Listopad 2015

Jak úspěšně popravit české školství

30. listopadu 2015 v 16:09 Různé texty
Na úvod jen jedno jediné slovo hovořící za vše - inkluze. Jedno slovo, se kterým zkrátka, ať se na to dívám odkudkoliv, nesouhlasím, a v tomto článku bych se chtěla věnovat důvodům, které mě k tomu vedou. Je to můj názor, tak mi ho prosím nechte.


Chápu, že žijeme v době, kdy se neustále oháníme rovností pro všechny, i když, co si budeme povídat, takovýhle stav nenastane a snad ani nastat nemůže, je to taková hezká, leč nemožná utopie. Asi budu spoustě z vás připadat jako cynik, co by si zasloužil upálit, ale on je skutečně obrovský rozdíl mezi snahou začleňovat do běžných škol děti s pohybovým handicapem a děti s handicapem mentálním (čímž samozřejmě nechci v prvním případě nikoho shazovat, že je to "jenom" ohledně bezbariérového přístupu a podobně, ale snad chápete, co tím chci říct). Napadlo už někdy někoho, že druzí zmiňovaní jsou třeba s tím, jak v současnosti systém funguje, šťastnější a spokojenější? Že jsou v malých skupinkách, kde se jim mohou individuálně věnovat, což v prostředí běžné třídy čítajících kolem dvaceti třiceti dětí jde poměrně těžko? Že v tomhle případě budou třeba trpět obě strany, protože každá z nich vyžaduje jiné tempo a jiný přístup? Ano, vím, budou tady asistenti, kteří budou k handicapovaným dětem přiděleni, ale kde je najednou vezmeme, s odpovídajícím vzděláním a aprobací, a pokud by bylo v jedné třídě dejme tomu pět handicapovaných dětí a tím pádem i pět dalších asistentů, kam těch dalších deset lidí navíc nacpeme? A kam půjdou učitelé, kteří aktuálně na speciálních školách učí, když nemají potřebnou aprobaci? To je jenom několik z mnoha otázek, nad kterými mě celá věc nutí přemýšlet. Pokud mi na některé z nich dokážete dát i odpovědi, budu jedině ráda.

Nehledě na to, že jsem dosud opomněla jeden malý detail, a to ten, že na speciálních školách se také ve velmi hojném počtu vyskytují ... no, jak to říct, aby mě nikdo neosočil, malí nepřizpůsobiví občané. A skutečně si nedokážu představit, jak to bude vypadat, až tihle delikventi, kterým nedělá problém učitelům sprostě nadávat a samozřejmě tykat, plivat na záda nebo krást z kabelky peníze, případně si pozvat do školy rodiče, kteří vám vyhrožují tím, že vám, gadžovským sviním, rozbijou hubu (pokud si myslíte, že nevím, o čem mluvím, tak se všemi zmíněnými věcmi se osobně setkala a setkává teta, která na speciální škole učí), přejdou do běžných škol. Zcela jistě to bude úžasné a abych byla upřímná, už se toho opravdu nemůžu dočkat. Pokud to tedy v tomto případě nedopadne tak, že do školy místo nich budou chodit právě asistenti, kteří se za ně budou i učit. V tom případě to bude ještě lepší.

Profesorka, která je z celé věci hrozně nadšená, neustále argumentuje tím, jak to jinde funguje. To sice třeba ano, ale i já vím, že to, co funguje v jednom státě, nemůžu v naprosto přesné podobě vzít a přenést do státu, který je od toho prvního zcela odlišný, velikostí, zěměpisnou polohou, mentalitou, vzdělaností a dalšími faktory (to ostatně tvrdil už Machiavelli, u něj se to akorát týkalo státního zřízení). A když potom začne básnit o tom, jak jsou v Dánsku děti s poruchou pozornosti koncentrované do jedné třídy, aby svými projevy nerušili ostatní ... tak jaký je v tom potom rozdíl?

České speciální školství se za ta léta, co funguje, dostalo na hodně vysokou úroveň. Proto, jak už tady bývá zvykem, ho samozřejmě zrušíme, abychom ho za pár let nebo desetiletí zase začali budovat od začátku, protože zjistíme, že to nefunguje. Osobně si totiž nedokážu představit, že by něco takového fungovat mohlo.


