Září 2015

Zápis do první třídy trochu jinak aneb Welcome Day na UJEPu

30. září 2015 v 18:36 Historie conů, slezin a jiných akcí
Nikdy jsem se jako správný asociál školních akcí moc neúčastnila, ovšem o letošním vítáním prváků, jelikož jsem jedním z nich (no co, i navazující magistr se počítá), jsem byla pevně rozhodnuta, že se tam půjdu alespoň podívat, ještě předtím, než jsme na to dostali oficiální děkanské volno. :) Aneb jenom na VŠ dostanete volno na to, abyste mohli jít chlastat, no neberte to.


Podzimní yolo

28. září 2015 v 17:51 Vše kolem Tweedledee
A jak jste trávili svatého Vencu vy? :D


Vrána k vráně sedá aneb všechno nejlepší!

27. září 2015 v 9:30 Královské dary
Ani letos jsem nezapomněla, ha! 8D

Už je to sice ohraná písnička, ale i tak bych Ti, drahá ženo vraní, chtěla jménem všech lišek opět popřát hodně štěstí, zdraví, lásky, úspěchů s ovládnutím světa a podobně, však víš, prostě aby Ti všechno vycházelo tak, jak budeš chtít.

Ovšem jelikož teď mám trošku frmol se začátkem semestru, rozhodla jsem se hmotný narozeninový dárek spojit s tím vánočním, tak snad to nebude vadit. Crowley se ovšem rozhodl, že Ti zkrátka něco poslat musí, prý něco speciálního. No, když jsem se včera večer vrátila domů, na dně vany byly zbytky nějaké rudé tekutiny (asi mi zase krade barvu na vlasy, mrzák) a popelnice byly plné, takže jsem obsah těch dvou balíčků radši nezkoumala. Ale mám takový osobní tip, že to zase budou ty dětské muffiny.

Tak dobrou chuť a ještě jednou všechno nej! =^^=


Podzimní výletění za žvížátky a knížkami

26. září 2015 v 19:24 Historie conů, slezin a jiných akcí
Aneb když už se to domlouvalo tak dlouho a tolikrát už z toho sešlo, tak to tentokrát už prostě muselo vyjít. A když se to vezme kolem a kolem, kromě jara je podzim snad to úplně nejfotogeničtější období a člověk už alespoň nepadá vedrem jako v létě. :3


Prison School - recenze

25. září 2015 v 19:41 Anime recenze
Na prestižní soukromé dívčí akademii Hachimitsu, která po léta dodržovala tradiční pravidla, nastaly velké změny - letos poprvé mají možnost do studia nastoupit i chlapci! Pětice šťastlivců, kterých se to týká, Kiyoshi Fujino, Takehito "Gakuto" Morokuzu, Shingo Wakamoto, Jouji "Joe" Nezu a Reiji "Andre" Andou, už se tetelí blahem a nemůže se dočkat, jaká krásná středoškolská léta je na akademii plné krásných dívek, kde nebudou mít žádnou konkurenci, čekají. Ovšem už první den je realita zcela jiná - i když jsou obklopeni dívkami, žádná z nich s nimi ani nepromluví, jako by prakticky ani neexistovali (aniž by věděli o existenci neoficiální školní rady a oběžníku, který dívky varuje před jakokouliv interakcí s mužskými vetřelci). Vše vyvrcholí ve chvíli, kdy naši pětici nenapadne nic lepšího než jít šmírovat dívky do sprch, všechno se nějak zvrtne, jsou odhaleni neoficální školní radou a uvrženi na celý měsíc do regulérního školního vězení nacházejícího se v kampusu, s klasickými pruhovanými mundúry, bolestivými fyzickými tresty, nucenou manuální prací a bez možnosti učit se normálně ve třídě. Celé situaci moc nepomáhá ani skutečnost, že všechny tři členky neoficiální školní rady, prezidentka Mari Kurihara, viceprezidentka Meiko Shiraki a tajemnice Hana Midorikawa, mají společné dvě věci - neskrývanou nenávist k opačnému pohlaví a velmi štědrou dávku sadismu a brutality, které si na chlapcích velmi rády vylijí. Zatímco si někteří, třeba masochista Andre, pobyt ve vězení a výprasky od silně nadprůměrně vyvinuté viceprezidentky vysloveně užívají, Kioyshi, který měl prakticky jako jediný z pětice možnost navázat nějaký kontakt s dívkou, s rozkošnou spolužačkou Chiyo, však téměř okamžitě začíná vymýšlet, jak by se z vězení, právě kvůli tomu, aby mohl zase vidět Chiyo, dostal, v čemž brzy získává spojence, Gakuta, který by pro své figurky z limitované edice historické ságy Tři království udělal prakticky cokoliv. Na všechny ovšem čeká ještě mnoho perných chvilek a událostí, protože rada si za finální cíl stanovila úplné vystrnadění mužských vetřelců ve formě vyhazovu ze školy.

