Červen 2015

Hibike! Euphonium - recenze

30. června 2015 v 20:17 Anime recenze
Kumiko Oumae už na nižší střední hrála na eufonium a byla členkou dechového orchestru. Nyní nastupuje do prvního ročníku na střední školu Kitauji. I její nová škola má svůj dechový orchestr, ovšem jak Kumiko hned na začátku vidí a hlavně slyší, stojí stručně řečeno za dvě věci - jen jednou se mu povedlo dostat se do národního kola soutěže, ale s nevelkým úspěchem. Od té doby se změnil jak klubový vedoucí, tak přístup samotných členů a s orchestrem to jde od desíti k pěti. Kumiko se seznamuje se dvěma novými spolužačkami, Sapphire (Midori) Kawashimou, která hraje na kontrabas, a Hazuki Katou, která doteď na nic nehrála, ale i tak je nadšená se to naučit a do klubu chce; Kumiko, která navíc zjistila, že na stejné škole a také v orchestru je také Reina Kousaka, bývala spolužačka a skvělá trumpetistka, se kterou měla Kumiko na soutěži ještě na nižší střední jistou příhodu, za kterou se jí ještě nedokázala omluvit. Nakonec se ale, spolu se spoustou dalších členů, všechny tři do orchestru dostávají, Kumiko, i když z toho ze začátku není vůbec nadšená, opět s eufoniem, Sapphire s kontrabasem a Hazuki s tubou, na kterou se začíná učit hrát. Vedoucím orchestru se stává nový mladý učitel hudby Noboru Taki, který se po tom, co si sami členové orchestru odhlasují, že jejich cílem bude kvalifikovat se do národního kola soutěže, podřídí tedy všechno tomuto cíli a všemi možnými způsoby se snaží k němu vést, což se některým členům přestává zamlouvat. Když jsou pak navíc vyhlášeny konkurzy, aby byly pro národní kolo vybráni skutečně ti nejlepší, začínají se objevovat nesouhlasy, problémy a všechna tvrdá práce, kterou si do té doby orchestr stačil projít, začíná být k ničemu a vypadá to, že se všechno zase začíná vracet do starých kolejí. Dokáže síla hudby orchestr opět sjednotit, aby tentokrát v národním kole skutečně uspěl?

Nejspíš víte, že ke K-On! trpím doslova nepřekonatelným odporem (vlastně jsem viděla snad jenom poslední díl druhé řady, protože to Rien chtěla dokoukat, a i tak jsem měla pocit, že mi u toho odumírá mozek) a od Kyoto Animation jsem schopná překousnout ještě tak FMP? Fumoffu! (ačkoliv jsem to tedy upřímně doteď netušila), Free!, Suzumiya Haruhi no Yuutsu a Kyoukai no Kanata (už třeba Lucky Star mi dělalo veliký problém), protože ještě nejsou tak nechutně moe. Ovšem Hibike si mě skutečně získalo. Jednak proto, že je to skutečně totální vizuální porno, u kterého člověku co chvíli padá čelist na stůl, a jednak nepopiratelně také proto, že je z oboru, ve kterém jsem se poměrně dlouhou dobu pohybovala a troufám si říct, že mu celkem rozumím. Navíc ve mě doslova vyvolává neuvěřitelnou spoustu vzpomínek na základní školu, protože ukazuje prakticky všechno, čím jsem si taky prošla, i když ne jako člen dechového orchestru (ačkoliv nepopírám, že jsem nějakou dobu byla také členem flétnového souboru), ale jako dlouholetý člen školního pěveckého sboru - nejen ta zábava a radost, ale také všechny vztahy uprostřed takového seskupení, všechny ty nenápadné konkurenční boje, všechna ta dřina a tlak při připravování se na soutěže, skupinové či sólové konkurzy a často opravdu velmi nenávistné reakce starších členů, když přišel někdo mladší, kdo byl navíc lepší než oni a tím pádem byl dosazen na jejich místo (s čímž mám poměrně dost osobních zkušeností, na které nevzpomínám zrovna ráda). Vlastně jsem na něj začala koukat čistě ze zvědavosti a upřímně jsem nečekala mnoho, proto mě překvapilo už jenom to, že se tady nástroje nedrží jak prase kost, ale skutečně tak, jak se na ně hrát má, a navíc jsou tak neuvěřitelně nádherně a realisticky nakreslené, že člověku nezbývá než co chvíli utírat slinu. :'3 Hibike se tedy stalo něčím, na co jsem se každý týden skutečně těšila, a také něčím, co pro mě má skutečně obrovskou osobní citovou hodnotu. A co ještě navíc k tomu všemu, Taki-sensei je doslova kawaiinější anime verzí mého oblíbeného profesora, který tady jenom trošičku změnil obor, což se upřímně taky postaralo o pár silně umf chvilek. *///*