Balíme dárky

29. listopadu 2015 v 11:54 Vše kolem Tweedledee
Aneb když už, tak pořádně a epicky!


Předadventní šůrování

28. listopadu 2015 v 17:59 Herald z roku 2015
Shrnutí dnešního dne:


Ono je totiž v mém případě mytí oken nejen dost adrenalinová záležitost, ale především solidní posilka. Aby se k oknu mohlo, musí se dát pryč všechno, co je na stole, samotný stůl a poté všechno, co je na parapetě a díky čemu si za tím obrovským oknem nepřipadám jako za výlohou, takže každá jednotlivá kytka. No a adrenalinová záležitost je to především proto, že se tradičně s otcem zhádáme do krve, protože je empatický asi jako šutr a šikovný asi jako tank (a já skutečně nehodlám přihlížet tomu, aby mi tu poporážel a rozflákal polovinu věcí, co tady mám). Nakonec ale akce došla zdárného konce, okna jsou po tom nechutně zaprášeném létě konečně čistá, záclony krásně voňavé ... a součástí mycí akce byla také instalace vánoční výzdoby. Takže mám teď v okně svá krásná barevná světlíška, další jsou v kuchyni, v ložnici svícen a ve všech oknech sněhové vločky, které se lehounce třpytí, a poníškovský adventní kalendář už samozřejmě taky visí připraven, jsem si téměř jistá, že adventní kalendáře budu vyžadovat až do smrti. >:3 A je to nádhera. Už jako dítě jsem všechny ty třpytivé a blýskavé vánoční blbinky zbožňovala a drží se mě to dodnes, k Vánocům třpytky prostě patří, i když jsou pak ještě dlouho všude. :3


Ale můžu říct, že toho za dnešek mám skutečně dost a jestli večer u toho Hobota (inner joke) neusnu, tak to bude úspěch. Zítřejší rozsvěcení vánočního stromu asi oželím i letos, ty davy lidí mě štvaly už v pátek v obchoďáku a tady jich bude namačkaných hlava na hlavě plné náměstí, navíc se musím vrhnout na ty školní věci, na které ty dva dny nebyl ani čas, ani nálada ... i když už jsem v takovém tom rozpoložení, kdy bych nejradši jenom balila dárky a za svitu světlíšek koukala na pohádky, ale mám smůlu. Takže si zapálím svíčku hezky doma, pustím si adventní koncert a počkám si na třetí adventní víkend na trhy, tam je ta atmosféra celkově příjemnější.

Alespoň že už mě ta pravá nálada konečně dostihla. :>
Sooo, let the first Advent be like this ↓


Komu není rady, tomu není pomoci

27. listopadu 2015 v 18:22 Herald z roku 2015
Úměrně tomu, jak se blíží prosinec a Vánoce, všichni začínají šílet, magořit a přidělávat starosti ... hlavně tedy ústav, který navštěvuji. Vedoucí katedry neustále vnáší zmatek do group teaching, které po nás ještě do konce semestru chce, nikdo nic pořádně neví. A ona pajdapsycho bába, na kterou jsem si tu stěžovala už tolikrát, že se mi to ani nechce počítat, a kterou jsem dneska nejslušněji nazvala starou senilní čúzou, by nám ani neřekla, že po nás chce napsat zápočtový test už za týden (do konce semestru jsou ještě týdny tři, ale why not, že), kdyby se na zápočet náhodou někdo na konci hodiny nezeptal. Co na tom, že ještě nemáme všichni odprezentováno, co na tom, že existuje něco jako zápočtový týden, nasrat, nasrat a rozmazat. Neskutečné, opravdu neskutečné. Až jsem se musela štípnout, jestli se mi to nezdá a měla jsem obrovskou chuť se jí na férovku zeptat, jestli si dělá prdel. Nebýt té náhody, za týden bychom všichni totálně nepřipravení koukali jak puk. Možná je to hnusné, ale upřímně jí přeji, aby do toho týdne spadla ze schodů (nebo jí v tom někdo pomohl). Nebo alespoň konečně přestala učit, když na to zcela očividně nemá.


