Září 2013

Naruto - recenze

18. září 2013 v 9:02 Anime recenze
Bylo nebylo, před dvanácti lety zaútočil na jednu ze skrytých ninjovských vesnic - Konohu neboli Listovou, devítiocasý liščí démon Kyuubi. Pokud znáte naši verzi pohádky o Ptáku Ohniváku, kde vystupuje Liška Ryška, která "mocným ocasem smetala hory ... nebo údolí ... nebo co už to vlastně bylo", tak něco podobného, jen si to vynásobte devětkrát. Démonovi se podařilo téměř celou vesnici srovnat se zemí, než se mu postavil hrdina na bílém koni, totiž Čtvrý Hokage. Ani on ho nedokázal zabít, ale přišel s geniálním plánem a naší lištičku zapečetil do právě narozeného miminka. Tím miminkem byl, velmi nečekaně, Naruto Uzumaki. Dvanáct let uteklo jako voda, Naruto nám vyrostl a o tom, co v sobě nedobrovolně nosí, nemá ani páru. To se ovšem nedá říct o ostatních vesničanech, kteří v něm stále vidí tu zrůdu, která zničila domovy a pozabíjela příbuzné. Z toho vyplývá, že Narutovo dětství není zrovna dvakrát veselé. Jelikož na něj všichni kašlou a on je pořád sám, bez přátel i bez rodiny, tak je zkrátka jako osina v zadku a neustále dělá hovadiny, aby na sebe upoutal pozornost, což mu ale moc nepomáhá, protože se mu daří akorát tak ještě víc lidí naštvat (pokud to náhodou vypadá, že ho nemám ráda, tak bingo, ano, řadím ho do kategorie otravných hyperaktivních shotů, které zkrátka nemůžu vystát a i s tím jeho Dattebayo! bych ho s ohromnou chutí pořádně nakopala do zadku >:D). Jediný, kdo Naruta jakž takž bere, je Iruka, jeho učitel z Akademie, který v Narutovi vidí sám sebe, když byl malý. I když je Naruto navíc ještě totální lempl, kterému se jako jedinému už poněkolikáté nepovedlo ani dokončit Akademii, nakonec se mu to díky Irukovi podaří a tím udělá první krůček ke splnění svého snu - stát se nejmocnějším a nejvážnějším Hokage. Ovšem opravdu jenom malinkatý krůček, protože tím, že zvládl Akademii, se dostal na nejnižší možnou úroveň, byl zařazen do týmu spolu se Sasukem, posledním členem klanu Uchiha, který žije jen pro pomstu, Naruto ho považuje za svého největšího rivala a co víc, jede po něm naprostá většina holek, včetně Sakury, poslední členky týmu, do které je Naruto zabouchnutý až po uši; navíc si musí zvyknout na nového učitele, jehož přístup je tak trochu víc specifický. V této sestavě pak plní nejrůznější, často dost nebezpečné mise, a snaží se posunout na další úroveň, blíž ke svým vlastním snům a cílům.

Tohle jste nečekali, co? :D Víte, já to beru tak, že valná většina otaku na Narutovi buď přímo začínala, nebo byl jedním z prvních, i vzhledem k tomu, že byl jedním z anime v ČR docela dost rozšířených. Někteří u něj zůstali, někteří se posunuli dál. A z některých se stal extrém známý pod termínem Narutard, vyznačující se neustálým taháním ninja čelenky, všemožných těch zbraňovitých serepetiček a tím, že se neustále marně snaží naklonovat (ale no ták, trochu ironie a rejpání snad přežijete, ne). Ano, jednu dobu jsem Naruta celkem dost žrala, však mám po Sakuře taky polovinu své přezdívky (kamenujte mě, ale jo, mám ji ráda), doteď uloženou spoustu hezkých skladeb ze soundtracku a dokonce i figurky týmu 7 (s velkou oblibou jsem věšela Sasukeho za nohu z poličky, ale pššt), ovšem v průběhu let jsem se dostala ke spoustě, podle mého názoru, daleko lepších anime, měla jsem možnost rozšířit si obzory a zkrátka se posunout dál. Netvrdím, že je Naruto odpad, to ne, jen je na můj vkus šíleně zkomercializovaný, je pomalu všude a spousta lidí ho bere jako naprostý vrchol japonské anime tvorby, jako by jiná anime kromě něj ani neexistovala. A to mě štve. O tom, že je v podstatě nekonečné, už ani nemluvě.


