Říjen 2015

Let me wish you a really spooky Halloween

31. října 2015 v 10:15 Herald z roku 2015
Vesmír tomu tak chce, že už druhý rok za sebou budu trávit Halloween mimo domov (takže na vás právě teď nejspíš telepaticky vzpomínám s Crowleym z AkiConu) ... ale když to vezmu z druhé strany, zase ho budu přeci jenom z převážné části trávit v kostýmu, a to se vyplatí. 8D Jen tedy koledovat asi vážně nebudu. :'3


Takže vy všichni, co jste s Halloweenem na stejné vlně jako já (tedy žijete v jeho duchu už prakticky celý říjen, ehm), udělejte si hezký večer, pusťte si třeba nějaký tematický film, zapalte svíčku v Jackovi, protože dnes je hranice mezi světy nejtenčí a asi nechcete mít doma nějakého nezvaného návštěvníka v podobě cizí duše, a k tomu si dejte něco dobrého na zub, ať už sladkosti, které k Halloweenu prostě patří, nebo nějakou dobrotu z vydlabané dýňové dužiny.

Zkrátka si tenhle nádherně morbidní den počádně užijte. ;)


Marina and the Diamonds - Immortal

29. října 2015 v 21:00 Gramofon Underlandu
Mám z ní úplně stejný pocit jako z Fear and Loathing ... je prostě nadpozemská.


I wanna mean something to somebody else
Feel a significance in the real world
It's not enough to live out a lucky life

Mr. Robot

27. října 2015 v 22:04
Aneb zase jednou seriál, který vás zkrátka donutí se zamyslet a přemýšlet i dlouho poté, co na něj přestanete koukat ... a co si budeme namlouvat, takových je v poslední době asi jako šafránu. Mr. Robot je totiž vlastně takovou (nutno říct, že poměrně dost pesimistickou) sondou do současné podoby naší (Postmoderní? Konzumní? Vyberte si, co se vám líbí víc) společnosti a do hodnot (i když musím s až trochu ironickým úsměvem konstatovat, že tady mi zrovna pojem hodnota opravdu moc nejde přes prsty, spíš jsem ho měla napsat do uvozovek), na kterých je postavena, sondou rýpající se ve stále aktuálních sociálních, až filosofických tématech. A nutno říct, že skutečně velmi povedenou sondou. U které si ale nemůžete být jisti naprosto ničím a je dost možné, že se po jejím shlédnutím stanete paranoidnějšími, než jste doteď byli (já mám ale tyhle mindfucky a hrátky s realitou a příčetností vážně ráda, to víte) Už nějakou dobu se mi totiž nestalo, aby mě seriál pohltil tak, abych se od něj nemohla odtrhnout ... a tady mi to skutečně nešlo, takže jsem mu nakonec obětovala jeden relativně volný den. A nelituji a rozhodně doporučuji. Noc v muzeu už pro mě asi nebude nikdy stejná (ať žijí ty trapné momenty, kdy víte, že jsou vám ti lidé hrozně povědomí, ale vzpomenete si až za nějakou dobu, ehm). Taky jsem ohromně zvědavá na druhou řadu. And more Tyrell, please. Myslím, že si začínám vyvíjet celkem akutní úchylku na uhlazené creepy Seveřany, ze kterých až mrazí v zádech (a začínám v tom vidět velmi funkční vzorec, protože on je v určitých okamžicích opravdu jak Hanniho mladší dvojče ... and I like it a lot). A když už jsme u toho ... also more Tyrell with Elliot, pretty please. Because no homo is really strong with those two.

Aki? Aki!

