Září 2014

Ookami Kakushi - recenze

30. září 2014 v 17:57 Anime recenze
Jedna, nejsou to bohové ani lidé,
skrývají své pravé podoby.
Dva, ti, co porušili pravidla, spadli z nebes a stali se démony.
Bohové ty nečisté očistí velkou kosou, stanou se noční rosou.

Hiroshi Kuzumi se spolu s mladší sestrou Manou a otcem stěhuje nikoliv do Hinamizawy nebo Sotoby, nýbrž do malebného městečka Jouga, doslova ukrytého mezi horami a lesy, příhodně rozděleného protékající řekou na starou a novou část, jejichž obyvatelé mezi sebou údajně nemají zrovna nejvřelejší vztahy, a navíc plného keříků s ovocem Hassaku, což je vlastně něco jako kyselejší mandarinka nebo pomeranč a které je pro Jougu tak typické, že má dokonce svůj vlastní festival. Prakticky ihned po příjezdu se seznámí s energickou sousedkou a zároveň spolužačkou jménem Isuzu Tsumuhana, která k němu od první chvíle projevuje víc než vřelou náklonnost a doslova se mu pověsí na paty. Hiroshi je z toho poněkud nesvůj, protože ho s obrovským nadšením a sympatiemi přijímá i celá jeho třída ... tedy, skoro celá. Isuzina nejlepší kamarádka Kaname, která se do Jougy přistěhovala jenom pár měsíců před Hiroshim, se s ním také začíná kamarádit, ovšem jak podotýká, nechápe, v čem tkví jeho kouzlo, které tak bere všechny ostatní. Ve třídě je však ještě někdo, kdo z Hiroshiho příchodu není celý paf. Vážná a dalo by se říct až chladná Nemuru Kushinada, ze které mají ostatní bůhvíproč obrovský respekt, Hiroshimu hned na začátek sdělí, že do města nepatří a že je celá jeho existence zbytečná. Jelikož je Hiroshiho tatík spisovatel soustředící se na tajemné historky a podobné věci, Hiroshi se brzy dovídá o místní legendě točící se kolem údajné existence unikátního druhu vlka a uctívání vlčích bohů, které z legendy vychází. Krátce poté, co se rodina Kuzumi přistěhuje, se však začnou ztrácet lidé. Hiroshimu se odbývání místních s náhlým přestěhováním nějak nechce líbit a když je jednoho večera náhodně stane svědkem děsivého incidentu, při kterém tajemná dívka s obrovskou kosou doslova rozseká člověka, který se navíc choval opravdu divně, je mu jasné, že pod idylickým povrchem Jougy se skrývá něco daleko temnějšího a děsivějšího. Co když na té legendě o unikátním místním druhu vlka něco bude ... a co když se jedná o opravdu velmi unikátní druh, když jeho údajné rozměry dost dobře odpovídají průměrnému člověku?

Kdybych měla Ookami Kakushi k něčemu přirovnat, sáhla bych po Higurashi no Naku Koro ni, Shiki nebo Another, z každého ze zmiňovaných anime by se v něm dalo něco najít. Ale vzhledem k tomu, že právě tato anime patří k mým hodně oblíbeným, není tajemstvím, že tohle byl právě ten důvod, proč jsem po Ookami Kakushi sáhla. Sice až teď, protože pokud si dobře pamatuji, poprvé jsem na něj narazila ještě u Mao (u které teď už ani nevím, kde je jí vlastně konec) a to už bude dobrých šest nebo možná i víc let zpátky, ale přece. A rozhodně jsem nebyla zklamaná. Příběh byl zajímavý a opravdu se mi líbilo, že po pomalejších úvodních dílech anime nabralo hodně rychlý spád a udrželo si ho až do konce. Kresba je nádherná, a to tradičně hlavně co se prostředí týče, u postav mi trošičku vadilo to, že vzhledem k tomu, jak nízko měly na hlavě umístěná očíčka, trošičku vypadali jako hydrocefalus, ale v průběhu sledování jsem si na to celkem zvykla. :'D Taky hudba je krásná, a to i s openingem a endingem, které se hodí a nijak nevyrušují (v tomhle ohledu si vždycky vzpomenu na kombinaci Death Note a Maximum the Hormone ... a prostě ne-e ^^"). Pokud se vám líbila mnou na začátku zmiňovaná anime, rozhodně si Ookami Kakushi nenechte ujít, určitě se vám bude líbit taky. ;)

Vranomatrixové páchání zla

30. září 2014 v 8:20 Odkazy
Protože chci malé bezvýznamné plus za rozšíření, ehm ...