Pozitivem budiž to, že ke dnešnímu datu, tedy ještě před prvním adventem, mám komplet všechny dárky. Díkybohu. Už dneska to v obchoďácích bylo na pěst (jak by řekl Mycroft, the noise, the people), takže jsem ráda, že se tomu největšímu šílenství opět vyhnu. Ona bude totiž bohatě stačit pošta. A navrch jsem udělala po tom, jak mi ta škeble zkazila náladu, radost i sama sobě, filajovým pouzdrem na mobil od našich šikmookých přátel, neb ten starý už se rozpadal a celkově vypadal skutečně nereprezentativně, poměrně velkou červenou makronkou, na kterou mě pozvala mamka, porcí bio Matchy, ze které se o víkendu chystám stvořit latté (aneb Hanyuu mi dělá chutě), a hipsterským vejčitým kurevsky drahým hubovačem neboli balzámem na rty EOS Pomegranate Raspberry (za svoje bych si to nekoupila, na to jsem moc velký škrt, ale když jsem dostala finance na narozeniny a Vánoce ... tak proč ne). Tak jsem na to zvědavá, zatím je na rtech příjemný a voní pěkně. A je přírodní. To je vždycky fajn.

Zítra se budou v noře mýt okna, aby se mohla nainstalovat světýlka a okenní výzdoba i jidne po bytě, když je první adventní neděle za humny, těším se, už jako dítě jsem to milovala. Dneska už se ale vážně těším jenom na to, že si dám vínko, natáhnu si nohy a nikdo už mě nebude nijak štvát. >:3


Pravda, se kterou nelze polemizovat

26. listopadu 2015 v 14:09 Epické výroky
"Mezi tím, jestli je Orlová nemocná nebo je státní svátek, nevidím až tak velký rozdíl."

~ spolužák při dnešním ranním stěžovacím kroužku ~


Tohle je něco tak neuvěřitelně pravdivého a ze života mluvícího, že by se to mělo tesat. Skutečně, takovou radost jako z toho, že to odpadlo, snad nemám ani z nové panenky. :'D

Little Scottish lass

25. listopadu 2015 v 10:02 Královniny panenky
Když už mám doma takovou multikulti partu, tahle úžasná malá zrzavá Skotka z oblasti mému srdci víc než blízké se mezi nimi rozhodně neztratí, spíš naopak. Lorna je prostě nádherná, Crowley má konečně nějakého krajana a myslím, že mám konečně s kým sledovat všechny britiš věci. :'3


Jessica Jones

24. listopadu 2015 v 19:41
Vzpomínám si, že jsem o Jessice Jones četla už někdy dřív, že to má vycházet, pak jsem to nějak úspěšně vypustila z hlavy, v sobotu to vyšlo na světlo světa, no a v neděli mě Kadet nahlodala s tím, že, cituji, "takhle slizkýho zmrda jen tak nepotkáš" ... a jelikož mi zrovna můj milovaný David Tennant s touto definicí skutečně nešel dohromady, řekla jsem si, že zkusím alespoň ten pilot ... and here I am. V životě jsem snad neměla z žádné postavy tak ambivalentní pocity jako právě z Kilgravea ... člověk by mu nejradši dal pořádně přes držku, ale stejně by dál zasněně zíral na jeho božské vzezření a dál poslouchal jeho krásný přízvuk a nechal se od něj ovládat, protože prostě hnnngh (ale vážně, neříkejte, že byste se od něj nenechali psychicky znásilňovat ... Hannimu byste se taky ještě sami naservírovali na talíř, tohle jsou prostě ti zvrácení too hot hot damn záporáci). Prostě když přežijete prvotní šok z toho, že váš drahý první Doktor, na kterého se nezapomíná, je sociopatický manipulativní stalker, freak a creep zcela nové úrovně, navrch se schopností ovládat mysl, stejně si ho budete neuvěřitelně užívat ... možná až moc. ^^" Celkově mi to celkovým laděním a tónem hodně připomínalo Daredevila, jen těch vtipnějších okamžiků tady bylo jako šafránu, ale tady holt nejsou Avocados At Law, kteří by se o to odlehčení postarali. Stejně je ale tahle sick bad romance mezi nadanou hlavní hrdinkou, která především s pomocí neuvěřitelného množství alkoholu překonává psychické trauma, a control freakem, který jí to trauma způsobil a který to všechno vlastně dělal jenom ze své posedlosti, které říká láska, rozhodně něco, co stojí za to vidět. Ze zcela očividných důvodů. >:3 A mimochodem, Trinity je pořád strašně krásná ženská.