27. října 2015 v 7:54 Herald z roku 2015
Jelikož nám to už skutečně klepe na dveře, již po šesté přichází stále ta stejná otázka - Na koho z vás budu mít možnost případně narazit alespoň některý den (osobně jsem přítomna tradičně od pátku až do neděle) na AkiConu? ^^


Kdyby byl z vaší strany přeci jenom o mou maličkost nějaký zájem, tak se v sobotu poohlížejte po čemsi, co by mělo alespoň trochu připomínat parodii na dívčí verzi tohoto strašně milého chlapce, který už tak vypadá jako holka, navíc strašně rád crossdressí, ale hlavně byste ho nikdy nechtěli potkat, protože proti jeho trollení je i Izaya břídil. :3


Ale zcela vážně. Prosím, řekněte, že tam alespoň někdo z vás bude. Jinak už se z toho asi fakt zblázním. D:

Tradičně předčasně halloweensky

25. října 2015 v 17:14 Vše kolem Tweedledee
No ... koneckonců, lepší alespoň jeden den o samotě než vůbec nic. Všechno lepší než drátem do oka. :)

Šnečí princezna

25. října 2015 v 11:08 Šnečstvo
Hádejte, na co se dneska budeme koukat.
Můžete dvakrát. 83


Dáf fi fofolový perník?

24. října 2015 v 15:49 Z liščího talíře
Aneb další recept, na který jsem narazila v říjnovém katalogu z Adalberta (který se pomalu začíná stávat mou podzimní receptovou modlou) a rozhodla se ho vyzkoušet, už jenom proto, že Kofola mi to perníkové koření vždycky připomínala a byla jsem zvědavá, jak to nakonec bude chutnat. :)

Budete potřebovat 350 g hladké mouky, 300 g cukru (takhle dí recept, já dala pět, protože už sama Fofola je sladká dost a obecně sladím minimálně), 2 vejce, 2 lžíce oleje (použila jsem řepkový), 2 lžíce kakaa (opovažte se tam někdo cpát Granko), sáček kypřícího prášku do perníku, 300 ml Kofoly a olej a polohrubou mouku na vymazání plechu. Já přihodila ještě nějaké kandované ovoce, ale můžete přidat třeba i nasekané ořechy.

Troubu si předehřejeme na 180 stupňů, vyšší plech si vymažeme olejem a vysypeme moukou. V míse smícháme všechny ingredience kromě Kofoly, tu přilijeme až na závěr (neděste se toho, že to docela šumí a celkově to trochu připomíná chemickou reakci) a ještě jednou celou směs pořádně promícháme. Potom těsto rovnoměrně rozetřeme na plech a pečeme asi 20 až 30 minut, podle toho, jak máme perník vysoký (prostě do něj píchněte špejlí, až nebude lepit).


Už jenom při pečení to vonělo víc než božsky, tak jsem se jenom modlila, aby to bylo alespoň trochu k jídlu. Dílo se však skutečně vydařilo a výsledkem je velmi jedlý klasický perník, u kterého bych, kdybych to nevěděla, tu Kofolu snad ani nepoznala a považovala to za normální perníkové koření. Rozhodně je to ale rychlé, nenáročné a chutné zpestření, které mi dokonce i bylo pochváleno, takže jsem ráda. :)

Marina and the Diamonds - Savages

24. října 2015 v 11:40 Gramofon Underlandu
Ano, zase jsem se zamilovala do Mariny ... její hudba je zkrátka balzám na duši, který teď často potřebuji


I'm not the only one who
Finds it hard to understand
I'm not afraid of God
I am afraid of Man

A to ani není pátek třináctého

23. října 2015 v 15:59 Herald z roku 2015
A to jsem tenhle týden byla ve škole jenom pouhé dva dny ... a i tak jsem právě teď naprosto zhnusená. A to nejen proto, že jsem ještě neobědvala a strávila jsem půl hodiny čekáním nejdřív na autobus, který vůbec nejel, pak na další bus, potom na zpožděný rychlík, protože osobák mi ujel, a zpátky na zpožděný osobák. D:<

Jen takové malé srovnání:

Čtvrtek večer - na jednom cviku si kreslíme, na přednášce zase na začátku hrajeme komunikační bingo, prý abychom měli takhle pozdě alespoň trochu lepší náladu. A hned ty dvě hodiny od šesti do osmi utekly rychleji a pohodověji.

