Červenec 2014

Prší prší, jen se cáká

31. července 2014 v 14:49 Herald z roku 2014
Vinnetou si honí ptáka ... ale to až po dvaadvacáté hodině, nechceme kazit mládež.


Hory jsou hezké, hory jsou fajn. Pokud něco na horách nemám ráda (tedy kromě toho, že člověk všude musí jít do kopce), tak je to skutečnost, že po dopoledni stráveném venku si připadáte jak v prádelně a pomalu chytáte takový odstín, že máte pocit, že se po návratu budete moct směle začít bratřit s nepřizpůsobivými hnědočechy (vážně, začínám mít ruce jak negr), aby odpoledne začalo pršet, s odpuštěním chcalo až do večera a ochladilo se, že vám byla zima i v teplácích a mikině.

Druhou sračkotéku, která byla pro lepší zážitek hned včera večer, jsem proseděla na podlaze na chodbě, tam se aspoň dalo trochu dýchat. Máme tu s Kyoko jeden mezioddílový páreček a upřímně se mi při každém pohledu na něj zvedá kufr. Dnešní oběd alias vepřové na kmíně s dušenou rýží byl zatím absolutně největší humus - jakože maso s nedovařenou přesolenou rýží zalité ještě přesolenější bílou omáčkou bez jakékoliv jiné chuti. S velkým sebezapřením jsem spořádala aspoň tu rýži a pořád mám pocit, že se mi z toho houpe žaludek. Ale koukla jsem se na novou epizodu Freečka a to mi upřímně vážně zvedlo náladu (a ostatně i ta čokoláda). :3 Za chvíli se asi zase budu muset jít starat o zvěř a když se tak koukám na tu zataženou oblohu, tak vážně netuším, co budeme dělat. Osobně bych nejradši šla spát nebo pouštět na YT znělky z telenovel, což máme ostatně v plánu už od včerejška.


Ale hlavně bych chtěla moc moc poděkovat Simče za pohled, Lowri za úžasný bavorský pohled a Líle za za Harryho, Kyoko může dosvědčit, jak jsem tu řádila, že jsem ten dopis z Bradavic konečně dostala. :D Všechny je mám vystavené na lištičce nad postelí a udělaly mi obrovskou radost. :3

Menší krizovka

30. července 2014 v 14:35 Herald z roku 2014
Včerejšek byl vlastně docela fajn, dopoledne jsem svoje příšerky vytáhla na opičí dráhu, která je prakticky hned u tábora, odpoledne jsme pak i s příšerkami od Kyoko, jak jste si už ostatně mohli přečíst v Sessiho reportu, šly na studánky, kde bylo vážně krásně (sice jsme to zpátky musely vzít takovou cestou, že jsem necítila lýtka, ale budiž). Večer se to začalo srát už nutnou přítomností na sračkotéce, na které opravdu hrály převážně ty největší sračky. Proseděly jsme to na chodbě a já měla celou dobu ohromnou chuť zajít si pro mp3jku, abych zastavila tu krev, co se mi hrnula z uší.

Samozřejmě, že ve chvíli, kdy jsem se tak akorát chtěla jít osprchovat, vzít si prášek a spát, protože mi nebylo zrovna dvakrát dobře, musela být porada, která se samozřejmě ještě protahovala, musela jsem vyměnit dvě hlídky, protože mám dneska službu a i se sprchou jsem se do postele dostala až někdy v půl jedné. Je to zkrátka vážně super, když jsou tu někteří jedinci (a teď výjimečně nemluvím o Duritce) hrozně důležití, celé odpoledne si můžou chrápat jak se jim chce, protože nejsou u oddílů a ještě se permanentně tváří jako kyselá prdel, takže už jenom při pohledu na ně se vám otevírá kudla v kapse. A vy jste pak samozřejmě ten, co si tu vlastně jenom válí prdel. Jestli něco opravdu miluji, tak jsou to dvojí metry.


S Kyoko to řešíme DJ Ozmou, převážně Drinking Boys a Spidermanem. A pak taky Hard Gayem.

