Květen 2015

Smažkafest aneb Lázeňská 2015

31. května 2015 v 19:20 Historie conů, slezin a jiných akcí
Letos se totiž vážně celý ročník motal právě kolem těch smažek, jejichž koncentrace byla asi nejvyšší kolem bývalého koupaliště kousek od mého bydliště. :D Můžu říct, že teď jsem solidně mrtvá, vysmažená ze sluníčka a těším se, až se odvšivím a vyspím, ale byl to naprosto skvělý víkend se skvělými lidmi. ♥(ˆ⌣ˆԅ)


Kapelníkům kapli aneb Noc kostelů 2015

29. května 2015 v 21:43 Historie conů, slezin a jiných akcí
Aneb první část supersocializačních akcí posledního květnového víkendu. Navíc je Noc kostelů jednou z akcí, na které se mi ještě nikdy nepodařilo se dostat (tedy, ne z toho důvodu, že bych nemohla, ale spíš proto, že jsem na ni vždycky zapomněla ^^"), takže další letošní premiéra. ^^


Pár východních mňamek, které lišce stačily uvíznout mezi drápy

28. května 2015 v 14:15 Mého srdce žampióni
Nejsem žádný znalec, který by se tím nacpával čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, vlastně si pokaždé říkám, když tak slintám u Gabrielle nad těmi občasnými boxy plnými strašně roztomile balených japonských pochutin, že jsem s tím svým málem naprostý žabař. :'D Na svou obranu musím říct, že nějaký solidní obchod s tímto sortimentem mám přeci jenom poměrně daleko, a tak jsem převážně odkázaná na cony nebo solidaritu ostatních. Ale i tak, když si vezmu, jak jsem ve svých über otaku začátcích mohla jenom tak tiše slintat nad fotkami, pořád jsem se posunula alespoň o kus dál. ^^


Mononoke - recenze

28. května 2015 v 8:52 Anime recenze
Feudální Japonsko je plné takzvaných mononoke, zlých duchů zrozených z lidské bolesti, nenávisti a dalších silných negativních emocí, kteří ve své pomstychtivé povaze nemohou dosáhnout klidu, a tak trápí a souží nebohé lidské obyvatelstvo. Je tu ovšem jeden tajemný člověk, který vládne mocí tyto zlé duchy ukládat k odpočinku, známý pouze jako Mastičkář, který putuje z místa na místo a kam vkročí, tam se ve většině případů začnou dít podivné věci a netrvá dlouho, než se nějaký ten mononoke objeví. Ovšem k tomu, aby mohl Mastičkář uvolnit sílu svého vymítačského meče, musí nejen pomocí vlastního důvtipu a bystrého rozumu o tom konkrétním duchovi odhalit tři věci - Katachi neboli jeho formu, Makoto neboli skrytou pravdu, a Kotowari neboli důvod, který stojí za jeho chováním, důvod, který zplodil tolik nenávisti; ve třech slovech, pravdu, podobu a žal.

A tady máme celé anime točící se kolem onoho borce Mastičkáře, o kterém už padlo slovo v Ayakashi: Japanese Classic Horror, protože co si budeme povídat, on si ho vážně zaslouží. Opět se jedná o výlet do japonské mytologie, opět se setkáme s několika různými youkai, o kterých už jste možná něco někdy zaslechli. Anime je, stejně jako Ayakashi, opět rozděleno do několika celků, přesněji řečeno do pěti, které spolu ale v tomto případě spojuje především právě postava Mastičkáře. Stejně tak se opět jedná o anime s poměrně vysokým ratingem, na kterém moe opravdu nenajdete ... a když už jsme u toho, opět jako u Ayakashi se jedná o anime s poměrně specifickým grafickým provedením (s těmi strukturami jsem si často vzpomněla na Gankutsuou) a kresbou, která mě osobně až moc připomínala Dead Leaves, které bych upřímně nejradši odviděla a která mě skutečně deptala, protože snad kromě Mastičkáře jsou tam všichni opravdu hrozně hnusní. :'D Ale tak, to se mi podařilo jakž takž překousnout a na faktu, že se opět jedná o velmi zajímavé anime, to nic nemění, stejně tak ani na tom, že Mastičkář je zkrátka borec v obou módech. >:3 A taky hudba. Ta je taková ta typicky tradiční japonská, pokud si vybavíte film Gejša, tak budete vědět, co mám na mysli.


Ayakashi: Japanese Classic Horror

27. května 2015 v 8:30 Anime recenze
Jedna země, jedno období, tři příběhy. První, Yotsuya Kaidan, je příběhem Oiwy, ženy, které se nalinkovaný život zhroutil pod rukama jako domeček z karet a kterou v závěru zradil a opustil i vlastní manžel, autora, který její tragický příběh zaznamenal pro divadlo kabuki, a kletby nešťastné bloudící duše toužící po pomstě, která, jak se zdá, trvá až dodnes. Druhý, Tenshu Monogatari, je příběhem vzplanutí dvou duší, které osud svedl dohromady, zapovězené lásky mladého sokolníka a osamělé princezny z rodu Zapomenutých bohů, bytostí, které jsou víc bohy než démony a které se živí lidmi, proto, aby přežily a zachovaly si svou sílu a schopnosti. Třetí, Bakeneko, je pak příběhem jisté rodiny, která se z nějakého důvodu stala terčem krvavé msty hrozivého kočičího démona, a tak trochu netypického Mastičkáře, který by se onoho monstra mohl zbavit - ovšem, všechno se děje z nějakého důvodu, a proto je nejdřív nutné zjistit kromě toho, s kým mají tu čest, především důvod, který zplodil takovou nenávist, a také pravdu skrytou v lidském srdci ... která ale může být úplně jiná, než jakou se zdála. Tři zdánlivě odlišné příběhy, které ale přesto mají něco společného. Nejen místo, dobu, výskyt nadpřirozených bytostí, hororové ladění a hořkosladkou atmosféru, ale především skutečnost, že ta největší monstra, která kráčí po tomto světě, velmi často bývají právě lidé.

