Listopad 2013

Queen of Hell

30. listopadu 2013 v 19:39 Salt & burn
Aneb Abaddon plete svetříček ^^


Proč nesnáším Českou poštu

30. listopadu 2013 v 11:56 Různé texty
Protože Česká pošta se snaží dělat maximum proto, aby nasrala co největší počet svých zákazníků. Opravdu dostává heslu Dnes podáte, zítra hledáte.


Posílání věcí přes poštu se snažím vyhnout, pokud to jenom jde, s doručováním přes PPL jsem nikdy neměla absolutně žádný problém, ale u některých obchodů to zkrátka jinak než přes poštu nejde, leda bych si vybrala osobní odběr v Praze, a to se mi trošičku nevyplatí. Jelikož vloni všechno proběhlo v pohodě a Vánoce se přeci jenom kvapem blíží, rozhodla jsem se v pondělí objednat pár dárků, vybrala si platbu na dobírku, aby se to nikdy zbytečně nezdržovalo tím, než přelezou peníze z jednoho účtu na druhý, a čekala. Obchod mi objednávku potvrdil, v úterý mi pak napsal, že objednávku odeslal. Od úterka jsem se tedy každý den čekala, až někdo zazvoní, zaúkolovala i taťku, který dělá doma, případně se chodila několikrát dívat do schránky (stejně tak i cestou z práce mamka). Nikde nic, ticho po pěšině. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se včera večer vrátila z čajovny a na stole našla ležet lístek s nezastižením adresáta s dva dny starým datem, který se záhadně objevil ve schránce někdy včera odpoledne. Vzhledem k tomu, že jsem měla už něco nakouřeno a napito, bych je v tu chvíli nejradši roztrhala na kusy (doprovázeno plejádou sprostých slov, protože jsem v pátek na poště byla s Kyoko, které zase někde zdržovali balíček), ovšem můj horkokrevný tatínek, kterému podobnou věc udělali už několikrát, se v době mé nepřítomnosti postaral o to, že si to pošťáci opravdu za rámeček nedali ... opět. Ani jeden z nás nemá rád, když se nám někdo snaží chcát na nohy a dělat z nás idioty.

Dnes ráno jsem se tedy v zimě a dešti dobelhala na poštu, kde mi bylo řečeno, že mi zásilku mají doručovat v úterý. Vzhledem k tomu, že jsem byla ráda, že vůbec aspoň nějak existuji a že mi můj balíček dali, jsem paní za přepážkou obšťastnila pouze vražedným pohledem (ona za to taky nemůže, že balíkáři jsou zkrátka zmrdi, kteří ani nezvoní a už hážou vyplněné lístky do schránky) a odšourala se pryč.

Do Vánoc budu muset na poštu ještě jednou, abych poslala dárek Kadet, tak si tak říkám, že bych se na to měla začít psychicky připravovat už teď =_____=


Tak končí naše komédie aneb velké finále šedivé trilogie

28. listopadu 2013 v 13:52 (Ne)zaujaté "recenze"
Po prvním a druhém díle konečně nastal ten okamžik a já odteď můžu tvrdit, že jsem to přežila. I za tu cenu, že ta část života, kterou jsem nad tím promrhala, už se mi nikdy nevrátí :'D Ovšem v otázce YOLO či neYOLO v jsem v tomhle případě zvolila YOLO 8D