Dneska se pak ale mým příšerkám podařilo vyrobit hned tři luky a šípy ... a obešlo se to jenom s jedním říznutím, sice krve jak z vola, ale prsty stále všechny. Holkám jsem s tím pomáhala, takže na ten jeden jsem obzvlášť hrdá, a to i z toho důvodu, že ač je provizorní a vyrobený z toho, co se podařilo orvat v okolí, je funkční. A i když jsem sama netušila, že to budu umět, dokonce jsem z něj dámy naučila i střílet. ^^ Hunger Games můžou začít. 8D

Na odpoledne je naplánovaný nějaká děsně záživný závod se stanovišti, kde naštěstí budu plnit funkci dozoru a nejspíš i svačinářky, když mám tu službu. Nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo, to rozhodně ne. Dneska v maximálně v jedenáct odcházím spát a nezájem.


P. S. Doteď jsem dostala jeden jediný pohled, a to ještě od rodičovstva. Styďte se, Majere, každý den čekám a ono pořád nif! >:D

Bububu, ty malá ...

29. července 2014 v 14:47 Herald z roku 2014
Pánové mi v chatce navzdory všeobecným předpokladům nepořádají gay orgie, nýbrž čumí na horory (naposledy na Freddyho Kruegera, ale včera jsem byla otázána, jestli je logické, aby člověk uškrcený řetězem, probodnutý a utopený znovu ožil) a pak mají hrozné trauma z toho, že se jim v noci v průvanu samy otevírají hlavní dveře do chatky.

Kdybych se nechtěla aspoň trochu vyspat, měla bych ohromnou chuť je v noci chodit strašit. 8D


Malá Duritka ... nebo blbá?

28. července 2014 v 17:34 Herald z roku 2014
Kontrolní otázka, soudruzi.

Co dělat, když je zdravotnice hysterická, až paranoidní?
Měla by se nechat, aby se vyléčila sama ... nebo rovnou zastřelit?


Víte, že jsem vám tu o ní vždycky psala, že je jenom blbá jak tágo. Teď už začínám pochybovat o její způsobilosti pracovat s lidmi. Jenom nevím, jestli se tomu smát nebo brečet. :'D

Liškonauti

28. července 2014 v 12:53 Lišky
Nevím, jak vám, ale mě osobně to přijde neuvěřitelně kjůt. :3
Což mi připomíná, že se těším na karneval, protože tu s sebou mám svůj liščí ohon a ušiska. >:3


Still kicking

27. července 2014 v 14:48 Herald z roku 2014

Hlásím se vám z jámy lvové, neb tu opravdu je Wi-Fi. ^^ Rozhodně to ale neznamená, že mi v návaznosti na jeden z předchozích článků nemáte psát, pište, protože tu psychickou podporu, nejsem tu ani den a už bych ty parchanty nejradši ubila. :'D Abyste pochopili mé zoufalství, v oddíle mám totiž osm převážně šampónkoidních stvoření (letos mám jak Pica, tak i Chica a Coca, jeden celý den chodí od hlavy k patě v růžové a druhý má děsně kchůl tričko s Narutem) a tři holčičky, neb primadony letos nejely. Už tu stihlo jednou pršet a jsem ohromně ráda, že jsme s Kyoko na dvoulůžáku v budově, kde máme aspoň trochu klidu, soukromí a hlavně dvě zásuvky. 8D A taky i přes mé obavy tekla teplá voda, yay!


