Únor 2015

Bobromil má bebí

27. února 2015 v 15:02 Herald z roku 2015
Saku totiž před chvílí byla na vyndání takové ošklivé věci (která údajně měla být ztvrdlý a zrohovatělý kousanec od hmyzáka), takže má v oblasti mezi ramenem a loktem mrtvou ruku. Ano, byla to rychlovka asi na deset minut, ale i tak jsem byla naposledy něco vyříznout ještě na základce, takže teď mám docela strach, až to přijde k sobě, zatím jsem totiž až překvapivě pohyblivá. :'D Takže mi můžete pofoukat bebíčko, jestli chcete. :'3

Tenhle týden, když pominu jeho začátek a konec předchozího, byl nakonec docela fajn, a hodně velký podíl na tom má i počasí, které se tváří tak krásně jarně, že to člověku úplně vlévá optimismus do žil. :3 Jen je trošičku na prd, že ráno je ještě solidní kosa, odpoledne vedro a člověk už neví, jak by se obléknul ... a já pořád prskám jak blbec, opět. :'D


Taky už konečně vím, kdy budu promovat (už jsem se začínala docela děsit, že na mě zapomněli) a zjistila jsem, že tam bude kromě pár jiných spolužáků, se kterými jsem si ale nikdy neměla moc co říct, taky Kristýna, kterou jsem viděla naposledy někdy v prosinci, takže z toho mám vážně radost. :3 Sice mě poněkud zarazilo, že i za promoci se platí (ale ono je to vlastně celkem logické, to divadlo se taky nezaplatí samo, že), tak doufám, že to alespoň bude na nějaké úrovni a ne jako imatrikulace, která byla tak trochu fraška. ^^ Určitě pak budou fotky, takže se budete moct pokochat. :)


Zítra se pak jede za západočeským prarodičovstvem, ani ne tak na návštěvu, jako spíš na výpomoc. Babi si totiž minulý týden ve svých téměř devadesáti letech zlomila krček, v pondělí ji operovali a teď je ve špitále (takže už asi chápete, proč ta situace opravdu nebyla zrovna dvakrát růžová). Naši už za ní byli minulý víkend, já tedy pojedu aspoň tenhle. Zkrátka byl zase nějakou krátkou dobu klid, takže se zákonitě muselo něco posrat, a když už, tak samozřejmě takhle fatálně. Asi mi prostě není souzeno, aby mi aspoň jednou něco vyšlo tak, jak si to naplánuji. Měla bych se s tím smířit, bude mi líp.

Taky jsem dneska ráno sundala z oken vločky, zasněžený les a podobné věci, které už teď doufám nastanou maximálně na horách, a vyměnila je za zajíce a kuřata. Hned se na to líp kouká. :) Taky jsem tenhle týden odolala, nešla jsem se podívat ani do jednoho hračkářství a nic jsem si nekoupila, jsem na sebe hrdá! A to jsem si ještě od rodičky vyslechla přednášku o utrácení, když objevila Draculauru. A to se jim ještě ani po čtrnácti dnech nepodařilo všimnout si Kiyomi, lol. Každopádně, holky jsem si hezky rozmístila po celé ploše poličky, aby nebyly tak namačkané na sebe jako předtím, a těším se už jenom z pohledu na ně. :3 Taky mě to přivedlo na myšlenku, co bych asi dělala, kdybych byla ve stejné situaci jako v Rozen Maiden. Protože aby mi tu obživlo devět panenek a ještě se mezi sebou snažily pomlátit, to by byl asi docela mazec. ^^"


No nic, mějte se hezky a v rámci možností si užijte závěr nejkratšího měsíce ... jaro se přeci jenom blíží. :3

Malá růžová upírka

26. února 2015 v 18:56 Královniny panenky
Řekla jsem si, že by si moje malá zubanda, u které jako jediné příslušnice jejího druhu beru vegetariánství a kterou jsem si po dokoukání všech filmů opravdu hodně oblíbila, zasloužila nějaké lepší fotky než ty narychlo pořízené mobilem, aby vyniklo, jak moc rozkošná a krásně zpracovaná je (nebo taky detaily jako třeba to, že odraz světla v oku má tvar netopýrka, čehož jsem si všimla až asi po třech dnech ^^"), a tak jsem využila toho, že bylo dneska opravdu krásně a hezky světlo. :3


