na Blog.cz

Když se podívám zpátky, už je to pár let zpátky, co jsem byla naposledy na nějakém plese. Když mi tedy Kyoko už někdy v prosinci nabídla, jestli nechci jít, vzhledem k tomu, že už jsem měla všechny starosti za sebou, řekla jsem si, že občasná socializace neuškodí a little party never killed nobody ... pokud se tedy samozřejmě nejedná o Gatsbyho párty.

Když jsem Spectru jako panenku viděla úplně poprvé, naprosto jistě jsem věděla, že tuhle krásnou dušici (vážně, jak se říká duchům v ženském rodě?) s průhlednými končetinami chci ... ovšem pořád jsem se nemohla rozhodnout, v jaké kolekci. Strašně moc se mi líbila v pyžamové verzi, ovšem na tu jsem u nás nikdy nikde nenarazila, a aktuálně jsem ji kromě té "oživlé" verze a dvou sportovních, které měly společné dva negativní faktory - jednak sport a jednak vážně ošklivý, křiklavý a absolutně neladící make-up, viděla jenom ve verzi Ghouls Night Out. Ze začátku jsem se jí bránila, protože jsem nějak nemohla zkousnout, že ty krásné průhledné ručky jsou schované rukavičkami, ale když jsem si pak srovnávala jednotlivé verze na fotkách, došla jsem k závěru, že tady je prostě nejhezčí. A když jsem pak mezi Lagoonami vyhrabala jednu jedinou, nechala jsem si to proležet v hlavě a přišla na to, že bůhví, jestli se objeví ještě nějaká hezčí a že něco jako rukavičky už mě prostě neodradí, druhý den se vrátila a ona tam pořád byla, věděla jsem, že tam na mě zkrátka čekala. :3

Ze všech svých slečen jsem za ni dala nejvíc, ale nelituji. Make-up je úžasný, ty tmavé oči jsou úžasné, je zkrátka úžasná od hlavy až k průhledné patě, vlasy jsou naprosto božské, krásně barevné, dlouhé a neuvěřitelně husté (i když jsem strávila dost dlouhou dobu rozčesáváním, jak byly ze zagumičkování v krabici zacuchané). A ten plastový kabátek mi silně připomíná Hanniho kuchací komplet. ^^ Spectra Vondergeist je tak šestou kráskou honosící se na mé poličce a i když jsem tuhle větu za poslední týdny říkala už několikrát, dokud se neobjeví něco, co bude mít něco společného s liškou, jsem teď se svými holkami konečně spokojená. :3

Na tenhle tag jsem narazila u Trinity Estridge a jakožto člověk, kterému čaj prakticky koluje v žilách místo krve, jsem si řekla, že bych všechny ty knížky a seriály mohla proložit taky něčím, k čemu mám velmi vřelý vztah. :3

Řekla bych, že co se původu týče, mají k sobě holky poměrně blízko. :)

A opět jsem si vzpomněla na proslulou píseň z gymnazijních časů s názvem Banánová šťáva. :'D

Už ani nevím, jak na něj vlastně došlo, každopádně je jisté, že můj drahý tatínek má vždycky období, kdy se na něco upne a pořád s tím otravuje. No, a jednou se takhle upnul právě na banánovou marmeládu, snad ji někde viděl nebo nevím. Proto, když už nás to začalo štvát, jsme hledali nějaký recept, vyzkoušeli a zjistili, že to není tak špatné, ba naopak, že je to vlastně dost dobré. :)

Původní recept jsme si trochu upravili, ale základ prakticky zůstává stejný. Budete potřebovat kilo banánů (lepší jsou, když jsou přezrálejší, jednak jsou chutnější a jednak měkčí, takže s tím je méně práce), půl lžičky tlučeného hřebíčku (nebo podle chuti, samozřejmě, že je pak lepší, když si hřebíček čerstvě namelete v hmoždíři), citronovou šťávu, cukr (v původním receptu bylo 750 g, ale pokud by vás, stejně nás, z takového množství klepla pepka, s klidem můžete podle chuti ubrat, ještě lepší je pak použít cukr třtinový) a deci bílého rumu.

Banány samozřejmě oloupeme, nakrájíme, rozvaříme s vodou (opět, v původním receptu byl vody litr, ale je lepší začít s menším množstvím, pokud nechcete, aby z džemu byl úplný řiďas) a na mírném ohni pomalu vaříme, až nám směs hezky zhoustne. Pak přidáme cukr, hřebíček, citronovou šťávu a ještě jednou přivedeme k varu. Nakonec přidáme rum a džem hned plníme do skleniček.