Ano, měla jsem tu přichystaný gif s Charlie, ale nakonec jsou ty postele docela fajn. Akorát z nich má člověk ve spacáku tendence klouzat dolů a v noci je ve spacáku dost nechutné vedro. :'D Jídlo zatím vypadá celkem jedle, akorát dnešní večeři, kterou je mnou nenáviděné kuře na paprice, nejspíš vynechám a zkrmím šneky. Už zase začínám mít pocit, že zatímco děti jsou v naprosté pohodě, já tu plivu plíce, tahám za sebou nohy a nejradši bych byla zalezlá na pokoji s vámi. Momentálně si užívám poslední zbytky poledního klidu, kdy s těmi příšerami aspoň nemusím nic dělat, pak s Kyoko nejspíš ty naše dva oddíly vytáhneme někam ven a budeme pro ně vymýšlet velmi záživnou oddílovou zábavu. Bourbon jsem načala už včera a zase se ke mě skoro všichni chodí léčit. :D

No, mějte pěkně a já se zase půjdu tvářit hrozně zúčastněně, i když je opak pravdou. Aspoň doufám, že nezačne lít jako včera, když byli všichni na hřišti.


U nás u rasistů

26. července 2014 v 21:25 Epické výroky
"Naším kapitánem je Amerigo Vespucci ..."
"Proč ne radši Jack Sparrow, ten je lepší!"
"Ten ale neni žlutej, ten je černej!"


I když bych je nejradši ubila, musím uznat, že u tohodle jsem se smála i já. :D

Sbohem a dík za ryby

25. července 2014 v 17:56 Herald z roku 2014
Úvodem jen jedna smutnější zpráva. Opustil mě poslední Karel (když nepočítám toho malého sviňáka). Ještě ve středu to vypadalo, že by se to mohlo trochu zlepšit, ale včera už to šlo dolů hodně rychle, večer aspoň ještě reagoval, i když byl zalezlý, ale dneska ráno už byl zcela jasný konec. Tak už jsou teď všichni kluci na zahradě zase spolu. Je mi z toho nanic, ale pořád si říkám, že těch sedm let, co u nás všichni prožili, rozhodně bylo víc než spokojených. Tak ať je vám země lehká, šnekounci.

Ani předešlé dva roky mě dostatečně neodradily (však to říkám pořád, že jsem asi masochista a že by ze mě pan Grey měl radost) a pokud aspoň občas okem zabrousíte do sloupečku vlevo, pak pro vás není žádným překvapením, že zítřkem odjíždím nikoliv na Advík (to ještě tak), nýbrž na čtrnáct dní hlídat spratky, totiž dětičky. A ačkoliv jsem ateistka, bůh je mi svědkem, že se opravdu, ale opravdu těším. :'D


Letos se poprvé po těch dvou letech míří jinam (sbohem, borůvkové lívanečky na Jedlové T^T), tentokrát do libereckého kraje, doslova mezi hory. Jsem z toho trošičku nervózní, protože vůbec netuším, jak to tam bude vypadat (ano, fotky na netu jsou sice fajn, ale skutečnost je přeci jenom skutečnost, že), jaké budou možnosti v okolí a vůbec, Kyoko mě svým spíše negativním hodnocením docela vyděsila. Tak holt uvidím, jak ty případné polní podmínky nakonec budou vypadat. Naplánovaný je jeden celodenní výlet, a to do Liberce, kdy tak nějak doufám, že bychom se mohli aspoň na tu maličkou chvilku srazit s Kelly, pokud to půjde. ^^ Na obalování nervů mám zásobu čaje, kafe, čokolády a flašu bourbonu, tak mi držte palce, aby ze mě ti malí démoni (ačkoliv letos prakticky netuším, koho budu mít v oddílu ... tedy, kromě mého drahého Vlasa) nevysáli duši a nedohnali mě na dráhu masového vraha. I když ... letos už bych měla další možné řešení, jak se s tím vypořádat. 8D


V areálu, který bude po následující dva týdny mým domovem, by se měla nacházet Wi-Fi. Nevím, co je na tom pravdy, takže radši nic neslibuji, ovšem pokud by tak nakonec přeci jenom bylo, je možné, že se tady ode mě sem tam něco objeví, abych vás ujistila o tom, že jsem ještě pořád naživu. Každopádně, kdyby se vám chtělo mě psychicky podpořit jinou než smskovou formou nebo mi jednoduše udělat radost, tady je adresa, na které přijímám vše od pohledů, dopisů, motivačních uměleckých děl až po cenné dary. Akorát ty lidské části si prosím nechte pro sebe, asi by se to trochu blbě vysvětlovalo. :'D

