Prosinec 2014

RIP 2014

31. prosince 2014 v 9:28 Herald z roku 2014
Aneb bilancujeme, bilancujeme a ještě jednou bilancujeme ...


Tak jsem si tak přečetla, jak jsem touhle dobou před rokem prosila, aby byl rok 2014 alespoň trochu lepší než ten před ním ... a nezbylo mi než se trochu kysele pousmát, protože zrovna tohle přání se mi opravdu nevyplnilo. :'D Těch věcí, které bych nejradši úplně vymazala, se letos stalo opravdu hodně, zkrátka se posralo, co mohlo, a opravdu se k tomu nerada vracím. Ale i přes to, že ten rok celkově vážně stál za dvě věci, se v něm najdou nějaké pozitivní momenty.

Vyskytla jsem se na čtyřech conech, jmenovitě na Geetaconu, NatsuConu, Anime Jikan Day Party a AkiConu. Viděla jsem výstavu Tima Burtona a nahlédla jsem tak do duše jednomu z lidí, které vážně obdivuji. Zase jednou jsem s Rišu prožila perfektní Lázeňskou. Potřetí jsem úspěšně přežila tábor a spojila ho s historicky prvním blízkým setkáním s Kelly. Na vlastní oči jsem viděla Neuschwanstein a památník Bitvy národů v Leipzigu. Pořídila jsem si panenku Rochellky, po které jsem tak dlouho toužila. V knihovně mi přibylo sedmnáct nových knížek a většinu z nich už mám přečtenou. Dodělala jsem vysněný cosplay Donny a vytáhla ho na veřejnost ... a zamilovala se do Sayiny zrzavé paruky. Nakonec jsem alespoň poslední část Hobita viděla se vší parádou v kině. Kromě dalších nových seriálů, ke kterým jsem poněkud přilnula, jsem doslova po hlavě vlítla do Hannibala, který mě solidně zkazil, takže už mě jen tak něco nerozhodí. Dožila jsem se třetí řady Sherlocka, yay! Zase jsem doplnila nějaké anime resty a navrch viděla pár nových. Konečně jsem viděla většinu Miyazakiho filmů. Úspěšně jsem pokračovala v misi Ochutnej co nejvíc příchutí bubble tea. Oslavila jsem čtyřiadvacáté narozeniny a Ryuki ze mě udělala něco naprosto božího. :'3 Ale především, i po těch všech problémech, které jsem si z větší části zavinila sama, se mi povedlo udělat obě státnice, dodělat nejdelší a nejsložitější anglický text, jaký jsem kdy v dosavadním životě napsala, a obhájit ho, a tím pádem se ze mě ještě do konce roku stal bakalář. Taky jsem si založila Twitter a doteď mě mrzí, že jsem nepodlehla už dřív, protože je to šmíráků ráj. A zase mám pocit, že těch lidí, co mě mají rádi, je letos nějak víc. :3

Už teď vím, že v roce 2015 se spousta věcí změní, ale *ťuká na zuby* výjimečně by to nemělo být k horšímu, ale k lepšímu. Někdy v březnu mě čeká promoce a měla bych konečně do pacek získat diplom a ne jen potvrzení, chci si podat přihlášku na navazující magisterské studium, u kterého by mi měly být díky průměru ze státnic a obhajoby prominuty přijímačky, a v tom o něco víc než půlročním mezidobí, kdy už nebudu student a ještě nebudu student, se budu oficiálně podílet na rodinném překladatelském byznysu, takže jednak budu mít práci a něco si vydělám, ale také budu mít nějakou praxi v oboru, kterému bych se chtěla věnovat. A pokud by mi k tomu vyšla ještě třeba ta brigáda v Domečku a kurz španělštiny, zlobit se rozhodně nebudu. :)

Takže, chtěla bych vám všem, věrným poutníkům zabloudivším do Underlandu, popřát hezký konec starého roku (klidně pijte, ale hlavně si nenazvracejte do bot, mohlo by vás to na Nový rok dost nepříjemně překvapit) a hlavně úspěšný start do toho roku nadcházejícího.