Sherlock

26. února 2015 v 11:59
Kdo by neznal geniálního detektiva a jeho věrného kronikáře z pera sira Arthura Conana Doyla, že? Vezměte ho, šoupněte ho do 21. století a dejte mu k dispozici současná udělátka - a voilá, máte tu Sherlocka od BBC. Přiznám se, že když jsem o něm poprvé slyšela, byla jsem docela dost dost skeptická. Oslavné ódy pěné všude kolem mě ale nakonec přesvědčily, abych ho aspoň zkusila. A už po prvním dílu jsem věděla, že jsem ztracená. Perfektní obsazení, perfektní scénář, perfektní britský humor, Johnlock, gay, gay ... rozhodně zádná svatokrádež, jak jsem si původně myslela. S vypětí všech sil jsem přežila a vloni se dočkala třetí řady, letos však bohužel musím podotknout, že tím, že se posledních pár let už pomalu bojím, že otevřu skříň a vypadne na mě pan Okurka (inner joke) a tím, že na něj teď kouká už prakticky každý, u mě Sherlock ztratil tu původní exkluzivitu a trošičku se mi zprotivil. Ale seriál za to nemůže, můžou za to lidi, takže směle do toho. Jen se musíte smířit s tím, že vás na konci Moffat dokonale vyšťaví. Vždycky.



Hezkých hrníčků není nikdy dost

24. února 2015 v 17:15 Herald z roku 2015
Od čtvrtka, kdy jsem si tu zase jednou trochu vylévala srdíčko, se dost věcí změnilo, a bohužel se opravdu nedá říct, že k lepšímu (pokud bych měla být upřímná, tak spíš k tomu skoro nejhoršímu). To tady ale nechci rozpitvávat, s vámi to nemá nic společného a už tak stačilo, že jsme se s tím nervovali my. Nakonec to pro zatím *klepe na zuby* dopadlo celkem dobře, tak doufám, že to tak půjde dál a že to štěstí v neštěstí alespoň nějakou dobu vydrží.

Proto mi v těchto opět nerůžových časech udělal obrovskou radost růžový liščí hrneček od Kadet a pár opravdu milých a povzbuzujících slov (a spoustu potenciálních vyděračských materiálů použitých jako výplň, bwhaha), který se ke mě díky obrovskému pracovnímu nasazení pánů balíkářů místo pátku našel cestu až včera ... ano, opravdu zbožňuji, když se mi z ničeho nic ve schránce objeví lístek s tři dny starým datem, aniž by se mi někdo vůbec pokusil něco doručit, opravdu. A ještě si ti šmejdi myslí, že tím, že zdraží, stoupne poptávka po jejich službách, které stojí za dvě věci. D:<


Dokonce i rodičovstvo prohlásilo, že ho snad opravdu dělali extra pro mě, dneska jsem si pak do něj udělala kafe a můžu říct, že se z něj pije opravdu jedna radost. ^^ Takže, ještě jednou opravdu díky. :3

Youkai cutie

22. února 2015 v 17:10 Královniny panenky
Musela jsem svou krásnou bišódžo (však vy víte, jak miluji fonetické přepisy) dostatečně zdokumentovat. :3 Ale musíte uznat, že bez toho hnusného neladícího čehosi na krku vypadá mnohem, ale mnohem lépe. A taky myslím, že se bude krásně vyjímat u nějakého rozkvetlého stromu. :3


Soul Eater NOT!