Rekreační středisko Bílý Potok č.p. 4
LT DDM Teplice
463 63 Hejnice

(na kolenou vás prosím, napište mi ... a i když patříte k těm, kteří neznají mé ctěné jméno, myslím, že když na obálku někam vmáčknete 'Pro Sakuru', jsem si jistá, že se mi to do rukou dostane a přece nemusí tunu pošty dostávat jenom děcka, ne? :)

Tradiční slaní šneci z listového těsta jsou napečení, věci jakž takž sbalené a já se nemůžu ubránit pocitu, že toho letos mám s sebou nějak moc a že vážně nevím, kam to všechno nacpu. :'D Uklidňuje mě snad jenom fakt, že jsem se letos dostala přibližně na stejnou hranici kufrů a tašek, které s sebou běžně tahá Kyoko.

Tak se tu ty dva týdny mějte hezky, klidně si na mě vzpomeňte a přinejhorším na shledanou 9. srpna. (。・ω・)ノ゙


Every damn year

25. července 2014 v 11:16 Ostatní věci
Myslím, že většina z nás bude vědět oč tu kráčí ... :'D


Stairway to Heaven? Naah, I'm on a highway to Hell

24. července 2014 v 18:14 Vše kolem Tweedledee
Lidl mi zase jednou udělal radost, a to navíc za velmi příznivou cenu. :3
Původně jsem chtěla ulovit spíš nějaké to tričko, ale vzhledem k tomu, že výběr už byl značně omezený a prohrabaný a já nehodlám být pozér a kupovat si tričko Aerosmith, když je zas tolik neposlouchám, nakonec jsem ráda i za tu mikinu, vzhledem k tomu, že jich mám celkem nedostatek.


Extrémní forma knihomolství

23. července 2014 v 15:11 FanArts
Chudáček Crowley. :'3
Už delší dobu uvažuji, že bych si ji pořídila do knihovničky, ale zatím jsem vždycky narazila jenom na paperback.


Ach ty guilty pleasures

22. července 2014 v 19:20 Různé texty
Asi každý z nás má nějakou tu libůstku, o které moc ostatních lidí neví (pokud o ní ví vůbec někdo), protože se nehodí k jeho věku, stylu, pohlaví etc./je nepopulární/byl by před ostatními za blba. Tvrďáci si třeba občas rádi pobrečí u nějakého sladkoboleného romantického filmu, hodné, slušně vypadající holčičky tráví večery nad oblézajícími se reálnými i nereálnými pány, Bobby Singer si rád poslechne Adele a podobně. Myslím, že všichni víme, o čem je řeč.

Zkrátka se jedná o věci, za které se trochu stydíme, ale stejnak na ně pořád nedáme dopustit. Ale jak by řekl otčím Vavroch, co bych to nepřiznal, přátelé, jsem kanec. V době, kdy jsem měla před maturitou a tímpádem také mnohem volnější rozvrh, často jsem jako zvukovovu kulisu, protože když něco dělám, nemám ráda, když jsem v úplném tichu (pokud se tedy nejedná o čtení nebo o něco, u čeho se vážně potřebuji maximálně soustředit), měla puštěný proklínaný a nenáviděný Disney Channel, protože na většině ostatních programů běžely buď teleshoppingy s teplým Horstem nebo pořady pro paničky v domácnosti. Tak jsem si tedy občas, když už jsem nebyla schopná ničeho jiného, nechala vymývat mozek Háňou Montáňou, Sladkým životem Zaca a Codyho a podobně, které ale, a to musím uznat, pořád byly na mnohem vyšší inteligenční úrovni než většina toho, co se produkuje teď (vážně, zkuste se podívat na nějakou novější grotesku s Mickey Mousem ... je to hnus, velebnosti, a to nejen ta kreba, která s původním nemá společného prakticky zhola nic). Nehledě na to, že to, co Disney momentálně dělá se Star Wars, mě nutí střídavě nadávat, brečet a zvracet.