Ayakashi: Japanese Classic Horror je jedním z mála anime odehrávajících se ve feudálním Japonsku, ke kterým jsem si našla cestu, a často jsem si u něj vzpomněla na i samotným názvem podobné Ayakashi Ayashi. V té změti vlasů v barvách duhy, očí přes půl hlavy, do kterých by se vešly celé galaxie a podobně, je to zase trochu změna, jak stylově, tak tematicky. Ayakashi je zvláštní, už jenom tím, že to vlastně není celistvé anime, ale kolekce příběhů, ze kterých se mi osobně nejvíc líbil asi poslední, tedy Bakeneko, a to fakt nejen kvůli Mastičkáři (který je ale stejně děsně kůl, co si budeme povídat), ale především kvůli jeho konečnému morálnímu vyznění, které už jsem zmiňovala výše, že lidé zkrátka umí být neuvěřitelní šmejdi a nezaslouží si, aby pro ně kdokoliv hnul prstem. Jsem si téměř jistá, že Ayakashi nesedne každému. Přesto si ale myslím, že se jedná o záležitost, kterou stojí za to vidět. A i když bych to nikdy nečekala, že by bylo možné k anime z feudálního období, v jehož stylu se nese i celá vizuální podoba openingu, přihodit rap, ale hele, ono to tady kupodivu vážně funguje.


Nestíhám, nestačím

25. května 2015 v 14:11 Herald z roku 2015
Mám pocit, že se před koncem měsíce vážně všichni zbláznili, jinak si to nedokážu vysvětlit ... celou dobu bylo ticho po pěšině a najednou si všichni vzpomněli, že něco potřebují a že to potřebují co nejdřív. Jde hlavně o práci, jenom v minulém týdnu jsem během tří dní udělala čtyři manuály, dva malé a dva velké, až se mi Trados míhal před očima i při usínání, a vypadá to, že téhle jízdy ještě zdaleka není konec. Do toho ještě musím mamce dodělat prezentaci na nějaké školení a v pátek mě čeká schůzka ohledně tábora, se kterou jsem tak nějak nepočítala, protože se chci ještě večer jít v rámci Noci kostelů 2015, na které jsem ještě nikdy nebyla (a protože jsem a v následujících měsících budu až podezřele moc tvor společenský, tak tam prostě chci), podívat do naší Beuronské kaple, jestli se jim od podzima povedlo s zase s něčím pokročit, tak doufám, že se to všechno stihne. Teď nějak nevím, kam dřív skočit, a skutečně začínám plně chápat tu mrtvolnou atmosféru v Emeraldu těsně před uzávěrkou. :'D


Nicméně, ve čtvrtek jsem si konečně byla vyzvednout tuhle krásku a jelikož se jedná o poměrně tenoučkou novelku, strávila jsem s ní jeden hezký večer. Věřím, že se nebude líbit každému, protože je přeci jenom jiná než Jméno větru nebo Strach moudrého muže a tím, že se odehrává v sedmi dnech a sleduje Auri, která čeká na Kvotheho a snaží se pro něj vymyslet a najít správný dárek, nemá nějaký zásadní děj, mě si ale tahle útloučká knížečka se snad nejnádhernější obálkou, jakou jsem u různých vydání zatím viděla, opravdu získala. Auri je bezesporu hrozně zvláštní, zajímavá a vlastně i celkem smutná postava, která si tak ale sama vůbec nepřipadá a kterou tak člověk mohl trošičku víc poznat, a stejně tak i celé Podvěcí, u kterého si díky všem těm popisům, pokud máte alespoň nějakou představivost, připadáte, jak kdybyste v něm opravdu stáli. Takže Líl, jestli to budeš číst, jsem vážně ráda, že se stala součástí mé knihovničky.


Víkend jsem pak trávila v kraji plzeňském, letos poprvé jsem se šla vyvenčit do lesa, který by skutečně potřeboval, aby v něm tak týden vkuse pršelo, dala jsem si krásnou perdu do hlavy o závěsný květináč na dvoře, kočka si mě dostatečně ožužlala (to, že má tendenci sednout si vám na křesle za hlavu a začít vám olizovat vlasy, to už vím, tentokrát mi ovšem v jednu chvíli nacpala ten svůj studený mokrý čumec až do podpaží, ne že by mi to vadilo, ale lekla jsem se :'D), dostala jsem šeřík, který mi tu teď nádherně provoňuje noru a dokonce jsem byla svědkem toho, jak modřinky vyvedly z budky malé. :3 A navíc se to obešlo bez nějakého většího problému, což bylo obzvlášť osvěžující. A v pátek se tu vlastně ještě stavovala Saya, protože nám v Práglu sehnala čajové mochi (o kterých se tu ještě chystám blíže zmínit v jednom připravovaném článku) a je tak ochotná a hodná, že bych ji za to nejradši líbala ruce. :'3 Celkově mám vážně ráda lidi, kteří mě dobrovolně zásobují jídlem. >:3


O víkendu mě pak taky čeká jedna akce za druhou, kromě doprovodných věcí tedy hlavně tradiční Zahájení lázeňské sezóny, kdy je to každoročně nejen o jídle a pití (lázeňské pivní speciály ftw), programu, ve kterém jsem si toho letos našla skutečně poměrně dost, ale také o lidech, protože přijede Rien a snad se k nám, alespoň na chvíli, připojí i Kyoko se Sayou, protože v tomhle případě skutečně platí přímá úměra čím víc lidí, tím větší sranda. Teď se tedy už asi týden modlím, aby bylo aslespoň trochu přijatelné počasí, protože se těším úplně nehorázně a nechci, aby se cokoliv pokazilo. :3

Ale jak se říká, čas jsou peníze, takže místo dalšího tlachání se jdu vrátit zpátky do pracovního procesu.