První pokus o americké lívance

30. června 2015 v 13:20 Vychytávky
Když se mi někdy minulý týden podařilo sehnat v Lidlu javorový sirup, řekla jsem si, že bych je po těch dvou letech, co se na ně chystám, už konečně mohla zkusit. >:3


Těsto jsem dělala podle receptu vyžadujícího 150 g hladké mouky, 2 lžíce cukru krupice, 2 lžičky kypřícího prášku (nakonec jsem tam dala celý pytlíček, který vyšel jenom o trošičku víc), špetku soli, vejce, 200 ml mléka a 3 lžíce oleje.

Nejdřív jsem v jedné nádobě smíchala suché suroviny, tedy mouku, cukr, sůl a kypřící prášek. V druhé nádobě jsem rozmíchala mléko, vejce a olej. Tekutou směs jsem potom přidala do suché a ručním mixérem vypracovala hladké těsto, které jsem ještě nechala 20 minut nasáknout, jak se to ostatně dělá i u obyčejných palačinek, když chcete, aby byly tenké a netrhaly se vám. Pak už jsem jenom na rozpáleném oleji smažila lívance dozlatova, což byla opravdu doslova chvilka, i při nízké teplotě lívance ztmavnou fakt rychle. No a na závěr jsem hotové lívance samozřejmě navrstvila na talíř, dala na ně kousíček másla a polila javorovým sirupem.


Můžu směle říct, že už po prvním soustu jsem si připadala jako v sedmém nebi, možná jsem dokonce zaslechla i nebeské chóry, protože něco tak měkkého, nadýchaného, jednoduše manu nebeskou, jsem opravdu dlouho nejedla. *-* Takže jsem si rozšířila můj skormný kuchařský um zase o jedno další jídlo, u kterého jsem si jistá, že se v našem jídelníčku uchytí, i s variantami bez toho javorového sirupu. >:3

Náš hrobeček

29. června 2015 v 12:07 Vše kolem Tweedledee
Aneb převážně naší rodinou opečovávaná skalka v místech, kde byl dlouhá léta jenom bordel, a i díky které to u našeho domu zase trochu vypadá, že tam žijí lidé a ne prasata.


I got that summertime, summertime sadness

28. června 2015 v 17:53 Herald z roku 2015
Začíná léto, jsem úspěšně přijatá na magistra, dostanu výplatu za druhý kvartál a dovolená klepe na dveře, takže bych měla být hepy jak dva grepy ... jenže nejsem. Vlastně ani nevím proč, protože k tomu nemám žádný logický důvod, ale drží se mě to doslova jak ono pověstné hovno košile. Až si říkám, že bych asi opravdu potřebovala někoho, kdo by se mi v té hlavě trochu pohrabal. Třeba by to na tyhle mé občas až paranoidní stavy a nálady pomohlo a vyhrabala bych se z těhlech naprosto zbytečných sraček.


Ale dost už o tom, že se v poslední době zase jednou chovám jak totální kráva, toho jste si mohli všimnout. Tatínek bude mít v pondělí narozeniny, na které poprvé po letech budeme ještě doma, takže jsme v pátek všichni svorně tvořili slaný chlebový dortíQ (přemýšlela jsem, jestli se na Hannibala podívat předtím nebo až potom, ale nakonec jsem došla k závěru, že trocha inspirace předem nikdy neuškodí 8D), a tady je výsledek. Liduprostá (ahaha, see that pun?) veganská noční můra nabitá sýrem, pomazánkovými másly a uzeninami. >:3 V sobotu byl pak v rámci oslavování (a chlastání) zaříznut a musím říct, že byl krásný nejen navrchu, ale i uvnitř, už v nich vážně začínáme mít praxi. :3


Dneska jsem se pak, protože bylo zase jednou konečně doopravdy hezky, nažrala jahod, třešní, malin a hrášku vrátila do dětství, protože jsme na zahradě po šíleně dlouhé době opékali první letošní buřty (tedy, byl to nakrájený točeňák, ale proč to kazit). Hezky jsem se nechala pořádně vykouřit, až jsem smrděla jako udírna na hony daleko, a vzpomínala na to, jak jsme kdysi každé léto, ještě s dědou, opékali každou chvíli, jak mu jednou do ohně spadly brýle a jak jsme z nich nakonec vyhrabali jenom ohořelé kovové obroučky ... takže mám ve výsledku pocit, že mě rozbrečí snad i reklama na Alzu s tím zeleným zmrdem a vlastně jsem si ale vůbec nepomohla. No nic. Alespoň jsem si fakt parádně pochutnala.