Ale víte vy co? Já zkrátka nedám dopustit na Gravity Falls neboli Městečko Záhad. Fajn, je to kreslené a dost možná je to vážně pro děti, ale i když to vidím aspoň potřetí nebo počtvrté, pořád mi to přijde vtipné, nepřestávají mě bavit všechny ty občas lehce zesměšňující narážky na konspirační teorie, Ilumináty a podobně a hlášky, pořád mě štve, jak hrozně otevřeně to skončilo a však víte, že jsem pro tyhle záležitosti zabývající se not natural věci vždycky měla slabost, i když jsem řádná sralbotka.


Zkoušeli jste někdy spočítat, kolik těch různých svetrů vlastně Mabel má? :)

Holt tedy koukám na dobrodružství dvojčat na prázdninách v jednom zapadlém městečku v Oregonu, která v lese našla schovaný deník plný záznamů o tvorech a záhadách, které se v onom městečku údajně vyskytují. Taky ještě pořád znám texty většiny písniček z High School Musical 1 a 2 (v době, kdy to frčelo, jsem je oba viděla fakt hodněkrát) a aspoň taky pak mám co hulákat na karaoke. Horšího nebo méněcennějšího člověka to ale ze mě přeci nedělá ... nebo snad ano?

Corpse Party - Die Young

22. července 2014 v 14:56 Anime Music Videos
Upřímně? Tohle je jedno z absolutně nejironičtějších AMV, s jakými jsem měla tu čest.
Opravdu moc jsem se snažila k tomu netrsat, ale nešlo to. :'D


U nás ve skleníku

21. července 2014 v 21:27 Herald z roku 2014
Když tak čtu, jak všude jinde v republice div nenastala apokalypsa, padaly stromy a déšť div nevyplavoval domy, zkoumavým okem hledím na tu zataženou oblohu, ze který za celý den spadlo asi dvacet kapek a pořád nic. Takže to vidím na další noc ve vlastní šťávě. Zapaříme, proč ne.


Už si začínám zvykat i na ty ožraly, co každou noc slyším pod okny. Ti včerejší byli obzvlášť sprostí a obzvlášť agresivní.

I když bylo dneska venku možná o něco chladněji, ale zase o to víc dusno, podařilo se mi dokoupit většinu kosmetických věcí, bez kterých se mezi spratky neobejdu (navrch nádherně vonící kokosovo-ananasový prcháč, na tyhle tropické ovocné vůně jsem dost vysazená) a při té příležitosti se mi podařilo sehnat sandále, neboť ty staré, které už mi slouží aspoň tři roky, se přeci jenom začínají ošlapávat. Černé, nepřeplácané, jen s pár stříbrnými cvočky a měkkoučké, že se v nich chodí jako v bačkůrkách. :3 Navrch jsem si po dlouhé době dala krásně studenou Matchu s novými třešňovými a citronovými kuličkami, om nom nom. Ale že tam byla fronta jak na banány.

To počasí mě už vážně deptá. I když poctivě dodržuji pitný režim, už několik dní mě prakticky v kuse bolí hlava. Ani pořádně cvičit se v tom nedá, tedy bez toho, aby měl člověk pocit, že sebou každou chvíli sekne. Taky mám pocit, že mi pomalu odchází poslední velký slinta a nějak nevím, jak se na to mám psychicky připravit, po těch letech, co jsem s nimi všemi strávila. Největší strach mám z toho, že k tomu dojde až budu pryč a že se s ním nestačím ani pořádně rozloučit. :'< To na náladě člověku taky zrovna dvakrát nepřidá. Docela se ale těším na Hannibala. I ten dabing jsem ochotná překousnout, když není jinak. Někdy bych i docela zkusila tu drinking game, co byla na stránkách AXN. Problém je, že bych stejnak neměla s kým a jak na to tak koukám, asi bych v průběhu umřela na otravu alkoholem. :'D

Jdu pokračovat v pokusech o zchlazení, tak hezký večer vám všem.