A pokud budete chtít, zachovejte mi i nadále přízeň. :3


Jde to i bez jednohubek aneb slaní šneci

30. prosince 2014 v 17:47 Z liščího talíře
Zase jedna z věcí, které nejsou nějak extrémně náročné, ale které mám ozkoušené a na které nedám dopustit. ^^

Recept na tyhle slané šneky se ke mě vlastně dostal už někdy na základní škole. Tehdy jsme v rámci rodinné výchovy měli za úkol, že každý týden někdo ze spolužáků (a v našem případě spolužaček, nakonec jsme byly čistě babský kolektiv) prezentoval nějaký recept, ke kterému pro ostatní přinesl i ochutnávku. Co říct, šneci mi zachutnali a proto je dělám doteď.

Jak už jsem říkala, není to nic složitého, stačí vám na ně listové těsto, krájená šunka, plátkový sýr, grilovací koření a vejce. Listové těsto si rozválíte na placku, kterou pokladete vrstvou šunky, na ni vrstvou sýra a posypete podle chuti kořením. Poté placku opatrně a pevně smotáte do rolády, kterou ostrým nožem nakrájíte, jednotlivé plátky naskládáte na plech s pečicím papírem, pomažete rozkvedlaným vejcem a každého šnečka ještě posypete troškou koření. Pak už jenom pečete, dokud se hezky nenafouknou a nezrůžoví.


Ilustrační fotka z jejich pečení před dvěma lety přesně ukazující, že si mezi jednotlivými šneky máte radši nechat víc místa, aby se vám takhle nespojili a nemuseli jste je odřezávat. :'D

Osobně máme vyzkoušeno, že tihle šneci vydrží i týden v chatce, ve které je hodnou část dne nechutné vedro, bez toho, aniž by podlehli zkáze, takže i proto je z nich každoročně jídlo, které si s sebou pro začátek a pro chvíle nouze vozím na tábor. Dneska jsem je pak pekla na tu zítřejší silvestrovskou oslavu, protože při všech těch chlebíčcích a jednohubkách, kterými se člověk živil prakticky celé svátky, je to zase příjemná změna. A taky z nich bude bezvadná novoroční snídaně. ;)

Blood-C - recenze

30. prosince 2014 v 11:44 Anime recenze
Saya Kisaragi je těžce bezelstná (až to někdy bolí), poněkud nešikovná a milá dívka, která spolu s otcem, kterému je až bezmezně oddaná a se kterým se stará o svatyni, kde funguje také jako kněžka, žije v malém městečku Ukishima, kde je prakticky jediným útěkem z každodenní nudy návštěva kavárny, která patří velmi milému a přívětivému chlapíkovi, který je kamarádem Sayina otce a který také Sayu zásobuje nejen sladkostmi, ale prakticky veškerým jídlem. Sayin denní stereotypní život tedy vypadá asi tak, že ráno vstane, rozloučí se a odchází, přitom se nasnídá v kavárně, cestou do školy si začne zpívat jednu ze svých vážně otravných písniček o svém děsně záživném životě, do školy tradičně dorazí buď jen tak tak nebo pozdě, protože si cestou ze své vrozené obětavosti hrála na Armádu spásy nebo jednoduše potkala nějaké to roztomilé zvířátko. Odbyde si školu a odchází domů, aby pomohla otci. Jenže tohle je denní rutina, se setměním se věci většinou otáčí. Jsou tu totiž bytosti zvané Staří, pověšinou v podobě nelidských stvůr, jejichž jídelníček od pradávna tvoří lidé. Když se tedy nějaký Starý objeví, z nešikovné Sayi se stává fyzicky daleko silnější a odolnější lovkyně, která plní svou povinnost kněžky - pomocí svého meče Goshintou jako jediná může Staré zlikvidovat, aby ochránila ostatní. Ale ani přes její sílu to není boj jednoduchý a neobejde se bez zranění, která se však velmi rychle hojí. Jak ale plyne čas, útoků Starých začíná přibývat, objevují se už nejen v noci, ale i za bílého dne a v obydlených oblastech, někteří dokonce na Sayu i mluví a říkají věci, kterým nerozumí. Samotná Saya pak začíná trpět čím dál silnějšími bolestmi hlavy, podivnými sny a výpadky paměti. Po sérii krvavých incidentů se zdá, že ve svém úkolu ochránit ostatní žalostně a velmi bolestivě selhává. Ale také si začíná uvědomovat, že něco není úplně v pořádku. Proč si například vůbec nepamatuje na svou matku nebo na dětství? Co způsobuje ty podivné sny a výpadky paměti? Proč jí Staří říkají takové divné věci? A je vůbec Saya tím, za koho se má? Ne všechno je takové, jaké se na první pohled zdá.