Finální džem možná nemá zrovna tu nejlichotivější barvu (ale upřímně, po čem by ji taky měl mít), nicméně je díky hřebíčku a rumu krásně aromatický a je vynikající, ať už na chleba s máslem nebo třeba do jogurtu s domácím müsli. :3

Předem bych měla říct, že jsem nikdy nebyla kdovíjaký fanda zombie žánru, vlastně by se dalo říct, že jsem nebyla vůbec žádný. Příběh osmnáctiletého Kierena Walkera, který se po své smrti v roce 2009 stal, stejně jako spousta dalších lidí, kteří onoho roku zemřeli, obětí SČS neboli syndromu částečného skonu (prostě politicky korektní název pro zombie), ve svém vzteklém stavu zkonzumoval nějaký ten mozek a po měsících úspěšné léčby se vrací zpátky k rodině na anglický venkov (navíc do rodné vísky v údolí, která po oné události, takzvaném Povstání, proslula svým odbojem proti všem nemrtvým), kde se potýká nejen s tím, jak ho přijmou ostatní, ale především s tím, jak se přijme on sám, mě ale navzdory všemu předchozímu skutečně nadchnul (a ani ty bílé sclera čočky už mi nepřijdou děsivé). Není to žádná akční vyvražďovačka, ale velmi působivé drama, které je vlastně takovou analogií na hned několik stále aktuálních sociálních témat a problémů. Krásná britská angličtina, krásná britská příroda (vím, je to subjektivní, ale mě zkrátka všechna ta blata, nad kterými se buď válí mlha, poprchává nebo obojí najednou, připadají krásná), silný příběh, u kterého se místy zasmějete, ale taky si pobrečíte, perfektní postavy (teď mám na mysli především sluníčko Amy, která i přes svou nemrtvost žije víc než většina živých) a navrch úžasný nemrtvý OTP v podobě Kierena a Simona, za který byste v závěru druhé řady s naprostým klidem dali ruku do ohně. :'3 Opravdu pevně doufám, že dojde na třetí řadu, protože jsem si (nejen) undead boyfriends opravdu zamilovala a tenhle relativně nový seriál by si ji opravdu zasloužil. :'3

→ Seriály mého srdce ←

Seriál z produkce HBO, kterému osobně s oblibou říkám Gay Sex ve městě, protože sleduje tři kamarády gaye, kteří jsou každý úplně jiný, v současném, tedy ještě uvolněnějším San Franciscu, jejich životy, sny, problémy, přátele a samozřejmě vztahy, ne nějak přikrášleně jako přeslazenou romantiku na entou, zkrátka tak, jak jsou. A přitom také ukazuje pohled na současnou gay komunitu a taky na všechny možnosti, které má v současné době k dispozici (osobně se mi strašně líbí všechny ty pařby na převážně staré diskofláky ^^). Je to zkrátka seriál o gayích s gayi (vážně, myslím, že u naprosté většiny obsazení je tahle orientace zcela reálná a to je pro autentičnost jedině fajn, Whoviany by pak třeba mohlo zaujmout jméno Russell Tovey aka Alonso) a nejen pro gaye. ;) Aktuálně vychází druhá řada a za sebe můžu říct, že je to opravdu zajímavá záležitost, na kterou se velmi ráda podívám (pokud si dobře vzpomínám, první řadu jsem dala za jeden den a nefigurovalo v tom jenom to, že jsem se zrovna měla na něco učit). Takže, pokud vás zajímá, jaké je to být gayem v současném San Franciscu, zkuste to. ;) Ale uvědomte si, že vzhledem k zaměření seriálu se zcela jistě setkáte se scénami, které by vás, pokud nemáte tréning v yaoi, slashi a jiných čuňačinkách, mohly trochu šokovat. Tak neříkejte, že jsem vás nevarovala. ;)