Nemáte někdo nějaký tip, jak tyhle stavy a výkyvy nálad alespoň nějak trochu zmírnit? Už z toho začínám být dost zoufalá a budu fakt ráda za každou radu.

Další shelfie update

26. června 2015 v 11:14 Královniny panenky
Protože ten předchozí už zase není tak úplně aktuální ... damn (mám zkrátka vážnou sběratelskou libůstku :'D)
Ale stejně se mi líbí, jak je to vrchní patro oproti spodnímu takové krásně barevné. :3


Podívejte, děti, blbost kvete!

24. června 2015 v 9:50 Královniny panenky
Aneb když už mám ve sbírce malou oranžovou Catwoman, tak přeci musím mít i malou rozkvetlou Poison Ivy, že?

Jednoduše jsem musela využít toho, že je jinak solidně drahá kolekce Gloom and Bloom za velmi příjemnou, téměř poloviční cenu, když v ní Venus navíc nemá tolik vidět tu vyholenou část, která se mi na ní vždycky tak nelíbila, a zkrátka je celkově krásná a krásně barevná ... a úplně jinak zelená než Frankie. :3


Konečně zase klidnější

23. června 2015 v 17:12 Herald z roku 2015
Dokud totiž nemám něco skutečně potvrzeného černé na bílém, mám tendenci pokračovat ve vymýšlení milionu katastrofických scénářů, které by ještě mezitím mohly nastat ... stručně řečeno, absolutně zbytečně si sama sobě přidělávám problémy. ^^"


Od minulé středy jsem jako zběsilá každý den několikrát kontrolovala Stag, jestli se mi tam už konečně neobjevil výsledek, o kterém jsem byla ústně ubezpečena, ale přeci jenom, co je psáno, to je dáno, že. A dneska, i když se mi den prakticky hned na začátku zkazil tím zjištěním ohledně Hannibala, mi ho, kromě dalšího člena rodiny, který mi uvíznul v drápech už včera, jmenovitě Venus, kterou vám hodlám představit v některém z dalších článků, přeci jenom něco vylepšilo - před chvílí na mě vykoukla dvě konečně plná políčka, která mi snad nemohla udělat větší radost:


Teď už mě tedy nemusí ani tolik deptat čekání na pošťačku, protože teď už jsem si jistá, že ze mě zase bude student a ještě si můžu vybrat, eeey! (๑˃̵ᴗ˂̵) و

Btw, měla jsem dneska nějakou kraftící náladu, a tak jsem zvelebnila a poněkud zosobnila, aby to nebyl jenom takový suchý seznam, sekci Královniny panenky a také jsem do ní přidala můj skromný malý wishlist. Teď jsem s ní mnohem spokojenější, takže jestli budete chtít, můžete na ni hodit očko. ;3

P.S. Alan Rickman je zatím jediné mně známé zosobnění Metatrona, které mě nejen nesere, ale které jsem si dokonce vysloveně zamilovala. :D Nehledě na to, že mi Dogma často velmi připomínalo Lháře. Takže, díky, Lowri. ^^

Poslední večeře

23. června 2015 v 8:59 Herald z roku 2015
Tak nám ten dnešní den krásně začal ...

NBC zrušilo Hannibala.

Takže, pokud se neuchytí někde jinde a dopadne to s ním jako s Constantinem, dojede se třetí řada a šlus, ende, konečná. Hlavně, že prakticky každou jinou sračku obnovujete a protahujete až do aleluja, co na tom, že už to dávno není o kvalitě, ale jenom o penězích a o kvantitě (a ano, do téhle kategorie už pomalu začínám řadit i Supernatural). Proč do háje rušíte všechny kvalitní seriály?! K čertu s vámi, fakt že jo.

Now, if you excuse me, I'm gonna cry in the corner. ;__________;


Začíná léto

21. června 2015 v 16:12 Herald z roku 2015
Drž hubu.
Jen škoda, že to tak vůbec, ale vůbec nevypadá.