Na tohle anime už jsem četla tolik negativněji laděných recenzí, že jsem se nakonec musela přesvědčit sama, jestli je to vážně tak tragické (protože třeba u Corpse Party: Tortured Souls tomu bylo podobně a nakonec to za mě tak hrozné nebylo). A musím říct, že první dvě třetiny jsem se opravdu musela držet, abych to před tím finále nevypla, a taky, abych Sayu neprofackovala, protože ona byla většinu času vážně tupá jak cihla. Po finále, které mě jen tak mimochodem posadilo na zadek (viděla jsem Blood+ a mám ho velmi ráda, takže jsem čekala zradu, ale že bude až takhle hnusná, to jsem opravdu neočekávala), už je mi jasné, že ten nudný vytáčející každodenní stereotyp je tam zcela úmyslně, jednak z něj vysloveně křičí ta umělost a nereálnost, a jednak je tam pro velmi zdařilé odvedení pozornosti (jó, tak přece jenom se ty interpretace postmoderních děl někde projevily a uplatnily ;). Nechci Blood-C srovnávat s Blood+, ke kterému mám velmi silný citový vztah, Blood+ by z toho vždycky vyšlo jako vítěz (nevím, no, ale Staří mi oproti Chiropteranům přišli jako Pokémoni více inspirovaní japonským folklórem), i když ne v tom ohledu, který by se týkal prolité krve, v těch hektolitrech Blood-C jasně vítězí (což mi připomíná, jako jedna z mála věcí mě opravdu silně štvala ta cenzura ... jinde se můžou ukusovat hlavy za plného světla a tady ne? Oh, c'mon, vždyť to má být horor!) I tak ale nemůžu říct, že by mi Blood-C přišlo jako nějak špatné anime (ještě se chystám na film, Blood-C - The Last Dark, který by měl vysvětlit ještě víc věcí, ale i tak myslím, že názor nezměním), vizuálně je opravdu krásné, moc se mi líbil design postav a stejně tak ani hudba nebyla špatná. A jak říkám, podle mě v něm všechno posloužilo nějakému účelu. Pokud na něj pořád prskáte jenom špínu a nic jiného, je možné, že jste to prostě jenom nepochopili. ;)


Winter wonderland

29. prosince 2014 v 17:24 Herald z roku 2014
Když jsem se dneska ráno vzbudila a ještě z postele viděla v okně bílou střechu protějšího domu, věděla jsem, že bude dobře ... ale ono nakonec bylo ještě líp, protože toho sněhu přes noc napadlo vážně dost a navíc to většinu dne venku, pokud tedy zrovna nesvítilo sluníčko, vypadalo takhle:


Zkrátka první pořádný zimní den a navíc zatím nejkrásnější den celých zimních prázdnin. :3 Sice jsem ho převážně pozorovala z tepla za oknem, ale i tak to bylo víc než bezva. Měla jsem totiž na programu jednu už dále neodkladnou záležitost. Co by to bylo pro Whoviana za Vánoce bez vánočního speciálu, že. A i když jsem se k němu i letos dostala až s párdenním zpožděním, Vánoce pro mě zkrátka nekončí, dokud ho neuvidím, tak. >:3 Last Christmas (I gave you my hearts?) byl zase jednou vážně vánoční, i když poněkud mindfuckový (ne že bych si stěžovala, víte, že tyhle hrátky se sny já tuze ráda) kousek, po kterém mám Dvanáctého ještě radši a pomalu se u mě začíná šplhat na příčku nejvyšší, jak moc bezvadný je. :'3


~ Šlo by to snad sledovat nějakým jiným způsobem než s dobrým čajem v tematickém hrnku? Já myslím, že ne.