Šnečí čištění

24. května 2015 v 22:19 Ostatní anime
Tuto činnost jsem za éry mých Karlů praktikovala poměrně dost často. No, nutno podotknout, že v mém podání to nikdy takhle úchylně nevypadalo. :D


Daredevil

22. května 2015 v 9:39
Aneb nepodceňujte handicapované lidi, pořád vám můžou nakopat zadek, než řeknete švec. Přiznávám, že film s Affleckem jsem nikdy neměla v lásce, vlastně si z něj tak nějak pamatuji akorát to, že v něm hrálo My Immortal od Evanescence, proto jsem se nějak významně nezajímala ani o seriál ... tedy, až do chvíle, kdy jsem zjistila, proč je mi Matt tak povědomý, že ho vlastně znám, a to mě přesvědčilo. A jsem ráda, vážně moc ráda, protože ten seriál je prostě dobrý (hlavně mě prosím vás nezabíjejte, samozřejmě, že vím, že to je Marvel, ne DC, ale tu temnou atmosféru bych osobně trochu přirovnala k Batmanovi). A Charlie Cox ... hmmm, Charlie Cox. :3 Ve Stardust byl jenom roztomilý. Tady je kromě toho ještě těžce badass a sexy as hell (co na tom, že jsem na regulérní obleček čekala dvanáct a půl dílu, stálo to za to). Žádné not natural poletování a přivolávání bůhvíčeho, ale staré dobré bitky tělo na tělo, při kterých zkrátka zákonitě dostanete do tlamy a budete rádi, když se odplazíte jenom s modřinami nebo pohmožděninami (a že pan advokát, ať už to zní jakkoliv zvráceně, s každou takovou nakládačkou vypadá ještě líp >:3), je to zkrátka v tomhle ohledu takové reálnější a uvěřitelnější. A Avocados At Law jsou prostě brOTP jak má být. :'3 Těch třináct hodinových dílů mi vystačilo na dva dny a můžu říct, že se opravdu velmi, velmi těším na druhou řadu, když už to s Constantinem, kterého jsem si oblíbila, vypadá tak bledě. :<


No, I don't cry no more

21. května 2015 v 10:52 (Ne)zaujaté "recenze"
Šoupla bych vám sem majora Spoilera, ale nějak se mi ho nechce hledat, takže se opět musíte spokojit s Muflonicí. Takže, pokud ještě na Not Natural koukáte (a že skutečně věřím, že spousta z vás už to radši vzdala v nejlepším, a vůbec se tomu nedivím), ale k desáté řadě jste se ještě neprokousali, mé brblání bych vám číst nedoporučovala.


Jak jsme se dostaly na titulku

20. května 2015 v 13:06 Paranormální (z)jevy
Už ráno jsem si říkala, že je těch třináct lidí online nějak podezřelých, tak jsem šla zjišťovat důvod toho náhlého přívalu ... a ejhle, ona to moje premiérová cesta do Brna na Animefest dokonce i s mou vlastní fotkou dotáhla na titulku, eeey! :D

To je snad ještě lepší, než když před dvěma lety týden na titulce zářil můj Wincestovský design, bwhahaha. 8D


A co bych to nevyužila jako reklamu pro nás všechny, kdyby měl někdo bližší zájem, tady je fan page těch dvou krásných démonů, kterým dělám dvorní fotografku. ;)

Neříkám, že jsem se nezasmála nad tím, jak se z toho nakonec stal nejlepší den mého života. :D I když, ona by ta prdel na titulce přeci jenom asi fakt nevypadala korektně. ^^"

Ale když to tak vezmu, vlastně už jsem tedy pokořila všechny mety, pár článků ve výběru TT, jednou blog dne a teď dokonce i článek na titulce. Jsem zkrátka dobrá, ave liška, ave já. 8)


Dodržujeme pitný režim aneb osvěžující domácí limonáda

20. května 2015 v 8:51 Vychytávky
Nechci si hrát na Láďu Hrušku, abych z toho dělala naprostou bombu, která nikdy nikoho přede mnou určitě nenapadla, protože to si ani nemyslím, ale přece jenom to někoho třeba může inspirovat, co já vím. A teď, když už začíná být teplo, do sebe ne každý chce rvát ty umělé přebublané a přeslazené sračky.


Jediné věci, které budete potřebovat, jsou naprosto obyčejná voda z kohoutku (protože bublinky jsou jednak nezdravé a jednak zlo), citron nebo limetku(samozřejmě, že je lepší čerstvý plod, ale když nebude jiná možnost, dala by se použít i jenom šťáva), čerstvou mátu (pokud ji máte třeba na zahradě nebo doma v květináči, máte velkou výhodu) a podle chuti med nebo třtinový cukr (už jsem ji dělala z obojího a obojí chutná dobře, takže záleží čistě na vás, samozřejmě, opět, pokud máte kvalitní domácí med a ne to čínské cosi z obchodu, je to úplně o něčem jiném). Celý postup je pak naprosto primitivní - V troše teplé vody si rozpustíme a rozmícháme med nebo cukr a dolijeme studenou vodou. Citron nebo limetku rozpůlíme, jednu půlku nakrájíme buď na plátky nebo na menší kousky, z druhé půlky vymačkáme šťávu a spolu s natrhanými lístky máty přidáme, promícháme a necháme louhovat. Pak už jenom případně vychladíme a vesele pijeme.

Je to jednoduché, že to zvládne i malé dítě, chutná to vážně dobře (tedy, pokud zrovna nepatříte k těm jedincům, kterým se z máty dělá šoufl, pak je to o něčem jiném), sami si regulujete, jak moc sladké to chcete mít, a taky přesně víte, co jste si do toho dali nebo nedali. A nejen na léto je to na žízeň a dodržování pitného režimu pití jako dělané. ;)


Planning is for weaklings

18. května 2015 v 13:26 Herald z roku 2015
Přesně teď mám pocit, že se proti mě jednoduše spiknul celý vesmír, ne-li celý časoprostor, protože mi letos asi zkrátka není souzeno, aby mi alespoň jedna věc vyšla přesně tak, jak byla původně naplánovaná. A jsem z toho naštvaná, velmi naštvaná. Stačila by jedna jediná věc, to přece není tak sobecké, ani toho není tolik, ne?


Ale afekty už vychladly na celkem slušnou hladinu, takže se holt asi zase přeladím do I don't give a damn anymore, so leave me alone módu. A v červnu si prostě jako seriózní dospělá osoba udělám hezký dvoudenní výlet s nocí v hotelu do hlavního města spojený s koncertem, tak, už nebudu nic šudlat někde na kolenu, z toho už jsem vyrostla. Služební cesta zní ještě líp, a dál už to řešit nebudu. I když musím přiznat, že toho řešení věcí téměř na poslední chvíli už mám za posledních pár měsíců až nad hlavu. A no me gusta, bros.