Pak se můžu divit, že mám prakticky celý poslední týden náladu na dvě věci, v noci dost blbě spím, nějak se nedokážu pořádně na nic soustředit, permanentně mě bolí hlava ... a že mě nebetyčně sere, jak na mě ostatní hází bobek. Asi se transformuji v holuba a budu pro změnu jednou srát já na vás. :/

Alespoň mi udělal radost Lidl, podařilo se mi v něm nahamonit další AC/DC mikinu, tentokrát konečně pánskou, zapínací, s kapucou, ve které je neuvěřitelně příjemně, AC/DC triko a nakonec ještě God save the Queen triko Sex Pistols, eeey! Nepředraženého, ale přesto kvalitního merchandise od oblíbených skupin zkrátka není nikdy dost. A taky jsem si připadala těžce jako pan Grey, tenhle týden se totiž pilo Pinot Grigio a skutečně bylo crispy and delicious, Stázička nekecala!

Doufám, že se udělá alespoň trošičku líp, protože bych tenhle týden chtěla jít alespoň dvakrát běhat, když už není práce (což o to, během května jsem si bohatě vydělala i na ten červen, ale z toho, že nemám do čeho píchnout, něco, na čem bych se mohla nějakým způsobem realizovat, mě poněkud znervózňuje).

Neuvěřitelnou radost mi ovšem dělá Hannibal. A to nejen tím, že v poslední epizodě byl prakticky Hannigram pasován na canon (z čehož upřímně nemůžu doteď) a že to Bedelia shipuje asi stejně jako Irene Adler Johnlock. 83 Týdenní dávka mého lidského food porna mi za ten rok zkrátka strašně moc chyběla a až teď si to dokážu plně uvědomit ... je to zkrátka perla, kontroverzní, zvrhlá a vizuálně opojná perla, kterou zkrátka žeru. :'3

Hannibal: "I have to eat him."
Saku: " ... In the sexy or non-sexy way?"

(aneb je nutné klást důležité otázky)


Hannigram is love. Hannigram is life.

Taky jsem si, kromě konečného dostaveníčka s Junjou Romanticou, která si mě získala tak, že jsem obě řady i s OVAčky zhltla asi za tři dny a neuvěřitelně se těším na řadu třetí, která už je prakticky za humny, zase nastahovala pár filmů, z nichž už jsem stačila vidět jeden, na který jsem byla zvědavá asi nejvíc - Chappie. Ona se totiž kombinace Hugha Jackmana, Sigourney Weaver, Die Antwoord a robotů v akční sci-fi komedii nevidí každý den a když jsem se u Hellboye dočetla, že něco takového existuje, bylo jasno. A víte co? On je to úlet, šílený úlet, který ale slušně funguje, místy pobaví, sem tam přihodí nějakou tu vážnější myšlenku hodnou zamyšlení a i slzičku jsem u něj v pár chvílích málem uronila. Takže, vám jednou za čas nevadí nějaký ten experiment, zkuste. ;)

Adios, amigos.

Co je tohle za boží mňamku?

20. června 2015 v 13:52 Vše kolem Tweedledee
Vě čtvrtek se mi v mé oblíbené cukrárně nečekaně podařilo narazit na makronky a neodolala jsem, i když jsem za toho mrňavého borůvkového hajzla dala tři pětky. ^^" A tak jsem konečně poprvé v životě ochutnala tuhle manu nebeskou, která byla ale skutečně vynikající, slaďoučká, prostě om nom nom, a příště, až budu mít chuť a jestli je budou mít, ochutnám i nějaké další. :3


Filosofie hrou

19. června 2015 v 10:03 Ostatní věci
Aneb ať žijí takové ty Cimrmanovské džouky, které pochopí a zasměje se jim jenom oboru znalý člověk ... a že tohle jednoduše nemá chybu. :DDD


Master in progress

17. června 2015 v 12:25 Herald z roku 2015
Aneb jak si zase jednou Saku naprosto zbytečně málem uhnala žaludeční vředy. ^^"