Každopádně, vrány se spojily s Matrixem, což znamená, že Kadet s Ryuki páchají webkomix. Pokud by tedy z vaší strany byl zájem stejně jako z té mé, račte vždy v pondělí k večeru naklusat na odkazovanou adresu. Ještě to bude maso. Jen doufám, že ne liščí. :'D



Loveless - recenze

29. září 2014 v 16:59 Anime recenze
Hodilo by se tradičně začít tím, že Ritsuka Aogami je obyčejný kluk, jenže ona to vlastně není pravda. Za prvé, žije ve světě, kde se lidé rodí se zvířecími (převážně kočičími a psími) oušky a ocásky, které ztratí v okamžiku, kdy přijdou o svou dětskou nevinnost (if you know what I mean). A za druhé, před dvěma lety mu ne vlastním přičiněním (rozumějte vražda) uhořel starší bratr Seimei a zároveň obrovský vzor, což sebralo nejen jeho, ale především jeho matku, která se si při svých záchvatech v přesvědčení, že ten kluk, který s ní žije a který se tak hrozně moc změnil, není její syn (o čemž pod vlivem takového psychického nátlaku a deptání začíná uvažovat i sám Ritsuka), uchyluje i k fyzickému napadání. Není tedy divu, že je Ritsuka ve svých dvanácti letech uzavřený, psychicky nestabilní pesimista s depresivními sklony a pravidelně dochází na sezení k psycholožce. Příběh začíná v okamžiku, kdy Ritsuka nastupuje na novou školu a kromě v té době spolužačkami využívané Yuiko, která po něm prakticky od začátku jede jak slepice po flusu a to dost otravným způsobem, potkává u školního vchodu neznámého, vysokého, obrýleného a podotýkám, že o dost staršího blonďáka (navíc dospěláka bez uší), který se představí jako Soubi Agatsuma a který mu sdělí, že znal jeho mrtvého bratra, čehož se Ritsuka samozřejmě chytí, protože se o jeho vraždě snaží zjistit co nejvíc. Jenže ouha, Ritsuka je spolu se Soubim cizí dvojicí zatažen do jakéhosi podivného magického souboje prostřednictvím ovládání slov. A co víc, Soubi mu neustále opakuje, že ho miluje a že ho bude ochraňovat i za cenu vlastního života. Ritsuka postupně zjišťuje, že Soubi je v těchto soubojích Fighter, který vysílá kouzla, zatímco on sám je Sacrifice, který řídí Fightera a bere na sebe jeho zranění, Fighter a Sacrifice spolu také sdílí skutečné jméno, které se na rozdíl od Eragona nemusí před ostatními tajit a které činí jejich pouto ještě silnějším, vlastně by se dalo říci, že pro sebe byli stvořeni a že jsou tak trochu soulmates. Stejně tak i to, že Seimei byl Soubiho Sacrifice, sdíleli společné jméno Beloved a před svou smrtí mu přikázal se o Ritsuku postarat a milovat ho. Pokud je to ale z něčího rozkazu, je to vlastně vůbec láska? Dokáže Ritsuka vytvořit pár právě se Soubim, když nejen že mají každý jiné skutečné jméno, ale to Ritsukovo je ještě navíc pravý opak - Loveless? Bude schopen znovu najít ztracenou víru v něco tak křehkého a nevynutitelného, jako je právě láska?