Hned na začátek říkám, že nebýt Reni, nejspíš by mě existence něčeho takového obešla obloukem ... a byla by to poměrně škoda, protože i přes počáteční silné wtf se z toho nakonec stalo něco, u čeho jsem se, i když mě odteď nejspíš spousta z vás bude mít za úchyla, ale nezazlívám vám to, velmi často skutečně bavila, z mnoha různých důvodů, a dokonce mám i chuť podívat se na zoubek manze. Málokdy totiž zjistíte, že dokud vás někdo nepomočí doslova od hlavy k patě nebo si nenaděláte do kalhot před celou třídou, tak na tom vlastně ještě nejste tak úplně špatně. :D Máte tu bandu úchylů a chcípáků, ředitele se slabostí pro pozadí (který mě opravdu velmi bavil a jenom u té dramatické scény se zdůvodněním, proč jsou pozadí lepší než poprsí, jsem doslova sípala smíchy, nešlo jinak), upocenou viceprezidentku, u které se jenom divíte, že si těmi svými nárazníky ještě nevyrazila zuby, tedy, kromě toho, že jí ten knoflík na uniformě pořád ještě drží, tajemnici, která, co se vlasů a účesu týče, vypadá jako kombinace Pica a Armina (chtěla jsem napsat jako dámská verze, ale ... welp, you know) ... a pak tu máte relativně normálního Kiyoshiho, který ovšem mluví hlasem Hiroshiho Kamiyi, což má vzhledem k tomu, že to vychází zároveň s novou Durararou, v závěru za následek taky poměrně zajímavé chvíle (opravdu, nepředstavovat si, že to říká nebo zažívá Izaya, stojí téměř nadlidské úsilí :'D). Je to divné, úchylné, často absurdní (jeden příklad za všechny) a garantuji vám, že si u toho často budete připadat jako naprostý úchyl (vlastní zkušenost), ale pokud se dokážete naladit na vlnu jeho humoru, budete se u toho královsky bavit. :D A taky to má pefektní opening a ending. ;)


Gangsta. - recenze

24. září 2015 v 10:34 Anime recenze
Ergastulum má všechno, co by mělo takové správné prohnilé a zločinem prolezlé město mít - mafii, nejrůznější násilníky, zlodějíčky a jiné pochybné existence, prostitutky a samozřejmě zkorumpovanou policii, která nad tím vším milostivě přivírá oko. Ovšem i v takovém prostědí se občas najdou jisté záležitosti příliš špinavé na to, aby si s nimi tyto frakce špinily ruce. A od toho je tu Benriya, samostatná neutrální skupina, kterou tvoří dva pánové, které byste za každých okolností chtěli mít na své straně, nikoliv proti sobě, Worick Arcangelo a Nicolas Brown, kteří si za vás, za tu správnou sumičku, samozřejmě, ruce klidně zašpiní. Když ovšem od policie dostanou za úkol zbavit se nového gangu, který dělá potíže, něco se změní - rozhodnou se totiž ušetřit jednoho svědka, prostitutku jménem Alex, kterou často vídávali v temné uličce pod okny a ke které se hlava gangu Barry choval hůř než k hadru (a porušování zákonů města a násilí na ženách jsou dvě věci, které pánové skutečně zbožňují ... k smrti), a vzhledem k tomu, že nemá kam jít, ji vzít k sobě jako "kořist" a tím jí zachránit život. Alex, celým jménem Alex Benedetto, tedy nalézá nové útočiště v kanceláři a jako sekretářka začíná pomáhat s chodem byznysu ... a také se dozvídá víc o zvláštnostech města, před kterým ji každý varuje, ať z něj odejde, dokud ještě může. V Ergastulu totiž existují lidé, kterým se říká Tasogare neboli Twilights, kvůli jejich krátkému životu. Twilights jsou vlastně ukázkou toho, že genetika a dědičnost je pěkná svině - jsou totiž de facto pozůstatky války spojené s užíváním vysoce návykové a neméně toxické drogy Celebrer, která nezměrně zvyšuje kapacitu lidského organismu. Důsledky užívání Celebreru se zkrátka obtiskly do organismu i dalším generacím a ačkoliv Twilights disponují skutečně nadlidskou silou a rychlostí, cenou za ně je jednak výrazně zkrácená délka života, ale také nějaká tělesná kompenzace, která se u každého liší; navíc musí Celebrer stále užívat. Twilights jsou pak podle své síly rozděleni do různých kategorií, musí dodržovat tři zákony (které nejsou nepodobné třem zákonům robotiky Isaaca Asimova, prakticky jsou totožné - Twiligts nesmí úmyslně zabít člověka, musí dodržovat příkazy dané člověkem, pokud nejsou v rozporu s prvním zákonem, a mají právo bránit svou vlastní existenci, pokud to není v rozporu s prvním nebo druhým zákonem) a jejich poznávacím a dalo by se říct, že také varovným znamením jsou psí známky. Spousta lidí je totiž i tak dlouho po válce pořád považuje za zrůdy, bojí se jich a někteří se nebojí proti nim vystupovat a ventilovat svou nenávist otevřeně. Proto, aby se ve městě udržel status quo, se v jeho čele nachází čtyři (mafiánské, samozřejmě) rodiny, Monroe, Christiano, Corsica a Paulklee, z nichž má každá na starost určité odvětví a které se navzájem udržují v šachu. Ovšem s posledními událostmi týkajícími se brutálními, evidentně rasově motivovanými vraždami Twilights se rovnováha začíná vychylovat, objevují se lovci a pokud to takhle půjde dál, mohlo by v Ergastulu dojít na regulérní válku mezi mafiemi. Navíc jak Worick, od třinácti let pracující jako gigolo, tak Nic, poměrně vysoce řazený Twilight, jehož kompenzací je ztráta sluchu, a vlastně i Alex si s sebou nesou spoustu břemen z poměrně dost temné minulosti, které jim ještě možná způsobí dost nepříjemností.