Slečna Ocelová už není ani slečnou, ani Ocelovou, nýbrž paní Šedivou a chudinka si pořád nemůže zvyknout na to, že je teď díky svému božskému manžílkovi opravdu nechutně bohatá, hrozně nerada totiž utrácí, ještě víc nerada nakupuje a místo toho, že by zcela reálně mohla zbytek svého života prosouložit se svým ochranitelským panem božským (což ostatně stejnak praktikují tak jako tak), chce zůstat nezávislá a po prakticky prosouložených líbánkách se chce vrátit a také se vrací do práce, ovšem chudince je to tak nějak trapné, že si nechce v popiscích změnit jméno, kolem čehož je samozřejmě obrovské hogo fogo, jak jinak. Jenže i ve sladkém životě multimilionářů se občas objeví nějaký ten mráček, a tak je tu pořád ten zlý pán, který si na tehdy ještě slečnu Ocelovou dovoloval, pan Šedivý mu dal přes držku a vyhodil ho, paní Šedivá teď sedí na jeho místě a on se (celkem logicky) chce mstít, už se mu povedlo pár sabotáží a dokonce měl v plánu únos paní Šedivé (která samozřejmě při své emancipaci, která občas hraničí s dětskou trucovitostí a velmi často s demencí, dělá všechno pro to, aby se tak stalo). Jsou tu ale i radostné okamžiky, jako třeba to, že paní Šedivá a její nejlepší kamarádka, ona sexy jahodová blondýna (ano, strawberry blonde), díky jejíž chvilkové nemohoucnosti se naše olatexované hrdličky poznaly a která randí s mladším bratrem pana Šedivého, budou švagrové, protože ji (evidentně po vzoru staršího bratra) požádal o ruku. Eeeeeeeey, všichni jsou šťastní, hrozně zamilovaní a bohatí, tak to můžeme zabalit, ne? Ne, bohužel ještě opravdu ne. Nečekané malé šedivátko na cestě (protože paní Šedivá je tak blbá, že ani nedokáže včas sežrat prášek), úplně to největší drama, co tady zatím bylo, nervy praskající jak guma u trenek, vyvrcholení, dramatické odhalení a konečně kulervoucí závěr, kdy jsou úplně všichni konečně nechutně šťastní. Plus ještě samozřejmě hrozně optimistický epilog a několik desítek stránek dodatků o naší šťastné (už skoro čtyřčlenné) rodince a o tom jak Šedivý potkal Šedivou a co se mu přitom vlastně honilo v makovici (a doufejme, že jenom v ní), bez kterých bychom se evidentně neobešli a které jsem jen tak prolétla, protože už jsem vážně nemohla.

O stylu už vážně nemá cenu mluvit, protože se na něm nezměnilo zhola nic (aneb murmur, murmur everywhere, opravdu už to sloveso z duše nenávidím). Ana pořád kroutí očima, kouše se do huby a nežere, pokud jí to nikdo nepřipomene (a dokud není těhotná ... a i pak je hrozně překvapená z toho, že když se nažere, tak je jí najednou lépe), zkrátka je pořád stejně blbá. Dokonce už i voda je delicious, ale bohužel ne crispy. Ou jé. Vrcholně mě nasralo její prohlášení v tom stylu, že nechápe, jak prvních dvacet let svého života mohla obětovat knížkám, když je mohla protrsat. Takže dámy, pozor, dokud si nevezmete multimilionáře sadistu, který vám nenaplácá přes prdel a nemonitoruje každou vteřinu vašeho života, tak evidentně nežijete. Drahá E L James, buďte tak hodná a jděte se vycpat, ano? Kdykoliv v nějakém letáku vidím inzerované víno Pinot Grigio, mám tendenci se osypávat. Nevím, jestli by reakce normálních lidí na nebezpečnou pronásledovací honičku v autě byla, že je to vzruší natolik, že se v tom autě nutně potřebují spolu vyspat. Nejsem expert, ale asi ne. Stručně řečeno, asi jsem poznala všech padesát odstínů Christianovy duše, jak hlásala reklama, a jsem dost šťastná, že to skončilo a že už je od toho pokoj :'D


Wrecking Bat

28. listopadu 2013 v 8:41 Vše kolem Tweedledee
Takhle to dopadá, když někomu hrabe z mrazu :D