Stydím se, skutečně se stydím, protože tohle je jedno z anime, která jsem měla vidět už dávno, ale prostě jsem se k němu dostala až teď. :'D A i když to trošičku zavání temnými sférami, neb Ritsuka je vskutku pravý nefalšovaný tragický shota, vlastně to tak ani vůbec nepůsobí. Příběh je za mě rozhodně fajn, i když to není moc veselého a když to tak vezmete, řeší se tam řada filosofických, až existencialistických otázek ohledně smyslu lidského života, vzepření se osudu a snahy ho změnit a podobně. Opravdu ráda, jsem byla za to, že zvířecí propriety jsou použity tak, že fakt nemáte chuť každých pět minut řvát Kawaii!! a to je jedině dobře. Motýli, motýli everywhere. Vizuál je opravdu moc pěkný, hlavně tedy všechny ty souboje, kterých jsme svědky. Taky hudba se mi moc líbila, hlavně všechny ty dramatické instrumentální kousky. A postavy ... no, co bych to nepřiznala, i když Soubi hulí jako tovární komín, tak trochu trpí lolita komplexem a vůbec není úchyl, stalker nebo masochista, stejnak je to borec. A stejně tak dvojice Natsuo a Youji, kteří jsou prostě neuvěřitelně cute, a to především spolu. ^^ Navíc, když to vezmete kolem a kolem, Loveless je vlastně zároveň jak shounen ai, tak i shoujo ai, takže si každý přijde na své. 8D Zkrátka to není typické přeslazené BL, ale záležitost, která vás donutí i trochu přemýšlet o vážnějších věcech ... a to se mi líbí. :)



Šnek s nádivkou

28. září 2014 v 17:05 Vše kolem Tweedledee
Nebo dvojšnek? Radši ne, to už je moc velká asociace s Lidskou stonožkou. :'D
Nevím, jestli ona "nádivka" byla naživu, vyklepat jsem se ji radši nesnažila, jenom jsem ho vrátila do trávy, kdyby náhodou.


Hodinky s vodotryskem aneb kam se hrabe Apple na Doktora

28. září 2014 v 11:47 (Ne)zaujaté "recenze"
Vzhledem k tomu, že opravdu netuším, jestli je tady někdo, kdo aktuálně nesleduje osmou řadu (ale asi ano), ale na druhou stranu mám obrovskou chuť si zafangirlit, opět se uchyluji k mnou ne až tak oblíbené, přesto ale výstižné muflonici.


Trol ve sklepení aneb hon na zazděné jeptišky

27. září 2014 v 16:28 Historie conů, slezin a jiných akcí
Vzhledem k tomu, že dneska je oproti celému předchozímu týdnu opravdu nádherně a navíc tenhle víkend byla poslední možnost, vydali jsme se do zpřístupněných prostor Beuronské kaple (ve které jsme svého času několikrát zpívali se sborem) a sklepení bývalého kláštera, který se nacházel v současných prostorách mého bývalého gymnázia.

Už sama kaple, kterou v jednu dobu sloužila dokonce jako sklad zeleniny a solidně ji zdemolovali vojáci, je pořád v rekonstrukci, stejně tak sklepení, které bylo zpřístupněno teprve na začátku měsíce a jenom část. Momentálně se v přístupných místnostech nacházejí převážně výstavy fotografií, ale po rekonstrukci by v nich snad měla být galerie.

Za drobný peníz putující právě na rekonstrukce dalších prostor jsme si zapálili svíčku v naaranžovaném kříži, který v té tmě vypadal vážně magicky


Druhé opeřené dospěláctiny

27. září 2014 v 8:15 Královské dary
Neboj, ani letos jsem nezapomněla. >:3

Tož drahá ženo vraní, nezapomněla jsem a vzhledem k tomu, že mi opět nápad vzal roha i s čertem, bych ti k těm druhým dospěláctinám, neb teď už jsi vážná a seriózní osoba i v anglicky mluvících zemích, chtěla popřát obligátně všechno nejlepší a ať se ti daří všechno, na co sáhneš, ať už křidýlkem, stehýnkem, zobákem nebo pařátkem.

Zkrátka si dnešek užij a pořádně to oslav! =^^=


Velký začarovaný kruh studentův

26. září 2014 v 22:05 Různé texty
To jsem takhle zase jednou z titulky blogu zavítala na Hnusnou.cz a zase jednou mi něco hezky hnulo žlučí. Přesněji řečeno to byl článek o tom, jak si chudáčci absolventi škol stěžují, že nemůžou sehnat práci a že si za to vlastně můžou sami. Netvrdím, že to v některých případech skutečně není pravda, ale ve většině případů to vážně není tak jednoduché, jak to může vypadat. Z vlastní zkušenosti vím, že sehnat i jenom "blbou" brigádu je dost velký problém, pokud nemáte třeba nějaké známé, díky kterým se k ní dostanete spíš.