22. února 2015 v 10:22 Anime recenze
Tsugumi Harudori by si dál žila svůj poklidný život normální školačky, kdyby se jí jednoho dne z ničeho nic nepřeměnila noha na jakousi čepel. Tsugumi tedy zjišťuje, aniž by si to vybrala nebo chtěla, že je zbraní a že se jí tedy otevírají dveře do Shibusenu, který všichni považují za tu snad úplně nejprestižnější školu vůbec. Tsugumi se tedy se smíšenými pocity vydává do Death City, kde se mezi ostatními nováčky seznamuje s na jedné straně bezprostřední a neustále zapomínající Meme Tatane a na té druhé elegantní a trochu namyšlenou Anyou Hepburn. Z děvčat se postupně i přes jejich rozdílnost stává téměř nerozlučná trojka, k čemuž napomáhá i to, že spolu sdílí stejný pokoj na koleji. Chodí spolu na brigádu, společně vaří a vlastně jsou neustále spolu. Ovšem zbraň nemůže být bez uživatele a Tsugumi si brzy bude muset vybrat. Jak Meme, tak Anya jsou totiž uživatelky a jedna z nich se stane její partnerkou. Jak má ale Tsugumi tohle dilema vyřešit, když má ráda obě a není si vůbec jistá, kterou z nich by vlastně jako partnerku chtěla? Nehledě na to, že si oproti ostatním připadá neschopná a není si jistá ani tím, proč je vlastně na Shibusenu a co od toho, že je zbraň, očekává? Navíc začíná přibývat podivných incindentů a všechno nasvědčuje tomu, že za nitky tahá čarodějnice s dost velkou mocí.

Víte, že se držím pravidla nepsat recenze na pokračování anime, o kterých už jsem psala. Ovšem, tohle jednak není pokračování, ale spin-off, a jednak o tom napsat musím, protože jsem prakticky celou dobu sledování měla pocity shodující se s názvem - NOT! o_O Ano, už jste nejspíš pochopili, že se jedná o spin-off podle mě opravdu perfektního anime Soul Eater (proto jsem se o některých termínech už nerozepisovala, pokud s tímto universem nejste seznámeni a nechápete, mrkněte sem). Já bych to ovšem poupravila tak, že pro mě osobně se nejedná o spin-off, ale o svatokrádež. Opravdu, z toho, co jsem měla na Soul Eaterovi ráda a co ho dělalo výjimečným, tady nezbylo zhola nic. Zajímavá zápletka a vizuálně kouzelné souboje byly nahrazeny holčičím trojúhelníkem (sice ne milostným, ale s dost nechutnou dávkou ecchi), specifická kresba, na kterou jsem si u Soul Eatera musela chvíli zvykat, pak byla nahrazena přeslazeným moe ve stylu K-On! (opravdu, to, co udělali už existujícím postavám, je nechutnost a odpornost nejvyššího kalibru), nehledě na to, že tam bylo nevysvětlených věcí a plot holes pomalu jako v novějších sériích Supernatural. Zkrátka mi to celé od openingu až po ending přijde jako jeden velký nepovedený vtip a pokus o předělání kvalitního anime na moe srajdu, jen abychom z toho vytřískali ještě nějaké peníze u další sledovatelské základny (opravdu, nevím, komu jinému by se tohle mohlo líbit, než pánům se zálibou v holčičkách s obřími nárazníky, které jsou tak velké kamarádky a proto na sebe neustále vůbec ne fanservisově šmatlají). Asi jediným světlým bodem bylo to, že se tam alespoň na chviličku objevil Kid, kterého nestačili tolik zmršit (nebo by si to nedovolili?), přičemž mi srdce téměř zaplesalo, ale ani on to chudák nemá šanci vytrhnout. Závěrem tedy, jestli jste na moe, asi si nad tím budete chrochtat. Pokud máte rádi Soul Eatera, ani na to nekoukejte. Já byla opravdu znechucena.

Sekaiichi Hatsukoi - recenze

21. února 2015 v 18:15 Anime recenze
Je tohle láska?
Tohle nemůže být láska!