Neučíme se pro život, nýbrž pro školu

17. září 2013 v 16:29 Různé texty
Že by ta fráze měla být obráceně? Ano, měla, jenže praxe je ve většině případů zcela jiná.

Bohužel ...


Kdo mě zná trochu lépe, než jenom tady z blogu, ten ví, že si už nějaký ten rok sem tam přivydělávám překládáním, z angličtiny do češtiny nebo naopak. Většinou jsou to nějaké smlouvy, zakázky nebo formální dopisy, výjimečně nějaký ten jednodušší manuál, protože v těch technických výrazech vážně zběhlá nejsem. Jednak se tím procvičuji v oboru, vzhledem k tomu, že je to jedna z věcí, kterou bych eventuálně v budoucnu chtěla dělat, ulehčím taťkovi, když toho má hodně a stíhal by to jen tak tak a navíc za to ještě dostanu zaplaceno, takže co víc chtít.

Nevěřili byste, jak se nad něčím takovým může člověk nervovat, protože co jsou lidé schopni vyplodit, to už kolikrát není jenom onen známý překladatelský oříšek, jako spíš čirá hrůza (momentálním vrcholem je ze včerejška, souvětí v češtině na tři a čtvrt řádku; teď to předělejte do angličtiny, která si na souvětí nepotrpí, tak, aby tomu zůstal původní význam, to je kolikrát opravdové umění). Když si během takovéhle práce vzpomene na to, jak do něj ve škole celou dobu hustili, že by v dopise neměl používat rozkazovací tvary, protože zkrátka působí moc tvrdě a autoritativně, a tak všechny, na které tam narazí, přepisuje na podmínkové tvary, které jsou jednak příjemněji znějící a jednak delší (to víte, platí se za znaky, takže tuhle zásadu jsem si osvojila velmi rychle), případně když vidí, jaké hrůzotvary jsou lidé v té angličtině schopni vytvořit (chybějící podměty, předměty a jiné větné členy, naprostá ignorace nějakého slovosledu, případně věty, které absolutně nedávají smysl a u kterých půl hodiny přemýšlíte, co tím vlastně chtěl autor říct, jsou prakticky na denním pořádku), ale hlavně to zjevně absolutně nikomu nevadí a nikdo se nad tím ani nepozastaví, kolikrát si říkám, jaký to má všechno vlastně smysl? Snažit se text napsat nebo přeložit tak, aby nějak vypadal, nejen po gramatické, ale i po té stylistické stránce, když je to v praxi každému evidentně šumák ...

A tak mám pocit, že většina z toho, co mě za poslední tři roky na katedře anglistiky učili, byla lež :'D


Na druhou stranu si říkám, že je aspoň fajn zjistit to už teď, aspoň pak nebudu překvapená ... nebo už aspoň ne tolik.

Jackpot

17. září 2013 v 12:23 Salt & burn
Měli by nosit brejličky častějš :3


Shaman King - recenze

17. září 2013 v 9:22 Anime recenze
V našem světě existují duchové, kteří v něm z nějakého důvodu museli zůstat, ať už kvůli tomu, že se nestihli rozloučit, nebo je tu například drží pomsta. K tomu, aby mohli nějak zasahovat do hmotného světa, však potřebují šamana, člověka s duchovní silou, který nejen že duchy může vidět, ale dokonce se s nimi může spojit a využít jejich schopnosti, například v boji. Každých 500 let se pak koná Turnaj šamanů, jehož vítěz získá titul Krále šamanů a spojí se s Králem duchů, což mu přinese obrovskou sílu. Jedním z těch, kdo by tento titul rádi získali, je třináctiletý Yoh Asakura, ovšem cesta k němu rozhodně nebude jednoduchá. Yoh postupně získává svého strážného ducha, stejně tak i nové přátele, ale také protivníky a pomalu se ke svému snu dostává stále blíž a blíž. Ovšem stát se Králem šamanů je vysněným cílem spousty šamanů, a ne všichni jsou zrovna dobří. A co když v Turnaji jde nakonec o mnohem víc, než se původně zdá?