Vemte si to tak, že studujete na bakaláře a třeba studujete dvojobor, samozřejmě v prezenční formě studia. V praxi to tedy většinou znamená, že jsme rozpolceni mezi dvěma různými katedrami, ne-li rovnou fakultami (a to nepočítám to, že každá z těchto kateder většinou vidí tu druhou stranu jako podřadnější). V ideálním případě, který ale vzhledem ke kapacitě nastane málokdy, se vám žádné přednášky nebo cvičení z vašich dvou oborů nekryjí. Předpokládá se od vás, že budete na většinu z nich chodit, protože jsou přeci důležité (nezřídka vyučující považují svůj předmět za střed světa tak moc, že vám zavedou docházku i na večerních přednáškách) a často se vám tedy stane, že jste ve škole třeba do devíti do večera. Ale samozřejmě, někdo je vůči takovému režimu odolnější, případně je tak inteligentní, že na přednášky vůbec nemusí chodit a přípravu a dvojnásobnou četbu stíhá během chvilky, tak se třeba snaží sehnat si něco, co by se hezky vyjímalo v životopise a co by se mu úplně nejlépe hodilo jako praxe k právě jeho oboru, tedy, aspoň jednomu z nich. Jenže ouha, on je to student a oni přece potřebují někoho s praxí. Jak si tedy během studia udělat praxi třeba z pedagogicky (i když lehce) zaměřeného oboru, když právě tady vám bez praxe nebo titulu prakticky nikdo nikoho nesvěří, ale když už ten titul máte, zase máte smůlu, protože nemáte právě tu praxi, kterou vám neumožnila absence titulu? Těžko. On třeba Erasmus je fajn, pokud vám tedy nevadí, že si ve většině případů budete muset prodloužit studium. Většině studentů, kteří si chtějí něco přivydělat, tedy nezbývá nic jiného než právě ty práce v Mekáčích a podobně.

Podle mě je tohle jeden velký začarovaný kruh, ze kterého fakt není lehké dostat se ven. Nemít rodinu a známé, nepřekládala bych sem tam něco, nejezdila bych v létě na tábor jako oddílová vedoucí a neměla bych ten (snad) budoucí kroužek. Ono to opravdu ve většině případů není tak jednoduché, jak to třeba na první pohled vypadá.


"Tak co?" "Hovno."

26. září 2014 v 15:33 Herald z roku 2014
Kdo poznal v titulku Černé barony, má u mě malé bezvýznamné plus.

Udeřily přesně ty dny, kdy bych strašně chtěla něco napsat, ale nakonec to skončí tím, že jenom tupě zírám do monitoru a nakonec si jdu radši číst. Proto jsem taky za dva dny přečetla Volání kukačky, které dostal tatík k narozeninám a na které tu ty tři měsíce prakticky jenom sedal prach, protože ho ještě pomalu ani neotevřel. Mě osobně se to tedy velmi líbilo a četlo se to prakticky samo.

Pořád jsem nachcípaná a likviduji jeden kapesník za druhým. Venku je pořád převážně zataženo, pršavo a zima jak v ruském filmu. Taky jsem pořád dost nevrlá, vytáčí mě maličkosti a hádám se (ale upřímně, když se mi někdo snažil vyvrátit, že Hruška z minimálně 75% vaří sračky, nemohla jsem jinak, prostě ne, to už byla otázka osobní cti). A mám takový pocit, že vás sem taky moc nezavítá. Abaddon is not amused.


Už vím, co půjdu dělat. Přesadím si tu orchidej, která za ty roky, co ji mám, dorostla do rozměrů obludného trifida a pořád se kácí k jedné straně. Teda, až si nahřeji krční svalstvo infračervenou lampou, protože je pořád nějak ztuhlé. Zítra se pak chci jít podívat do otevřeného sklepení bývalého kláštera pod kaplí v gymplu, takže o tom pak taky asi něco sesmolím.