Shingeki no Kyojin - recenze

27. listopadu 2013 v 15:20 Anime recenze
Před několika staletími se lidstvo dostalo na pokraj vyhubení, a to díky tomu, že se objevili jeho přirození nepřátelé, titáni. Někteří jsou vysocí jen pár metrů, ovšem ti nejvyšší i pár desítek. Některými rysy se více či méně podobají lidem, zdá se, že většina z nich není inteligentní, nemají vnitřní orgány, takže vlastně ani nepotřebují přijímat potravu, lidi tedy žerou jen tak pro srandu. Navíc jsou až na jedno jediné slabé místo prakticky nezničitelní. V bojích s titány tedy lidstvo kromě obrovských ztrát na životech přišlo o naprostou většinu svého území, a tak posledních pár přeživších milionů lidí žije ukryto v jednom obrovském městě chráněném třemi padesátimetrovými hradbami, které nesou jména Maria, Rose a Sina a které jsou vyšší i než největší z titánů. V současnosti lidstvo nevidělo titána pomalu sto let, a tak se zdá, že všichni za hradbami prožijí klidný a relativně spokojený život. Ovšem jak by řekl doktor Vlach, pokud prožíváme delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat. Jednoho krásného dne roku 845 se poprvé zničehonic objevil Kolosální Titán (vím, jak tautologicky a tedy blbě, pokud to chceme na férovku, to označení zní, ale já ho fakt nevymyslela), vysoký téměř šedesát metrů, který Marii, první hradbu, bez větší námahy prorazil a menší titáni se okamžitě nahrnuli do města. Ten den jsou mladík Eren, jeho nevlastní sestra Mikasa a kamarád Armin svědky toho, jak je Erenova matka zaživa snědena titánem. Eren přísahá, že pomstí nejen svou matku, ale i celé lidstvo tím, že vyhladí všechny titány do jednoho. Poté, co se spolu s dalšími přeživšími dostane naše trojice za hradbu Rose, všichni tři se rozhodnou vstoupit do armády, kde podstupují několikaletý teoretický výcvik v boji proti titánům (s fakt velkými odlamovacími nožíky na karton, a ne že ne). V té době lidstvu zbyly už jen dvě třetiny původního území a dvě zbývající hradby si brání zuby nehty. Ovšem krátce poté, co Eren a ostatní, co podstoupili výcvik, nastupují do služby, se podruhé objevuje Kolosální Titán, tentokrát u hradby Rose. A jak se okamžitě ukazuje, teorie a praxe jsou dvě zcela odlišné věci. A ukazuje se to dost brutálním způsobem.

Opravdu jsem ze začátku hodně chtěla nebýt mainstream a jednoduše ho přejít. Nakonec byla ale zvědavost silnější a můžu říct, že sledování jsem byla donucena dvakrát přerušit, protože takhle pesimistické a depresivní anime jsem snad ještě neviděla (na to, že všichni, ale opravdu prakticky všichni umřou, jsem byla zvyklá zatím jenom od Moffata nebo Kripkeho ... a i tam to, že jednou umřete neznamená, že se nemůžete vrátit, třeba hned několikrát, že). Nakonec jsem ho dokoukala, ale stejně pořád nechápu, proč jsou z něj všichni tak hrozně vystříkaní. Ano, je to dobré anime, tvrdit opak ani nemám v úmyslu, ale že by bylo nějak extrémně výjimečné mi taky nepřišlo, osobně bych ho přirovnala k takové kombinaci mezi Fullmetal Alchemist, Claymore a Deadman Wonderland. Samozřejmě, že kresba je om nom nom, aby nám ty všudypřítomné podvazky na drátech krásně svištěly (musíte uznat, že psát bez ironie mi vydrželo prakticky až sem). Titáni jsou hrozně vtipné postavičky. Postavy jsou taky ve většině případů fajn (dokonce už jsem Arminovi přestala říkat Pico senior, a to už je co říct ... naopak Leviho jsem přidala do klubu zamračených fyzicky zdatných trpaslíků, teď je tam spolu s Hieim). Co mu ovšem opravdu nemůžu upřít, je hudba. Ta úžasná epická hudba uvnitř anime, stejně jako oba openingy a endingy (jen mi pořád trochu uniká smysl té němčiny) :3 Trochu mě štvalo, že celé anime doslova křičí Přečti si mangu, z čehož vyplývá, že jakožto pouhý sledovatel, který mangu číst nehodlá, jsem se nedozvěděla prakticky nic. A závěrečné doporučení? Žádné nebude, protože jste to stejnak už určitě všichni viděli, tak bych si jenom plácala játra >:D


Zas kurva padá

25. listopadu 2013 v 11:02 Herald z roku 2013
Sice spíš taková zmrzlá krupička, než regulérní sníh a jen tak sem tam poletuje, ale to se stejně počítá, ne? Vzhledem k tomu, že vloni první sníh padal už někdy na konci října, řekla bych, že letos nám to vydrželo celkem dlouho. A na Saku konečně začala padat vánoční nálada, protože už jednak už ví, jak bude trávit Silvestr, a taky před chvílí dokonce objednala dárky (nakupování přes net je vážně jedna z nejzákeřnějších věcí, člověk tam nechá pomalu tisícovku a ani nemrkne :'D)


