Únor 2014

SPN challenge - den čtyřiadvacátý

7. února 2014 v 8:32
Alias Nejvtipnější epizoda


Hakaima Sadamitsu - recenze

6. února 2014 v 16:42 Anime recenze
Vesmír je veliký, větší, než si většina lidí dokáže vůbec uvědomit ... a jak už věděli Muži v černém, je plný nejrůznějšího vesmírného šmejdu, před kterým je nutno naši krásnou modrou planetu chránit. Školní flákač a vyhlášený rváč Sadamitsu je jednoho dne svědkem souboje mezi jedním příslušníkem vesmírného šmejdu, takzvaným Psancem, mimozemským vyvrhelem na okraji intergalaktické společnosti, a robotickým ochráncem, Lovcem, který Psance zlikviduje, ale sám je při boji poškozen tak, že z něj zbyde pouze helma. Sadamitsu, který cítí zodpovědnost za Lovcovo zničení (přeci jenom se tak trochu obětoval, aby ho zachránil) a který navíc disponuje silným smyslem pro spravedlnost a touhou ochraňovat slabší, třeba i za cenu vlastního života, rozhodne se pokračovat v Lovcově práci a s jeho helmou, která mu propůjčuje velkou sílu a také mu radí co a jak, pokračuje v ochraňování Země. Aby všechno nebylo tak idylické, k Zemi se pomalu blíží hlavní vlna Psanců a objevuje další Lovec, který rozhodně není tak diplomatický, jako jeho předchůdce, ale právě naopak - jedná se o nejbrutálnějšího Lovce jménem Sup, který pro dosažení svého cíle neváhá zničit třeba celou planetu. Jak se s tím vším Sadamitsu vyrovná? A co s tím vším má společného dívka Kamishiro, která se tu tak náhle objevila?

Další věc, kterou jsem první léto v počátcích Animaxu hltala, než přišel na řadu můj hlavní program (rozumějte YYH a spol.). A taky věc, u které jsem vysloveně žrala oči Kamishiro (to ty šikmé zorničky) a ještě víc jsem žrala ten hudebně naprosto perfektní opening, který mi vždycky připomínal Zorra a který se podle mě k tomu samozvanému ochraňování slabších a utiskovaných hrozně hodí. :3 Podle mě zkrátka ve svém žánru rozhodně není špatné. ;)


Frištenský simuluje pooperační slabost

6. února 2014 v 10:27 Herald z roku 2014
Kdybych si vedla seznam věcí, u kterých jsem nikdy netušila, že je někdy v životě budu dělat, po včerejšku bych si mohla odškrtnout položku s názvem šnečí operace.

Včerejší večer probíhal normálně, jako vždycky - vrátila jsem se z herny pana Greye alias posilovny, kompletně se odvšivila, navečeřela se a šla se kouknout na ty své měkkýše. A dobře jsem udělala, protože nejmladší Karel se tvářil nějak divně, tak jsem si ho vzala na ruku a hned viděla, v čem je problém. Ten patvor evidentně zase něco hnusného sežral, takže mu z tlamičky visela obrovská vodnatá bublina, kterou se snažil dát zase zpátky. Zkrátka zánět a vyhřeznuté volátko, což už měl jednou v létě, když jsem byla na táboře a které mu brání v přijímání potravy, takže by mi v tomhle stavu za chvíli natáhnul brka. Jediným řešením v tomhle případě bylo šnekouna pořádně umýt, vyvařit jehlu, bublinu propíchnout a vymačkat ten hnus (nechci být nechutná, ale bylo to takové slizko-vodnaté něco s příměsí čehosi barvy jodové tinktury), co v ní byl (v čemž už se po propíchnutí činil i sám šnekoun, je to šikula a bojovník) a při tom všem samozřejmě šnekouna držet. Poté, co už zase žrací ústrojí mohl schovat a začal se zase tvářit jako normální šneček, následovala desinfekční koupel ve vlažném heřmánku a přesun do karanténního šnekária, než se zase hodí do pohody (ze kterého se po zbytek večera snažil zdrhnout).