Pamatuji si, že jsem na zmínky o něm narážela na blozích už nějakou dobu, ale nějak výrazněji na něj došlo až při konverzaci se Sayou na NatsuConu na téma K-Project; tehdy jsem říkala, že těch anime mám rozkoukaných dost, takže musí počkat. Ale samozřejmě, že ke konci srpna už mi zvědavost nějak nedala a když mám rozkoukaná tři anime, tak čtvrté mě už nezabije ... a teď můžu s klidným svědomím říct, že jsem udělala jedině dobře. Je to totiž opravdu pecka a pro mě asi jedno z nejlepších anime letně-podzimní sezóny. Ohromně mě zaujal už jenom opening (a to jak hudbou, tak celkovým provedením), to, že pánové nejsou kawaii bishíci, ale pořádní chlapi jakbysmet, a přiznejme si, to, aby někdo komunikoval prostřednictvím znakové řeči, se v anime taky jen tak nevidí, takže palec nahoru. Nehledě na to, že, jak už jsem se zmiňovala, dubstep zrovna dvakrát nemusím, ale tady je kurňa epický a dokonale se sem hodí. >:3 Je to zkrátka skutečně pěkné, povedené a nerůžové a nekytičkové universum, se zajímavou zápletkou, backstory jednotlivých postav, velmi příjemnou kresbou a skutečně úžasnou animací, především co se týče bitek mezi Twilights, ty jsou opravdu dost epické. Gangsta. tedy za sebe můžu jedině doporučit, protože se z mého pohledu skutečně jedná o velmi kvalitní anime. ;) Jen z toho závěru jsem tedy trošičku víc rozladěná.


Kouhai and senpai at the same time

22. září 2015 v 15:04 Herald z roku 2015
One done, three more to go (to nic, to nic, jen si musím začít zvykat na to, že zase budu muset mluvit anglicky a docela mě to děsí ^^")

Jak tedy můžete soudit, svůj první magisterský den jsem ve zdraví přežila, dokonce se i dostala domů o hodinu dřív, protože na Češtině a základech rétoriky jsme skončili brzo (vážně mám ráda večerní předměty, u kterých přednášející netrvají na docházce, poskytnou vám průběžně veškeré materiály a navrch po vás budou chtít jenom test a stránkovou esej s vlastním názorem na cokoliv týkající se současné podoby mluvené češtiny :'3), takže jsem stihla i ten Labyrint, a dnešní podlední letní (což jsem si upřímně pořádně uvědomila až při psaní tohoto článku), který mám díkybohu volný, se psychicky připravuji na zbytek týdne. Alespoň mám ale konečně možnost dělat parádu a být stylová se svým úžasným Britiš penálkem, který jsem dostala od waifu k Vánocům. :3


Opovažte se mít připomínky k mému rukopisu, jinak vás kousnu do prdele. >:D

A za nejlepší inovaci naší fakulty stále považuji bar ve dvoře s denními obědovými i snídaňovými meníčky za normální lidskou cenu, točeným pivem a malinovkou, kde se dá platit stravenkami, za to opravdu veliký palec nahoru, myslím, že někdy určitě využiji.

První školní den mi zpříjemnila také skutečnost, že mám zase alespoň na chvíli co číst, protože jsem si vyzvedla novou Siluetu. Zatím jsem přečetla jenom pár prvních kapitolek, ale zatím to vypadá dobře, už jen pro ten viktoriánský Londýn. Sice mě poněkud štve, že prakticky ve všech českých doktorských knížkách je Clara, na kterou už vážně začínám být docela alergická (díkybohu za Beautiful Chaos od Kelly, hezky s Donnou a Wilfem, ten byl stejně úplně nejlepší ze všech, co doma mám). Ale pokud bude příběh kvalitní, překousnu i ji. Taky je fajn, že už je tam Dvanáctka, čímž se mé doktorské knížky rozšiřují už na tři různé Doktory, a i ta obálka se mi líbí, oproti zbytku je taková hezky světlá, zimní. :3


To čtyřhodinové čekání, které jsem strávila převážně velmi optimisticky, totiž čtením Spalovače mrtvol, a které už nechci zažít, protože je to neuvěřitelně ubíjející, mi zpříjemnilo také sice jenom chvilkové, ale i tak dlouhé, aby se stačilo prohodit alespoň pár slov a pomoc s hledáním učebny se taky počítá, setkání s Marion (pro mě zkrátka budeš už asi napořád Marion, ať už ta nebo ten, na tom mi nesejde :3), protože jsem upřímně nečekala, že se nám na sebe povede narazit už takhle brzo a jsem vážně ráda, že jsem viděla alespoň nějakou známou tvář, která se ke mě ještě i přihlásila. :'3