Klidně mě zlynčujte, ale ke Králi šamanů jsem se dostala díky Jetixu, viděla jsem ho s tím příšerným dabingem a i přes to všechno mě tehdy šíleně bavil a směle jsem pokaždé vyřvávala úvodní znělku jak u Pokémonů, neb jsem byla ve svých těžce rozjetých otaku začátcích :D Teď, s odstupem dost let a o mnoho shlédnutých anime později, už mi jako taková extra špička nepřijde, ale pořád bych řekla, že existují mnohem horší skvosty. A navíc, pro Lyserga jsem prostě měla slabost vždycky ^^


Blue Gender - recenze

16. září 2013 v 16:36 Anime recenze
Mladý Yuji Kaido trpí vzácnou nemocí, která je v jeho době bohužel neléčitelná, ovšem do budoucna se předpokládá, že se na ni lék snad podaří vynalézt. Proto se tedy do té doby nechá Yuji dobrovolně zmrazit. Když se však po nějakých těch letech z umělého kómatu probudí, zjišťuje, že situace na Zemi se během jeho nepřítomnosti tak trochu změnila, oproti tomu, jak si ji pamatuje. Původní lidské metropole ovládli obrovští a opravdu hodně nechutní brouci, takzvaní Blue, kteří doslova sežerou, na co přijdou; a pokud je to něco člověk, tím lépe. Logicky už tedy moc lidí na Zemi nezůstalo a ti, co měli štěstí a šanci, přesídlili na takzvanou Druhou Zemi, což je vesmírná stanice na oběžné dráze Země. Yujiho před doslovným sežráním zachrání Marlene Angel, žena z Druhé Země a zároveň členka armády, která má spolu s elitním komandem rozkaz dovést Yujiho na Druhou Zemi, a to kvůli jeho nemoci, která by se možná dala použít jako zbraň proti Blue. Ovšem útoky brouků neutuchají, řady skupiny postupně značně řídnou a Yuji s Marlene se i přes počáteční neshody začínají sbližovat, až nakonec na útěku před Blue zůstávají jen sami dva ...

Sice je to už dost dlouho, co jsem Blue Gender viděla (opět je vinen Animax, ještě v době, kdy za něco stál), rozhodně si ale troufnu říct, že to není anime pro každého. Je poměrně krvavé, brutální a Blue jsou opravdu, ale opravdu nechutní (vzpomněla jsem si na Hvězdnou pěchotu, a to ne na tu ze Superstar). Ovšem není to jenom o násilí, je tu i psychologická stránka, aneb musíte se zkrátka po psychické stránce posunout někam dál, pokud si chcete zachránit vlastní zadek; nebo naopak, je sice fajn být tvrďák, ale trocha lidského citu je občas taky potřeba. Taky nám kazuje jednu z možností, jak to může jednou být, pokud se o Zemi nezačneme aspoň trochu starat. Pokud vám ale nevadí nějaká ta krev, mecha, akce nebo erotika, určitě Blue Gender zkuste.


Mission completed

16. září 2013 v 13:29 Paranormální (z)jevy
Koukám takhle na statistiku od Toplistu, která mi zrovna přišla, když najednou ...

Celkem: 666


Konečně jsem se toho jednou dočkala :'3

Story of my life

15. září 2013 v 16:03 Ostatní věci
Jednu bych potřebovala


Prostě "ten pornodíl"

15. září 2013 v 10:57 Omítky Underlandu
Ták, svatá fandomová dvojice mi tu vydržela krásné dva měsíce. Ne že by se mi už nelíbil, to ne, ten fanart zbožňuju pořád, jen jsem během poslední doby čím dál víc docházela k závěru, že mě ta růžová už zkrátka štve ^^; Když jsem pak dneska ráno narazila na tenhle absolutně uňufáníhodný fanart, navíc ještě z mého oblíbeného dílu, zasedla jsem k PhotoFiltru a měla jsem jasno >:3 Osobně jsem s ním maximálně spokojená, tak doufám, že se bude líbit i vám (myslím, že minimálně jedné osobě se určitě líbit bude ;) A jestli ne, tak to holt budete muset zase chvíli vydržet a překonat svůj vnitřní odpor ^^


Další šance? Jedno obrovský NOPE

14. září 2013 v 15:40 Herald z roku 2013
Aneb když si někdo, kdo je vám už několit let totálně volný a vy jemu evidentně taky, najednou vzpomene, že existujete, čímž vás de facto donutí začít se znovu rýpat v něčem, za čím jste už dávno udělali tlustou čáru, najednou se zase tváří jako největší kamarád a nejspíš si myslí, že mu okamžitě skočíte do náruče a padnete kolem krku s tím, jak strašně moc vám chyběl. Ou jé.