Ritsu Onodera pracoval v nakladatelství svého otce. Když ale zjistil, že ho většina kolegů považuje za protekčního spratka (čemuž se úporně snaží vyhnout, protože je to hodně daleko od pravdy), rozhodl se odejít a nastoupit do vydavatelství Marukawa ... jako editor shoujo mangy v oddělení Emerald. Ritsu, který se celý život zabýval literaturou, kterou nade vše miluje, z toho samozřejmě není dvakrát odvařený a nemá představu, jak se s takovou prací nad něčím, co kolem něho vždycky šlo obrovským obloukem, bude potýkat. Čas plyne, Ritsu se učí co a jak a pomalu se začíná dostávat do pracovního procesu. Jenže aby toho nebylo málo, zpočátku nemá ani tušení o tom, že jeho šéf Masamune Takano, i když ho nepoznal, vlastně není nikdo cizí. Před deseti lety, ještě ve škole, spolu totiž poté, co se mu Ritsu vyznal, krátce chodili, ale série nešťastných náhod a nedorozumění je rozdělila, proto si Ritsu řekl, že už se nikdy do nikoho nezamiluje. Ovšem jak se říká, stará láska nerezaví, obzvlášť ta první, a tak se Masamune, který Ritsua nepřestal milovat, snaží dát jejich vztah znovu do kupy. A Ritsu, i když nevěří, že by to s ním Masamune myslel vážně, si pořád odmítá přiznat, že je na tom vlastně úplně stejně. Ale tihle dva nejsou jediní, kdo nad shoujo mangou řeší srdeční problémy. Yoshiyuki Hatori, Ritsuův převážně nenápadný a poměrně tichý kolega, dělá editora mangakovi jménem Chiaki Yoshino (aneb pro tvorbu shoujo mang přeci nemusíte být nutně ženská, i když to o vás kromě vašeho editora nikdo neví), se kterým jsou přátelé už od dětství. Yoshiyuki se o Chiakiho stará, vaří mu a vlastně by pro něj udělal cokoliv, protože ho už hodně dlouhou dobu miluje. Jenže Chiaki je přesně ten trochu natvrdlý typ, který si ničeho takového nevšimne, pokud mu to prostě neřeknete. Navíc je tu ještě Yuu Yanase, Chiakiho pomocník a kamarád, který je do něj samozřejmě taky zakoukaný, a tak mezi oběma kohouty na jednom smetišti (i přes Chiakiho samozřejmé nechápání) panuje silná nevraživost, Yoshiyuki je totiž poněkud žárlivý a trošičku majetnický. A aby těch velmi křehkých vztahů ještě nebylo málo, máme tu dalšího Ritsuova kolegu editora, třicetiletého Shoutu Kisu, kterého na ostatních přitahuje výhradně vzhled a který právě chodí velmi nenápadně očumovat do knihkupectví jednoho pohledného prodavače. Ano, chodí ho jenom očumovat, protože všechny jeho pokusy o vztah skončily ještě dříve, než začaly (tedy v posteli), což Shouta připisuje tomu, že není schopen se opravdu zamilovat. Jenže tomu náhoda tak chtěla, že se s Kou Yukinou, jak se onen Adonis jmenuje, setkal a zjistil, že mu taky není tak úplně lhostejný. Mohla by to snad být opravdu láska?

Před pár lety jsem se Simčou na koleji viděla první dva díly a došla jsem k závěru, že je to na mě až moc sladké a myšlenku na dokoukání jsem opustila (a přesně z toho důvodu jsem doteď neviděla Junjou Romanticu a další, ano, vážení, přiznávám to) ... a kromě toho mi Ritsu ze začátku strašně připomínal žábu. :'D Když ale v osobním životě a reálném světě obecně se zase začaly věci srát, bylo mi jasné, že přesně něco takového potřebuji, abych na to nemusela myslet a mohla na realitu zase jednou zapomenout ... a v tomhle ohledu to svůj smysl splnilo dokonale. Hezky jsem si óchala a áchala, sem tam nadávala chlapcům do slepých blbů a i na kresbu jsem si nakonec zvykla. Takže bych to shrnula tak, že pokud máte náladu na něco slaďoučkého s propletenými vztahy na té úrovni, že by se za to nemusela stydět ani leckterá latinskoamerická telenovela, směle do toho. Tedy, pokud ještě vůbec existuje někdo jako já, kdo to ještě neviděl. ^^"

Jak mi ujela ruka ... zase

21. února 2015 v 10:54 Herald z roku 2015
Víte, to bylo tak ...