Zítra mě tedy čeká první ze dvou anglistických předmětů, které tenhle semestr mám, tak mi držte palce, ať mě vedoucí neuklove zaživa. Když už nic, tak jsem dneska alespoň byla aktivní a nastahovala jsem si celou základní literaturu čítající šest anglických učebnic, čímž jsem ušetřila nemalý peníz. Díky ti, mocný internete! Ovšem pokud tu druhou polovinu týdne ve zdraví přežiju, čeká mě odměna v podobě tří volných dní, večeře s babčou a výletu do Děčína, takže mám alespoň motivaci. :3

P.S. Asi se skutečně budu muset podívat na úplně všechny epizody Gravity Falls v originále ... because of reasons, o hodně jsem celou tu dobu s dabingem (čímž nechci říct, že by byl špatný, tady výjimečně není) přicházela. A už teď se děsím finále. :'D


U P D A T E

Jen si člověk začne stěžovat na rozvrh, hned mu odpadne veškerá anglistika, takže mě už z toho horšího čeká jenom jedno vstávání a jeden večer v rámci jednoho dne. Hepy jak dva grepy. :3

Back to school

20. září 2015 v 16:40 Herald z roku 2015
Aneb brace yourself, kouhai strikes back!


Tak, už i mě skončily prázdniny (a že tentokrát mi budou opravdu, ale opravdu dost bolestně chybět) a zítřejším dnem mi začíná Očistec neboli zimní semestr. A proč že Očistec, když jsem tam ještě ani nebyla? Protože už v pátek, kdy jsem si tvořila rozvrh, jsem měla obrovskou chuť nejdřív zastřelit rozvrháře našeho drahého ústavu a potom sebe.


~ Až si zase budete stěžovat, jaké máte hrozné rozvrhy ... takhle reálně vypadá rozvrh někoho, kdo by třeba hypoteticky mohl chtít při studiu ještě pracovat. Nebo kdo dojíždí. You shall not pass.

Skutečně, takhle debilní rozvrh jsem snad za celou dobu mého studia neměla a asi si dokážete představit, že mé nadšení z toho, že prakticky každý den budu mít totálně zabitý tvrdnutím ve škole (protože na to, abych neustále jezdila tam a zpátky mi bude bohatě stačit courání přes celé Ústí) a domů dorazím až někdy večer, kdy budu mít na to akorát padnout za vlast, je opravdu obrovské. Díkybohu alespoň za ty volné úterky jednou za dva týdny a krátký pátek. Kdo potřebuje nějaký spánek, že? I'm seriously gonna die (Aneb když už mi škola zruinuje snahy o zdravý životní styl, alespoň se o něm ve Výchově ke zdraví a základech první pomoci budu učit. Ironie). A pokud jsem už teď byla některými považována za znalkyni shoty, se všemi těmi Vývojovými psychologiemi a Pedagogickými psychologiemi ze mě bude rovnou shotí královna. A zombie navrch. Minimálně ten první týden, kdy chci jít, alespoň jednou, na úplně všechno, protože není nic trapnějšího, když jdete na zkoušku z předmětu, u kterého ani nevíte, kdo vás vlastně učí.

Poslední skutečně volný víkend jsem strávila česáním a zpracováváním švestek v nádherně teplém počasí, večerní (trošičku frotérskou) čajovnou s Kyoko, kde jsem se přežrala, přepila a přidusila vydýchaným vzduchem nasyceným směskou asi čtyř vodnic, že to večerní Inception pro mě bylo snad ještě větší mindfuck, než když jsem ho viděla úplně poprvé, dneska pak sledováním posledních pár epizod druhé řady Gravity Falls (je to fakt celkem nezvyk, když to najednou vidíte v originále ... ale me gusta) a nového Doctor Who, kde mě Capaldi opět nezklamal, on je jako Doktor prostě bezva, ale stejně si stojím za tím, že by už byl skutečně potřeba nový scénárista, protože ty Moffatovy sonické guláše už mě začínají docela nudit a bohužel i odrazovat. :/ Ale radost mi udělala i voňavá svíčka ve tvaru dýničky z Horoskopu a Lidl se čtyřbaleními Kider vajíček s poníšky garantujícím dvě figurky, takže mi teď na poličce stojí Equestria Girls verze Fluttershy a Rainbow Dash, za které jsem skutečně ráda, protože normální poní verze už mám z blindbagů. :3 Ale nezastírám, že radost by mi v téhle verzi udělala i Pinkie.

No nic, jdu využít ještě těch posledních volných hodin a v rámci znovunajetí na stravování krabičkovým systémem (protože kdybych měla někam chodit jíst každý den, tak se za chvíli nedoplatím) si na zítřek udělat k obědo-svačino-večeři těstovinový salát.

Tak mi držte palce, ať ráno vykročím tou pravou nohou a ne rovnou prdelí. :'D A vězte - nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Platí to téměř stoprocentně. Bude to chtít hodně, hodně litrů Flegmatika.


