsem to před dlouhou dobou i plánovala. Takhle jsem si léto skutečně nepředstavovala. :'D


Je to zkrátka celé takové čudné, vůbec nemám pocit, že by byly nějaké letní prázdniny, a umocněno je to ještě tím, že na mě 99% lidí solidně hází bobek. No nic.

I like my twins possessed

12. července 2016 v 20:13 Omítky Underlandu
Víte, kdy jsem naposledy přispívala do téhle rubriky? Před téměř dvěma lety ... neuvěřitelné. Pamatuji si doby, kdy jsem design měnila co každých pár měsíců, a vida, jak dlouho mi tu ten krásný narozeninový dárek od Ryuki vydržel. :3 Ovšem, po té dlouhé době plné zemitých přírodních odstínů, které už se mi začínaly docela okoukávat, jsem se rozhodla, že by to zase jednou potřebovalo trošku prosvětlit. No a vzhledem k tomu, na čem v poslední době mocně ujíždím, jsem měla volbu jasnou, bylo to 50:50 a nakonec, vzhledem k tomu, že Billa cpu prakticky všude jinde, vyhrála Mabel. ;) Navrch obsahuje takové krásné podprahové sdělení věnované vám, drazí čtenáři. ^^


Many senpai's voices

10. července 2016 v 16:12 Mého srdce žampióni
Samozřejmě, že to není všechno, ale já ho prostě v tomhle fakt hrozně moc obdivuju ... člověk ani nepotřebuje audio ... prostě to slyší. :'3


A na přání bonusovka aka majstrštyk z Fish Hooks :'DDD



Stop, I'm already dead

7. července 2016 v 18:15 Královniny panenky
Když jsem si před čtyřmi měsíci odnášela z obchodu Kjersti, byla jsem skutečně přesvědčena o tom, že je mou poslední Monsterkou, už jenom vzhledem k tomu mattelovskému rebootu, který skutečně vypadal velmi nepěkně. A i když se mi ve většině případů skutečně nelíbí, co se s Monsterkami stalo (především pak tedy postupná eliminace kloubů a permanentní plastové oblečení, bleh), přece jen se našlo pár klenotů, na které si brousím zuby (abych vás nenapínala, tím dalším je Shriek Wrecked Draculaura).

No a první z nich je právě úžasná mozkožroutská lady Moanica D'Kay, která je skutečně perfektní od hlavy až k patě (ty oči, ten úžasný bitchy afektovaný úsměv, a ti červíci v uších! *-*) a jedinou chybou, kterou jsem u ní shledala, je absence hřebenu a hlavně stojánku (což ale není její vina, že). A jakkoliv mám ráda Ghoulii, vždycky mi přišlo, že jako panenka prostě nevystihuje její charakter (proto jsem nakonec skončila u vinylky), a jsem ráda, že u mě jako zástupce zombie druhu skončila tahle krasavice. :3


Blogové archeoložení aneb to jsem se vážně tak moc změnila?

6. července 2016 v 17:00 Různé texty
Včera večer jsem se nějak, vlastně ani nevím jak, dostala k tomu, že jsem zase jednou po nějaké době čistila blog od článků, které už nefungují, ať už kvůli smazaným videjím nebo obrázkům, které jsem kdysi tak ráda nahrávala mimo blog, aby mi nezabíraly místo, a které už jsou samozřejmě taky dávno pryč.

Kromě toho, že jsem tedy jenom během pár hodin vymazala nějakých sedmdesát článků, zase jednou mi doslova zůstával rozum stát nad tím, jakým stylem jsem před těmi šesti lety blogovala. :'D Kromě toho, že mi nedělalo sebemenší problém naházet sem denně třeba deset článků, z nichž dobrou polovinu tvořil jeden jediný obrázek a tak, bych ze stylu, jakým jsem se tehdy vyjadřovala, jen těžko usuzovala, že mi táhlo na dvacet a měla jsem před maturitou (všude, ale opravdu doslova všude, jsem cpala tohodle odporného nechutného smajlíka - XD, za což bych si teď nejradši urazila ruku, mám osypky, jen ho vidím). A co je nejhorší, byla jsem přesvědčena o tom, že můj blog je fakt něco extra, přitom byl navlas stejný jako kýbl dalších ... ale i tak se našli lidé, kteří ho tehdy ČETLI a třeba ho čtou dodnes. Nechápu, opravdu, s přihlédnutím k tomu, jak moc velký odpad ty články jsou. :'DDD


Naopak mi ale udělalo radost to, že jsem se od těch hanebných začátků (ale jen si nemyslete, nesmazala jsem je, jen ať tu hezky zůstanou jako připomínka a má osobní Wall of shame) posunula dál, a už tu nespamuji s tunami naprosto zbytečných sraček, které stejně nikdy nikomu k ničemu nebyly a které se tu vlastně objevovaly jen a jen proto, aby se tu něco dělo, a podobně.