Jinak si ještě pořád užívám toho, že v televizi běží pohádky a celkově filmy, které se během roku nenosí, a jelikož mě netíží žádné zkouškové (fakt, připadám si jako Kvothe, když na jedno období vypadnul z Univerzity), můžu si je s klidným svědomím užívat. A taky mě těší myšlenka silvestrovské oslavy, která se domlouvala včera a která zase bude plná jídla, pití, zábavy a lidí, které mám ráda. A taky jeden z posledních Ježíšků. ^^

Na závěr pak ještě přihazuji fotku mé příšeří rodinky, která je sice o něco menší než u ostatních, ale kterou mám o to víc ráda. :3


~ Draculauřiny vyčesané a stažené vlasy se zatím ukázaly být nejpraktičtějšími, protože se nikde nepřiskřípávají, nepřisedávají a podobně ... a s tou mašlí navíc vypadají vážně roztomile. :3

TV series Tag

29. prosince 2014 v 10:38 Challenges accepted
Narazila jsem na něj u V a vzhledem k tomu, že jsem během těch posledních let seriálově celkem zvrhla, řekla jsem si, že se na něj vrhnu. :D


Vánoční fotky vol. 2

28. prosince 2014 v 16:46 Vše kolem Tweedledee
Protože Vánoce končí až na Štěpána, tak což.


Mrs. Fox

25. prosince 2014 v 16:20 Vše kolem Tweedledee
Vloni to byly uši a ocas, letos jsem obdržela rovnou celou liščí hlavu. A ačkoliv je v ní při současných teplotách brutální vedro, je naprosto, ale naprosto boží. *A*


Vánoce 2014 v fotkách

25. prosince 2014 v 12:40 Vše kolem Tweedledee
Stejně jako těch několik let nazpátek, i letos jsem na Štědrý den něco nafotila, i když ne v takovém množství, protože co si budeme povídat, ta výzdoba se nijak zásadně nemění a nechtěla jsem vás zahltit zase stejnými fotkami. ^^"

Jinak se Štědrý den i letos moc povedl, i když jsme ráno měli tak trochu zombie kapra i lososa a tatík tak musel jet shánět nové (dlouhá story). I letos u nás byla babča, i letos jsem zase na flétnu hrála koledy, a zkrátka to byla taková ta vánoční pohoda, na kterou jsem se těšila celý rok. :3


Co nám Ježich naježil

24. prosince 2014 v 22:52 Herald z roku 2014
Všechno snědeno (a že losos byl opravdu om nom nom), vypito a dokoukáno ... a jelikož je Saku vzhůru už asi od šesti, blíží se čas zapadnout do hajan. Ale stejně mi to nedá a musím se pochlubit, protože i když to tak v jistých částech roku moc nevypadalo, musela jsem aspoň v tom závěru roku být opravdu hodná. ^^


Ale teď už k tomu nákupnímu seznamu aka co jsem to letos našla pod stromečkem.

Behemóta a Goliáše neboli zbytek trilogie od Scotta Westerfelda
Božsky vonící voňavku Masquerade od Oriflame
Neméně krásně vonící sprcháče a tělová mléka od Dermacolu
Krémy na ruce od Essence a Oriflame
Sprcháč od Adidas
Krém proti očním vráskám (aneb Ježíšek se mi taktně snaží naznačit, že jsem stará)
Černorybízový zázračný kelímek od Oriflame
Nástěnný a stolní kalendář
Pletené fusky
Flašu krémové irské whiskey
Nějaké ty penízky
Draculauru ve verzi Save Frankie ze série Freaky Fusion (byla za vážně směšnou cenu a oproti úplně první řadě, kde se mi fakt nelíbila, tady vypadá fakt moc hezky, takže třetí do sbírky >:3)