Nejdřív jsem se nervovala, když jsem někdy začátkem února podávala přihlášky a pořád mi nic nepřicházelo. Nakonec na začátku června konečně dorazily pozvánky k přijímačkám, a tehdy jsem se nervovala podruhé, protože mi na můj dotaz, jestli stále platí všechny ty avízované podmínky pro jejich prominutí, které jsem měla splněné, má studijní referentka odpověděla, že vedoucí katedry si chce s každým popovídat, aby si vybrala ty nejlepší (a upřímně, ani smajlík na konci to nezachránil). S výškou mého sebevědomí si asi dokážete představit, jak moc rozpačitý pocit ve mě od té doby začal vzrůstat. Nakonec mi o pár dní později ještě přišel mail o prominutí pohovoru z fildovské části, takže mi bylo jasné, že si tedy jenom půjdu pokecat s vedoucí katedry ... které se, kromě snad všech studentů, bojí i učitelé na jiných školách a ze které mám, po pár ne zrovna pěkných zkušenostech, kdy jsem si před ní připadala jak mravenec těsně před zašlápnutím, respekt hraničící až s čirou hrůzou ... aneb kdyby děkanka v Carmille byla vidět, stoprocentně by vypadala jako ona. :'D

Posledních pár dní jsem si tedy (neboť mi už jednou jako příprava na kecací zkoušku, na kterou se nešlo pořádně připravit, pomohlo celodenní sledování a dohadování se se Supernatural) povídala se seriály v angličtině, přemýšlela v angličtině a v angličtině mluvila i sama se sebou, to všechno tak intenzivně, že jsem z toho ani nemohla pořádně usnout. Poslední dva dny jsem pak byla vysloveně na prášky, protože snad jediný člověk, který mě nestresoval ještě víc, než už jsem byla, byla mamka. Dneska ráno jsem pak nahodila šťastné šaty, které mi štěstí přinesly už dvakrát, a se staženým žaludkem jsem byla hozena do Ústí. Nakonec jsem tedy skutečně patřila do té frakce, která díky dobrému průměru ze státnic k přijímačkám nemusela, a i z avízovaného pohovoru s vedoucí katedry se nakonec vyklubalo podepsání formuláře, konstatování toho, že mám štěstí, protože příští rok se ty podmínky budou zpřísňovat, a tedy doufání, že jí nebudu dělat ostudu, že budu pilný student, který si rozvine jazyk a pedagogické schopnosti, gratulace a to, že teď už mám jenom počkat, až mi poštou přijde oficiální vyjádření. Takže, ačkoliv jsem v tomhle už vážně hrozně moc pověrčivá a strašně nerada bych něco zakřikla, je ze mě vlastně aspirující Master. :'3


Takže mi zase jednou spadnul obrovský kámen ze srdce, zase do mě alespoň na nějakou dobu přestanou ostatní velmi taktně rýt a do léta se můžu směle vrhnout o jednu starost lehčí. ^^ Navíc jsme se cestou domů stavovali v Globusu pro něco k obědu, kde jsem si jen tak ze zvyku prohrabala vinylky, protože ceny regulérních Monsterek silně připomínaly drahotu, a v závěru mi byla tatínkem věnována Cleo, protože se mu prý líbila nejvíc. Takže si odteď Crowley bude moct na polici pokecat s pidi egyptskou královnou, myslím, že by při svých povahách mohli najít spoustu společných témat. ^^


Na závěr se, ještě než si půjdu hodit nohy nahoru, protože s opadajícím adrenalinem začíná opadat také akčnost a naopak přicházet i únava, s vámi rozloučím ještě jednou svou ultra hipsterskou fotkou z minulé soboty, která mi aktuálně slouží jako profilka snad úplně všude, protože se mi prostě neuvěřitelně krutopřísně líbí ... aneb i vysokoškoláci můžou být tak trochu šáhlí. 8D


Navíc je to celkem nostalgie, protože to jsou už druhé přijímačky, o kterých tady na blogu píšu. :3

Junjou Romantica - recenze

15. června 2015 v 20:17 Anime recenze
Existuje vůbec hranice, jak moc může člověk milovat?