Momentálně je i se šnekáriem u mě na posteli, kouká na mě a pořád sosá heřmánek, čemuž se ani nedivím, vzhledem k tomu, kolik vody z toho chudáka včera vyšlo. Ale vypadá dobře a je aktivní, což je vždycky dobré znamení.

SPN challenge - den třiadvacátý

6. února 2014 v 8:23
Aneb Oblíbený Winchester (kromě Sama a Deana)


Android Kikaider - recenze

5. února 2014 v 12:55 Anime recenze
Doktor Komyoji jednoho dne, který nakonec skončil výbuchem, vynalezl robota Jira, který na první pohled vypadá jako normální mladík s kytarou na zádech, ovšem dokáže se transformovat do modročerveného androida, který už povaze jeho bytí odpovídá mnohem lépe. Doktor Komyoji Jira stvořil s tím účelem, aby chránil jeho syna Masaru a dceru Mitsuko. Proto také Jira obdařil systémem GEMINI, díky kterému je Jiro schopný lidských pocitů a emocí, také dokáže rozeznat, co je dobré a co je naopak špatné. Jira se však bohužel chce zmocnit profesor Gill a organizace DARK, který ho chce použít jako zbraň a s jeho pomocí ovládnout celý svět. Jiro se tedy snaží chránit Masaru a Mitsuko před vším, co by je mohlo ohrozit, do čehož se samozřejmě započítává i ďábelský Gill (který navíc Jira dokáže ovládat svou flétnou), mezitím na povrch vyplouvají různé informace a věci z minulosti. A sám Jiro zjišťuje, že být člověkem po emociální stránce vůbec není lehké ... a také to dost často bolí.

Vzpomínám si, že tohle anime Animax vysílal v době, kdy jsem se před lety vrátila z jazykového tábora ve Francii. Ono téma robotů s lidskými city, kteří vlastně tak úplně nepatří ani na jednu stranu barikády, nějak extrémně originální není a upřímně, kresba je taky dost zvláštní, člověk si na ni musí zvyknout ... a někdy si zkrátka nezvykne. Mě se celkem líbila ta myšlenka paralely s příběhem o Pinocchiovi a taky opening, který mi vždycky přišel tak zvláštně smutný a který jsem před těmi lety samozřejmě nemohla nikde sehnat.


SPN challenge - den dvaadvacátý

5. února 2014 v 8:31
Aneb Nejhorší epizoda/řada


Americko-literární hlody

4. února 2014 v 13:55 Epické výroky
Když jsem se tak probírala zápisky z přednášek, cvičení a jinými materiály, narazila jsem na pár hlodů, o které jsem se s vámi ještě nepodělila a které za to podle mého stojí. :D


Samozřejmě, že vím, že tady třesohruška patří do britské literatury, jenom ho tu jednoduše chci mít

SPN challenge - den jednadvacátý

4. února 2014 v 8:35
Aneb Oblíbená postelová scéna


Kirarin Revolution - recenze

3. února 2014 v 14:46 Anime recenze
Kilari Tsukishima má vše, co si čtrnáctiletá školačka snad jenom může přát - milující a podporující rodinu, věrného domácího mazlíčka v podobě kocoura jménem Na, skvělé kamarádky, které ji vždy podrží a navrch schopnost pozřít veškeré jídlo v okruhu jednoho kilometru, srovnatelnou se žravostí Liny Inverse. Tenhle pohodový bezstarostný život ale končí ve chvíli, kdy jednoho dne uvidí na stromě želvu a náhodou se jí podaří ji zachránit. V ten okamžik potkává mladíka Seijiho, kterému zachráněný Pan Želva patří a který Kilari z vděčnosti daruje lístek na koncert jakési skupiny Ships. Kilari, která se samozřejmě do Seijiho na první pohled zamilovala, se na koncert vydává s tím, že tam někde svůj milostný objekt opět uvidí. I když jí zpočátku okolnosti nepřejí a jiný, o dost protivnější mladík jménem Hiroto Kilari její lístek dokonce roztrhá, nakonec se jí podaří utéct i před ochrankou a na koncert se dostane. A tady přichází šok - Kilari zjišťuje, že oni veleslavní a oblíbení Ships jsou právě Seiji s Hirotem, dá si dvě a dvě dohromady a uvědomuje si, že její šance jakožto naprosto obyčejné dívky jsou u Seijiho tímpádem prakticky nulové. A tak se Kilari, která se dosud o svět celebrit a showbusinessu nikdy nezajímala, rozhodne pro razantní řešení - kvůli své lásce k Seijimu na sobě začne pracovat a stane se také superstar.