Aktuální záběry lišky snažící se ochladit kroucením se před větrákem

Větrák - nejlepší přítel člověka

20. července 2014 v 17:56 Herald z roku 2014
Když jsem se včera večer tak vařila ve vlastní šťávě a šla spát jenom s prostěradlem, protože stažení z kůže by bylo poněkud nevratné, říkala jsem si, že ještě hůř snad ani být nemůže.

Omyl.

Od devíti do jedenácti jsme na zahradě trhali meruňky, blumy, jahody a jablka, zalévali jak magoři a ačkoliv jsem už tehdy pomalu vypouštěla duši, vlastně jsem děkovala za to, že jsme se rozhodli jet už takhle brzo, protože po obědě bych tam o tu duši už definitivně přišla. Venku ve stínu je třicet (kolik je na sluníčku si radši ani netroufám hádat), uvnitř je taky třicet a stolní větrák, který se od dnešního dne nachází v mém vlastnictví, je momentálně opravdu mým nejlepším kamarádem. Sice neochlazuje, ale aspoň to tu dělá snesitelnější. ヽ(;▽;)ノ


V ledničce chladím ostružinový Somersby, dobarvuji si vlasy a mám pocit, že z nich tu barvu budu muset loupat, jak bude za tu půlhodinku suchá. :'D Jenom doufám, že zítra bude přeci jenom aspoň trochu líp, protože musím do města pro pár věcí na tábor a nerada bych cestou shořela. :'3

A jak vlastně to venkovní peklo zvládáte vy? Pokud tedy ještě žijete.

Chvilka realismu

20. července 2014 v 16:40 Bon Appetit
Ne že bych chtěla k něčemu poňoukat, to samozřejmě ne ... ale dává to smysl. ;)


Je ti teplo, děvče?

19. července 2014 v 17:13 Herald z roku 2014
Dnešní noc byla vysloveně lahůdková. Jednak mě neochvějně žral komár (kterého jsem ráno konečně zabila, takže aspoň nějaké zadostiučinění), jednak jsem se každou chvíli budila s tím, že je mi vedro. Jediným pozitivem budiž vážně hezký sen, kdy jsem byla s Willem, Hannim a dětmi na nějaké exkurzi, bohužel už ale nevím kde. Co ale vím je to, že Will byl neuvěřitelně cute, byla s ním hrozná sranda, Hanni nás jakožto seiózní dospělý pořád musel krotit a nakonec nás tam někdo vyslýchal kvůli nějakému sežranému koláči nebo co. Fakt to ale byl neuvěřitelně perfektní sen, který navíc beru jako znamení, abych ještě neměnila design. ^^


Každopádně, vzhledem k tomu nechutném mcewanovskému vedru (a to doslova) jsme se rozhodli, že ráno vstaneme brzy a pojedeme se vykoupat kousek za hranice na přírodní koupaliště do Geisingu, protože hicu se přece jenom líp čelí v přírodě než uprostřed rozpálené asfaltové džungle. Naši už tam jednou byli, když jsem vloni byla na táboře, takže konečně jsem se mohla vykoupat i já. Voda je tam rašelinová, takže lehce nažloutlá (na první kontakt kurevsky studená, ale při dalších už je to pohodička), plavou tam malé ždibací ryby, kachny, je tam málo Čechů a celkově je to tam vážně bezva. ^^


~ Ještě ráno, s přibývajícím časem se to značně zaplnilo ~

Krásně jsem si zaplavala, lehce jsem se přismahla do slabě humroidního odstínu, teď jsem do sebe hodila ledový třešňový Zlatopramen a snažím se nepotit jak dveře od chlíva, což se mi těžce nedaří. Nejradši bych si zalezla do ledničky a zůstala tam. (o´Д`) Minimálně až do večeře, protože teta nám včera přinesla cukety a bude mňamka. >:3


P.S. V Nettu jsem objevila pivo s lesní příchutí a dokonce s Colou. Zas až takové prase ale nejsem. :'D

Sereš mě trochu víc než obvykle

18. července 2014 v 17:58 Herald z roku 2014
Ten okamžik, když ve schránce najdete pohlednici, při jediném pohledu je vám naprosto jasné, od koho je a vaší první spontánní myšlenkou a reakcí je:

"... ty svině."