Jelikož nám letos do konce roku nějak nebylo souzeno popřát si s Rišu osobně, byly jsme donuceny využít poštovního holuba. Dárky jsem si ale na rozbalení nechala až hezky pod stromeček a, i když to bylo hodně velké pokušení, jsem ráda, že jsem vyděržala, protože na mě čekal úžasný britiš penálek, který mi bude dělat společnost při dalším studiu, nádherné Tardis triko, Tardis klíčenka, Doctor Who hrnek, který budu muset zítra ještě pořádně prozkoumat, dneska jsem na to byla v moc velké euforii, a naprosto dokonalá liščí čepice, která hned kolovala z ruky do ruky a prakticky z hlavy na hlavu, jak moc boží je, rozhodně se v ní budu muset v nejbližší době vyfotit. :'3 A taky mám konečně v packách svůj lístek na letní koncert KISS, ňach ňach.


Sice spousta z toho nevypadá jako dárky pro člověka, který je na světě už čtyřiadvacet let, ale co, já jsem ráda, že jsem trochu infantilní a ne suchar. :D Ještě jednou bych tedy chtěla poděkovat všem Ježíškům, se kterými jsem si zatím dárečky vyměnila, udělali jste mi obrovskou radost, a to i tím, že se vám mé dárečky taky líbily. Stejně tak bych chtěla poděkovat i všem, kteří mi třeba odpověděli na přání, vážím si toho. :3

Ale teď už se vážně poroučím do peřin, protože začínám silně vytuhovat. Tak tedy dobrou noc a hezký zbytek svátečního dne. :)

Šťastné a veselé!

24. prosince 2014 v 9:05 Herald z roku 2014
Už je to tady. už je to tady! Volejte sláva a pět dní se radujte! Ne? Tak aspoň ty tři dny, po které Vánoce trvají. :3


Jelikož je to už popáté, už mi trochu začínají docházet originální přání. :'D

Tak vám tedy asi radši místo toho, abych tu pořád plkala jednu a tu samou omáčku, jménem celého Underlandu popřeji co možná nejklidnější prožití těch začínajících Vánoc, neudavte se kostmi (případně se nezalkněte kuřízky a jinými variacemi), neuduste se slupkou z hrášku v bramborovém salátu (ou jé, i to už se tady stalo) a nepodpalte stromeček, dřevo sice hoří lépe než plast, ale plast zato o dost víc smrdí.

Zkrátka si podle své chuti užijte ty asi nejkrásnější svátky, které v celém roce jsou. Sice to podle počasí vypadá spíš na Velikonoce, ale co, ono to stejně ty poslední roky nevypadalo jinak. Tak vykuřte byt či dům františky, zaposlouchejte se do koled nebo se jednoduše uvelebte u pohádek, to by bylo, aby vás ta nálada nakonec nedostala. :)

Já teď, jako ostatně každý rok, u pohádek zdobím koštětovník čili stromeček, v kuchyni voní směs františka a vařící se rybí polívčičky, takže se s vámi prozatím loučím a ještě jednou vám přeji krásné Vánoce. :3


Václav Noid Bárta - Den přeslavný

23. prosince 2014 v 10:30 Gramofon Underlandu
Mám Noida ráda, protože jako jeden z minima umí zpívat i naživo a ten koncert před dvěma lety na Lázeňské jsem si perfektně užila.

A tohle zpracování mé oblíbené koledy mi doslova vzalo dech. :'3


Winter is coming

22. prosince 2014 v 18:02 Herald z roku 2014
Aneb první zimní den, který ovšem rozhodně zimní není ... ale což.


Začínám být nervózní jak sáňky v létě, jak se na ty Vánoce těším. ^^ Víkend se nesl v duchu dodělání vosích hnízd (na úlky vám totiž sere Bílý Tesák), štóly a téměř výhradně uklízení, dnešek pak v návštěvě hřbitovů a zpáteční zastávky u tety, která mě velmi ochotně nalévala červeným, a dalšího uklízení. Zítra se pak samozřejmě dodělá uklízení, stvoří se bramborový salát a Ježíšek bude moct přiletět na peruti, zamávat a říct naseru ti veselé Vánoce. Jen mi to poněkud kazí fakt, že mám posledních pár nocí trochu problém se pořádně vyspat (vlastně někdy od pátku, kdy se mi zdál velmi pěkný sen zahrnující Jacka Frosta a jisté trpaslíky ... ale o tom už ani muk), takže bývám poněkud popudlivá, občas až vzteklá. :'D