Když jsme si v neděli před kinem šly pro bubble tea, ukecala jsem Sayu, že bych se ještě chtěla jenom na čumendu mrknout do Pompa, že panenková obsese. Tak jsme se tedy mrknout šly. A co čert nechtěl, samozřejmě, že na mě z regálu vykoukly Haunted, přesněji řečeno Vandala. Tak jsem samozřejmě ze zvědavosti začala hrabat dál, jako druhou jsem vyhrabala River a jako poslední ... marné byly moje odpolední modlitby, že ji určitě nebudou mít a že mě to nebude pokoušet, úplně vzadu byla samozřejmě nádherná bezobličejová Kiyomi. Dobrých deset minut jsem s krabicí v ruce zvažovala proč si ji vzít nebo nevzít, protože ta cena byla přeci jenom opravdu dost vysoká, ale nakonec jsem došla k závěru, že je to zatím asi jediný exemplář v celém městě, že na to, až ji a jestli vůbec zlevní, bych si taky mohla počkat zatraceně dlouho, a že je to (a teď už to myslím opravdu vážně) poslední slečna, která mi ve sbírce chybí a kterou jsem opravdu chtěla. A tak s námi Kiyomi pokračovala do kina. Je to suverénně nejdražší člen mé smečky (mohla bych za ni mít dvě až tři jiné, ale když je poslední, devátá osudová, Schválně, kdo to pochopí. 8D tak co), ale opravdu nádherný, strašně se mi u téhle řady líbí jak duchoidní hřebínek, tak perfektní stojánek stylizovaný do podoby řetězu. Však mě vlastně podpořila i Saya, protože tahle rozkošná youkai je Japonka každým coulem a jde to poznat, už jenom na úžasném vzdušném oblečení (jen jsem jí už sudala z krku to ošklivé cosi, co mi tam vůbec neladilo). Navíc má naprosto nádherné vlasy, které jsou navíc úžasně jemné a hebké, ještě víc než u Rochelle a to už je co říct, nečekala jsem, že by to někdo mohl překonat. Ve srovnání s ostatními slečnami je úplně jiná (strašně se mi líbí, jak vyřešili tu pro Noppera-bō nutnou absenci obličeje pouze světlými konturami), taková vysloveně éterická ... a prostě krásná. *-*


Další věcí, která mi ovšem trošičku vlezla do rozpočtu, bylo zjištění existence sběratelských vinylových figurek a především pak začátek jejich objevování v našich luzích a hájích. Co bych to nepřiznala, vždycky jsem strašně chtěla nějakou tu sběratelskou vinylku, ale k těm od Funka asi přeci jenom nebudu mít tak úplně možnost se dostat, tak jsem se rozhodla pro tuhle variantu. Z první vlny mi Draculaura přišla s přehledem nejroztomilejší a proto jsem si vybrala ji. Sice jsem na ni musela čekat týden, ale vyplatilo se to, protože je holka moje culíkatá vážně rozkošná a o dost větší, než se zdála. :) Z dalších vln pak ještě asi budu číhat na drahou Rochelle a možná i Spectru, ale bůhví, kdy se do té naší umrněné zemičky dostanou.


Další náhled do mého uměleckého portfolia

19. února 2015 v 18:04 Kreativně-grafický koutek
Jak už jsem psala, o víkendu se dělala nová postel. Podotýkám, že s mnohem menším úložným prostorem, než měla ta stará, takže se musely vyklidit a probrat věci, které se v něm nacházely. A z toho důvodu jsem se dostala k probrání se snad všemi výkresy, co jsem za svůj život zmatlala, ať už doma, ve škole nebo v ZUŠce (samozřejmě, že jsem nic nevyhazovala, to ani omylem!) Ovšem mezi všemi těmi občas dost pochybnými výtvory z raného dětství jsem se s téměř nostalgickou slzou v oku dostala i k pár věcem vytvořených během let na ZUŠ, na které jsem doteď neuvěřitelně hrdá a proto se s nimi chci pochlubit. :)

Mé oko, kreslené křídou, doteď si pamatuji, že jsem ho kreslila se zrcátkem v jedné ruce a snažila jsem se zachytit i ty mé hnědé skvrnky, co tam mám. Akorát si nedokážu představit, že by to viselo na stěně a čumělo to na mě, to bych asi neusla. :'D


Čest práci, soudruzi

19. února 2015 v 15:22 Herald z roku 2015
Já vím, já vím, v poslední době se tady asi neobjevuje nic moc zajímavého (jsem si vědoma toho, že se tu prakticky střídají panenky s recenzemi), ale když se prakticky nic neděje, tak ani není moc o čem psát ... a od toho se nejspíš taky odvíjí skutečnost, že mám pocit, že už sem zase skoro nikdo nechodí. ^^" Já vím a chápu, že máte práci, školu, nevím co ještě a že děláte jiné věci, nemyslete si, že já je nemám. Ale jednou za čas by bylo docela fajn, ukázat, že jste ještě pořád naživu. Snad toho nechci tolik. :<