Mimochodem, takhle krásný výhled z toho dvanáctého patra je


VS.

Pátek poledne - tohle myslím řekne víc než tisíc slov, ani nemusíte být Freud ... aneb jediná má dnešní aktivita


Permanentně chodí pozdě, protože si buď nechá dát špatné klíče/nepamatuje si, ve které učebně jsme/je senilní. Půl hodiny se řeší docházka, potom se docházka řeší prakticky znovu při odevzdávání seminárek ... a ani nedokáže pochopit, že když ty dvě hodiny jedeme bez přestávky, tak prostě máme končit v půl, ne až v padesát. Skutečně, jeden z nás do konce semestr zaklepe bačkorama. A pevně doufám, že to nebudu já.


Ale i když už se dneska takhle kouzelně posralo, co mohlo ... alespoň byl skutečně krásný podzimní den a Ústí mi svými barvičkami na kopcích prostě dělá radost. :3


Panelová cestička, kterou už jsem sem někdy dávala


A taky mám super legíny, ve kterých je i teplo

Jak (ne)učit jazyk

21. října 2015 v 15:39 Různé texty
Nejsem si jistá, jestli to bylo už minulý nebo až tenhle týden, ale zase se prý někde objevila nějaká studie či průzkum z EU, která hlásala, že se u nás stále neumí cizí jazyky ... no, když vidím, jak se k tomu stále staví spousta angličtinářů a to, jak vedoucí katedry vždycky protáčí oči a div se nekřižuje, když se občas někdo "pochlubí" s tím, jak v dětských letech angličtinu "učili" jeho, ani se tomu nedivím, protože všechno se nedá změnit hned a taky naše školství pořád vypadá tak, jak vypadá. Okamžitě jsem si vzpomněla na přístupy v učení cizího jazyka, které jsou do nás vtloukány (zatím tedy ne doslovně, ale možná dojde i na to), hlavně tedy na jeden, se kterým jsem se dost ztotožnila (a proto si ho taky pamatuji, ať žije lepší zapamatovatelnost afektivně zabarvených informací, eeey). Jedná se o Communicative Language Teaching.


Jelikož už jsem byla na Communicative Language Teaching (dále už jenom CLT, Angláni dobře vědí, proč používat tolik zkratek, kdo se s tím má pořád vypisovat) donucena napsat jedno shrnutí o pěti stech slovech, které mě jen tak mimochodem málem zabilo, stejná situace se tady rozhodně znovu opakovat nebude. Tedy, mohla bych vám to sem hodit v angličtině, ale stejně by vám to asi k ničemu nebylo. Stručně řečeno, to hlavní, o čem v CLT jde, je komunikace. Jsem si téměř jistá, že většina z vás zažila nebo stále zažívá výuku cizího jazyka tou formou, že do vás neustále buší gramatická pravidla, která musíte znát prakticky zpaměti, případně děláte cvičení v učebnicích. Přesně tohle se tenhle přístup snaží změnit. Ono je totiž sice fajn, že třeba víte, kdy se má používat předpřítomný čas, ale k čemu vám to je, když to nebudete umět vyjádřit? Není to tak, že by gramatika nebyla důležitá, to samozřejmě je, ale občas je zkrátka důležitější fluency než accuracy.