~ ano, jsem čerstvě okudlaná a težce kaway (ノ◕ヮ◕)ノ*:・゚✧ ~

A to mi to ještě připomnělo tuhle záležitost, na kterou jsem narazila díky Luci a u které jsem celý jeden večer solidně umírala smíchy. :D


Tímto tedy ještě jednou zdravím vránoše a vládkyni Matrixu, která dělá poskoka, poroučím se a jdu si zpít chobot do němoty (s nadsázkou).

Corpse Party: Tortured Souls - recenze

17. července 2014 v 12:46 Anime recenze
Prosíme tě, Sachiko.

Jednoho deštivého večera po kulturním festivalu se partička studentů akademie Kisaragi, Naomi, Seiko, Ayumi, Satoshi, Mayu, Yoshiki a Sakutaro, rozhodne zdržet ve škole, a to hlavně proto, aby strávili posledních pár chvil s Mayu, která další den přestupuje na jinou školu. Vzhledem k počasí a celkové atmosféře tráví poslední společný čas hlavně tím, že si vyprávějí strašidelné historky kolující o základní škole Tenjin, která stávala na stejném místě, jako teď Kisaragi a která je údajně prokletá. Jak se ale přiblíží čas odchodu, Ayumi, která se zajímá o všemožné okultní věci, přijde s nápadem, aby všichni přítomní, včetně mladé učitelky Yui a Satoshiho malé sestřičky Yuky, zpečetili své přátelství rituálem, který vyčetla na své oblíbené internetové stránce (aneb bezmezně věřme internetu), takzvaným kouzlem Sachiko, díky kterému zůstanou přáteli už navždy. Když se po dokončení začne třída otřásat jako při dost silném zemětřesení a všichni se propadnou dírou v podlaze, je jasné, že se něco hodně, ale opravdu hodně nepovedlo. Naši milí kamarádi a kamarádky, rozdělení do menších skupin, postupně začínají přicházet k sobě, aby zjistili, že se ocitli v polorozpadlé školní budově, ze které se nejde dostat ven. V budově, kterou se rozléhá dětský smích, ze kterého mrazí a kde, jak už po chvíli s nepopsatelnou hrůzou zjišťují, se prakticky na každém rohu povalují lidská těla, převážně dalších studentů z jiných škol, v různých stádiích rozkladu, jejich části nebo případně už jen to, co z nich zbylo - stručně řečeno, naši hrdinové by směle mohli jít s košíčkem na končetiny a nasbírali by vrchovatý. Jak vidno, na děsivých příbězích o prokletém Tenjinu, kde měly být uneseny a hodně brutálně zavražděny čtyři nevinné děti, asi vážně něco bude ... i když všechny věci nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. To, co na ně při hledání cesty ven čeká, bude nejhorší noční můrou jejich dosavadních životů. Škola má v rukávě svá vlastní brutální esa a zvraty, které je v lepším případě připraví jenom o rozum, v tom horším i o holý život ... i když by se o tom, co je v tomhle případě lepší nebo horší, dalo silně polemizovat. Bude jen na nich, jestli všechen ten psychický nápor zvládnou. Už slyšíte cvakání nůžek?