Misaki Takahashi je student s ne zrovna výstavním prospěchem, který však zoufale touží dostat se na univerzitu Mitsuhashi, především kvůli svému staršímu bratru Takahirovi, který se po smrti jejich rodičů studia právě na této univerzitě vzdal, aby se mohl o Misakiho starat. Proto si Misaki nechá domluvit soukromé doučování u Takahirova nejlepšího přítele a zároveň slavného, geniálního a dosti zámožného spisovatele Akihika Usamiho neboli Usagiho ... a hned při prvních schůzkách zjišťuje, že nejen, že je pan spisovatel tak trochu nesnesitelný arogantní zazobanec a jeho ložnice díky všem těm plyšovým medvědům a jiné havěti vypadá jak dětský pokoj, ale také je evidentně na chlapy a už spoustu let tajně a jednostranně zamilovaný do Takahira, o čemž se Misaki ostatně usvědčí hned poté, kdy jednou po příchodu domů načape Usagiho na Takahirovi doslova přisátého jako klíště. A co je snad úplně nejhorší, dokonce o nich, samozřejmě pod pseudonymem, jako svou oblíbenou kratochvíli píše a vydává BL romány! I přes to všechno se ale díky Usagimu Misakiho mizerný prospěch začíná vylepšovat a on si uvědomuje, že ten chlap vlastně není zas až tak hrozný. Pak ale přijde rána, když Takahiro v den svých narozenin oběma přítomným oznámí, že si bude brát svou přítelkyni, kterou si přivedl s sebou. Kupodivu tohle oznámení na první pohled více zasáhne právě Misakiho, který Usagiho "taktně" odtáhne pryč, protože mu to zkrátka přijde neuvěřitelně kruté ... a v tu chvíli, když vidí, že pro něj někdo jiný brečí, si Usagi uvědomí, že právě on je ten pravý. Navíc čerstvě ženatý Takahiro musí pracovně odjet na dobu neurčitou do Osaky a vůči Misakimu je tak ochranitelský, že by ho přece nemohl nechat bydlet samotného, a tak nechá milovaného mladšího brášku v péči svého nejlepšího přítele. A i Misaki, i když si to samozřejmě nechce moc připustit, po čase společného soužití zjišťuje, že ten často nesnesitelný chlápek je vlastně jenom takové velké dítě, ona arogance je často jenom maska ... a že ho zkrátka miluje. Ve stejnou dobu se na lavičce v parku utápí ve vzpomínkách na nešťastnou neopětovanou lásku k Usagimu jeho přítel z dětství Hiroki Kamijou, nyní asistent profesora literatury, když mu snad náhoda nebo osud do cesty přihraje o čtyři roky mladšího Nowakiho Kusamu, jehož dotek mu okamžitě připomene právě Usagiho. Nowaki se Hirokiho až podezřele moc snaží přesvědčit, aby ho doučoval, i když, jak se později ukáže, s učením žádný problém nemá, a uhání ho tak dlouho, až toho Hiroki má dost a souhlasí. No a jednoho hezkého dne, když se za Hirokim z ničeho nic zastaví Usagi, aby se ujistil, že ještě žije, ho Nowaki doslova odtáhne pryč a vychrlí na něj, že se do něj v první chvíli, kdy ho uviděl ubrečeného na té lavičce, zamiloval a nehodlá se ho vzdát. A Hiroki, i když ho to ze začátku neuvěřitelně otravuje a pořád je přesvědčen o tom, že se přes své zlomené srdce nedokáže přenést, si uvědomuje totéž. A na závěr je tu You Miyagi, profesor literatury na Mitsuhashi, právě ten, kterému Hiroki dělá asistenta, který jednoho dne zachránil nějakého studentíka před zloději, aby o chvíli později zjistil, že je to mladší bratr jeho snoubenky a tím pádem jeho budoucí švagr. A teď, když je You nějaký ten měsíc rozvedený, za ním Shinobu Takatsuki, jak se jeho ex-švagr, který se právě vrátil ze studia v Austrálii, jmenuje, přijde s tím, že ho od té chvíle, kdy ho zachránil, miluje, že to musel být osud, co je takhle svedlo dohromady, že chce jít na stejnou školu a obor jenom kvůli němu a že má teď převzít zodpovědnost. Shinobu se ze všech sil snaží, aby se do něj You taky zamiloval, ovšem ten skutečně neví, co má dělat, a usilovně vymýšlí, jak by se toho otravného zazobaného spratka, který ani neví, co mluví, zbavil. Pořád je totiž zaseknutý v minulosti, kterou mu Shinobu v jistém smyslu připomíná, a neví, jestli bude někdy schopen ji překonat, navíc je tu i ten poměrně dost vysoký věkový rozdíl (sedmnáct let je přeci jenom sedmnáct let, co si budeme povídat). Ale jak čas plyne, i když si to nechce jen tak přiznat, si uvědomuje, že mu na tom spratkovi přeci jenom trochu záleží a rozhodne se, že se do něj přeci jenom pokusí zamilovat.