Konečně jsem viděla výroční speciál. A s klidným vědomím můžu říct, že jsem po celou dobu měla co dělat, abych nahlas nadšeně nepištěla, protože aghshkhukdhkhduhukdswehehkslkiojibhuztcjvvuzerr, epičnost maximálního levelu dosažena *A* (oficiálně považuji Claru za nejšťastnější společnici vůbec, protože tohle se vám opravdu jen tak nenaskytne). Ještě nikdy jsem tak agresivně neshipovala Doktora s Doktorem, jako právě v tenhle okamžik \(*T▽T*)/ Moffat se evidentně překonal, všichni (protentokrát) přežili a Saku je konečně jednou zahlcena maximálně šťastnými feels :'3 I když pořád držím smutek za Tennantovy vlasy :'D


A teď mě prosím omluvte, zafangirlila jsem si a teď jdu zbytek přebytečného nadšení investovat do výroby oběda.

Chci se pást!

22. listopadu 2013 v 17:13 Herald z roku 2013
Oficiálně jsem se začala pást, protože mi drahá maminka přinesla mladý ječmen. Když si to připravíte, tak to vypadá, jak kdybyste sebrali Rákosníčkovi trochu vody z rybníka a chutná to jako seno. Tak jsem docela zvědavá.
~
Hrabe mi, opravdu. Připadám si neuvěřitelně sama, ze všech svých sil se snažím překonat nutkání a nebýt taková vtěrka, což eskaluje v tom, že si tuto skutečnost můj mozek přebírá tím způsobem, že se v noci budím z hodně nepříjemných snů a dalších pár minut se musím ujišťovat, že to byl vážně jenom sen. Kdo vlastně potřebuje spát, že?
~
Jak jsem znovu zjistila, Shingeki no Kyojin v tomhle stavu opravdu, ale opravdu nepomáhá, spíš naopak. Proto jsem po znovuzkoušce opět nucena ho odložit.
~
Všichni jsou evidentně na Whoconu. Kromě mě, samozřejmě. Vůbec to není frustrující, ani v nejmenším.
~
Zase blbne blogísek, takže ani nevím, jestli se to vůbec zveřejní.
~
Do neděle budu pryč. I když pochybuji, že by si toho někdo všiml.
~
A ano, zase kňourám. A je mi celkem jedno, že někdo má horší problémy než já. Problém je problém a nevidím jediný důvod, proč by se měl posuzovat pokaždé jinou měrou. Už to v sobě dusím zase pár dní a takhle se můžu aspoň trochu vyventilovat.


Free! - Wrecking Ball

22. listopadu 2013 v 9:16 Anime Music Videos
Úžasný AMV s úžasnou coververzí Wrecking Ball, na které mě přivedla Simča :)


Ziminka

21. listopadu 2013 v 19:55 Salt & burn
Ty klapky na uších ヽ(;▽;)ノ



Mirage of Blaze - recenze

21. listopadu 2013 v 13:00 Anime recenze
Takaya Ougi je (samozřejmě, jak jinak) obyčejným středoškolákem, tedy, alespoň si myslí, že jím je. Situace se začne pomalu měnit v okamžiku, kdy zjišťuje, že s jeho nejlepším kamarádem Yuzuru Naritou není něco tak úplně v pořádku. Začíná trpět na náhlé výpadky paměti, někdy si nepamatuje si třeba ani to, co dělal den předem. Dokonce i Takaya uvidí ženu hořet v podivném modrém plamenu a Yuzurův stav se neustále zhoršuje, dokonce to dojde tak daleko, že začne vidět mrtvolně vypadající duchy a jiné bytosti, které se ho evidentně snaží zabít. V tu chvíli vstupuje na scénu záhadný kravaťák Naoe Nobutsuna, který Yuzurua pomocí exorcismu zachrání. Ten samý Naoe pak Takayovi sdělí, že je ve skutečnosti Kagetorou Uesugi, vůdce klanu Uesugi ze starého Eda, kterému Naoe slouží. Samozřejmě, že něčemu takovému Takaya nechce ani za nic věřit (a člověk se mu ani nemůže divit, když si z té doby nepamatuje zhola nic), pak ho ale začnou pronásledovat duchové a jediný způsob, jak se jich zbavit, je pomocí exorcismu, kteří ale ovládají pouze ti, kteří se na tento svět vrátili ze světa mrtvých, což de facto potvrdí, že Takaya je opravdu Kagetora. Sám Takaya tuto skutečnost nakonec přijme, a to především z toho důvodu, že v nebezpečí je i Yuzuru, který je také nakonec někým jiným, než se zdá a kterého se nepřítel snaží využít ke Kagetorově zničení. Je tu však spousta dosud nezopovězených otázek. Proč je Takaya pro Naoeho tak důležitý a proč se ho stále snaží chránit, když Takaya nedisponuje schopnostmi Kagetory a tímpádem už ho k němu dávno nic nezavazuje? A co se vlastně mezi Naoem a Kagetorou stalo v jejich minulém životě?