→ Seriály mého srdce ←

Ono když se řekne, že je to seriál o skoro tisíc let starém mimozemšťanovi rasy zvané Timelord, který létá vesmírem v lodi maskované jako britská policejní budka, do které si sem tam přizve nějakého lidského společníka a jen tak mimochodem zachraňuje svět, nijak extra to nezní. Ovšem extra to rozhodně je. Ono se vlastně ani moc nedá popsat, v čem je tehle seriál tak geniální, možná je to ten perfektně namíchaný koktejl, kdy se člověk jednu chvíli směje, druhou se bojí a třetí brečí, v libovolném pořadí. Musí se zkrátka podívat sám a buď se bude líbit nebo nebude. Mě osobně občas dost připomíná styl Stopařova průvodce po galaxii, kterého mám neméně ráda. Zkrátka britská kultovní věcička, která mě totálně pohltila, přestože jsem v té době ještě sci-fi nějak zvlášť neholdovala. A taky seriál, na který se nikdy nepokoušejte aplikovat logiku, obzvlášť u Moffatovských dílů a řad alias sonického guláše, což je ostatně to nejvýstižnější označení, jaké může existovat. A já jenom pořád tajně doufám, že se mi jednou povede prokousat se ke starým řadám ... i když by to mělo být třeba až za sto let. :'3

→ Seriály mého srdce ←

Znáte gotickou novelu od irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanu o jisté velmi přitažlivé upírce a její slabosti pro krásné mladé dívky? Pokud ano, tak tahle YouTube série je vlastně jakousi jeho volnou moderní verzí. Laura studuje na Silasově univerzitě kdesi ve Štýrsku a ze svého kolejního pokoje točí pravidelné vlogy. Jednoho dne ale její spolubydlící zmizí a místo toho, aby se nějak pohřešovala, se na její místo okamžitě drze nastěhuje Carmilla, která jak svou povahou, tak i svým chováním zpočátku Lauře dokonale pije krev ... tedy, zatím jenom obrazně. Postupně totiž vyplouvá na povrch, že ona dívka, která bývá celou noc pryč, polovinu dne prospí a má v lednici v krabici od sójového mléka krev, vlastně už není tak úplně člověk. Jenže také vyplouvá na povrch, že na univerzitě se děje něco temného a že to stvoření noci, které mám za spolubydlící, je vlastně docela fajn ... aneb holky už nechodí s holkama, holky chodí s nabručenýma upírkama. Jednou z výhod téhle série je to, že každá epizoda má jenom pár minut na na první řadu, která má 36 dílů, vám tedy, pokud se od toho nedokážete odtrhnout stejně jako já, postačí něco málo přes dvě hodinky. Ovšem i těch pár minut dokáže posunout děj dál a nevadí ani to, že, kvůli té vlogové formě, se celý seriál prakticky odehrává v jedné místnosti. Čili, pokud nejste úplně zatvrzelý puritán a zkousnete (nebo naopak třeba vyhledáváte) dost výrazné jiskření mezi dvěma slečnami (a tím nemám na mysli jenom Lauru a Carmillu), zkuste to. :3

→ Seriály mého srdce ←

Takže, drahoušci moji ...

Saku má lehce beznápadové období, a tak se ptá vás, konzumentů.

Povídejte, přehánějte.

Neříkám, že zrealizuji všechno, co mi kdo řekne, ale nějaká inspirace by mi zrovna teď celkem bodla. ;)

A ještě jeden Operettí spam, protože tohle si zaslouží svůj vlastní článek. >:3

Jsem strašně ráda, že jsem se pro ni rozhodla, protože je prostě boží. *A*

A sexy as hell. >:3

Aneb liška má zase chuť pořešit, co se kolem ní děje.

Cvičení konečně začíná být trochu někde vidět, protože břišáky mi celkem výrazně dávají najevo svou existenci ... ale to je jedině dobře. >:3 Jen mi zase začíná docházet seno, totiž ječmen, budu s tím muset něco udělat. Štve mě snad jenom to, že se prostě nemůžu zbavit rýmy. Opět.

Téměř okamžitě jsem se včera v potřebných používaných základech naučila pracovat s chytrým překladatelským programem, který vám, hlavně v případě, kdy se v textu hodně věcí opakuje, vážně hodně pomůže. Udělala jsem si jeden cvičný dokument a ejhle, odpoledne dorazila zakázka, kterou jsme si s taťkou (totiž s panem šéfem) rozdělili a já tak historicky poprvé v mimoškolním životě použila něco, co mi ještě utkvělo v hlavě z fyziky (překládala jsem něco o sériových a paralelních obvodech a sondě pro měření povrchové teploty) a dokonce za to dostanu zaplaceno. Až jsem si říkala, jak by na mě zkurvenej trpaslík třídní byl hrdý ... než se mi zvednul žaludek a zároveň se mi otevřela kudla v kapse. Tak kdo se směje teď, ha? >:D