Zase mě chytla nálada na to, abych oprášila své hudební vzdělání a zjistila, jestli ještě pořád ovládám nějaké ty koledy. Ovládám, a dokonce na všech třech typech fléten, které mám doma, což mě nemálo potěšilo, některé věci se zkrátka nezapomínají. :3 Rodičovstvo vypadlo na tradiční předvánoční slezinu se známými, takže tu mám chvíli klid, tmu prozářenou žárovičkami a spoustou svíček, a z trouby začíná vonět pizza, kterou si hezky podle nově oblíbeného kréda pro jednoho málo, pro tři nic zožeru. >:3 A podívám se na Lásku nebeskou ... a zítra na snad nejmilovanějšího Anděla Páně. :3


Štóla vhodná i pro diabetiky

21. prosince 2014 v 10:52 Z liščího talíře
Slibovala jsem recept na odlehčenou štólu, tak tady je. Mamka ho dostala od kolegyně z práce, pečeme ji podle něj už několik let a zatím každému, kdo ji zkusil, moc chutnala. :)

Budete potřebovat 500 g polohrubé mouky, 5 dkg cukru (my dáváme dva pytlíčky vanilkového), 1 vejce, 185 ml mléka, 2 dkg droždí, čtvrt lžičky skořice, 10 dkg rozinek namočených v rumu, 5 dkg kandovaného ovoce (my ještě kromě tradiční kůry dáváme brusinky), 10 dkg mandlí (lupínky nebo klínky) a 20 dkg změklého másla.

Utřeme vejce, máslo, cukr, mouku a kvásek (který se samozřejmě udělá z toho teplého mléka, droždí a trochy cukru), vypracujeme těsto a necháme hodinu kynout. Poté přimícháme ostatní a necháme další hodinu kynout. Na plech si na pečicí papír uděláme z těsta oválnou placku, kterou dvakrát přeložíme a pečeme na 170 až 180 stupňů asi půl hodiny (ale zkoušejte to špejlí, jestli už je uvnitř pečená). Po vychladnutí štólu potřeme rozpuštěným máslem a posypeme cukrem nebo jiným sladidlem (u nás velmi dobře slouží DiaChrom).


Štólu můžeme ještě zabalit do alobalu a nechat týden uležet, ale z vlastní zkušenosti vím, že se dá konzumovat hned a týden nám nikdy nevydržela. Takže se neženýrujte a klidně si dejte hned. ;)

(Ne)sladký život s diabetikem

20. prosince 2014 v 13:42 Různé texty
Když se teď tak peče všechno to cukroví, zase jednou mi přišlo na mysl zrovna tohle jako téma článku ... protože Vánoce jsou asi nejpřeslazenější svátky celého roku.


Už je to šest let zpátky, co jednoho krásného dne těsně před začátkem prázdnin diagnostikovali tátovi cukrovku 1. typu, tedy nutné doživotní externí dodávání inzulinu. Tatík si tedy, protože měl hladinu glukózy v krvi vážně obrovskou, pobyl pár dní v nemocnici, kde ho naučili píchat si inzulin nejdřív normální stříkačkou, pak i inzulinovým perem. Co bych vám povídala, prvních pár měsíců bylo celkem děsivých, tatík si vážil pomalu každý krajíček chleba a zhubnul tak, že vypadal jako živá rekonstrukce obětí koncentračních táborů. Ale tak už to bývá, ze začátku všechno dodržujete opravdu úzkostně, protože máte logicky strach (a on doslova úprk hrobníkovi z lopaty vás taky naučí nekašlat na doktory, alespoň na stará kolena), nakonec si ale vyzkoušíte, co můžete a nemůžete a najdete přijatelný kompromis. Tenhle článek jsem ale nechtěla věnovat hrabání se v minulosti, navíc ještě v takových dost citlivých tématech, ale především tomu, abych ukázala, že i ty přeslazené Vánoce můžou být a jsou i s diabetikem také sladké. Jen o dost méně a dalo by se říct, že i zdravěji. ;)