Cizí jazyk se neučíme proto, abychom ho uměli použít na hodině. Učíme se ho především proto, abychom ho uměli používat v běžném životě, až z té třídy a školy vyjdeme ven. Proto by měla být jednou z nejdůležitějších součástí výuky cizího jazyka komunikace a jedním z nejdůležitějších cílů získání komunikativní kompetence. V praxi by to tedy mělo znamenat to, že učitel by měl vést žáky k tomu, aby mluvili a nebáli se mluvit, i když to třeba nebude úplně správně, vždyť učený z nebe nespadl a jak jinak se to má naučit (rozhodně by tedy neměli mít pocit, že pokud něco nevědí ťip ťop přesně, tak budou radši mlčet jak hrob ... a mám pocit, že tenhle pocit v sobě bohužel má dost hluboko zakořeněný většina z nás), nezařazovat nějaké imaginární situace, ale naopak situace, na které žák bude moci v životě běžně narazit (třeba ve formě role-playe a podobně), seznamovat je i s kulturním zázemím, které je s jazykem poměrně těsně spjato ... zkrátka by měl své žáky připravit na to, aby byli schopni, až z té školy odejdou, si umět v cizím jazyce objednat alespoň kafe. Neučit je jenom pro školu, ale pro život, který na ně čeká.

Pokud máte na cizí jazyk takového osvíceného učitele, který se vás snaží vést v tomhle stylu, měli byste děkovat bohu, protože takových je tady pořád žalostně málo. Možná, že kdyby jich bylo víc, přece jenom bychom se už nesetkávali v takové míře s tím, že tolik lidí přiznává, že se anglicky naučili mnohem lépe prostřednictvím internetu a podobně.


Come Little Children

21. října 2015 v 8:53 Gramofon Underlandu
Tohle je sice cover, ale hrozně krásný cover, který můžete znát z videa Children of the Night.
No, mám pocit, že se od této doby budu na Hocus Pocus dívat každé předhalloweenské období, alespoň jednou.


Studentský život = nulový sociální život

18. října 2015 v 16:14 Herald z roku 2015
Tak jsem přežila další týden ... a tentokrát i poměrně úspěšně.

Pondělí a úterý jsem si hezky prochcípala doma v teple, posmrkávala, pokašlávala, napařovala a celé dny úspěšně fetovala čajovníkový olej z aromalampičky, což mi nakonec víceméně úspěšně pomohlo a alespoň jsem si přestala připadat jak usoplený chcípák.

Na středu, kdy k mé velké radosti opět celý den lilo jak z konve a kdy jsem musela do školy už o hodinu dřív, abych se s kolegyní sešla v knihovně a nějak sesumírovala uložené vedení diskuze nad četbou z Didaktiky angličtiny, jsem si alespoň udělala vážně perfektní oběd v podobě těstovin se smetanovou sýrovo-česnekovo-špenátovou omáčkou. Sice jsem tedy prakticky celý den strávila přejížděním z jenoho konce Ústí na druhý a čvachtáním ve směsi vody a rozmoklého listí, ale za diskuzi jsme nakonec, jak už jsem se zmiňovala, byly pochváleny a to není tak běžné. Domů jsem se tradičně dostala někdy kolem půl osmé večer a měla energii už jenom na to, aby se podívala na iZombie.

Ve čtvrtek jsem se konečně odhodlala ukázat se na Teoretické gramatice ... a zjistila jsem, že to (zatím) vůbec není takový Očistec, jaký jsem očekávala. A vlastně je to oproti celé Didaktice angličtiny daleko méně stresující a celkově takové lidštější. Díkybohu za to. Jelikož se ale počasí nějak nechtělo se umoudřit, zase jsem byla nasáklá vodou pomalu od hlavy k patě a nastydnutí se začalo hezky vracet, na večer jsem si vybrala poslední absenci a radši se vyspala a kurýrovala v teple se Supernatural a AHS.

V pátek jsem přežila poslední týdenní utrpení v podobě cvika z Pedagogické psychologie, dokonce si poprvé zcela legálně pořídila vysokoškolský materiál jen za 36,-, na své poměry se začala celkem úspěšně socializovat se spolužáky, a večer úspěšně zvládla návštěvu známých, která taky dopadla lépe, než jsem čekala ... navíc se konzumovalo naše léty a zkušenostmi prověřené chilli con carne.