Nemůžu říct, že Kilari (jak je u nás název překládán) je ten typ anime, který bych si sama od sebe jen tak pustila nebo si ho dokonce stahovala, spíš je to tak, že když už se vysílal, tak jsem se jednoduše svezla s vlnou. Je to takový ten typický příběh, jak obyčejné, poněkud nešikovné děvče ke slávě přišlo, samozřejmě, že ne zadarmo a že mu to také spousta lidí nepřeje a snaží se mu neustále házet klacky pod nohy, kolikrát by s tím i nejradši seklo, ale láska ho neustále povznáší ... i když si později není už tak jisté, ke komu ta láska vlastně je, protože se nám vytvoří takový hezký milostný čtyřúhelník. Zkrátka je to taková oddychovka plná velkých třpytivých očí, u které směle můžete odložit mozek na noční stolek a která neurazí, ale (mě osobně) ani moc nenadchne. Nemůžu si pomoct, ale mě zkrátka všechna ta zvířata přišla tak nějak divná a písničky ... no, většina z nich na mě zkrátka byla až moc japonská (z Balalaiky mám doteď noční můry :'D). Pokud se nepletu, tak dokonce existují tři řady. Mě, upřímně, bohatě stačila jedna. ^^"


SPN challenge - den dvacátý

3. února 2014 v 8:23
Aneb Oblíbená smutná scéna


Na Hromnice

2. února 2014 v 11:17 Herald z roku 2014
Poslední týden byl ... no, minimálně vyčerpávající, a to především psychicky. Hlavně tedy čtvrtek, kdy jsem se dozvěděla, že tu seminárku musím komplet předělat, už tak si připadala jako totálně neschopná kráva a navrch mi bylo po tom, co jsem poslední měsíc prakticky strávila odmítáním veškerých společenských akcí, zahrabaná v učení, řečeno, že jenom sedím doma na zadku a že nemám žádné zájmy. To už jsem trošičku neustála. Sice jsem si za to později vyslechla omluvu, ale i tak.


Navíc se s nástupem nového měsíce zvyšuje intenzita dotírání ohledně bakalářky, státnic, přihlášek na magisterské studium a podobně, do toho mi přespříští pondělí začíná semestr, chtěla bych tu náhradní seminárku napsat co nejdříve (a právě jsem zjistila, že jsem víc než polovinu jedné ohromně záživné knížky evidentně četla zbytečně) a měla bych konečně vyřešit tu Americkou, abych věděla, na čem jsem a čím méně toho na letňák budu mít, tím lépe.

Pokud vám tedy někdy přijdu podrážděná až hnusná, berte to prosím tak, že to tak nemyslím, ale že je toho teď na mě vážně dost. Ne že bych s vámi třeba nechtěla mluvit, ale ve většině případů na to ani nemám čas.

Jdu se dál věnovat čtení Bacona, tak adios.


UPDATE

Tak bych asi měla poslat bohům zápalnou oběť, protože seminárku z Americké literatury mám uznanou, takže si teď někdy v průběhu semestru můžu odbýt zkoušku. Aleluja! \(*T▽T*)/

SPN challenge - den devatenáctý

2. února 2014 v 9:54
Aneb Oblíbený moment z Gag reel


Anal Safety Snails

1. února 2014 v 13:37 Šnečci
Neptejte se proč, sama nevím, ale šíleně mě to rozesmálo ... z jistých důvodů. :D


SPN challenge - den osmnáctý

1. února 2014 v 9:19
Aneb Oblíbený duch/příšera