Sběratelská slabůstka aneb jak liška k panenkám přišla

18. září 2015 v 10:11 Různé texty
Už jsem sbírala leccos, jednou to byly žáby (neptejte se, záležitost související s mým lehce stalkerským obdobím puberty, jejíž souvislost byste stejně nepochopili), všemožné karty, pivní podtácky, období poníšků, potom lišky a šnečci, kteří mi zůstali až doteď ... ale že to jednou budou panenky, to by mě vážně nenapadlo. Ne že bych jako malá neměla Barbie, měla jsem a poměrně dost, ještě si vzpomínám, kolik mi pro nich babička naháčkovala oblečení a polštářků (ovšem žádná z nich nebyla kloubová), ale především z panenek s porcelánovými hlavičkami jsem odjakživa měla vyslovenou hrůzu. :'D Ovšem jednu dobu jsem slušně ujížděla na BJD (a co si budeme povídat, ujíždím doteď, obzvlášť na těch od Kůzlete :3) a v počítači mám doteď uloženou spoustu různých fotek, ale ty na mě zase byly moc drahé a když jsem navíc zjistila, že můžou být klidně i půlmetrové, opět mi to přišlo až děsivé.


Bodlinková záchranná akce

16. září 2015 v 16:15 Historie conů, slezin a jiných akcí
Protože to, jaký člověk doopravdy je, se pozná už jenom podle toho, jak se chová ke zvířatům. A po dnešku mám alespoň skutečně dobrý pocit z toho, že jsem pár zvířecím dušičkám pomohla. A mám z toho radost.


Amnesia - recenze

15. září 2015 v 9:26 Anime recenze
Představte si, že se najednou probudíte a nemáte tušení kde jste, kdo jste, ani jak se jmenujete. Přesně tohle se stalo naší hrdince, která se prvního srpna probrala v maid kavárně Meido no Hitsuji, kde údajně pracuje, pouze s mobilem plným kontaktů, které ani v nejmenším nepoznává a bez jakýchkoliv vzpomínek na dobu před tímto ránem. Navíc za chvíli začne slyšet ve své hlavě neznámý hlas, který, jak se ukáže, patří bytosti jménem Orion, kterou může vidět a slyšet pouze ona, a která jí sdělí, že za její ztrátu paměti vlastně může ona, protože pochází z jiného světa a při přechodu do toho našeho doslova narazila do vědomí hrdinky a zůstala v něm uvězněná. Pokud si ovšem naše hrdinka nepokusí pomalu střípek po střípku skládat všechny zapomenuté vzpomínky, hrozí, že se její vědomí postupně rozloží úplně, zapomene třeba dýchat a asi všichni dobře víme, kam to povede. Orion jí tedy navrhne, aby se pokoušela vzpomenout si, ale zároveň svoji amnézii před ostatními tajila, protože v tomto stavu neví, komu může věřit, a někdo by toho mohl zneužít. Jenže čím blíž se dostávají ke ztraceným vzpomínkám, tím podivnější věci se dějí. A aby toho nebylo málo, zdá se, že jsou lapeni v jisté časové smyčce - po určité době se hrdinka znovu a znovu probouzí do prvního srpna, do světa, který je podobný tomu předchozímu, jenže v něčem se vždy liší, třeba v tom, kdo je údajný hrdinčin přítel. Všechny tyto paralelní světy mohou být stejné jako ten původní, ale také nemusí. A který z nich je ten skutečný?

Hodilo by se začít tím, proč vlastně Saku kouká na harémovku, když harémovky, snad kromě Kamigami no Asobi (protože Loki, ehm), skutečně nemusí? Reni se totiž před pár dny rozepisovala o otome visual novele, která tomuhle anime posloužila jako předloha, a když jsem si to přečetla a pobavila se, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Hrdinka byla podle předpokladů inteligentní asi jako mikrovlnka bez hodin (ano, chápu, že ztratila paměť a jedinou společnost jí dělá rohatý levitující shota, ale to ještě neznamená, že se musí chovat jak totální krůta a vůbec se nedivím, že ji pořád někdo chce ublížit nebo rovnou zabít, s chutí bych se přidala) a vlastně tady plní funkci Aoby (snad jen bez toho, aby ji každý ojel) - přesune se do paralelního světa k jinému boyfriendovi, který má samozřejmě nějaký problém a nějaké tajemství, které mu pomůže vyřešit a překonat a přesune se do dalšího, a chlapci ... bože, kromě toho, že každý z nich má monopol na jednu barvu a jeden karetní motiv, z nich vážně nikdo není normální (a když už relativně je, tak má alespoň jako Ikki za zadkem tlupu fanatických, až psychopatických fanynek, které vás jsou pomalu schopné shodit ze schodů ... nebo, snad jedině kromě Shina, ten je snad nejnormálnější), i když se třeba jako normální tváří a dokonale klamou tím svým roztomilým ksichtíčkem (kam se na Tomu hrabe pan Grey, fakt že jo). A taky mají skutečně velmi pozoruhodně řešené oblečky, ze kterých se prakticky nepřevlíkají (snad jen kromě práce) a evidentně v nich i spí (i když, já se jim vlastně ani nedivím, při pohledu na tu Kentovo "svěrací kazajku" jsem si často říkala, jak dlouho mu asi musí trvat, než se do toho vůbec nasouká). Ale i když jsou to skutečně všichni magoři, Ukyo je prostě Ukyo, i když je to schízák jak stehno ... to ty dlouhé vlasy. :3 Za zmínku stojí i kresba, všichni, slovy všichni, v tomhle anime mají ombre vlasy, jak holky, tak kluci, a také ve většině případů vícebarevné oči, které by skutečně vypadaly hezky, kdyby ty přechody mezi barvami byly jemnější (třeba jako Izumiho krásná kukadla v Love Stage!!, důkaz toho, že to prostě jde) a nebily jak pěst na oko. :'D Stručně řečeno, není to něco, po čem bych sáhla znovu, ale i tak už jsem viděla spoustu horších a na rozdíl od většiny shoujo anime to alespoň má nějakou zápletku, která není tak moc přeslazená, že by z toho člověk chytal instantní cukrovku. A to je myslím veliký bod k dobru.