Tak se mějte, nic víc mě teď vážně nenapadá. Pokud by měl někdo návrh, co by tu uvítal, sem s tím. Fakt mám dost vymeteno.

P. S. Jediným opravdovým pozitivem snad budiž zjištění, že *klepe na zuby* asi fakt budu mít svůj vlastní angličtinářský překladatelský kroužek a tímpádem i tříměsíční brigádu. (*≧▽≦) Jen to nechci zakřiknout, protože náhoda je fakt blbec a toho, co se posralo, je za poslední rok víc než dost. A taky jsem z toho na jednu stranu nadšená, ale na druhou taky dost vyděšená. :'D A vlastně nejspíš přeci jenom budu chodit i na tu španělštinu, jen v trochu jiné formě. Ještě je to ve fázi projednávání.

For the team, boys

25. září 2014 v 9:54 Herald z roku 2014
Po zkušenostech radši varuji, že někdo by to přeci jenom mohl brát jako SPOILER
__________________________________

Další finále Free! za mnou, další slzy na krajíčku, stejně jako vloni.
I když tentokrát z trochu jiného důvodu.

Ale i tak se historie opakuje a Saku je opět naměkko jak přezrálé rajče. :'3


Haru's precious smile byl opravdu jeden nejvíc awww okamžiků celé druhé řady.

Guess I simply love mah swimming gays. \(*T▽T*)/

A tímto mi oficiálně skončilo mé každoroční letní anime období. Ale on už brzy přijde Psycho-Pass 2. >:3

Long live the Queen

24. září 2014 v 17:36 Omítky Underlandu
Asi je to nějaké prokletí, ale kdykoliv dělám design pro někoho jiného (tedy, pro Kyoko, pro nikoho jiného designy nedělám), začne ve mě hlodat chuť na změnu a většinou ji taky uskutečním ... co na tom, že třeba jenom po třiadvaceti dnech. ^^" Asi už jsem vážně naučená na kratší záhlaví a vzhledem k tomu, že podzim v plné síle udeřil už i venku, nějak mě při pohledu na něj a hlavně na tu přemíru spadaného listí přecházela chuť něco psát. :'D Ovšem nemyslete si, Kieren se Simonem za to nemůžou, pořád jsou to zlatíčka a na tom se nic nezmění. :3 Navíc už tu dost dlouho bylo všechno takové světlé, pastelové a celkově jsem měla chuť na něco tmavšího ... a tak jsem se vrhla na naši úžasnou pin-up Abaddon, která mi teď barevnou kombinací nejvíc připomíná malinovou čokoládu a vůbec se za to nezlobím. >:3 Tak jenom doufám, že se bude líbit i vám. :)

A máme po lednici

23. září 2014 v 19:22 Herald z roku 2014
Tak nám oficiálně začal podzim. A počasí to jasně dává najevo, vzhledem k tomu, že poslední dny vypadají přibližně nějak takhle:


Gif je to sice nádherný, ovšem to počasí a teploty, které lítají jako na horské dráze, nádherné opravdu nejsou. A nastydlá liška, kterou prakticky permanentně bolí hlava, rovná se silně nevrlá liška. Tak to prosím berte v potaz a ponechte mi aspoň nějaký osobní prostor. Když se o něčem nechci dál bavit, tak se o tom prostě dál bavit nebudu, tak si to uvědomte. A pokud se mě budete snažit přesvědčit o opaku a nějakým způsobem na mě tlačit, může se vám stát, že dost tvrdě narazíte.

Každopádně, dneska odpoledne se u mě stavila Kyoko, pro kterou jsem za její asistence spáchala nový, gayyy řvoucí design (který můžete vizuálně zhodnotit zde, varováním snad budiž opravdu jenom přemíra duhy :D), popovídaly jsme si, pobavily se nad naprosto failovitými cosplayi a naopak si zaslintaly nad povedenými cosplayi z Freečka a já dostala boží oranžový delfínkový náramek, který mi holky přivezly z Chorvatska a který dokonce cinká! :3

Teď mě omluvte, musím se psychicky připravit na zítřejší závěrečný díl Freečka. A taky se pokusit o to, aby mě nevytáčelo úplně všechno.