Že by se sněhem přišla i ta vánoční nálada?

23. listopadu 2015 v 16:46 Herald z roku 2015
Evidentně ano. Už když jsem se totiž v neděli ráno probudila u babi a venku byla doslova zimní pohádka, i když to bylo šíleně mokré a během dopoledne to převážně roztálo, jako by v mé hlavě někdo mávnul kouzelnou hůlkou a ta nálada tam prostě naskočila. Sice se pořád prosince děsím, ale teď je ta vyhlídka alespoň o chlup příjemnější.


Když jsem pak dneska měla na výběr mezi nepovinným mrznutím v aule, kde je neuvěřitelná kosa i v létě, nebo něčím smysluplnějším, zvolila jsem druhé a vydala se na lov vánočních dárků. A lov to byl úspěšný, domů jsem se vrátila ověšená taškami jak věšák a aktuálně jsem na nějakých 80%, s čímž jsem spokojená. Sice skutečně netuším, jestli je všem budu schopna doručit osobně (nejspíš bohužel ne, prosincové víkendy vypadají na solidní nestíhačku :/), ale i tak, ráda dělám ostatním radost. Ale zase jsem si taky jednou udělala radost i sobě a konečně si za narozeninové penízky pořídila antistresové omalovánky pro dospělé, se kterými se teď všude doslova roztrhl pytel. A už se těším, až budu zase jednou páchat umění. ^^ Pokud na to tedy bude dostatek světla, protože to, že už pomalu ve tři je tma jako v ranci, se mi vůbec nelíbí.


No nic, vypsala jsem se z lehkého záchvatu euforie a jdu za čmuchání santalové svíčky a klepání se jak ratlík, neb jsem dneska nějaká vymrzlá, pokračovat ve čtení a zpracování nějakých čtyřiceti stran textu, o kterém jsme se dozvěděli včera odpoledne. Skutečně by mě občas zajímalo, jestli jsou si učitelé vědomi toho, že třeba máme i nějaký život mimo školu. -_-

Ten listopad nějak moc utíká

20. listopadu 2015 v 15:42 Herald z roku 2015
Všimli jste si, jak se z toho, že se ozývám, že jsem ještě nepošla, až ke konci týdne, pomalu stává tradice? Jó, taková už je krutá realita a i když bych v týdnu třeba tu chvilku našla, stejně jsem tak otupělá, že na to prostě nemám. ^^"

Je smutné, že i když se vám školní týden smrskne na tři dny, stejně toho máte už v tu středu večer plné kecky ... a to jsme ještě končili o hodinu dřív, i tak. :'D Ten zápřah je vážně čím dál šílenější a dost mě štve, že se mu úspěšně daří připravovat mě o jakýkoliv náznak vánoční nálady, protože jednak absolutně nemám čas na něco jako nakupování dárků a to jediné, co si pod slovem prosinec vybavím, je konec semestru, deadliny a group teaching, do kterého nás uvrtala vedoucí ... a z toho plynoucí instantní žaludeční vředy. D: Tak jsem si alespoň ve středu večer, ve volné chvilce, než mi přijel vlak, skočila do Fóra koupit skleněnou ozdobu na stromeček v podobě matné červené cukrtyčky, na kterou jsem měla spadeno. Ale vážně, ten listopad utíká nechutným tempem ... vždyť byly teprve před chvílí Dušičky!