Co na tom, že o vás ještě před pár měsících prohlašoval, že si na ostatních léčíte komplexy a podobně, to jako by se evidentně vůbec nestalo. Vše je zapomenuto a odpuštěno, začněme znovu čistý list. Jenže na tomhle principu já zkrátka nefunguju.

Tak doufám, že teď už snad konečně budu mít klid ...

Možná vám teď budu připadat jako svině, fajn, já vám to brát nebudu. Ale věřte, že k tomu mám své důvody a vážně jich není málo. Navíc, když nad tím tak ještě zpětně zapřemýšlím, nevím, jestli jsme kromě blogu a anime měly někdy vůbec něco společného.


Den poté

14. září 2013 v 10:58 Herald z roku 2013
Jak že se to říká ... těžká jsou rána opilcova? ^^; Nejsem, opravdu nejsem (ačkoliv si to o mě pár lidí myslí >:D), ovšem vývoj mého vztahu s červeným vínem během večera by se dal nejlépe vyjádřit takhle (aneb už tu dlouho nebyl žádný pořádný gifspam):

Panák Grantsky, sklenička Zlaťáku a půlka flaši pryč


Flaša pryč


Půlka druhé flaši pryč


Druhá flaša pryč


O chvíli později


A dopoledne poté, čili momentální stav


Ne že by mi bylo nějak špatně, to ne, hlava mě koneckonců bolí i z toho, že jsem z těch teplotních změn lehce nachripnutá, jen co chvíli courám do kuchyně usosávat mléko, neb žáha pálí tak mocně, že se před ní opravdu neschovám :'D Ale jak by řekla ta nejschopnější zdravotnice na světě - to přejde :D

Nemůže pršet věčně

13. září 2013 v 17:08 Herald z roku 2013
Ja ja, citát z Vrány ... a výstižný, protože *klepe na zuby* tady konečně pršet přestalo, dokonce i sluníčko občas vykoukne a je to nádhera, člověku je hned o moc líp na duši :3 Dokonce i šnekouni ožili a hned vytvořili akrobatickou formaci trojpatrového autobusu. A to už je co říct.


Taky jsem si našla další klad na podzimu, který mi ho pomůže aspoň trochu zpříjemnit. Ke své velké radosti opět můžu použít oční linky bez toho, aby se mi po jednom mrknutí rozpatlaly po celém víčku, případně rovnou roztekly. Díky, bože, že opět můžu vypadat o něco líp :'D

Zase máme pátek třináctého a liška z toho má radost. Ne že bych byla pověrčivá, ale vždycky mi to datum přišlo tak trochu extra a jako menší jsem dokonce předem projížděla kalendáře, abych věděla, kolik jich ten rok bude ... jen tak pro představu, někteří z vás, co sem už nějaký ten pátek zabloudí, už to nejspíš viděli, ale pátky třináctého u nás můžou vypadat i takhle. Jsou zkrátka chvíle, kdy bych svou rodinku nevyměnila ani za nic :D

Tak nějak jsem předělala a dodělala základ seminárky, takže mi teď zbývá ještě napsat jednu a půl stránky. Což mi přijde dost fajn, na to, že jsem začala ve středu. Stejnak si u toho co chvíli rvu vlasy nad tím, co jsem tam před těma dvěma rokama byla schopná napsat za czenglish slovosled a podobně. Aspoň ale vidím, že jsem se od té doby zase dostala někam trochu dál. A to me langusta. Navíc se i rozvrh pořád tváří stejně, tak doufám, že mu to vydrží i po ten poslední týden.