Tak! Konečně jsem se dostala k jednomu z největších restů (tedy, ne že bych vůbec neznala, to ne, ale dlouho jsem obcházela obrovským obloukem), protože se mi po Sekaiichi Hatsukoi a Hybrid Child konečně povedlo dostatečně si zvyknout na kresbu, která mě právě vždycky hrozně deptala a odrazovala. ^^" Opět jsem potřebovala přijít na trochu jiné myšlenky a opět to dokonale splnilo účel, protože mám stále ještě pocit, jak kdyby se mi uvnitř těla rozlévalo vlažné máslo a ačkoliv mám opět šíleně forever alone pocit, v jistém smyslu doslova přetékám štěstím a náladou nadšeně kníkat a někoho pořádně obejmout. Takže ... Junjou asi v mém případě opravdu bylo souzeno, aby jsme se k sobě dostali až teď, protože jinak by to asi nebyl tak intenzivní zážitek, jako právě teď. A přesně od toho by taková ňufací shounen-ai s tradičními třemi velmi křehkými a vzájemně propletenými vztahy měla být. :3


Hybrid Child - recenze

14. června 2015 v 20:55 Anime recenze
In some respects, they are like mirrors.
Neither machines nor dolls, they grow up reflecting the love that they are receiving from their owners.

Hybrid Child nejsou ani stroje, ani panenky, ale ani lidé. Jsou to uměle vytvořené bytosti, které ale přesto, stejně jako živí lidé, rostou, vyvíjejí se a učí se, pokud je jejich majitel dostatečně zahrnuje láskou a péčí. Je tedy celkem jasné, že, podobně jako děti, ale přesto jinak, si Hybrid Child ke svému majiteli vytvářejí velmi silné citové pouto ... a stejně silné citové pouto si k nim ve většině případů vytvářejí také jejich majitelé. První příběh sleduje Kotaroua, mladou budoucí hlavu starého a významného rodu Izumi, a jeho Hybrid Child Hazukiho, kterého Kotarou jako malý našel vyhozeného na ulici, i přes neustávající protesty rodiny si ho nenechal vzít a od té doby si byli neustále nablízku ... ovšem Hazukimu pocházejícímu z úplně první série už téměř vypršela životní lhůta a jinak bezstarostný a lehkomyslný Kotarou se s tím nehodlá smířit. Druhý příběh sleduje Ichiho Seyu, muže poznamenaného hrůzami jeho válečné minulosti, a jeho Hybrid Child Yuzua, který mu dokazuje, že život stále stojí za to žít, i když to může vypadat opačně, důležité je se nevzdat. Třetí příběh pak sleduje Kurodu, tvůrce Hybrid Child, a Tsukishimu, osobu, která byla předlohou pro jeho úplně první model ... a také to, jakou bolestivou připomínkou násilně přerušené minulosti a nenaplněné budoucnosti pro něj jeho vlastní výtvor vlastně je. Tři vzájemně propletené příběhy nejen o obětech, ale především o lásce.

Konečně jsem došla do stádia, kdy přestávám mít problém s tímhle typem kresby, takže se jednou třeba konečně mrknu i na tu Junjou Romanticu, eeey! :D Jedná se o čtyři pětadvacetiminutová OVAčka, o krásná, lyrická, shonen-ai OVAčka, která vám v závěru dost možná vyrvou srdce z těla (u mě se tak tedy výjimečně nestalo, tedy ne úplně, až mě to samotnou překvapilo :'D). Ale i přes to přežvýkané srdce to zkrátka potřebujete vidět, protože je to celé takové skutečně lyrické, s krásnou kresbou okolí a vážně krásnou hudbou, plné takových těch dojemných momentů, u kterých zkrátka máte tendenci řvát a se slzami v očích kníkat. :'3 Takže, pro fandy Junjou a Sekaiichi je to myslím naprostá nutnost.


Hipster Daenerys

13. června 2015 v 16:39 Vše kolem Tweedledee
Normální lidé se totiž v dopoledním vedru snaží ochladit, jenom Saku na sebe patlá make-up a potí se v dlouhé paruce, jen aby se mohla vyfotit. :'D
Nicméně, zaexperimentovala jsem si a vzhledem k tomu, že bych se absolutně nepoznala, myslím celkem úspěch. >:3


Připadám si jako něco mezi mořskou pannou, Targaryenem a teplým elfem. :D

If I had my way I'd have all of you shot!