Po předčasném vinobraní ...

13. září 2015 v 17:46 Herald z roku 2015
... přišlo na nás velké sraní.

Po poměrně dlouhé době (pro mě, tedy, prakticky dva měsíce) se zase jednou jelo do plzeňských luhů a hájů, protože jednak babi oslavila neuvěřitelných 89 let a jednak proto, že pomalu začíná dozrávat víno a část už se musela očesat, aby nepadla úplně za oběť armádám vos. A taky jsem zase po nějaké době vyvětrala Crowleyho, aby se jenom neválel na poličce. ^^

Jen to tedy není Impala, nom. Ale hudba by odpovídala.


Senpai who wants to be noticed

10. září 2015 v 17:12 Herald z roku 2015
Asi by se hodilo napsat, jak moc si užívám ty poslední zbývající týdny do začátku školy ... jenže to by se na mě změna teplot (totiž, ten desetistupňový skok, na který je slovo změna slabé) nesměla hned podepsat, co na tom, že jsem celé léto relativně v pohodě snášela vedra jak z Mordoru, stačilo, aby mě ofouknul větřík a hned mám takovou rýmu, že bych si na ní mohla postavit barák. Takže do sebe leju jeden horký čaj s medem za druhým, echinaceový sirup (a asi umřu na předávkování cukrem, protože je to všechno příšerně sladké :'D), zobu Panadol, aby mě alespoň přestala bolet hlava a Muconasal je mým nejlepším kamarádem, protože bez něj bych se v noci asi udusila. A mám-li být upřímná, neuvěřitelně mě to sere. Takže tak. Nice, opravdu.


Taky jsem se zase jednou prohrabávala v archivu článků (celkem oblíbená kratochvíle, podívat se, co jsem touhle dobou dělala před rokem nebo více) ... a vážně by mě zajímalo, kde jsem tehdy brala inspiraci pro články, které by byly nějak intelektuálně na výši, protože mám pocit, že sem poslední dobou píšu samé nezáživné shity. Utvrzuje mě v tom i skutečnost, že výrazně nejčtenější jsou články, které tvoří prakticky jenom hudba, zatímco u těch, u kterých jsem myslela, že třeba někoho budou zajímat, aby člověk hledal čtenáře lupou. Nevím, možná za to může jenom nálada na nic pramenící z nastydnutí nebo jsem prostě jenom drama queen, co si to všechno hrozně bere, ale prostě mě to mrzí. Už opravdu nevím, o čem byste tu chtěli číst. Nějaká inspirace nebo nápad by se docela hodily, když už nic.

Když už tedy nemám do čeho píchnout, protože je po většinu všedních dní všude mrtvo, kvůli balonu místo hlavy se mi nechce nebo jednoduše nemůžu, protože si skutečně nechci vyrvat stehy, které jsou tentokrát tak hodné, že nejen že o sobě prakticky vůbec nedávají vědět, ale dokonce na nich můžu i spát, koukám na filmy. Za tenhle týden to byla epická vesmírná odysea Interstellar, Gravity, u které jsem se několikrát přistihla, že jsem zapomněla dýchat, Black Swan, která tedy byla solidní psycho, krátkometrážní parodická osmdesátková jízda Kung Fury, Descendants, což je sice pubertální kravina od Disneyho, ale prostě, potomstvo pohádkových záporáků je cool, a shoťátka, co se v náccích zhlédla, neboli stage play Litchi Hikari Club - Jaibo byl podle předpokladů (a ukázek ... welp, a gifů, protože Zera/Jaibo foreva and eva) neuvěřitelně ósam, ale Raizou, Raizou byl prostě neuvěřitelný ňuňín, buzík jeden. ^^


Nic, včera jsem se pokusila vypálit červa tunou topinek s česnekovou pomazánkou, dneska zkusím Coleslaw.
Tak ciao.