V sobotu odpoledne jsem si hezky mákla na čerstvém vzduchu na zahradě a neúmyslně jsem nachytala trochu rakoviny bronzu. A taky jsem z jejích prvních plodů stvořila skvělou mátovo-citronovou limonádu, salát s čerstvým oreganem a obligátní Palouček s čerstvou pažitkou, om nom nom. Vzhledem k tomu, že jsem samozřejmě tvrdila přesný opak, jsem během dvou víkendových večerů přečetla jak Litchi Hikari Club, tak i první Bokura no Hikari Club, a měla jsem vážně kouzelné sny plné vesele se prohánějících náckovských shotů. Ti malí hajzlové se mi zkrátka nějak dostali pod kůži a i když je Zera malý diktátorský demagog, Jaibo je sice totálně creepy psycho, ale vlastně celkem roztomilé totální psycho (Farewell, last bits of my sanity). Už jenom kvůli němu bych vážně brala celou tu live action, je tam boží. :'3 A taky jsem vlastně hrozně ráda, že jsem na AFku sáhla po pudinku s příchutí jahody a ne liči. Teď bych k němu totiž asi měla poněkud rezervovanější přístup.


Mama, we all go to Hell ...

Taky už v našich luzích a hájích konečně vyšla Hudba ticha, na kterou nadšeně čekám už ani nevím jak dlouho, tak mi teď jenom nezbývá čekat, než mi ji v tom našem Gaytownu na mé přání naskladní. A že se na ni vážně těším, už jenom pro tu boží obálku (a pro Univerzitu a celkově svět Kvotheho Krávovraha, samozřejmě). :3 A vzhledem k tomu, že tenhle týden končí Supernatural, iZombie už je taky ve třetí čtvrtině a do Hannibala přeci jenom ještě pár bolestivých týdnů zbývá (nedokážete si představit, jak moc se na svou týdenní dávku food porna těším), nastahovala jsem si Daredevila, protože jsem díky Scars konečně zjistila, proč mi je Matt tak hrozně moc povědomý (mou jedinou omluvou snad budiž jen to, že ve Stardust byl takové mladší ucho :'3). Mám za sebou první díl a rozhodně budu pokračovat dál, vypadá to hodně dobře, ne jako to filmové cosi s Affleckem.

Krásně intenzivně mi tu voní kytička konvalinek, kromě ní také ananasový detox zelený čaj a v ledničce se mi chladí poslední dávka kokosového mlíčka od Müllera aneb jedné z věcí, které jsou pomalu návykovější než heroin (a to nemluvím o tom kokosovo-pistáciovém). Zítra si zase půjdu zaběhat, pročistit hlavu a když nad tím teď tak přemýšlím, vlastně mi vůbec nic nechybí. Ono to zalezení do vlastní ulity jednou za čas vůbec není špatná věc.


Catnap

18. května 2015 v 9:34 Královniny panenky
Ona je totiž má nejnovější kuroneko (a obzvlášť v téhle verzi) vážně nádherná a nechápu, jak jsem si toho předtím nemohla všimnout, když je, co se barev týče, pro mě jako dělaná a mezi ostatními jí to neuvěřitelně sluší. :3

Aneb kde jinde najít kočku, když ne na stromě nebo rozvalenou na polštáři.


Překládáme a "překládáme" aneb kolik třešní, tolik višní

16. května 2015 v 10:20 Různé texty
To je totiž, jak ostatně praví klasik, takový překladatelský oříšek.


K překladatelství jsem vždycky měla blízko, především díky tátovi, který se s ním už takových dobrých patnáct let vydatně živí. A když jsem se tak probírala starými slohovkami ještě někdy ze základky, které mám v počítači pořád archivované, v jedné jsem jako vizi své budoucnosti napsala, že chci jít na Karlovku na fildu a překládat. Welp, tehdy byla Karlovka prakticky jediná univerzita, kterou jsem znala, nakonec jsem skončila vzhledem k tomu, že na našem ústavu angličtina nespadá pod fildu, ale pod pajďák, v úplně jiném městě a na jiné fakultě, ale voila, ten první diplom z angličtiny mám a překládám, eeey.

Ovšem vzhledem k tomu, že jsem od nějakých těch základkových let měla možnost doslova z první ruky sledovat a zkoušet si, co tahle profese vlastně obnáší, mám pocit, že si to spousta lidí představuje jak Hurvínek válku. Občas mě až dojímá, když narazím na někoho, kdo o sobě prohlašuje, jak chce být překladatelem, a pak si otevřu nějaké to jeho veledílo ... a když vidím, jak to ve výsledku vypadá nejen gramaticky, ale také stylisticky, často se mi chce skutečně brečet. A ještě víc se mi chce brečet, když se dočtu, že dotyčný ještě chce překládat literaturu.

Mám za to, že spousta lidí si to asi představuje tak, že vyleze ze školy s titulem z angličtiny, pomalu s ještě mokrým inkoustem na diplomu, a všichni mu utrhají ruce, jak se o něj budou prát. No, pardon, nerada bych vám kazila sny nebo iluze, ale takhle to vážně nefunguje, obzvlášť pokud nemáte žádné kontakty a nikdo neví, kdo jste. Kolikrát vycházejí nebo kolikrát jsou potřeba nové překlady již přeložených knížek? Nehledě na to, že těch opravdu dobrých překladatelů beletrie, kteří dokážou knihu přeložit tak, aby byla pochopitelná pro nás Čechy, ale na druhou stranu tak, aby zachovali její původní myšlenku, styl a další? Překlad a originál by měla být dvě samostatné věci, které spolu ale přesto musí souviset. Pokud si myslíte, že tohle všechno dokážete a že to dokážete skutečně dobře, tak vám tleskám. Mám za sebou univerzitní překladatelský seminář a vím, co všechno obnáší věrohodný překlad různých stylů ... a i když se mi ho povedlo absolvovat za čisté A, věřte, jednoduché to vážně není. Člověk překládající beletrii nesmí být jenom překladatel, musí to být umělec s obrovským citem pro jazyk, nebo spíše jazyky.