DRAMAtical Murder - recenze

22. září 2014 v 14:24 Anime recenze
V blízké budoucnosti kdesi na ostrově Midorijima, který je rozdělen na starou obytnou část a takzvané Platinové vězení, ultramoderní letovisko spadající pod mocný Toue Konzern, žije mladík jménem Aoba Segaraki. A jak už to tak chodí, Aoba žije úplně normální život, pracuje v jakémsi vetešnictví, ve kterém se dají sehnat i starší věci a různé náhradní díly, bydlí s poněkud temperamentní babičkou Tae a Renem, což je Aobův Allmate neboli robotické zvířátko, jaká v té době vlastní prakticky všichni. Ačkoliv sám není členem žádného Ribstiez gangu, které na ostrově fungují, tak Aoba zná hned několik jejich vůdců, jako je například Mizuki vlastnící tetovací salón nebo Koujaku, Aobův přítel z dětství a zároveň kadeřník. I tak ale Aoba předpokládá, že bude moci dál žít svůj klidný, ničím nerušený život. Ovšem na ostrově se opět začíná rozmáhat obliba ne až tak úplně legální virtuální hry s názvem RHYME a také se šíří pověry o zmizeních souvisejících právě s Ribstiez. Když je však jednoho dne Aoba nedobrovolně zatažen do souboje ve RHYMEu a zjišťuje, že Mizuki a celá jeho skupina zmizeli, je jasné, že klidnému životu je odzvoněno. Aoba získává nové přátele a spojence, ale také nepřátele, nehledě na to, že na povrch postupně začínají vyplouvat různá tajemství a nezodpovězené otázky. Jaký je vlastně účel na první pohled ideálního Platinového vězení a co má mocný Tatsuo Toue vlastně za lubem? A kdo je vlastně sám Aoba?

Na to, že se jedná o adaptaci BL game, je tohle anime vážně krotké, skoro až puritánské ... dobře, až na ty no homo momenty, kterých si člověk opravdu užije dostatek. :D A co víc, Saku se u svého OTP přeci jenom toho hubana dočkala, takže úspěch. 8D Přiznám se bez mučení, že hru jsem nehrála. Jednak na to moc nejsem a jednak proto, že sdílím názor waifu, že tyhle hry vás zkrátka "donutí ošukat úplně všechny," OTP neOTP. :'D Jednu dobu mi přišlo, že DMMd bylo úplně všude, kam jsem se podívala, a to mě zákonitě odradilo. Pak jsem ale v létě neodolala, řekla si, že za zkoušku nic nedám ... došla jsem k závěru, že Aoba je něco jako vzácný Pokémon - je nejbarevnější a všichno ho chtějí, a už to jelo. :D Opravdu jsem si silně zamilovala Noize (taky jsem mlsně koukala po jeho cosplayi během celého NatsuConu ^^") a Cleara a občas jsem měla vážně na krajíčku. Překvapila mě opravdu pěkná animace (sice všichni tvrdí, že oproti hře je méně detailní, ale já se nedám), vzhledem k tomu, že jsem předtím absolutně neměla tucha, o co se jedná, tak i zápletka, samozřejmě charaktery jednotlivých postav a zvraty. I hudba se mi líbila, jen mi nějakou dobu nepouštějte Kurage no Uta, ještě pořád je to pro mě docela citlivé místo. ;_; A to mám stejně pocit, že oproti hře všechno skončilo až moc optimisticky a křižuji se před tím OVAčkem. Za mě osobně ale Dramatickému Mordu rozhodně palec nahoru, jsem ráda, že jsem ho nakonec nezavrhla jenom proto, že se o něm až moc mluvilo. :3


Motýliště

22. září 2014 v 9:42 Vše kolem Tweedledee
Aneb pár fotek ze soboty, ještě než přišly bouřky.


Také já nenávratně padám dolů

19. září 2014 v 14:05 Herald z roku 2014
Člověk si začne myslet, že se třeba věci začaly obracet k lepšímu, aby okamžitě dostal facku, která ho z toho zase na nějakou dobu probere.