Dnešek byl od začátku února první den bez práce, včera večer jsem dodělala poslední manuál, tak teď už to jenom udat (a že to vypadá velmi dobře). Vůbec se za to nezlobím, s každou dokončenou částí, která navíc nese taky mé jméno a dokonce bude i viset někde na netu, mám ze sebe zase jednou vážně dobrý pocit. Navíc nemám čas přemýšlet nad blbostmi a taky nad tím, že poslední člověk, kterého jsem měla opravdu blízko, už je taky v tahu, z čehož jsem poněkud mrzutá, ale nic s tím nenadělám. Zase si budu muset ještě dlouhé dva měsíce vystačit sama se sebou. Tedy, ne že bych na to nebyla zvyklá.

Vzhledem k tomu, jaká tu o víkendu v důsledku rozebírání a vyklízení staré a dávání dohromady nové rodičovské postele panovala úžasná náladička, jsem se radši uklidila k sobě a prakticky celý Valentýn jsem strávila čtením Duny, kterou jsem si po měsíci tatíkových slibů nakonec radši našla sama, protože jinak bych se jí asi nedočkala. A velmi mě to baví, samozřejmě nejen proto, že v tom vidím (hlavně díky filmu, co bych zapírala) jedno velké no homo ... ale jenom z filmu přeci jenom člověk nepobere úplně všechno, co by měl, tak si rozšiřuji obzory a po nocích se mi rozhodně nezdá o písečných červíQách. Taky jsem si vzhledem k tomu, že Constantine skončil (a že to byla plejáda sprostých slov povětšinou se týkající křídel ogrilovaných do křupava) a Grimm má měsíční pauzu, rozkoukala další anime, a to Death Parade. A můžu říct, že z těch nejnovějších, když nebudu počítat pokračování (tedy Tokyo Ghoula a Durararu, která mě s každým dílem vysloveně hřeje na srdci) nebo takovou ptákovinu, jakou je Binan (a že se u něj opravdu královsky bavím :D), tak je to opravdu hodně kvalitní a zajímavé anime (navíc s opravdu silně zavádějícím, ale naprosto perfektním openingem). Za dnešek jsem schramstla první polovinu jako nic a rozhodně se těším na další. Stejnak si hrozně ráda pročítám všechny své anime recenze a vzpomínám, jaké to zrovna bylo období, kdy jsem na to které koukala, třeba právě Durararu mám spojenou se začátkem jara, možná i proto mě teď druhá řada tak těší, i vidinou snad blížícího se jara. A i když už anime hodně dlouho není jedinou věcí, kterou dýchám, nelituji snad žádného, které jsem viděla (i ta Picovská trilogie měla určité poslání). Stejně má v mém životě pořád své místečko a asi už to tak zůstane. :3

Zítra večer k nám jdou známí, takže počítám, že zase bude pěkná chlastačka a celkově hezké povyražení a zpříjemnění pátečního večera. Tak jen doufám, že když se dneska navzdory ranní inverzi nakonec udělalo docela pěkně, i sluníčko se po nevím kolika dnech zase podívalo na svět, že to vydrží aspoň do mého zítřejšího honu za ingrediencemi na špízy, které jsem naposledy měla někdy na podzim (tuším, že to bylo po návratu z podzimního Jikanu s Kyoko, Sayou a Kelly ... jó, i takovéhle asociace mám ve své hlavě vytvořené, třeba jednu voňavku mám doteď spojenou s Fullmetal Alchemist, protože když jsem ji dostala, zrovna začínalo na Animaxu) a na které se neuvěřitelně těším. >:3


Tak, vykecala jsem se ze všeho, co mi leželo na srdci (nebudu psát, že v žaludku, protože ten by svůj nesouhlas dával najevo hlasitým kručením). Jdu si udělat kafčo, abych si zahřála promrzlé ruce, tak se mějte.