Chápu, že vidina překladu beletrie je bezesporu lákavá, kdo by se nechtěl podívat na knížku a s hrdým pocitem si říct "Jo, tohle je moje dílo." Ale pokud na takové knížečce o třeba dvou stech stránkách strávíte třeba měsíc a dostanete za to dejme tomu třeba třicet tisíc, stojí to za to? Tohle člověk musí podle mě vážně dělat hlavně pro sebe, pro své vlastní nadšení, protože na uživení je to docela terno. To, čím se teď zabývám, jsou překlady technického rázu. Katalogy, dopisy, články, ale převážně různé manuály, třeba k elektronice. Takový základní manuál má kolem třiceti stran (teď myslím normální A4, ne normostrany), ten pokročilý pak třeba kolem sedmdesáti. A když má člověk k dispozici ještě třeba takový skvělý program, jakým je Trados (který není volně ke stažení a rozhodně není zadarmo, ale ta investice se člověku rozhodně vyplatí), ve kterém si s každým přeloženým dokumentem vytváříte paměť a pokud se vám v rámci jednoho i více souborů věci buď přímo opakují nebo alespoň z nějaké percentuální části shodují, i když nad tím souborem stejně strávíte hodnou dobu, neuvěřitelně vám ulehčí život, i z toho důvodu, že pokud do něj nakrmíte soubor hezky připravený, ve výsledku vám vyleze nádherná práce se všemi formáty, tabulkami i obrázky. A ta takový manuál, nad kterým strávíte třeba dejme tomu pět nebo šest hodin, po dohodě s panem šéfem neboli tatíkem vyfakturujete třeba dva a půl tisíce. A takové manuály uděláte třeba za týden dva, rázem tedy máte za plus minus dvanáct hodin práce pět tisíc. Není to přeci jenom zajímavější?


Nejsem a nikdy jsem nebyla zrovna technický typ. Ale za ty poslední čtyři a půl měsíce můžu říct, že mě tahle práce vážně baví. Samozřejmě, že něco míň, něco víc, ale baví mě to, a obzvlášť mě baví dělat právě v Tradosu, se kterým jsem se naučila dělat. I sám táta byl prý překvapený, protože nečekal, že by mě to mohlo takhle chytnout, ale opak je pravdou. A jestli se mi ještě povede probojovat se k onomu bájnému kulatému razítku, tak to bude ještě trochu o něčem jiném. Ale už teď můžu říct, že ten pocit, když na netu visí manuál nesoucí vaše jméno, je skutečně k nezaplacení. :3 Takže, pokud si někdy pořídíte nějakou tu hudební elektroniku od Onkya, je dost pravděpodobné, že až si budete pročítat návod, budete v rukou držet mé dílo. ;)

Dočkala jsem se

15. května 2015 v 12:03 Královniny panenky
Myslím, že příchod zrovna téhle verze kapesního Krále Pekla a zároveň mého snad nejoblíbenějšího démona vůbec do mé rodiny byl jasným znamením, protože jsem se už-ani-nechci-vědět-po-kolika-sériích v Supernatural konečně dočkala regulérního červenookého Crowleyho a pištěla jsem nevýslovným nadšením jak vystříkaná puberťačka.\(*T▽T*)/


Už je to tak, jsem regulérní fetištista na démonní oči, bez rozdílu barvy. ^^"

Polabská rychlovka

14. května 2015 v 17:02 Historie conů, slezin a jiných akcí
Myslím, že už to asi někdo dělá schválně *významný pohled k nebesům*, protože nám opět nebylo přáno sejít se v plném osazenstvu, protože Kristýna musela odjet dřív a v Ústí jsme se akorát míjely. Tak jsme se alespoň sešly se Simčou, která na mě už čekala na nádraží, a vydaly jsme se do Fóra, které je za ta léta už mou prověřenou a oblíbenou záchodovou zastávkou v případu nejvyšší nouze. Sehnaly jsme Simče sluneční brýle, prolezla jsem Dráčika a Pompo, protože jsem se chtěla přesvědčit, jestli třeba vážně nebudou mít ve slevě Invisi Billyho, že bych holkám pořídila gay kámoše (samozřejmě, že ne), a krásným svižným a co nejrychlejším výšlapem do kopečka jsme se vydaly na fakultu, protože Simča potřebovala zkonzultovat něco ohledně bakalářky. Všude nám přibyly nové luxus popisné cedulky (už jsem někdy zmiňovala, jak moc jsem ráda, že pedagogická fakulta z těch jednotlivých barev zobrazujících univerzitní duhu, má růžovou?) a taky jsem zjistila, že místečko pod schody u bufetu, kde jsem kdysi trávila nejednu chvíli mrznutím na hnusných bílých plastových židlích, se proměnilo v nádhernou zašívárnu, div ne v nově vymalovaný čajovnový koutek s luxus téměř lehátky, už jen ta vodnice tam chyběla. Můžu říct, že se na magisterské studium zase začínám trochu víc těšit. >:3

*na stěně v chodbě u auly visí několik obrazů různých vařeček*
"Jsem si nejdřív myslela, že to jsou spermie, když jsem to viděla poprvý."

Když bylo všechno vyřízeno, vydaly jsme se, tentokrát už busem, zpátky na Mírák, a rovnou jsme, nutno podotknout, že hladové jak smečka vlků, zamířily do Boulevardu, hezky na švýcarskou bagetu plnou sýrů, másla, ořechů, zkaramelizované cibulky a neuvěřitelné radosti. *-*

"Dvakrát Švajc!"

"Tohle je doslova ztělesněním veganské noční můry. Ale pro mě je to ztělesněním absolutního štěstí."

Když jsme se konečně pořádně najedly, přeběhly jsme přes silnici na nádraží, Simča si vyzvedla z úschovy fidlátka a rovnou jsme nasedly do už přistaveného spěšňáku, kde jsem od Simči ještě dostala liščí polovinu (sovičkovou si nechala) kolíčků z Kiku, nad kterými jsme při jednom z minulých srazů rozplývaly, zavzpomínaly jsme na staré dobré regulérní školní časy, no a před druhou hodinou mě spěšňák vyplivnul u nás a Simča pokračovala dál.