Takže, vlastně bych vám všem, co to tu čtete už pár let nebo třeba rovnou už od toho začátku, chtěla vyjádřit nejen poděkování, ale především obdiv, že jste to vydrželi tak dlouho, sama bych to asi nedala. ^^"

Over the Garden Wall

4. července 2016 v 21:07
To se takhle dva zcela odlišní sourozenci toulají tak trochu děsivým lesem, kde potkávají jeho pozoruhodné obyvatele a zažívají samé poněkud zvláštní věci ... a nejedná se o Gravity Falls, ačkoliv co do atmosféry, Over the Garden Wall je mnohem, MNOHEM víc creepy (myslím, že sledovat ho na podzim by taky mělo zcela jiný efekt). A taky o dost větší psycho, ale to si uvědomíte až v závěru, protože toto, toto som skutečně nečekal (za mých špuntěcích let Cartoon Network takhle mindfuckové nebylo :'D). Jedná se o skutečně dost kraťoučkou minisérii, kterou v našich luzích a hájích nejspíš moc lidí nezná, což je docela škoda, protože se jedná o záležitost, která i na takhle krátké ploše zanechá hodně velký dojem. A pokud máte v oblibě animáky, které byste v první řadě dětem nepouštěli, protože by neměly šanci pochopit, o co v nich skutečně jde, Over the Garden Wall je tu pro vás. A taky se můžete celých 110 minut kochat hlasem Elijaha Wooda. >;3

Prázdniny jsou tu

2. července 2016 v 17:09 Herald z roku 2016
Upřímně bych si to ani nějak neuvědomila, kdyby mi pod okny neřvali spratkové víc než obvykle. Vždycky jsem už touhle dobou bývala někde pryč, takže je to pořád takové divné, obzvlášť, když vidíte ty fotky všech ostatních, zatímco vy trčíte doma a připadáte si jako kus hadru, který pomalu nikomu nestojí ani za ozvání. Zkrátka, tento způsob léta se mi zatím zdá poněkud nešťastným. A především osamělým. Šíleně osamělým. A v blízké době to asi o moc lepší nebude, z mnoha důvodů.


Celý tenhle týden byl vůbec takový divný. Sice se to tvářilo, že takové vedro nebude, ale nakonec to dusno bylo snad ještě horší, než jenom samotné slunko, takže vyřízení většiny každoročního papírování ohledně tábora byla vyslovená lahůdka. Navíc snad nakonec jedeme kousek jinam, kde nás nebude prudit hejno mažoretek. Což o to, prostředí je tam krásné, o tom žádná, a i v přírodním koupališti tady jsem ochotná vlézt do vody, spíš mi jde jen o to, jak bude vypadat samotné ubytování ... a taky jídlo, především to jídlo. Tak doufám, že to nebude nic moc hrozného. Každopádně budu letos oficiálně tábořit jako pinetree, včera mi z ručiček šikovných čínských dětiček dorazila Dipperovo kšiltovka. Když už v přírodě mimo civilizaci, tak alespoň stylově!

Taky jsme oslavili taťkovo narozeniny. Kromě jiných věcí ode mě obdržel figurku Teda, ze které měl snad úplně největší radost a hned prohlásil, že by ho s sebou teď tedy taky měl všude vozit a fotit. Z toho, jak byl nadšený, jsem musela pomalu až zatlačit slzu dojetí, protože i když slavíte dvaašedesátiny, neznamená to, že musíte být nudný suchar (a že můj tatík je tedy cokoliv, jen ne tohle)


No a včera, včera jsem si byla vyzvednout knížku, a při té příležitosti sehnala část vánočního dárku pro Hanyuu, malý Matcha shaker, který plně vyhovuje mým potřebám i co se týče mladého ječmene, a snad jediné tenisky široko daleko, které nevypadají jako by je poblila duha nebo jako kdyby se návrháři nemohli rozhodnout pro barvu a pro jistotu tam narvali celý vzorník (takové ty křiklavé hnusy, jestli víte, o čem mluvím). Co se té knížky týče, jednalo se o Saeculum, od stejné paní, která napsala Erebos, aneb Co by se jen mohlo pokazit při ilegálním středověkém larpu uprostřed údajně prokletého hlubokého lesa mimo dosah civilizace (kde nikdo neuslyší váš křik a nikdo vám nepřijde na pomoc). Samozřejmě, že mě nenapadlo nic lepšího než začít to číst hezky večer, a můžu říct, že ta atmosféra první přibližně poloviny na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem v noci měla poněkud problém vůbec zamhouřit oko. :'D I dnes dopoledne, když jsem pokračovala a kdy se začalo hezky zatahovat na pořádnou buřinu, když dole zvonila teta s výslužkou domácího libečku, cuket a červené řepy (která bude jen tak mimochodem k večeři, hezky pečená s balkánským sýrem, om nom nom), málem jsem se skoroinfarktem vyletěla z kůže. Knížku tedy můžu, ostatně stejně jako i Erebos, jedině doporučit (i obálka je boží, jen škoda toho zatraceného paperbacku), tohle je asi ten typ YA titulů, na které si nikdy nebudu připadat příliš stará. Teď ještě čekám, až mi od stejné autorky naskladní Pět, což je zase poněkud morbidní forma geocachingu, takže jsem velmi zvědavá a natěšená, její knížky jsou totiž neuvěřitelně čtivé. >:3 A taky myslím, že teď nějakou dobu nepáchnu sama do lesa.


Každopádně, doufám, že vy trávíte začátek druhé poloviny roku v alespoň trochu pozitivnějším duchu než já. :>