Gangsta. - Dubstep OST

9. září 2015 v 9:53 Gramofon Underlandu
Bůh ví, že fakt zrovna dvakrát nemusím elektronickou muziku, ale ... kurde, tenhle dubstep, co je v Gangsta., je prostě neuvěřitelně boží a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

Koneckonců, ono je to neuvěřitelně boží úplně celé. >:3


Další krásy podzimu aneb litoměřické burčákobraní

7. září 2015 v 15:26 Historie conů, slezin a jiných akcí
Burčáková sezóna totiž není tak dlouhá, aby se prostě mohla nevyužít. A tentokrát jsem konečně měla tu možnost jet i já. ;)


Jsme vysoce kulturní město aneb Lázně hudebníků

5. září 2015 v 17:24 Historie conů, slezin a jiných akcí
Víte, že v parku se procházel Beethoven,
na zámku hrál Chopin,
Wagner skládal z Letné?

Mé drahé lázeňské město bylo zkrátka vždycky tak trochu kulturním centrem, především v 19. století, a přezdívku malá Paříž si zasloužilo zcela oprávněně. :3 Jak jistě víte, k hudbě, a to v nemalé míře právě klasické, mám odmalička velmi vřelý vztah, proto jsme se, když se mi konečně rodičovstvo vrátilo z dovolené, zase jednou vydali kulturnit mezi lidi. :)


Nejdůležitější body tohoto týdne

4. září 2015 v 17:09 Herald z roku 2015
Jelikož se mi můj týden příliš hlučné samoty nachýlil ke konci, je potřeba ho zrekapitulovat, protože během něj přeci jenom nastalo pár momentů, které si zaslouží být zapsány. A taky se mi nechtělo spamovat o každé zvlášť.


• Nedělní večerní návštěva v podobě nasrané sršně velikosti nukleární hovado bručící a poletující v kuchyni, do které se dostala přes otevřenou ventilačku na okně (nechápu, jak to dokázala). Nutno podotknout, že bez újmy nakonec přežila jak sršeň, tak i já, i když mi adrenalin doslova stříkal ušima. :'D

• Je září a dětičkám konečně začala škola, takže už pozdě večer a vlastně ani přes den, hlavně tedy dopoledne, nikdo neřve na ulici a celkově je krásný klid. Nádhera. ^^


• Perfektní úterní večeře v podobě lososového maki sushi, protože jsem na něj od toho posledního v Kamenici měla už opravdu chuť. *-* Můžete vidět i jeden z mých čtyř čajových kalíšků, které jsem dostala k svátku.


• Přijetí vysněné a troufám si říct až vymodlené Gooliope do rodiny. :'3 Tím se pro mě na nějakou dobu zase uzavřel můj skromný wishlist, který se dollek týká ... tedy, až do doby, než k nám konečně dorazí druhá a třetí vlna vinylek, protože tu Spectru a Rochelle prostě chci. >:3


• Historicky poprvé po nevím jak dlouhé době (ale budou to roky) mi balíkáři ČP konečně něco skutečně doručili (and I was sooo like that), a já si tak můžu hrdě vystavit na poličku tyhle rozkošné a neuvěřitelně ňuňavé malé swimming gays. :3 Mangashop mi totiž svými posledními prázdninovými novinkami udělal čáru přes rozpočet, protože vybrat si jednoho jediného je tady prostě nemožné, for the team!


• Shlédnutí několika filmů - live action Shingeki no Kyojin, u které jsem si často říkala jenom wtf, live action Parasyte, u které jsem si naopak ňachňala a těším se na další část, protože 3D Migi, Jupiter Ascending, které nakonec nebylo až takový shit, jaký jsem očekávala, a vlastně mě to chvílemi i celkem bavilo (a ta hudba byla prostě epická), a Wilde, o kterém si můžete přečíst tady.

• Konečně rozečtení a přečtení Hedvábníka. Za tři dny jsem ho zhltla a ačkoliv ta knížka úplně není moje, ale tatíkova (otázkou ovšem je, kdy se k ní vůbec dostane), bavila mě tak moc, že když jsem se začetla, přestala jsem vnímat všechno kolem ... a líbila se mi ještě víc, než Volání kukačky (aneb už je to tak, dopracovala jsem to k tomu, že mě zkrátka berou symbolické a velmi kreativní vraždy, thanks a lot, Hannibal).

• Začátek vysílání Labyrintu, který mě už po prvním díle velmi zaujal (a nejen proto, že jsem zkrátka měla pořád před očima Hannibala, hlavně tedy Trou Normand, to asi kvůli té zimě). Strach je jedním z mých nejoblíbenějších českých režisérů (a nejen proto, že tak často točí adaptace mého oblíbeného Arnošta Vašíčka, ale pro všechny jeho mysteriózní detektivky a pohádky, Anděl Páně je prostě moje srdcovka) a ani tady mě prostě nezklamal ... a skutečně se těším na další díly. >:3


Takže to nakonec vlastně bylo docela fajn, odpočinula jsem si a co na tom, že jsem během pár dní utratila fakt nechutné prachy (proto mě nemáte nechávat doma samotnou, potřebuji někoho, kdo by mi dělal externí svědomí :'D). Navíc se konečně trochu ochladilo, začala jsem pálit voňavou svíčku a celkově se do mě dala taková ta ještě pořád příjemná podzimní nálada. :3

Z vlka beránkem aneb make tea, not drama

4. září 2015 v 12:51 Vychytávky
Jelikož jsem tento týden, z mnoha různých důvodů, ke kterým už se nechci vracet, opět připomínala spíš bublající papiňák těsně před výbuchem než klidnou, vyrovnanou a se vším smířenou bytost, řekla jsem si, že takhle už to prostě dál nejde, především s ohledem na svůj vlastní duševní stav, a vzpomněla si na jeden čaj, na který jsem už někdy začátkem léta koukala a říkala si, že ho příště vyzkouším, namísto toho předraženého, který jsem si předtím kupovala v DM. A tak jsem si pro něj do toho našeho krásného voňavého krámečku s názvem Horoskop skočila.