No a když už bylo tak hezky a měla jsem stejně cestu kolem, vydala jsem se mrknout ještě do našeho Dráčiku. Billy samozřejmě nebyl (upřímně, ani jsem nic jiného nečekala), ale jak ostatně praví sám firemní slogan, s prázdnou jsem neodešla. V drápech mi totiž uvízla další kočičanda (co na tom, že jsou s těmi ocasy poněkud neskladnější, fuck it all), tentokrát ebenová Catty Noir, protože jsem se (kromě té krásné ceny, s kartičkou za dvě stě pade) jednoduše zamilovala do jejích vlasů a do toho, jak je celkově černo-růžová. :'3 Čili, když už nemám kočku živou, tak mám alespoň tři plastové.


I když to nakonec bylo oproti původnímu plánu takové rychlejší a osekanější, jsem moc ráda, že jsem Simču zase jednou viděla (ach, kde jsou ty časy, kdy jsme ve volnu každé úterý vyrážely na ještě levný bubble tea). :3

Litchi DE Hikari Club - recenze

13. května 2015 v 12:12 Anime recenze
Hikari Club má devět členů, osm chlapců v černých uniformách, jmenovitě Nico, Raizou, Kaneda, Dentaku, Dafu, Tamiya, Yakobu a Jaibo, sjednocených pod značkou černé hvězdy vůdcem Zerou, jejichž cílem je, kromě světové nadvlády, sestrojení dokonalé umělé inteligence primárně určené pro unášení krásných dívek (jsou tu dokonce tací, kteří pro lásku svého vůdce, i když on ji směřuje k někomu úplně jinému, neváhali obětovat vlastní oko). Stvoření se povede, umělá inteligence je pojmenována Litchi, podle toho, že její pohonnou hmotou je právě tohle malé slaďoučké ovocíčko, a unese pro naše hošky dívku jménem Kaname, ke které ovšem, jak se zdá, nějak moc přilnul, a stejně tak i ona k němu. Což by mohl být problém a nečekaná komplikace.

Pokud se nepletu, tak s tímhle jsem přišla poprvé do styku kdysi na blogu u Nagat (a když se nad tím tak zamyslím, vlastně mě to ani nepřekvapuje). Teď jsem na to bůhvíjakou shodou náhod znovu narazila, zjistila jsem, že vlastně vím, o co se jedná, a když jsem zjistila, že je to pouhých osm dílů po třech minutách, i přes velkou nedůvěru a nebojím se říct, že i obavy, až strach, jsem si řekla, že přeci nejsem žádná srágora a když jsem vydržela Hannibala, vydržím všechno. Nyní můžu říct, že tohle je jedna z absolutně nejdivnějších věcí, se kterými jsem kdy měla tu čest, na ubohé liči jen tak nějakou dobu nesáhnu a ta banda malých nácků mě neuvěřitelným způsobem děsí ... a nejenom kresbou a celkovým stylem, ono je to celé prostě creepy. :'D A co jsem tak četla názory, oproti manze, která má být krutotemný psychologický horor plný násilí, krve, všelijakého humusu a sexu, je tohle prý čajíček a vzhledem k tomu, že i tohle na moji husí kůži a neuvěřitelně divný pocit stačilo, asi na ni jen tak mít nebudu, mám pocit, že na olizování očních bulv a podobně přeci jenom ještě nejsem dostatečně velký psychouš. I když přiznávám, že to málo, na co jsem narazila a v čem ještě většinou figuroval Zera a Jaibo, vypadalo dost zajímavě, ehm. 8D Ale holt asi vážně nejsem na tyhle creepy shoty (obzvlášť, když mají uniformy a červeňoučké rtíky o_O), ostatně jsem měla podobně divný pocit i z Pána much, takže tím se toho asi dost vysvětluje. ^^"


Permanently at square one

11. května 2015 v 21:40 Herald z roku 2015
Nevím, jestli je to všemi těmi maturitami, začínajícími zkouškovými a bůhví čím ještě, ale mám pocit, že všichni nějak umřeli, nikde se nic neděje a jsem z toho opět poněkud mrzutá (je fajn, že třeba čtete, ale co takhle nějaká malinká zpětná vazba?). Ani nemám nějaké konkrétní požadavky na to, co by se dít mělo, stačilo by cokoliv, jakákoliv změna. Ono za to nejspíš může z velké části i to, že už poněkud netrpělivě a nervózně čekám na jakoukoliv zprávu týkající se přijímacího řízení, protože když jste si ty přihlášky podávali na začátku února, na konci března se uzavíraly a pořád čekáte, už ve vás zákonitě začíná čím dál intenzivněji hlodat, jestli jste na něco nezapomněli, jestli jste něco neposrali, jestli jste všechno zaplatili a poslali tam, kam jste měli, zkrátka jestli jste něco nevynechali a udělali všechno, co jste měli, i když jste si to kontrolovali asi milionkrát. Můj drahý ústav se evidentně drží hesla Vystresujeme vás až do poslední chvilky, ale asi bych se tomu neměla divit, když mi i posudky k obhajobě bakalářky dorazily až v nejzazším možném termínu, tedy týden předem, a přijímačky jsou ve fakultním harmonogramu psané až někdy na polovinu června. Jen je ta hnusná nejistota, kdy nevíte vůbec nic, ani nemáte jak to zjistit, takže vám nezbývá nic jiného než jenom tupě čekat, a stejně vás s tím pořád všichni prakticky při jakékoliv příležitosti prudí, majíc za to, že jinak byste to před nimi asi zatajili či co, vážně to nejhorší a nejvíc deptající, co může být. Takže thanks a lot, really.