Nakonec byl ale tenhle zkrácený týden docela fajn, i díky tomu prodlouženému víkendu, za který si člověk stihl trochu odpočinout a zase udělat dost věcí. Kromě toho, že jsme babče vygruntovali okna, jsem viděla pár anime filmů, Paranoia Agent a taky jsem rozkoukala Scream Queens. Ona je to ve výsledku sice vlastně neuvěřitelná kravina (takový Coven mixnutý s Mean Girls, Sharpay Evans a béčkovým slasherem ... ovšem ta scéna pouliční bitky za doprovodu Backstreet Boys byla prostě perla všech perel :D), ale jsem zvědavá, jak to skončí, osobně bych ty slepice s chutí šla vraždit taky (pojďte, budeme se taky zdravit Hello, sluts a podobně). A nemůžu si pomoct, ale pátá řada AHS je prostě skvělá skvělá skvělá, neuvěřitelně mě baví a fakt se těším na každý nový díl. :> Taky jsem se ve středu, jak už bylo zmiňováno výše, výjimečně dostala domů ne až před osmou večerní, ale už někdy po půl sedmé, eeey! (jsem si vědoma toho, jak děsivě a navrch zoufale to zní, ale přece). Včera mi pak, protože jsem na Bastardovi využila dne bez poštovného, přišel dárek za narozeninové penízky aneb to nejúžasnější tričko ever, na které jsem měla spadeno už od léta, ale čekala jsem, až mi naskladní velikost. Už se nemůžu dočkat, až si ho někam vezmu, muhahaha. >:3


Vaříme s Hannim. :> Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že Bastard má jedny z nejkvalitnějších potisků tady ... a to je ještě levnější než třeba Geekshirts. A to se vyplatí!

No a dneska, i když jsem tedy tradičně málem vypustila duši na Pedagogické psychologii (a utekla ještě o deset minut dřív, protože to už se opravdu nedalo), jsem hnala na poštu pro narozeninový dárek od Kelly, který se mi samozřejmě nikdo ani nepokusil doručit. Ovšem když jsem se prodrala všemi těmi důkladnými poštěvzdornými vrstvami a z té poslední na mě vykoukla malá lochnesska Lorna (mé vůbec první vodní stvoření v rodině), můžu říct, že jsem měla slzy na krajíčku, jak obrovskou radost jsem měla. :'333


Ona je prostě tak rozkošně maličká, zrzucha jedna skotská ... stejně jsou ty letošní pětadvacetiny tak krásně britské, až to není pravda. :)

Narozeninová vlna ještě není úplně u konce (a ne že by mi to vadilo, slavení na etapy je náhodou fajn), ale právě teď si říkám, že i kdyby se stalo nevím co, i kdyby nastal konec světa (a že se tak počasí zase tváří, ten vichr, déšť a zima opravdu no me gusta), zrovna v tuhle chvíli mám tak skvělou náladu, že by mě z ní ani tohle nevytrhlo. :3


Veselé robotiny!

16. listopadu 2015 v 9:30 Královské dary
Ryuki drahá, stejně jmenovaná a spoluštírová!

I letos Ti, alespoň tímto symbolickým výtvorem, chci k těm druhým, takzvaně angloamerickým dospěláctinám, popřát všechno nejlepší, hodně zdravíčka, štěstíčka, robotů, ale především úspěchů ve škole a kreativních nápadů a inspirací. Jsi ostatně jedním z mála lidí, které pro to, co dělají, a co dělají doopravdy zatraceně dobře, skutečně obdivuji, takže go on and keep strong, you can definitelly do it. ;)

Závěrem pak snad ještě jenom to, že skutečně doufám a velmi se upínám k tomu, že když už jseš teď v tom Práglu, tak se nám po všech těch letech povede vidět se takzvaně na vlastní bulvy, abych Ti za všechny ty nádherné věci, kterými mě tak dlouho zásobuješ, mohla poděkovat i irl. :3