Mirage of Blaze je a není shounen ai. Vztah Naoeho a Takayi a všechna tajemství kolem něj je samozřejmě jedním z témat, ale za celých třináct dílů nedojde prakticky k ničemu. Vzhledem k tomu, že jsem tohle anime sledovala ve svých nejranějších otaku začátcích, kdy jsem doslova posednutá vším kolem yaoi, dokážete si představit to zklamání, nebo spíše naštvání :D Ani tohle mě však nedonutilo na Mirage of Blaze zanevřít, téma je to víc než zajímavé a nepokulhává ani zpracování. Opening mám doteď nahraný v MP3jce a z toho, že jsem nikde nemohla najít ke stažení ending, jsem byla tak zoufalá, že jsem si ho dokonce nahrávala z Animaxu na mobil :'3 Pokud máte zájem o nadpřirozeno v japonském podání tak trochu zavánějící historičnem a nevadí vám, že se dočkáte prakticky pouze náznaků a ničeho tak úplně explicitního, zkuste ho. Sama bych se na něj docela ráda někdy podívala znovu :)


Kdyby jenom listopad

20. listopadu 2013 v 21:29 Ostatní věci
Ono už to začíná prakticky úderem září a v listopadu už to jenom eskaluje :'D


Čtenářské problémy

19. listopadu 2013 v 15:43 Herald z roku 2013
Jednou jsem si myslela, že onou láskou hlavního magora, které odkazuje to, co se chystá udělat, bude chlap, všechno tomu nasvědčovalo, i to tak vyznělo a já byla tak šťastná ... a najednou bum, zvrat jak prase, a zase je to ženská.

ლ(ಠ益ಠლ


*aneb Saku pomalu, ale jistě dočítá Inferno*

Aspoň jednou, JEDNOU!

Fuck you, Brown, fuck you D:<


Taková normální uklízečka

18. listopadu 2013 v 18:00 Herald z roku 2013

Přesně tak si poslední tři týdny připadám :'D

Původně jsem na víkend měla být v Plzni, aby mi prarodičovstvo mohlo k narozeninám popřát i osobně, ovšem náčelníkovi přišla nabídka, která se zkrátka neodmítá, takže jsme na poslední chvíli jeli do pryč, abych o ten sraz angličtinářů stejnak přišla (meh =__=), víkend strávila jak jinak než převážně uklízením a utvrdila se v tom, že v poslední době čím dál častěji a vážněji přemýšlím o otcovraždě, což někteří ostatně ví, protože jsem si potřebovala postěžovat i jinam než jenom na blogísek.