Když jsem po několika hodinách (a vlastně i dnech) strávených s PewDieho gameplayem Corpse Party, byla jsem zvědavá, jak to anime, které podle této hry vzniklo a které je ještě tak kraťoučké, že ho tvoří jenom čtyři epizody plus jedna půlepizoda, která předchází hlavnímu ději, vlastně vypadá. A kam se tedy s prominutím sere Elfen Lied, protože tolik krve, vnitřností a dalšího fujtajblu v pouhých čtyřech dílech jsem opravdu ještě neviděla. Tohle anime je vážně hodně velký a hodně krvavý brutus. Stylově bych ho přirovnala k Another, taky je to taková psychologická vyvražďovačka plná zvratů, kdy prakticky všem začíná po čase hrabat, a upřímně mě celkem mrzí, že je tak krátké, protože pokud člověk nehrál hru nebo aspoň neviděl nějaký ten gameplay (což je prakticky skoro to samé, aspoň pro mě), ta psychologická rovina mu musí připadat hrozně plochá, protože postavy tady nedostaly prakticky žádný prostor k tomu, aby se nějak významněji ukázaly jejich osobnosti nebo vztahy mezi sebou a člověk tak nemá šanci pochopit, proč jednají zrovna tak, jak jednají, což je podle mého názoru opravdu škoda, ve hře je to rozvedené mnohem více. Hrozně se mi líbila kresba prostředí, oproti kterému ale postavy vypadaly poněkud odfláknutě (dost mi tam třeba chybělo aspoň trochu větší stínování), hrozně se mi líbil také opening a stejně nadšená jsem byla z toho, že byl použitý stejný soundtrack jako u hry. Co mě naopak vyslověně štvalo a vytáčelo do ruda byly všechny ty naprosto zbytečné primárně fanservisové panty shoty. Další věcí, která je pro mě částečně plusem a částečně mínusem, je to, že jsem byla přesvědčená o tom, že po shlédnutí gameplaye vím, jak to všechno dopadne, kdo přežije a tak. Ukázalo se, že jsem se docela šeredně mýlila. :'D U pár konkrétních případů jsem byla vysloveně vytočená a nadávala jsem jak dlaždič (beru to jenom v případě, že by to byly herní bad endy, jinak prostě nope), v závěru jsem jenom beze slova tupě zírala na monitor, takže asi tak. Pro mě osobně je to zajímavý počin se zajímavým příběhem, který si ale v té anime verzi vážně zasloužil rozvést na trochu víc epizod.


Milujeme maliny aneb "mko" kam se podíváš

16. července 2014 v 17:19 Vychytávky
Dlouhou dobu jsem přemýšlela, čím dalším bych mohla zase jednou po sto letech přispět do Vychytávek ... a pak jsem si vzpomněla, že pořád existuje jedna věc, o které jsem se ale vždycky jenom zmiňovala. A tak je tu. :)

Jak možná víte, co se ochucených piv týče, nejsem puritán, ale naopak spíš experimentátor a v téhle oblasti jsem ochotna vyzkoušet leccos, konopným pivem počínaje a nejrůznějšími radlery konče (jak by pravil klasik, vypila bych i mrtvému oko). Když se mi před lety rodičovstvo z dovolené v Českém ráji chlubilo, že pije malinové pivo, nechala jsem si dovézt první, tehdy ještě točený vzorek, který se tedy musel zkonzumovat velmi rychle. O to radši jsem, že teď už je pro zájem nějakou dobu Skalák i lahvový. :)

První věcí, kterou je dobré vědět, je to, že Skalák rozhodně NENÍ radler. Jedná se o normální hořký ležák, ve kterém je cítit chuť malin, podpořená krásnou červenou barvou a korunovaná jemně narůžovělou pěnou. Není to tedy žádná přeslazená ovocná šťáva, která se dá konzumovat zcela normálně (pokud jste takové čuně, jako moje maminka, můžete jím zapíjet třeba i ovocné knedlíky, osobně jsem to nezkoušela, ale prý jí to tak chutnalo). Já osobně ho mám vážně ráda už právě jenom proto, že to na jednu stranu není radler, ale na druhou zase ani obyčejné pivo. A vlastně nejspíš i proto, že je to pro mě spíš sváteční pití, vzhledem k tomu, že se jedná o lokální pivovar Rohozec, který se u nás se nedá sehnat (aspoň jsem ho doteď nikde neviděla) a když si ho vychlastám hned, na novou várku musím počkat až do další návštěvy Českého ráje. :'3