Na včerejšek bylo původně naplánované focení, z kterého nakonec sešlo, a vlastně je to dobře, protože v tomhle počasí bychom stejně nenafotily ani ň a leda tak někde zapadly do bláta. I tak mě to ale docela mrzelo a mrzí, protože to byla jedna z minima možností někoho vidět a takhle jsem zase většinu víkendu strávila zavalená školní prací, bez jakéhokoliv kontaktu, ani virtuálního. No nic. Evidentně ten čas nemá nikdo, takže bych měla přestat kňourat. Alespoň jsem zvládla udělat pořádný kus práce a z toho, co musím do konce nadcházejícího týdne zvládnout a odevzdat, už mi zbývá jenom ta psychologická seminárka. A taky jsme dneska měli první letošní dýňovou polévku, která se skutečně povedla.

Nad vodou mě tak nějak drží alespoň vidina plánovaného zakuchnutí dýně příští víkend a podzimních prázdnin, které pomalu klepou na dveře. A vlastně taky AkiConu, vůbec si přes ten nával povinností nějak neuvědomuji, že už je za chvíli tady. Vlastně ani to, že mám za osmnáct dní narozeniny ...

Tak alespoň doufám, že mi do Aki přijde ta růžová košile, jestli ne, tak mi to na náladě a celkovém rozpoložení taky asi moc nepřidá. Ale budu pozitivní. Je to potřeba.


Podzimní Stekník

17. října 2015 v 19:12 Vše kolem Tweedledee
Pár fotografií ze zatím posledního výletu ke konci září, kdy ještě byl podzim v té podobě, v jaké ho mám ráda.


Prokletí jménem staří učitelé

15. října 2015 v 18:01 Různé texty
Nechci nijak snižovat respekt, znalosti nebo vědomosti učitelů, kteří dosáhli určitého věku a stejně tak i chápu, že všechno tohle, čeho během svého života dosáhli, chtějí stále předávat dál, ale ... člověk by zkrátka měl mít nějakou soudnost a vědět, kdy si zkrátka říct DOST. V opačném případě to totiž velmi často bývá utrpení. A jsem si jistá, že pro obě strany.

Ono když pak máte na přednášky nebo semináře dědoušky, u kterých jenom čekáte, kdy tam usnou, a zároveň se bojíte, aby vám tam rovnou neumřeli, je to celkem na pytel. Osud tomu tenhle semestr tak chtěl, že na jednu psychologii v rámci společného základu (konkrétnější nebudu, přeci jenom, nikdy si nemůžete být jisti, ke komu se to dostane) mi kroužkový předzápis přihrál paní, která už taky má svá nejlepší léta za sebou. Je to poslední předmět v týdnu a zároveň jediný v ten den ... a i tak si po té hodině a půl člověk připadá jako po lobotomii. Než ona vůbec vykoktá tu myšlenku, co vlastně chtěla říct, a ještě vám to říká stylem, jako byste byli na prvním stupni základní školy a potřebovali všechno slyšet p-o-m-a-l-u, abyste to pochopili, máte pocit, že to přeci jenom budete vy, kdo umře první. Od toho se samozřejmě odvíjí i to, že přestáváte vnímat, i kdybyste chtěli, protože tohle je tak ubíjející, že se to doopravdy nedá. A na poměrně dost důležitém předmětu, ze kterého budete dělat nejen zkoušku, ale i státnice, je to poněkud dost špatné.

"Oni si je tu nechávají kvůli těm titulům ... "

Je mi jasné, že milion titulů před jménem i za jménem vypadá dobře na pohled a i třeba na webu, když tam někdo náhodou zabloudí, uvidí to a řekne si "Jó, tady mají kapacity." Ale když vám to, že všechny ty tituly jsou prakticky jediný důvod, proč tu ještě jsou, řekne sám učitel (který navíc s tímhle stanoviskem víc než souhlasí a lituje vás), asi je něco trochu špatně. Chápu, že by se doma třeba nudili, ale ... mají tohle skutečně ještě pořád zapotřebí, když by dávno mohli být v důchodu a mít zasloužený klid? Možná by bylo fajn nechat prostor zase někomu mladšímu.