Battle Beast - Black Ninja

18. února 2015 v 19:11 Gramofon Underlandu
Po absolvování dalšího koncertu Sabatonů mě na ni navedla Saya ... člověk si ji musí párkrát naposlouchat, ale i napoprvé musíte uznat, že slečna má naprosto perfektní hlas, obzvlášť v určitých polohách. >:3


Pushing Daisies

18. února 2015 v 8:49
Příběh koláčníka Neda (neuvěřitelně roztomilý Lee Pace v podobě dvoumetrového štěňátka), kterého ten nahoře obdaroval zvláštním darem (Ned dokáže svým dotykem oživit mrtvé. Ovšem i tady funguje známé pravidlo něco za něco - První dotek znamená život, druhý znovu smrt a tentokrát už napořád. Pokud navíc dotyčného oživí na dobu delší než jednu minutu, zemře místo něj někdo jiný.), detektiva Emersona, který Nedovu vlastnost využívá k vyslýchání obětí a tímpádem mnohem úspěšnějšímu řešení zločinů a Edovy dětské lásky Chuck, se kterou se v rámci jednoho zločinu po letech znovu setkal a kterou, protože stará láska nerezaví, nechal naživu, i když věděl, že se jí už nikdy nebude moct dotknout. A taky příběh dalších ujetě perfektních postaviček. Zkrátka, než se Fuller vrhnul na kanibalistické džouky, stvořil tuhle lehce morbidní, americky kýčovitou, ale (i proto) neuvěřitelně roztomilou záležitost, která si podle mě rozhodně zasloužila víc než jenom dvě, navíc ještě tak neštastně otevřené, řady. :'3



Tankové dělo pana Greye na stříbrném plátně aneb jak jsme v kině zešedivěly

16. února 2015 v 10:53 Historie conů, slezin a jiných akcí
Přežila jsem! Upřímně, opravdu jsem se bála umlácení vibrátory, případně létajícími dildy, ale nakonec se k mému velkému překvapení a vlastně i celkem dost velkého pocitu zadostiučninění nic z toho nekonalo. :D A vlastně jsem se celou dobu ani netvářila jako Weeping angel, který se mi houpal na krku - totiž, nemusela jsem si zakrývat oči.


Don't worry, at least we love you

14. února 2015 v 12:11 Královniny panenky
A kdyby vám přeci jenom bylo smutno, tak tady vám mé nejroztomilejší slečny posílají Raffaello a jako rozené Francouzky vám prý garantují, že vám po něm určitě bude zase líp. :3


Tak je tu další Forever Alone Day

14. února 2015 v 9:10 Herald z roku 2015
Který opět oslavím s někým, ke komu mám nejblíž ... totiž sama se sebou. ( ˘ ³˘)♥
Maximálně tak s nějakou tou tradiční věnovanou sladkostí, pravděpodobně Raffaellem, a skleničkou vína, ale což, kdo někoho potřebuje, že.


Tak tedy, úspěšné přežití komerčního přesrdíčkovaného svátku i vám.

Simply purrfect

12. února 2015 v 10:13 Královniny panenky
Vlastně jsem vždycky chtěla kočku ... a na tuhle krásně filajovou nikdo nemá alergii. :3


Lana Del Rey - Big Eyes

11. února 2015 v 21:22 Gramofon Underlandu
Nádherná písnička a skvělý film, na Burtona až téměr neburtonovský ... ale i tak mám z Waltzovo úsměvu opět vysloveně husí kůži. :'D


Get in, loser, we're going shopping

11. února 2015 v 18:44 Herald z roku 2015
Víte, že opravdu nemám ráda nakupování oblečení, dokonce by se dalo říct, že ho v určitých chvílích bytostně nesnáším. Ale i když ještě pořád nevím přesné datum (a vycházejíc ze zkušeností si myslím, že ho budu znát tak někdy týden předem), promoce se blíží, a bylo potřeba sehnat na ni něco slušného a pokud možno pěkného. Navíc dneska bylo venku opravdu nádherně, až jarně, protože sluníčko odpoledne vážně solidně hřálo, tak jsem se vydala porozhlédnout, abych měla tu věc konečně z krku.