Paranoia Agent - recenze

15. listopadu 2015 v 15:41 Anime recenze
Tsukiko Sagi je poněkud intovertní a tichá kreslířka charakterů, jejímž posledním obrovským úspěchem je roztomilý růžový pejsek jménem Marumi. Jenže jakkoliv je Marumi v současné době úspěšný, Tsukiko se náhle ocitá pod tlakem, aby navrhla další, nejlépe stejně nebo ještě více úspěšný charakter. Když se pak jednoho večera vrací domů, je na opuštěném parkovišti napadena školákem se zlatými kolečkovými bruslemi a ohnutou zlatou baseballovou pálkou. Její případ dostávají k vyřešení dva detektivové, starší a ostřílenější Keiichi Ikari a empatičtější Mitsuhiro Maniwa. Především Ikari je téměř přesvědčený o tom, že si poněkud zvláštní Tsukiko, která jako by žila v jiném světě, celý útok vymyslela, aby unikla všemu tomu tlaku, který se na ni nakupil, než se objeví případ druhé oběti. A po něm další a další. Za chvíli má útočník, kterému začne veřejnost přezdívat Shonen Bat, v Tokyu na triku pěknou řádku obětí, které, jak se ukazuje, vždy něco spojuje dohromady. Přesto si ale nikdo z nich nedokáže vybavit ani útočníkův obličej. Veřejnost se začíná bát o svoje bezpečí, stejně tak se o tomhle fenoménu začínají šířit nejrůznější více či méně pravdivé historky, jako například ta, že si Shonen Bat jako oběti vybírá lidi nějakým způsobem zahnané do kouta, a detektivové mají plné práce s tím, aby útočníka konečně dostali a ukončili jeho řádění. Ovšem když to konečně začíná vypadat, že se jim to povedlo, celé se to nějak zamotá a všechno začne být ještě divnější. O co tady vlastně doopravdy skutečně jde?

Když se řekne jméno Satoshi Kon, člověk by asi těžko očekával nějakou bezduchou kravinu. O Paranoia Agent se včera na Asku v souvislosti s Perfect Blue a Paprikou zmiňovala Reni, jala jsem se hledat, při tom jsem si uvědomila, že už jsem o tom kdysi někde musela číst, protože je mi to prostě povědomé (a nemůžu se zbavit pocitu, že to bylo ještě na starém blogu u Kadet), a když jsem zjistila, že to dokonce není film, ale třináctidílné anime, bylo jasno, že bych se zase jednou mohla podívat na něco z tohoto soudku. A rozhodně nelituji. Paranoia Agent je přesně takové vyspělé anime zabývající se vážnějšími tématy a přesně takový snově surrealistický mindfuck, jaký jsem od pana Kona očekávala (budiž mu země lehká, opravdu), ostatně, pokud jste viděli již zmiňované Perfect Blue nebo Papriku, tak snad ani nemůžete nic jiného čekat. Však už samotný opening (který, jen tak mimochodem, z vizuální stránky považuji za jeden z nejvíc creepy, s jakými jsem se setkala ... nepřirozeně se smějící lidé prostě jsou creepy) od prvního tónu doslova řve Paprika ... a co si budeme povídat, je fakt nakažlivý. Pokud tedy chcete vidět anime, u kterého se snad nikdo neodváží říct, že je to "kreslená blbost pro děti", určitě do Paranoia Agent jděte. Stojí za to.

Pozdrav slunce

14. listopadu 2015 v 13:22 Šnečstvo
Léňa je totiž, jako ostatně všichni šneci, na solární a vodní pohon, a tahle nás vítá prakticky každé slunečné víkendové dopoledne, kdy je v kuchyni víc lidí a větší šrumec. ♥


Jak jsme vítali Amerikány

13. listopadu 2015 v 19:23 Herald z roku 2015
Tenhle týden byl skutečně zase jednou pořádné terno, i když pro mě začal jakousi virózou, která do mě začala hlodat už o víkendu a u které skutečně netuším, jak jsem k ní vůbec přišla.

Každopádně, zásobila jsem se vitamíny a medikamenty, natáhla na sebe teplé oblečení a do úterka jsem zůstala doma s cílem dát se nějak dohromady. Ve středu jsem se (kromě přejíždění tam a zpátky přes celé Ústí) opět dostala domů někdy kolem osmé večer, aby mě ve čtvrtek čekalo vstávání v šest, na Teoretické gramatice jsem si tentokrát skutečně připadala jak ten největší idiot, co tam vůbec nemá co dělat (poznámka pro mě: musím si VELMI DŮKLADNĚ zopakovat fonetickou transkripci), a večer pak diagnostika grafomotorického rozvoje podle obrázků, která ale byla alespoň trochu zábavná a zajímavá, takže návrat opět někdy kolem osmé večerní. Až mi zase někdo bude kázat o tom, jak si mám užívat studentský život, asi ho praštím.