Jedná se o čaj s velmi poetickým jménem Flegmatik od Valdemara Grešíka (nevěřím, že by někdo neznal, máme od něj taky spoustu perfektních kořenicích směsí), vhodný při neurózách a předrážděnosti (takže přesně to, co jsem potřebovala), který obsahuje směs z devíti bylinek - tuto směs tvoří dobromysl, meduňka, mateřídouška, chmel, vrbová kůra, majoránka, levandule, vrbovka a vřes. No a tenhle čajík, který nejen že nádherně voní a opravdu dobře chutná (jsem si téměř stoprocentně jistá, že to má na svědomí hlavně ta levandule a mateřídouška), ale především mi skutečně pomáhá uklidnit se ve chvílích, kdy se měním v extrémní verzi Akihika Usamiho a tu černočernou vražednou auru, která se kolem mě nakupí a která ze mě vyzařuje, byste mohli nejen krájet, ale snad i vidět pouhým okem. A jsem za to skutečně ráda.

Jedno balení, které mě osobně vyšlo na třicet pět korun, obsahuje dvacet jednotlivých sáčků, které vám tedy, pokud vám bude stačit jeden hrneček denně (je možné ho pít až třikrát za den), vydrží na krásných dvacet dní, což myslím není až tak málo. Sama k té krabičce chodím už jenom čichat a už teď jsem si jistá, že až mi dojde, půjdu si hned pro další, protože člověk nikdy neví, kdy bitch mode znovu udeří a je lepší být připraven. :)


Usavich - recenze

3. září 2015 v 11:21 Anime recenze
Ruské vězení není žádný med. O tom by mohli vyprávět i dva králičí vězni, tak trochu připitomnělý a věčně kozáčka tancující Putin a poněkud vyšinutý a velmi silný Kirenenko neustále čtoucí katalog svých oblíbených kecek, kteří spolu sdílí maličkou celu, které dominují dvě postele a záchod uprostřed, odpykávají si svůj trest a prožívají den za dnem pouze ve společnosti podivného masochistického kuřecího transvestity a žabáka, který se kuřátko neustále snaží sežrat, to vše pod neustálým dozorem poněkud škodolibých dveří, které se oba králíky buď snaží rovnou zlikvidovat, nebo jim alespoň dodávají prostředky k tomu, aby se zlikvidovali sami. Co když se jim ale podaří dostat se z vězení ven? Jaká dobrodružství na ně čekají tam, v nehostinném drsném sovětském Rusku, když mají navíc ještě v patách policii?

S naprosto klidným svědomím můžu říct, že tohle je jedna z nejdivnějších, ne-li vůbec ta úplně nejdivnější a nejvíc creepy věc, jaké jsem kdy viděla (vím, že jsem to říkala už třeba u Litchi Hikari Clubu, ale tohle je zcela jiná liga, tady to myslím opravdu vážně, protože mi to až moc připomíná Don't Hug Me I'm Scared). A pořád nějak nevím, co si o tom vlastně mám myslet, takže to asi budete muset zkusit a udělat si na to názor sami. ^^" Výhodou budiž snad jen to, že se jedná o minutu a půl dlouhé skeče.


Je to krásná obryně

1. září 2015 v 14:01 Královniny panenky
Když jsem se dneska z důsledku nedostatku sociálního kontaktu (ano, i tohle u mě občas nastává) vydala smát se školákům mezi lidi, protože jsem potřebovala pár věcí (jmenovitě ječmen a čaj s poetickým názvem Flegmatik) a rozhodla jsem se po těch měsících na čumendu obrazit i hračkářství, netušila jsem, na co narazím. A zrovna v Bambuli, kam tak často nechodím. Okamžitě mě do očí praštila nejdřív kolekce Boo York, Boo York a hned potom i Freak du Chic ... a úplně nahoře, tam, kam jsem skoro až nedosáhla, stála má vymodlená Gooliope. A tak jsem chňapla a nepustila, co na tom, že jsem domů šla ověšená taštičkami jak vánoční stromeček.

Je nádherná, opravdu je neuvěřitelně nádherná ... a skutečně obří! Když ji pak člověk vidí naživo, je to něco úplně jiného než na fotkách, opravdu už je velká jak některé BJD, ono těch 40 cm je prostě 40 cm. *-* A i když se mnou asi vážně bude spát v posteli, protože netuším, kam ji dám, nelituji ani jediné koruny z té poněkud nekřesťanské sumy (ale i když ... nečekala jsem, že bude za tři stovky, to fakt ne), kterou jsem za ni dala. :3