S Kyoko a Sayou jsme se domluvily, že něco takového, jako je Padesát odstínů šedi, zkrátka musíme vidět v kině, aby to tankové dělo pana Greye na plátně pořádně vyniklo ... zkrátka se jdeme na rozdíl od ostatních zasmát a pobavit. :D Když jsem se chopila iniciativy a chtěla zamluvit lístky, překvapilo mě, jak moc je to vyprodané (i když, vlastně by mě to ani překvapovat nemělo, když je to v období Valentýna). Nakonec se mi ale přeci jenom povedlo urvat celkem ucházející místa, hezky uprostřed a spíš vzadu, tak jsem je dneska šla vyzvednout, aby mi to ještě nepropadlo. Paní v pokladně se pak na rekapitulaci mé rezervace dost poťouchle usmívala ... ona VÍ! :D Ale upřímně, čekala jsem horší reakce, vzhledem k tomu, že jsem prakticky šla pro lístky na porno, ehm.

A když už jsem v tom městě byla, tak jsem se přece musela podívat, jestli slevy ještě pořád netrvají. K mé smůle trvají. A tak, i když jsem se posledních pár nocí úpěnlivě přesvědčovala, že ji přece nepotřebuji a že už ji nebudu mít kam dát (nakonec se to jedno místečko přeci jenom udělalo), v mé sbírce skončila úžasná sexy potetovaná kráska Operetta, a to v kolekci Frights, Camera, Action!, protože je jednak vážně krásná a jednak byla jediná druhá možnost snad jediná verze, ve které je, snad až na ty boty, prostě ošklivá. Navíc, z původních 699,- byla zlevněná na 349,- a zkrátka ke mě chtěla. :3

A já si tímto minimálně na půl roku zakazuji vstup do hračkářství, opravdu ... už aby ty slevy byly pryč. :'D

Co se týče mých mimopracovních aktivit, přibrala jsem si do sledování další anime, o kterém jsem už na sklonku loňského roku, kdy jsem někde narazila na trailer, byla přesvědčená, že to bude tak neuvěřitelně teplé, že to zkrátka musím vidět ... a ono je to ve výsledku ještě teplejší! :D Ano, mluvím o Binan Koukou Chikyuu Bouei-bu Love! a pokud chcete něco, u čeho si odpočinete a pobavíte se, barevná grupa mahou shonen je pro vás určitě to pravé. 8D

Tak, vypovídala jsem se a pokud bude do konce týdne ještě nějaká práce, budu jenom ráda. Taky se pomalu, ale jistě blíží ples, na který se dost těším, protože plesat už jsem pár let nebyla, na začátku února nám snad konečně vyjde ten sraz v Ústí (hrome, jak já už dlouho neměla bubble tea) a samozřejmě i to kino, které, jak předpokládám, bude víc než epické, obzvlášť v našem osazenstvu. :D Tak, a teď jdu panu šéfovi pomoct s přípravou pizzy k večeři, tak se zatím mějte a užívejte druhou polovinu týdne. ;)

Co na to říct ... zkrátka se mi velmi zalíbila. :3

Od jisté doby už si nedávám žádná předsevzetí, protože je člověk stejně nikdy nedodrží a po pár dnech se na ně vykašle. Proto tohle taky neberu jako předsevzetí, ale spíš jako určitý cíl. A taky nutnost.

Už delší dobu jsem při srovnání fotek z pár let zpátky a pohledu do zrcadla pozorovala stále víc se zakulacující tvář (a nejen tvář), ovšem všechny ty problémy s bakalářkou mi zabraly většinu času. Když jsem pak ale na silvestrovské oslavě málem umřela jenom z toho Twisteru (a furt mám tendence psát Twitteru, ale sakra už :'D), řekla jsem si, že takhle už to dál nejde, protože jinak ze mě tímhle tempem za chvíli bude koule s ručičkama a nožičkama. A to opravdu nechci.

Jelikož teď před sebou mám několik měsíců sedavé práce, navíc z pohodlí domova, ovšem s tak volnou pracovní dobou, jak jen to jde (zkrátka se dělá, když je zakázka, jinak je volno), takže se do toho pohyb dá velmi dobře zakomponovat. A tak cvičím. Pravidelně, každý den, už osmnáct dní. A jsem na sebe pyšná, protože s tím nemám chuť seknout jako vždycky předtím. A ař nebude hrozit námraza nebo napadnutí půl metru sněhu, rozhodla jsem se, že navážu na tradici někdejšího gymnazijního tělocviku a začnu chodit běhat do parku, který mám prakticky u domu.