"Přejte si k Vánocům cihličku certifikovaného zlata, bude mít pořád stejnou hodnotu."

"Nevím, jestli jste někdy jeli přes Duchcov, ale ... na mě ta zastávka působila tak, že kdybych vystoupil, tak mě tam někdo okamžitě zabije."

Aneb profesor na Etickou výchovu je prostě týpek. :D

Dneska, poeticky na pátek třináctého, jsem se pak účastnila, spíš z donucení než dobrovolně (protože jsem nechtěla riskovat, že mě vedoucí katedry prokleje nebo uklove ... až jsme si dělali srandu, že si tam ještě bude dělat docházku :'D), besedy s americkou kulturní atašé. Samozřejmě chápu, že je asi důležité pořádat takovou diskuzi přímo v prostorách katedry anglistiky, ale možná by bylo lepší umístit ji někam, kde si nebudeme všichni pomalu sedět na hlavách, když všichni na anglistice naverbovali co nejvíc magistrů a hlavně bakalářů. K čemu pak máme multimediální centrum, ve kterém jsou tři prdele moderních prostorných aul, když ho nevyužíváme, radši to nacpeme do učebny, kam se jen tak tak vejdeme jen my magistři. -_- Nakonec se to ale ukázalo být záležitostí velmi zajímavou, paní velvyslankyně byla skutečně milá a sympatická drobounká blondýnka, která mimo jiné pracovala i na Wall Street a která mi hrozně připomínala Adalind z Grimma, dozvěděli jsme se spoustu věcí (například mě skutečně zarazilo, že v Americe prý lístky do divadla stojí klidně i 500 dolarů a vyplatí si na ně vystát frontu v ten den, kdy se hraje, protože to jsou třeba i o polovinu levnější ... nebo že se v Praze v nějakém tom americkém centru promítají americké filmy zadarmo, což mě zaujalo velmi >:3) a celkově to bylo skutečně fajn, i bych to nakonec klidně brala delší než jenom hodinu.

Jsem skutečně ráda, že mám před sebou čtyřdenní prodloužený víkend relativního volna a že si konečně budu moct pustit nějaký film bez toho, aby mě pronásledovaly výčitky svědomí. A taky jsem velmi ráda za další dvě limitované Müllermilch Pumpkin Spice Latte alias manu nebeskou v mé lednici. S Pumpkin Spice Latte je hned všechno lepší, om nom nom. >:3


P.S. Bylo mi pochváleno SHERLOCKED tričko člověkem, který zná i Doktora. Jsem ráda. :'3

Queen of the Damned

13. listopadu 2015 v 15:00 Královniny panenky
Kdy jindy než právě na pátek třináctého vám pořádně ukázat snad tu nejupírovatější Draculauru, kterou kdy Mattel vyrobil? :3

Jestli jsme o ní ve Scary Tales říkala, že vypadá jako pravá upíří princezna, tak v Ghouls Rule je jednoznačně rovnou upíří královna. Navrch mi těmi křídly hrozně připomíná mou milovanou Divu.


Family business

9. listopadu 2015 v 12:13 Královniny panenky
"Protect the pie, Sammy!"

Naši mini chlapci. :3
A musím říct, že ten mini apple pie z Adalberta byl tedy fakt yummy.


Veselé vlkoviny!

8. listopadu 2015 v 9:30 Královské dary
Milá Horo!