Grímmové by vám podědkovali

15. října 2015 v 13:10 Epické výroky
"Grimm's Law ... myslíte si, že to byli ti stejní bratři Grimmové, co sbírali pohádky?"

*všichni sborově*
"Uh-uh, byli."

"Správně, byli. Pokud jste viděli ten šílený film ...
*silně skeptický pohled*
... tak ne, opravdu nelovili čarodějnice, ale dělali do lingvistiky."

~ taková normální hodina Teoretické gramatiky ~


A já mám Kletbu bratří Grimmů zrovna ráda ... i jsem nad tím zrovna při čtení přemýšlela. :'3

Andrgraund týčrt

14. října 2015 v 21:11 Herald z roku 2015
Hádejte, kdo dneska s kolegyní úspěšně zvládnul vést diskuzi o četbě v Didaktice angličtiny, i když z toho měl solidní strach?

A dokonce se dočkal pochvaly od vedoucí katedry, od které se to doopravdy cení, protože to není zas až tak častá situace?


Like a boss. Sice neuvěřitelně utahaný, protože domů dorazil až v půl osmé večer, ale pořád boss.

Maturita a pak šlus ... to jako vážně?

12. října 2015 v 19:08 Různé texty
Nedivte se, když se tu možná i ve větší míře budou objevovat úvahy týkající se pedagogiky a školství celkově, přeci jenom mě k tomu dost tlačí škola, ale často nad tím přemýšlím i ze své vlastní vůle.

Během několika málo dní jsem zcela náhodně a nijak nenávazně narazila hned na dva články budoucích maturantů, které spojuje jedna skutečnost - nekompetetní učitelé. Přesněji řečeno, nekompetentní učitelé, kteří svými činy a postoji de facto prohlašují, že se člověk učí jenom pro maturitu a jakákoliv znalost navíc je zbytečná, ne-li rovnou nepřípustná. Jediným rozdílem bylo to, že se v prvním případě jednalo o češtinu a v druhém o angličtinu.

Nemůžu si pomoct, ale nad takovým postojem dokážu jedině nechápavě vrtět hlavou. Jak někdo, kdo si říká učitel, může něco takového vůbec vypustit z úst? Jak někdo s takovým stanoviskem vůbec může dělat učitele? Netvrdím, že maturita není důležitá, i když mým osobním názorem stále zůstává, že její současná podoba je na dvě věci (osobně mám odmaturováno ještě hezky po staru, a to už i nám tou státní vyhrožovali a ještě prakticky polovinu čtvrťáku jsme nevěděli, jak to vlastně bude, což bylo taky moc hezké), ale tohle je přeci naprosto zcestné. Jak se může někdo, kdo vyučuje češtinu, rozčilovat nad tím, že si studenti (nebo žáci, už nám bylo tvrzeno, že studentem se člověk stává až na VŠ, takže sorry, pals) dovolí přečíst i něco, co není v seznamu knih k maturitě, a nedejbože si to třeba dovolí zařadit i do svého seznamu četby? Nemělo by to, čistě teoreticky, být náhodou dobře, že se daná osoba zajímá o literaturu i mimo školu a že to chce ukázat? Nemělo by náhodou být cílem výuky cizího jazyka to, aby se ho žák naučil používat na takové úrovni, aby s ním byl schopen fungovat v běžném životě, než tvrdošíjně lpět na učebnicích, bezchybné gramatice a znalostí pravidel bez jejich praktického využití? Pro spoustu lidí evidentně ne. V tomhle systému se jedinou platnou rovnicí bohužel stalo tupý národ = dobrý národ a podle toho to pak také vypadá.