Jsem si vědoma toho, že vám tenhle článek asi moc nedá. Přesto ho ale tady chci mít, aby mi ta motivace, kterou mám teď, ještě hodně dlouho vydržela.

Tak mi držte palce.

Konečně jsem našla nějaké trochu pěkné místo na vyfocení (rozumějte židli a velký londýnský plakát na dveřích, ale posloužilo to, tak co). Jinak, už jenom pro dobro mé peněženky a ztenčujícího se místa na polici, doufám, že zase na nějakou dobu bude v tomhle počtu rodinka kompletní. ^^"

Člověk se pomalu ani neotočí ... a polovina ledna už je za námi.

Leden nepatří k mým oblíbeným měsícům. Jednak je tu to již zmiňované povánoční šero, na které už jsem si ale stihla zvyknout, a jednak je tu skutečnost, že se v tom začátku roku pomalu ještě nikdo nestihl pořádně rozkoukat. Jindy jsem to asi tolik neřešila, ale letos, vzhledem k tomu, že nade mnou nevisí hrozba zkouškového, mám už delší dobu pocit, že se nikde nic neděje. Tehle týden jsem navíc ještě možnost vidět se s někým, byť jen na chvíli, odpískala kvůli babčině operaci šedého zákalu. Opravdu velkou radost mi vlastně udělala jen ta moje kostřička, která se okamžitě vyšvihla na žebříčku oblíbenosti na nejvyšší příčky, protože je prostě neuvěřitelně boží. :3

Nejhorší je, že zatím nebylo ani moc té práce, kromě zakázky v rozsahu asi čtyř normostran, na kterou se vrhnu dneska odpoledne, to byla jenom jedna několikařádková záležitost, nad kterou jsem strávila asi tak deset minut a do pracovního sešitu si tak mohla zapsat prvních 80,-. Není to moc, ale kdo vám je dá za pár minut práce? Nikdo. Zbylý volný čas tedy trávím čtením a sledováním, aktuálně mám rozkoukaných rekordních šest seriálů (ono sice AHS příští týden končí, ale včera jsem zjistila, že vychází druhá řada "Gay Sexu ve městě" neboli Looking, takže to si zkrátka nemůžu nechat ujít) plus dvě anime. Ani filmy nepřijdou zkrátka, a tak jsem konečně viděla 47 Róninů, The Sorcerer and the White Snake (nemůžu si pomoct, ale čínština mi pořád zní hrozně vtipně) a taky, v rámci pobláznění tou mou Mexikánkou, úžasný, až Burtonovsky morbidní, animák The Book of Life, který rozhodně doporučuji.

Včera, když jsem měla takovou celkem na prd náladu, jsem si udělala hezký večer s Carmillou (není nad to, když vám 36 epizod seriálu zabere akorát ty plus mínus dvě hodinky, protože jedna má kolem pěti minut), když už jsem na to jednu dobu pořád narážela na Twitteru. Aktuálně mám rozečtenou novelu, která posloužila jako předloha a kterou si směle můžu zařadit do svého English Reading Listu, a došla jsem k závěru, že to, co v životě nutně potřebuji, je upíří přítelkyně. (｡・//ε//・｡)

No nic, vypovídala jsem se z toho, co mi leželo na srdci, a teď jdu dělat zase něco více seberealizačního. Tož zatím adios.

Musela jsem pořídit detailnější fotku, aby vynikla celá jeho krása. :3

A není to nikdo jiný než poněkud anorektická kostlivá mexická kráska jménem Skelita Calaveras. ♥

Víte, to bylo tak ... včera mě Luci silně nabudila s tím, že ulovila ve slevách hned dva další členy její příšeří rodinky, tak jsem si řekla, že když už se půjdu projít, zajdu se při té příležitosti mrknout, jestli by se někde nedalo něco ulovit. A ejhle, v Dráčiku na mě vykoukla tady kostřava, v posledních dvou kusech, zlevněná z 699,- na pouhých 329,-. A vzhledem k tomu, že jsem ji zrovna v téhle řadě opravdu moc chtěla, čapla jsem krabici a už ji nepustila.

Je to zkrátka skutečně anatomicky kostřička a je neuvěřitelně krásná. :3

On je zkrátka taková modro-fialovovlasá anime verze Hanniho a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. :'D