Ani nevím, jestli jsem se o tom zmiňovala i tady, ale hledat se mi to nechce, ovšem vyhlídla jsem si jednosemestrální kurz španělštiny, který mi měl začít příští týden. Jenže samozřejmě, dva přihlášení jedinci si to nakonec rozmysleli, tímpádem není naplněná kapacita, kurz se neotevírá a já se můžu jít tak akorát šťourat v nose, protože to byla jediná španělština v blízkém okolí. Už posledních pár dní mám mizernou náladu z toho, že bych potřebovala chodit někam trochu mezi lidi, a tohle byla ta pomyslná poslední kapka. Blaží mě aspoň to, že se to ještě neplatilo, to bych asi byla naštvaná ještě víc.


Každopádně mě to vytočilo, naštvalo a ještě mě to mrzí, protože jsem tam vážně chtěla a docela jsem se těšila. No nic, z toho se nestřílí. Čeká mě den a půl uprostřed přírody bez dosahu Wi-Fi, nejspíš ještě z části trávený česáním vína, takže zase na chvíli vypadnu do lesa na houby a vyčistím si hlavu. Pokud tedy do mě zase nebude někdo už od příjezdu až do odjezdu permanentně šít, to si asi v lese vyhrabu noru a zůstanu tam. Stejnak v tomhle rozpoložení budu dneska stoprocentně natahovat u Vincent and the Doctor, u toho natahuji i když jsem v pohodě, protože tenhle díl je pro mě zkrátka jedním z vůbec nejdojemnějších.

Ale abych pořád jenom nefňukala, nakonec jsem neodolala a Závoj smutku jsem dočetla už včera (mohu tedy další knížku zařadit pod štítek přečteno za den). Nečekala jsem nic závratného, ale nakonec jsem byla docela mile překvapena, a to i stavem překladu, vůči kterým ze zkušeností bývám spíš skeptická. Už jen to, že jsem při čtení živě viděla Mattovu gestikulaci a živě slyšela i jeho intonaci, je velmi dobré znamení. Osobně mi tam trošku nesedly ty české ekvivalenty britských záležitostí, které se tam občas vyskytovaly (nechci spoilerovat, protože jsem se na to přeci jenom vrhla jako hladová ... no, liška), ale chápu, že tam jsou kvůli lepšímu pochopení a porozumění českých čtenářů, pro které je ten překlad primárně určen, a neladily pouze mému anglofilnímu uchu. ^^" Ovšem jednu věc jsem nebyla schopná překousnout v průběhu celé knížky - proč při Gallifrey říkat sonickému šroubováku soňák? Chápu, je to zkratka a vypisovat to pokaždé celé je asi blbé, ale prostě NOPE, vždyť to zní šíleně. :'D


Jsem ale vážně zvědavá na tu další s našimi drahými ívl slánkami, která má vyjít někdy na začátku nového roku. Už si na ni dělám místo v knihovně. >:3

Aspoň, že je venku ještě pořád vážně hezky. Hlavně, aby nám to vydrželo i na ten víkend.

Best dead friends forever

18. září 2014 v 14:05 FanArts
Kieren a Amy jsou prostě neuvěřitelný zlatíčka a nikdo mi to nevyvrátí. :3


Září, z lesů se páří

17. září 2014 v 19:24 Historie conů, slezin a jiných akcí
Jenže ono se nepáří ani tak z lesů, jako z lidí, neboť aspoň tady u nás počasí víc než podzim ještě připomíná léto. Ne že bych se zlobila, na lezavo je ještě času dost. ;)

Každopádně, vzhledem k tomu, že se Simčou jsme se viděly naposledy na NatsuConu a po dvou neúspěšných pokusech se nám konečně povedlo spojit naplánovanou cestu do Ústí, muselo se toho využít, protože vzhledem ke všem okolnostem vážně nevím, kdy zase bude další příležitost, kromě AkiConu. :'3


Nemluvím řečí tvého kmene

16. září 2014 v 18:10 Epické výroky
"Víš, co dostanu od GISáků k narozkám?"
"Ne, co?"
"Zelenej trůn."
"... ?"

~ rozhovor s maminkou ~


Sice jsem dneska naládovaná práškama, abych vůbec přežila, ale stejně, vy byste v tom identifikovali zelenou voňavku C-Thru Emerald? :'D