Samozřejmě, že ještě předtím, než nastaly první Vánoce, kdy jsme o té cukrovce věděli, jsme všichni řešili, jak to vyřešit nejen s cukrovím, ale i jinými sladkými moučníky a podobně. A vyřešili jsme to tak, že jsme svorně jako celá rodina přestali sladit a kromě obyčejné marmelády jsme začali tátovi vařit i dia verzi. Tedy, ne že bychom nějak moc sladili už předtím, to ne, ale do buchty nám bohatě stačí jeden pytlíčkový cukr (ne do všeho se totiž dají použít umělá sladidla, některá si třeba s práškem na pečení vůbec netykají a prostě by to s nimi nešlo). Samozřejmě, že na slazení se dá využít taky zdravější a přírodnější med, stevie nebo z umělých sladidel třeba DiaChrom, jen ta cena. Co se samotného cukroví týče, za ty roky jsme zkoušeli několik přímo diabetických druhů, dokonce jsem jednou dělala ledovou polevu právě z DiaChromu, a můžu říct, že všechny byly moc dobré. Nakonec jsme se s mamkou ale přeci jenom ustálily na pečení našich osvědčených druhů, kterým jsme ale maximálně ubraly sladkost (aneb když už je sladká marmeláda, nemusí být přeslazené i těsto). Smetanové tyčky jsme letos obalovala v Sorbitu, do perníčků dáváme jenom med, máslovou náplň do vosích hnízd děláme z DiaChromu a kde to jde, místo cukru použijeme stevii. Troufám si říct, že takhle odlehčené cukroví je nejen stejně dobré, jako to s tunou cukru, ale také o něco zdravější a tolik se nepodepisující na ručičce váhy po Novém roce. A to vám sem někdy během zítřka plánuji hodit recept na dia-friendly štólu, u které jsem doteď lepší nejedla. *A* A nepotřebuje k tomu být vyválená v centimetrové vrstvě prázdného řepného cukru.


Stručně řečeno, i takovéhle situace se vždycky dají nějak vyřešit. Jen je třeba najít přijatelný kompromis. :3

Nejchladnější Velikonoce

19. prosince 2014 v 12:55 Herald z roku 2014
Protože to, co je aktuálně venku, odmítám považovat za druhou polovinu prosince, vzhledem k tomu, že je tam asi třináct stupňů. o_O

Každopádně, po dlouhých dvou dnech se mi zase do ruky dostalo mé spirituální dvojče, rozumějte můj milovaný notebook, který byl na čištění, protože už supěl jako při infarktu a prý v něm byla solidní vrstva prachového filcu. ^^" A když už si teď nemusím ničit oči mžouráním na pidiobrazovku neťasu, se kterým bych už včera nejradši někam praštila, můžu vám všem, kterým od zítřka začínají ať už prázdniny nebo dovolená, popřát, aby ještě dneska vyděržali a to, co bude následovat, si řádně užili. :3


Perníčkování

18. prosince 2014 v 19:11 Vše kolem Tweedledee
Po dlouhé době jsem zase jednou perníčky zdobila a myslím, že se celkem vyvedly, už teď je mi líto je sežrat. :3


Katherine Jenkins - Abigail's Song (Silence Is All You Know)

17. prosince 2014 v 16:11 Gramofon Underlandu
Nadpozemsky nádherná skladba, kterou mám spojenou s Vánoci, z mého doteď nejmilovanějšího Doktorského speciálu ... až mi skoro vhání slzy do očí.


Billy Boyd - The Last Goodbye

16. prosince 2014 v 17:51 Gramofon Underlandu
Spolu s May It Be od Enyi nejnádhernější credit song ze všech Tolkienovských adaptací, a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. ♥


We wish you a scary Christmas

15. prosince 2014 v 17:20 Královniny panenky
I na obludky už dolehla sváteční nálada. :)



Ten Day You Challenge - den desátý

15. prosince 2014 v 8:46
Aneb 1 má fotka