Pozitivem budiž to, že v liščí noře už je hotovo opravdu úplně všechno (aleluja!), dokonce jsem si stihla i připravit světýlka (neb Saku s úderem prvního adventu rozzařuje okno a má tak prvenství v celé ulici >:D) a ani obývák už nevypadá tolik jako po náletu. Na druhou stranu, aspoň něco dělám, protože to, co je venku, mě deptá dost děsivým způsobem a akorát pak mám tendence přemýšlet o 3,14čovinách, připadat si ignorovaná a celkově týrat akorát sama sebe (došla jsem k závěru, že spíš než člověk jsem takové domácí zvířátko, vyžadující pozornost, pomazlení nebo třeba jenom pocit, že někomu chybí). Evidentně bych měla energii investovanou do kňourání vynaložit třeba na školu ... která se mi tenhle týden vlivem odpadů (ach ta lepra) smrskla jenom na středu, tak bych mohla dočíst a třeba i načíst trochu dopředu ty děsně záživné stati na Mezinárodní vztahy, u kterých v naprosté většině případů člověk v polovině netuší, o čem byla vůbec ta první půlka byla. Ale nestežuji si, profesor mě tentokrát sere výrazně méně, na minulé hodině nám navíc pouštěl novou verzi We are the world, kde hned na začátku piští Bíbr, a tak jsem krásně vyprskla smíchy na celou posluchárnu :D

Tak, vyplácala jsem si játra a hned je mi zase o něco líp.

Mimochodem, nemáte někdo náhodou zkušenosti s takovým tím brčálově zeleným lektvarem, co si říká mladý ječmen a co má být údajně dobrý snad úplně na všechno (i co se hubnutí týče a co by Saku ostatně potřebovala jako sůl)? Maminka do mě chce investovat, tak se jenom chci ujistit, že mě nechce otrávit ^^;


Creepy as hell

18. listopadu 2013 v 11:40 FanArts
Jenom se nemůžu rozhodnout, jestli mi přijde děsivější oko vidí nebo její leviathaní dvojče :'D


Štrúdl trochu jinak

17. listopadu 2013 v 15:15 Vychytávky
Recept přitáhla mamka od kolegyně z práce, která o něm doslova básnila, tak jsme se rozhodly ho taky vyzkoušet, protože je to opravdu jednoduché jak facka :)

Budete potřebovat dva hrnky vloček (my vzaly ovesné), půl hrnku vody, dva malé bílé jogurty, jednu nebo dvě lžičky medu, větší jablko a skořici. Nic víc, nic míň.

A postup? Jednoduše smícháte vločky s vodou, jogurtem a medem, jablko nakrájíte na kousky a smícháte se skořicí (můžete přidat i rozinky nebo třeba ořechy, zkrátka podle chuti). Na plech s pečícím papírem pak z vločkové směsi nakydáte dvě placky. Na ty placky pak rozprostřete jablko se skořicí a zapatláte zbytkem vločkové směsi tak, aby vám v ideálním případě jablečné kousky nikde nekoukaly. Troubu si předehřejte na 200 stupňů a plech s bochánky, které na první pohled nevypadají zrovna vábně (s maminkou jsme se shodly, že to vypadá, jak kdyby vám někdo na ten plech nablil :'D), ale o to lépe voní, pečte asi půl hodiny (doporučuji to ale kontrolovat, může to být hotové i dřív a byla by škoda to upražit). Pak už si ho jenom vychutnejte třeba ke kafi (osobně od včerejška nedám dopustit na to úžasně voňavé vanilkové od Douwe Egberts, ale budu muset slevit z nároků, protože když není v akci, tak je drahé jak sviň :'D), jenom dejte pozor, ať ho nesežerete na posezení, protože je to vážně mňamka, navíc nepřeslazená (o sladkost se postará jak med, tak hlavně jablíčko) a troufám si říct, že i celkem zdravá :3



Family business

17. listopadu 2013 v 10:04 Salt & burn
Kdybych ještě měla místo, tak rozhodně putuje někam na zeď nebo na dveře >:3


Jedno narozeninové vycenění, totiž ocenění

16. listopadu 2013 v 9:05 Královské dary
Rok se zase sešel s rokem a já usilovně přemýšlela, čím že bych tu Ryuki k dnešním narozeninám tentokrát uctila, když na psaní je tu Kadet a na kreslení spousta dalších včetně jí samotné ... a nakonec z náhlého záchvatu inspirace vylezlo to, co můžete vidět níže a u čeho doufám, že se to snad aspoň trochu, trošičku, malinko bude líbit ^^"

Tož ženo spoluštírová, všechno nej nej nej, hodně inspirace, síly v ruce a pevné nervy ohledně školních záležitostí =^^=


Jak zprznit klasika

15. listopadu 2013 v 16:58 Ostatní věci
Myslím, že komentáře netřeba


Rodinná "idylka"

14. listopadu 2013 v 16:58 Herald z roku 2013
A to jsem si myslela, že dny nervozity a hysterie s dokončenými okny skončí. Jaká jsem byla bláhová ... meh =___=


Už v neděli, když jsem se vrátila, jsem se provinila tím, že jsem ve svém zombie podobném a ještě pořád lehce nasraném stavu neprojevila dostatečnou sdílnost a především nadšení ohledně stěny v obýváku polepené polystyrenovými dlaždicemi, které nevycházelo tak, jak si to náčelník představoval, což mělo za následek, že jsme se do krve rozhádali a prakticky celý podvečer na sebe jenom řvali.