Všimla jsem si, že mé anime recenze vás nějak neberou (ostatně asi ani ten Animefest, ale okay, zájmy se liší). Ne že bych z toho byla nadšená, ale přestat s nimi nehodlám. Přeci jen, když na něco koukám, tak na to chci mít sepsaný jakýs takýs názor (a že už jsem jich sepsala přes sto a to zásadně nepíšu na druhé a další řady, bwhahaha), ke kterému se pak můžu kdykoliv vrátit. A že letos jsem se s anime vážně rozjela. Ale v budoucnu na to nemusí být buď čas nebo nálada, tak se téhle renesance musí náležitě využít. Dokonce jsem se uvolila hodit očkem i na Nagato Yuki-chan no Shoushitsu a kromě toho, že ve mě chtě nechtě vyvolalo pár neveselých vzpomínek, mě opět usvědčilo v tom, že Haruhi Suzumiyu bych opravdu skopala do kuličky, jak strašně moc mě štve, ale také mě přesvědčilo o tom, že moe je evidentně pořád v kurzu a že chci zpátky starého nekawaii Kyona. T^T

Zítra si chci jít opět zaběhat, pozdravit špačky, kosy, kachny, labuťe a veverky (však už mi bylo řečeno, že jsem Disney princezna, když si tak ráda povídám se zvířátky), a vážně se na to těším, asi jsem nemocná. Kromě toho je zase práce, která mě v těhle nemilých chvílích obzvlášť naplňuje, protože si díky ní nepřipadám jenom jako vyplýtvaný kyslík. Opět jsou to manuály k žaponské elektronice, ovšem to by nebyli Japonci, aby za ten rok alespoň něco málo nezměnili nebo nepřehodili, tu nepřidali uvozovky, tu neubrali dvojtečky, workoholici jedni (jak vtipně poznamenal tatík - "V Japonsku asi zase byla dlouhá a tuhá zima.") :'D Ale na druhou stranu, alespoň se člověk nenudí. ;) Taky nám snad konečně po vážně hodně dlouhé době vyjde sejít se s holkama v Ústí ve všech třech lidech, což je taky něco, k čemu se má mysl momentálně upíná, protože by to vážně bylo moc fajn. Takže to nakonec vypadá, že tenhle týden se vážně nudit nebudu.

Tak, a na závěr budu spamovat se svou ultra kjůt fotkou s Matchou z AF, se kterou jsem po dlouhé době spokojená natolik, abych ji použila jako profilovku, ale doteď mi ji nikdo nepochválil. >:D


Já, kaway.

WataMote - recenze

10. května 2015 v 9:41 Anime recenze
Tomoko Kuroki je rozkošná, všemi oblíbená dívka, která už za svůj mladý život má neuvěřitelné množství zkušeností, protože už randila už nejméně se sto různými kluky ... v otome hrách. V tom reálném světě je Tomoko naprosto obyčejná patnáctiletá holka s obrovskýma kruhama pod očima, vzezřením psychopatického masového vraha a s nulovým sociálním životem, tak trochu perverzačka, co po nocích buď hraje otome hry nebo poslouchá nejnovější drama CD Yandere Boys, geek trpící sociální fobií (jediný člověk opačného pohlaví, se kterým je schopna normálně mluvit, je její mladší bratr Tomoki, kterého jeho starší sestra celkem oprávněně občas až děsí), z hloubi srdce nenávidějící všechny normální lidi a zamilované párečky kolem sebe. Ovšem Tomoko si řekla, že to takhle nenechá a s příchodem na střední zažije svůj velký debut, z housenky se stane motýl a ona tak konečně bude moct roztáhnout a dát na obdiv svá křídla. Co víc, konečně získá nějaké kamarády a třeba i nějakého toho přítele! Jenže od začátku školy už uplynuly dva měsíce a Tomoko nejen že za tu dobu ještě s nikým nepromluvila, ale už není ani nepopulární, už je vysloveně vzduch, kterého si nikdo nevšímá. A i když se vážně snaží, osud je zkrátka proti ní a veškeré její snahy buď vyjdou úplně naprázdno, nebo se nakonec obrátí úplně jinak, než jak by měly. Jediný, kdo Tomoko zůstal, je její bývalá spolužačka Yuu, která, narozdíl od ní, svůj přerod v krásného motýla zvládla, ale i když teď navenek vypadá jako jedna z těch děvek, jak Tomoko v duchu s oblibou nazývá všechny dívky, které jsou populárnější než ona, uvnitř je to pořád ten stejný člověk, který s ní sdílí některé ty ne až tak typické zájmy. Tomoko tedy vyzkoušela už všechno, aby se ostatním zalíbila, a pořád to nefunguje ... a proto došla k jednomu jednoduchému závěru. Když už ona vyzkoušela vše a nic nezabralo, tak to, že ještě pořád není populární, není vina její, nýbrž těch okolo ní. Ona je úžasná, to jen ti ostatní to nevidí!

WataMote neboli Watashi ga Motenai no wa Dou Kangaetemo Omaera ga Warui! je taková trochu psycho hořkosladká komedie, která mě velmi často až děsila, protože jsem se v hodně chvílích v Tomoko skutečně viděla ... a byly chvíle, kdy mi té zahořklé frustrované sociopatky bylo vážně líto, protože empatie pracovala na plné obrátky a vážně jsem se do některých situací dokázala bezpečně vcítit. :'D Jen jsem doufala, že se z toho nakonec vzhledem k Tomokimu nevyklube nějaký creepy incest, ale mé prosby byly vyslyšeny, yay! Ovšem když překonáte ten prvotní šok, kdy si připadáte, jako kdyby vás někdo šmíroval přes webcameru a natočil o vašem neživotě anime, tak je to také anime, ve kterém něco jako čtvrtá zeď často neexistuje a které je plné všemožných narážek na jiná anime, třeba na Death Note (ať žije dramatické ježdění s počítačovou myší), Suzumiya Haruhi no Yuutsu, K-On!, Another nebo Kuroko no Basket (ano, Kuroki no Basket :D) a přiznávám, že v některých okamžicích jsem opravdu hýkala na celý byt (a byla jsem šťastná, že nikdo není doma), protože některé situace byly tak dokonale výstižné, že to prostě nešlo. :'D Nehledě na to, že i opening a ending byly perfektní, jak hudbou, tak zpracováním (ending asi brzo začnu používat jako osobní hymnu, jak moc je ... ehm ... výstižný). Můj konečný verdikt tedy zní - pokud o sobě víte, že jste no-lifer, WataMote je spolu s Kuragehime záležitost, kterou skutečně potřebujete vidět. ;)


No.6 - recenze

9. května 2015 v 10:50 Anime recenze
No more farewell kisses.