Oficiálně bych Tě chtěla přivítat mezi námi, cetiletými fosíliemi, a popřát Ti, aby ten přechod z týnejdžrského věku nebyl moc krutý. Přeci jenom, teď už to bude pořád jenom horší a horší. 8D Každopádně, už nejsi žádné malé vlče, ale pořádná dospělá vlčice, takže bych Ti chtěla, ostatně jako vždycky, do dalších let popřát jen to nejlepší, hodně štěstí, zdraví, úspěchů nejen ve škole, ať Tě OC moc nezlobí, a podobně. :3

No a tady Ti prý osazenstvo Anteiku posílá narozeninový dort, samozřejmě, že plně poživatelný pro běžné lidské bytosti, sice ho připravovali ghúlové, ale ne Hannibal, takže by se žádné nepříjemné překvápko konat nemělo. ^^


Čtvrt století za mnou

7. listopadu 2015 v 16:31 Herald z roku 2015
Tenhle týden se mi školně nějak až moc podezřele dařilo (takže už jenom čekám, kdy se to zlomí). Pondělí jsem si byla na zkoušku (protože psát test po conovém víkendu není až tak úplně optimální, co si budeme povídat ... a nějak důkladněji jsem se na to mrkla až v pondělí ráno) napsat první předtermín z Výchovy ke zdraví ... a nakonec jsem ho napsala za dva, takže už mi zbývá udělat jenom druhou polovinu, až nám ji odpřednáší. Ve středu jsem měla na Etické výchově měla referát na Interrupci - i s profesorem nás tam bylo sedm a byla to těžká pohoda. No a v pátek jsem se dozvěděla, že ze seminárky z Pedagogické psychologie, u které jsem měla celou dobu pocit, že kromě toho, že píšu totální chujoviny, píšu o něčem úplně jiném, jsem dostala jedničku. A můžu říct, že z toho červeného Výborně! na titulce jsem dostala fakt solidní záchvat smíchu. :D Tedy, ne že bych samozřejmě nebyla ráda. :3 Třeba to nakonec s tou degenerací přeci jenom nebude až tak špatné. ;)


Shelfie update no. 3

7. listopadu 2015 v 10:10 Královniny panenky
Říkala jsem si, že skoro po půl roce by bylo fajn aktualizovat, když se to osazenstvo opět docela proměnilo. ^^


Vinylová Draculaura a Ghoulia stále trůní u katany a Gooliope, z očividných důvodů, normálně stojí jinde, ale musela jsem ji tam alespoň na vyfocení dát, aby vynikla její obrovitost. :D

Mám-li být upřímná, už jsem asi skutečně došla do stádia, kdy se mi tam vejde už jenom jedna jediná panenka, protože nejnovější Draculaura s těmi úžasnými křídly zabírá tři prdele místa (takže se, až přijde čas, budu muset rozhodnout mezi Isi a Kjersti T^T), a pár vinylek (vím, že to omílám pořád dokola, ale Spectra s Rochelle už by sem vážně mohly dorazit >:D)

Každopádně ... som spokojen. :3 Nejlepší ovšem byla reakce mamky - "Kdyby to viděla Terina (malá dcera její kolegyně), ta by ti to tu vyplenila!"

Prý aby se mi lépe degenerovalo

5. listopadu 2015 v 20:06 Dary pro královnu
Opět bych chtěla vám všem, kdo jste si na mě vzpomněli, jakoukoliv hmotnou či nehmotnou virtuální či nevirtuální formou, udělali jste mi obrovskou radost a skutečně si toho vážím, protože vaše řady se opět ztenčily a i když jsem myslela, že už to od minulého roku řešit nebudu, u některých konkrétních lidí mě to skutečně hodně zamrzelo (obzvlášť, když jsem sama ten typ, co si tyhle věci až úzkostlivě hlídá, aby na ně nezapomněl, a i blbá banka a Takko mi popřály) ... ale welp, shit sometimes happens, nenechám si kvůli tomu zkazit pětadvacetiny.


I'm old. Old as balls.

5. listopadu 2015 v 8:05 Herald z roku 2015
Aneb jak se aktuálně cítím:


Přeminulý týden jsem se totiž na přednášce dozvěděla, že lidský organismus začíná už od dosaženého pětadvacátého roku života postupně degenerovat ... takže už mám ode dneška prostě smůlu a rok co rok to se mnou bude už jenom horší a horší. Jako by už takhle nebylo strašné, že je mi vlastně čtvrt století. :'D

Happy birthday to me. :'3