Celé pondělí, kdy už se situace jakž takž uklidnila, jsem strávila tím, že jsem pomáhala lepit dvě vrstvy toho zasraného polystyrenu na část stropu, abych večer zjistila, že nemůžu otočit hlavou, následně to, že se prakticky nemůžu hnout a prakticky až do středy žrala jeden prášek za druhým, abych byla aspoň trochu schopna fungovat a hlavně se aspoň nějak vyspat.

Navrch má člověk pocit, že za všechno, co se nevyvíjí tak, jak se očekávalo, prakticky může on, takže nádhera a ještě jednou nádhera, opravdu.

Teď už ale opravdu žerty stranou. Už mě to na mou duši žádná legrace.
D:<


Gallery Fake - recenze

14. listopadu 2013 v 13:10 Anime recenze
U jedné z přístavních hrází v tokyjském zálivu stojí malá galerie známá jako Gallery Fake neboli galerie padělků. Její majitel, Reiji Fujita, byl kdysi velmi váženým a znalým kurátorem Metropolitního muzea umění v New Yorku, odkud byl ale bohužel kvůli intrikám svých kolegů vyhozen, zanevřít na umění ho však tahle událost nedonutila. Galerie, kterou si otevřel v Tokyu, nemá mezi lidmi točícími se kolem umění a umělci samotnými zrovna dobré jméno, přesto nemá o bohaté zákazníky nouzi, protože Reiji dokáže na černém trhu sehnat prakticky cokoliv, po čem zákazník touží. Zároveň však razí heslo, že člověk bez jakéhokoliv estetického cítění si zkrátka zaslouží oškubat, protože jedině tím, že ho někdo oškube, se může naučit rozeznat originály od padělků. V jeho podnikání mu pak jako jeho asistentka pomáhá mladá Sara, a to převážně z toho jednoho osobního důvodu. Reiji ale není nějaký padouch, který by s uměním kšeftoval jenom proto, aby si nahrabal co nejvíc peněz, ačkoliv si přesně to většina lidí v čele s ředitelkou muzea umění Takada, Sayoko Mitamurou, myslí. Reiji si totiž umění a umělců skutečně váží, sám je velmi schopným restaurátorem a často se mu podaří vzácná díla doslova zachránit ze špatných rukou.

S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem zavrženíhodná lidská bytost, protože na recenzi na tenhle podle mého názoru skvělý kousek jsem zcela nestoudně zapomněla, a tak se to teď snažím napravit :'D Taky patří k těm anime, které jsem ve svých začátcích viděla (ještě díkybohu nenadabované) na Animaxu a co říct ... samozřejmě, že jsem v té době měla na Reijiho (spolu s asi milionem dalších mužských postav) crush jak prase a strašně, ale opravdu strašně moc si přála, aby už nebyl vůl a konečně ukázal, že k chudince Saře, která mu to všechno musí trpět, taky něco cítí (ať žije dvojdíl Lady Sara, Havajský kaleidoskop a závěr celkově :3). Abych byla upřímná, neznám žádné jiné anime, které by se odehrávalo v téhle sféře, takže má ode mě plus už jenom za to, že to není taková ta tuctovka, nečekejte epické bitky trvající několik dílů, malé holčičky pilotující velké mechy nebo zavalení spodním prádlem všech barev, materiálů a provedení, tohle tu vážně nenajdete. A kdyby mě Gallery Fake nebavilo, těžko bych si po té celkem dlouhé době pamatovala i celkem dost detailů :3 Doporučuji ho aspoň zkusit, buď to bude váš šálek čaje nebo ne ... ale za zkoušku nic nedáte :)