Vítejte v ne až tak vzdálené budoucnosti, kdy byla Země lidmi téměř zničena, a proto je v rámci takzvané babylonské smlouvy zakázána jakákoliv vojenská síla. Na posledních šesti obyvatelných místech pak bylo vytvořeno šest měst a jedním z nich je No.6. Ale jak už to tak bývá, na pohled ideální No.6 je ideální opravdu jen na tom povrchu a pod závojem klidného života se skrývá neskutečná totalita, tyranie a tresty pro toho, kdo by se snad jen náznakem pokusil se současným režimem nesympatizovat. Dvanáctiletý Shion se svou matkou žije v prominentní čtvrti Chronos a zdá se, že má před sebou díky své vysoké inteligenci, až by se dalo říct genialitě, a ukázkovému občanství nalinkovaný krásný a úspěšný život ... to se ovšem změní v chvíli, kdy jedné deštivé noci pomůže zraněnému chlapci, který se objeví u jeho okna a který si říká Nezumi, i přes vědomí toho, že je ten promáčený kluk, který nemůže být starší než on sám, orgány hlášen jako nebezpečný zločinec, který uprchl při převozu do nápravného zařízení. I přes to, že by zázemí obou chlapců snad nemohlo být rozdílnější, Shion svou dobrosrdečností a obětavostí zachrání Nezumimu život, a proto je také po zásluze potrestán - ukryl a pomohl uprchnout zločinci, navíc se ani nepokusil kontaktovat příslušné orgány, takže jsou jemu i jeho matce odebrána všechna privilegia, musí opustit Chronos a přestěhovat se do podřadnější čtvrti a Shion má s nějakým dalším studiem utrum. I tak si ale v té chvíli ještě nedokáže představit, jak moc mu tohle setkání změní život. O čtyři roky později se Shion, nyní státní zaměstnanec v oboru ekologie, stane svědkem několika podivných incidentů, při kterých oběti doslova vyschnou, zestárnou a z krku se jim vylíhne jakási vosa. Shion, který je dokonce svědkem smrti vlastního kolegy a začíná mít pocit, že tady něco trochu nehraje, si dovolí na celou situaci pohlédnout skeptickým okem a než se naděje, už je z těchto "vražd" obviněn a převážen do nápravného zařízení ... a v tu chvíli se na scéně znovu objevuje Nezumi, který, jak se zdá, ze Shiona po celé ty čtyři roky nespustil oči. Shion se musí rychle rozhodnout, jestli si dál bude hrát na spořádaného občana, nebo ne - zahodí svůj ID náramek a tím i jedinou legální možnost návratu do města, a společně se jim podaří uprchnout za zdi No.6, do čtvrti, kde přežívají všechny podvratné živly, kterých se dokonalému městu nepodařilo zbavit a kteří před ním utíkají. A právě tady zachrání život tentokrát Nezumi Shionovi, když se i v jeho těle začne líhnout ona parazitická vosa - dřív, než se podaří proces líhnutí dokončit, vyřízne mu ji z těla. Shion přežije, ovšem jako daň a připomínka mu zůstanou vlasy, které zbělely, a na kůži po celém těle se táhnoucí narudlá jizva. Shion, který najde azyl právě u Nezumiho, si tedy musí zvyknout na nový život v podmínkách, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, na co byl zvyklý, v podmínkách, kde vládne zákon ulice, boj o přežití je každodenním chlebem, a kde nikdy není jasné, co bude zítra, jestli vůbec nějaké zítra bude. A i když Nezumi z důvodu, který mu nechce říct, No.6 ze srdce nenávidí a s největší radostí by ho nechal celé zlikvidovat parazitickými vosami, Shion, který v něm má nejen maminku, ale také kamarádku Safu, se snaží přijít na to, jak by dalo hromadnému líhnutí vos a umírání jejich hostitelů zachránit, stejně tak i na způsob, jak nenásilnější cestou dosáhnout rovnosti - kdyby neexistovala zeď, nebylo by žádné uvnitř a venku. Když je však Safu z ničeho nic převezena do nápravného zařízení, Shion je pevně rozhodnutý ji zachránit, ať už s Nezumiho pomocí nebo ne. Bude ale Shion stejně pevně rozhodnutý zachránit No.6 i poté, co se dozví celou pravdu a vše, co se skrývá pod jeho nablýskaným povrchem? Co vlastně doopravdy ví o Nezumim a jeho minulosti? A budou si Shion s Nezumim ochotni a schopni přiznat své city a připustit si, že je celé ty roky k sobě váže mnohem silnější, hlubší a osobnější pouto?

Co je lepší než typická YA dystopie s hlavní hrdinkou, které se otevřou oči, a jejím vyvoleným? Přesně tak, typická YA dystopie s hlavním hrdinou, kterému se otevřou oči, a jeho vyvoleným. >:3 Shion s Nezumim jsou totiž precious babies (odpovídající prověřenému vlasovému schématu, jen tak mezi řečí) a nezastírám, že poslední dva díly jsem prořvala, i když se nakonec nakonec ukázalo, že zbytečně, ještě teď velebím Nebesa. :'3 Ale vážně, tohle je přesně ten typ dystopií, které si velmi ráda přečtu (teď mám na mysli třeba Vyvolené neboli Deklaraci smrti nebo Ošklivé, u kterých mě doteď mrzí, že se mi nepovedlo sehnat i ostatní díly) a v tomhle případě se na ně také velmi ráda podívám. No.6 pro mě mělo všechno, co by měla správná dystopie mít (plus ještě ten jeden malý bonusek, který jsem uvítala víc než radostně), a jsem s ním velmi spokojená, vážně se mi moc líbilo, od příběhu, postav (Inukashi je opravdu, ale opravdu skvělá) až po kresbu a všechno. :3 Tedy, snad až na ten upištěný opening, který mi trošičku rval uši. ^^"