12. června 2015 v 20:39 Herald z roku 2015
Co říct ... nepotěšili jste mě. Člověk, v mém případě tedy liška, má konečně nějaký společenský život, dva víkendy za sebou neví, kde mu hlava stojí a těší se, že se o to s vámi podělí ... a reakce? Prakticky nulová, nebo alespoň mnohem menší, než jsem očekávala. Co se dá dělat, holt to asi nikoho nezajímá. ƪ(‾ε‾")ʃ


Jinak mi dneska přišla paruka na zmrdečka (v mém případě na zmrdečku, i když on ten šmejd stejně crossdressuje jak divý, takže, jak prohlásila Kadet, to vlastně ani nebude out of character) a i když jsem ji zatím (i kvůli tomu, že mám hlavičku načesanou od kadeřnice) ještě neměla na hlavě, jsem z ní nadšená, protože je přesně taková, jakou potřebuji, blond, dlouhá, vlnitá a hlavně bez ofiny. *-* Víte, že většinou na nějaké cosplayování až tak moc nejsem (vivat sebevědomí na bodu mrazu), ale na něj se skutečně těším asi jako na Donnu, protože si mě ten hajzl skutečně získal od prvního okamžiku, troll jeden. :'3 A je mi upřímně jedno, jestli s tím bude mít někdo nějaký problém, protože jsem se jednoduše nadchla a externí vlasy mi dokonce schválilo i rodičovstvo, když si je dostatečně ošahalo. Teď už musím sehnat jenom žlutou tužku na oči, triko s véčkem a růžovoučkou košilku.


Celkově mi přijde, že tenhle týden strašně rychle utekl ... ale ono to bude tím, že jsem se vlastně vrátila až v úterý a že jsem se poslední dva víkendy prakticky nezastavila. Ne že bych za to nebyla ráda, to ne, ale když bude zase chvíli změna, zlobit se nebudu. Třeba teď jsem vlastně naprosto spokojená, protože jsem ani nevím po jak dlouhé době, kdy jsem na ni měla nehoráznou chuť, konečně měla topinku s kuřecí směsí a horou sýra (a k tomu, neb žízeň je věčná, tři piva, takže pokud se v tomto článku budou nacházet chyby, předem se omlouvám). >:3 Jen by snad nemuselo být až takové vedro, ale na druhou stranu, lepší než ta úterní zima.

P.S. Hannibal mě s každou novou epizodou opět přesvědčuje o tom, jak neuvěřitelně geniální a stále neuvěřitelně kvalitní a vizuálně dokonalý seriál to je ... a jak moc mi chyběl a jak moc ho zbožňuji. :'3 Vážně, od něj bych si to srdce nechala rozervat na kusy klidně třeba milionkrát, a zcela dobrovolně.

Love proudly

11. června 2015 v 8:34 Kreativně-grafický koutek
Jsem zase jednou měla chuť stvořit něco jak vystřiženého z We♥It. 8D


Služební cesta do Prahy aneb welcome to the KISS Army

9. června 2015 v 15:34 Historie conů, slezin a jiných akcí
Já ani nevím, jak bych to vlastně měla uvést, protože i když jsem solidně utahaná, zmrzlá a pořád mi zvoní v uších, pro mé nadšení pořád ještě nenacházím slova a myslím, že je jen tak nenajdu, protože to pro mě bylo něco naprosto neuvěřitelného a jednoduše nepopsatelného ... copak Animefest, TOHLE byl jeden z největších zážitků mého života. \m/


Utopte si svého shotu aneb Den dětí v plavecké

7. června 2015 v 18:16 Historie conů, slezin a jiných akcí
Aneb jak se Saku rozhodla dostat pár dušiček do hrnečků letos už podruhé nahodit Domečkovské zelené tričko (jak s oblibou říkám externí zaměstnanecké) a udělat zase jednou dobrý skutek, tentokrát v rámci již proběhlého Dne spratků, totiž dětí.


Skutečně doslova a do písmene teplé a duhové Drážďany

6. června 2015 v 15:15 Historie conů, slezin a jiných akcí
Pokud mě paměť (a blogový archiv neklame), poslední návštěva Drážďan, které jsou od nás blíž než Praha, kdy nebyly našim cílem nákupy, nýbrž proper sightseeing, se uskutečnila před čtyřmi roky, což už je taky nějaká doba. Proto, když bylo hlášené víc než příznivé počasí, jsme se s rodinkou rozhodli zase jednou obejít všechna ta krásná místa, ale také se konečně podívat do některých, která nám dosud unikala. :3


~ Hipster cestuje