A vida, z H&M jsem si odnesla jak šatky, tak i sáčko, ještě jsem na to dostala 20% slevu a navrch 25%slevovou kartičku na spodní prádlo, no neberte to. :D Sáčko je normální, černé, šatky jsou pouzdrové, takové černo-šedo-bílé a nemůžu se zbavit dojmu, že mi dost brutálně zvětšují prsa. :D


Sice už byla tma, ale ty barvy celkem odpovídají. Možná bych se v nich i vyfotila, ale po tom, co jsem si dnes vyslechla tři připomínky na mou postavu a to ve velmi krátkém časovém rozpětí, nějak mě na to přešla chuť. Ano, já vím, že bych měla zhubnout, proč se o to asi snažím a cvičím ... asi jen tak, abych se nenudila. D:< A to jsou ještě o velikost menší, než nosím normálně.

V rámci Forever Alone dne jsem byla mamčou pozvána na bubble tea, který u nás, narozdíl od Ústí, díkybohu nezdražil (to jen, aby Simča věděla 8D). A tak jsem po dlouhých peripetiích konečně měla om nom nom bílou broskev. :3 Teď si dělám zálusk na ty malinové speciály, které budou od soboty.


Navíc jsem si i jenom za proofreading, který je ale kolikrát o dost náročnější a pracnější než samotný překlad, vydělala hezké peníze a do konce měsíce mě čekají ještě dva manuály, takže jsem, co se týče práce, velmi spokojená. :) Teď mám tak akorát náladu podívat se na nějaký film ... včera viděný Sedmý syn mě nějak extrémně nezaujal (tedy až na čarodějnici v podobě Julianne Moore, ta mě zaujala velmi), takže asi zkusím nejnovější Burtonův počin aka Big Eyes. Tak tedy adios.

Supernatural

11. února 2015 v 9:17
Poslední člen svaté fandomové trojice aneb příběh točící se kolem bratrů Winchesterů, Sama a Deana, kteří křižují Spojené státy v černé Impale a v rámci rodinného byznysu loví ... nikoliv zvířátka, nýbrž rozličnou nadpřirozenou havěť, se kterou jste se dost možná strašili historkami u táboráků a u které jste sami sebe přesvědčovali, že není skutečná. Zkrátka a dobře se vždy objeví tam, kde je potřeba něco poslat zpátky do Pekla, provrtat stříbrnou kulkou, smočit ve svěcené vodě nebo jednoduše posolit a spálit. A také si vyřizují účty za věci, které se týkají (nejen) jejich rodiny a které rozhodně nejsou nic, co by běžný smrtelník chtěl zažít. Zkrátka, nakopávají zadky a přitom sem tam odvrátí Apokalypsu a podobně. Opět, člověk kolem sebe v jednu chvíli div nedělá kruh ze soli, aby v další chvíli sůl proléval očima. A s každou sérií je to o feels víc a víc ... Kripke si zkrátka s Moffatem nemá co vyčítat a já jenom čekám, kdy ze mě zbyde emocionální troska se zaprodanou duší :'D Bohužel, jak neustále přibývají série, přibývá taky všeobecný guláš, o plot holes ani nemluvě a původní myšlenka prvních dvou řad se nám v tom guláši tak nějak ztrácí. A i když to říkám opravdu nerada, nejsem z oznámení jedenácté série nadšená a desáté bude muset dát hodně práce, aby mě přesvědčila o tom, že to ještě stojí za sledování a že to není už jenom o vytřískání co nejvíce peněz ... i když, zrovna epizody, kde se neřeší andělská linie a nevyskytují se tam ani andělé (sorry, Cas, not sorry) mi dávají neuvěřitelný pocit štěstí a toho, že si připadám zase jako na starém dobrém začátku.. Nicméně, na brášky jednoduše nedám dopustit ... zkrátka bitch & jerk, které si nejde nezamilovat (už jen pro Deanův hudební vkus, který se s mým shoduje téměř perfektně). :3


One-word Tag

10. února 2015 v 9:45 Challenges accepted
Pal mě uvrtala do tagu, který mě dosud jako asi jednu z minima osob úspěšně míjel natolik, že jsem do včerejška ani neměla tucha o jeho existenci. ^^" Ale na druhou stranu, proč bych se do něj nepustila ... aspoň se tu zase objeví něco z trošku jiného soudku. :)