Jistě, ono je to pro učitele mnohem pohodlnější, dělat jen to předepsané nutné minimum a konec. Ovšem to, že takhle v lidech akorát úspěšně zabíjejí jakýkoliv hlubší zájem o předmět nebo ambice, když vidí, že to stejně nikam nepovede, to už jim je zjevně jedno. Stejně tak i to, že onu generaci nepřipravují jenom na tu blbou maturitu, ale především na celý další život. Skutečně, bůh žehnej všem dobrým učitelům, kteří jsou schopni tohle pochopit ... a kterých je bohužel pořád žalostně málo. Kdy už si konečně lidé skutečně uvědomí, že maturita není jediným cílem lidského života?


Pilný student ... na jak dlouho

11. října 2015 v 16:53 Herald z roku 2015
Asi jsem ten článek přeci jenom měla napsat už před týdnem, jak jsem původně chtěla. To jsem ještě byla plná optimismu z toho, jak už na začátku semestru začínám číst doporučenou literaturu, připravuji si podklady pro referáty a seminárky, a celkově svou obvyklou míru prokrastinace úspěšně srážím na minimum.


To jsem ale ještě netušila, co mám před sebou. Tenhle týden mě o tom pak dokonale přesvědčil. Seminárku z Pedagogické psychologie musím mít napsanou a odevzdanou přespříští pátek (sice jsou to jenom tři strany, ale ...). Nehledě na to, že by ta ženská skutečně měla zvážit, jestli by neměla radši odstoupit nebo umřít, v zájmu svém i našem. Na Vývojové psychologii po nás budou chtít, abychom si ulovili shotu, který nám bude kreslit obrázek a my si budeme zapisovat celý průběh, který se pak i s obrázkem a ještě něčím odevzdá (just wtf, man?). A na každý týden Didaktiky angličtiny mám tunu četby a k ní tunu úkolů, mimo jiné pokaždé vypracovat shrnutí na 500 slov. Every. Single. Fucking. Week. Mimochodem, hádejte, kdo má na příští týden ještě s jednou holčinou vést diskuzi s připravenými otázkami? Ano, hádáte správně (čili další práce navíc). Celý tenhle týden se tedy nesl v tom duchu, že jsem byla pod takovým tlakem a pracovním náporem, že jsem to v závěru, k čemuž dopomohlo i počasí a celé odpoledne až do večera přebíhání po Ústí v dešti, kromě pocitu jak po lobotomii a totálně vymytým mozkem odnesla po zdravotní stránce, mám takovou rýmu, že bych se o ni mohla opřít a klidně mít pod nosem permanentně přidělaný kbelíček. Už jsem se tedy opět dostala do fáze, kdy zatahuji školu kvůli tomu, abych stíhala věci do školy, a Vývojovou psychologii II už jsem zredukovala jenom na přečtení závěrečných shrnutí za každou kapitolou, jinak to nešlo. Opravdu jsem netušila, že magistr bude až takový záhul a mám reálný pocit, že se z toho do konce semestru složím. Alespoň jsem ale dopředu napsala esej na Český jazyk a základy do rétoriky, která mě alespoň i bavila. Jinak mám pocit, že nestíhám absolutně nic, ani žít.


Tolko tedy k mému aktuálnímu rozpoložení. Mám dva dny, které můžu bez větších potíží vynechat, takže se budu dál dávat dohromady, abych byla ve středu alespoň trochu schopná fungovat. A taky musím dodělat ta podělaná shrnutí. Meh. Kill me.

Tak adios, jdu si napařovat dutiny, abych konečně zase dýchala a slyšela.


P.S. Můžete mi pochválit design pro Kyoko, který jsem zvládla ještě v poměrně optimistickém začátku týdne.

Mumie se vrací

10. října 2015 v 19:22 Vše kolem Tweedledee
Vlastně je to strašně jednoduchá, ale dobrá a i moc hezky vypadající záležitost, na kterou jsem dneska narazila v hlubinách Bloglovinu a docela mi bodla jako tip na večeři. :3


This is Halloween

6. října 2015 v 9:25 Královniny panenky
Někdo má holt Halloween až posledního října, někdo ho nemá vůbec ... a my bychom ho nejradši měli celý rok, tak ho alespoň máme celý říjen. >:3