Navíc se večer bude něco slavit, sice nevím co, ale příležitost se holt najde vždycky. Přijdou zmání a při té příležitosti jsme včera kuchtili obří hrnec našeho chilli con carne, aby se hezky rozleželo, a můžu říct, i když údajně samochvála smrdí, ovšem když se nepochválíte vy, nikdo jiný to za vás neudělá, že je těžce om ňom ňom, a to ne jenom proto, že jsme ho už šíleně dlouho nedělali :3 Tak myslím, že jediné, co by se mi na pátek třináctého mohlo stát, budiž to, že toho maximálně zožeru a vysosám víc, než je moje míra ^^;

Taky bych se ještě mohla podívat na Pátek třináctého, když už Wincest day a když už Jared a kdybych nebyla srab, ovšem já srab jsem (a po Stonožkách hodně, opravdu HODNĚ obezřetný) a stejnak mám pocit, že v tu dobu budu navíc ještě společensky unavený srab ... a taky mám duši a proto potřebuji spát :D Takže to nejspíš nechám na jindy ... třeba s Domem voskových figurín a Krvavým Valentýnem (J2 strikes back 8D)


Nejkawayovitější ze všech kawayů

13. září 2013 v 15:17 Kreativně-grafický koutek
Občas si tak říkám, že bych si měla chvíli dát od všeho pauzu, nepřihlašovat se na Ask, neotvírat PhotoFiltre a hlavně nemyslet ... vždycky z toho pak nakonec vylezou takovýhle hovadiny :'D


Jen tak mimochodem, že jsem kawaii hantaa jsem prohlašovala už na NatsuConu :D

Chčije a chčije

12. září 2013 v 15:52 Ostatní anime
Ovšem v tomhle případě aspoň poeticky ... aneb Kotonoha no Niwa




Lucky Star - recenze

12. září 2013 v 10:43 Anime recenze
Střední škola zkrátka není nuda, a už vůbec ne v Japonsku. Své o tom vědí i čtyři kamarádky a zároveň spolužačky. Konata je tak trochu hardcore otaku, která se vydrží nenudit akorát u svých milovaných anime a her, má hlavu plnou šílených a ještě šílenějších nápadů a kvůli její závislosti už jí nezbývá čas na něco tak podřadného, jako je studium. Zcela opačně je na tom Kagami, která studuje opravdu tvrdě a zodpovědně a neustále se snaží Konatu dokopat k nějaké smysluplné činnosti, což se obvykle míjí účinkem. Naprostým opakem Kagami je pak její dvojče Tsukasa, která je sice roztomilá, ale také poněkud jednodušší (if you know what I mean). Čtveřici pak uzavírá Miyuki, typická geniální brýlatá chytrolínka, která je na druhé straně šíleně stydlivá a také trochu nešikovná. A tato naše čtveřice se denodenně potýká s běžnými životními problémy, jako je například dělání úkolů nebo úklid pokoje, nebo řeší zásadní životní otázky, jako například z jaké strany jíst čokoládový kornout.

Budu upřímná a přiznám se bez mučení, že jsem Lucky Star nedokoukala ... zkrátka jsem na to neměla sílu. Tím nechci tvrdit, že je to špatné anime, jen jsem se zkrátka nedokázala dostatečně naladit na vlnu jeho humoru, který je dost specifický a mě osobně i po pár dílech vytrvale ubíjel ^^; Chápu, že absence nějakého zásadnějšího děje nebo sáhodlouhé řešení naprostých banalit, stejně tak jako maximálně zjednodušená kresba a archetypální charaktery, jsou tady účelové, ale i když jsem se fakt hodně snažila, zkrátka jsem to nedokázala překousnout :'D Ale kdo ví, třeba se k němu někdy v budoucnu dostanu znovu a třeba mě nakonec přesvědčí, když jsem kdysi dala i Haruhi a i mě celkem bavila.

Divnoláda aneb divná nálada

11. září 2013 v 19:51 Herald z roku 2013
Poslední dny je to vážně všechno takové nějaké divné ... tím, jak je zataženo a prší, je prakticky celý den šero, večer už zase začíná být tma dost nechutně brzo. A jisté nečekané události, kvůli kterým se zase musím rýpat v něčem, k čemu už jsem se nechtěla nikdy vracet, nebo neustálé připomínání toho, že mi brzo začne semestr a takové nenápadné popohánění občas až hraničící s lehkou buzerací a přikládání nože na krk tomu taky zrovna dvakrát nepomáhá (pokud by vás náhodou napadlo, že za to nějakým způsobem může ten dnešní prudce inteligentní a jazykově zdatný hater na Asku, tak to opravdu ne, ten byl naopak jedním z dnešních světlých okamžiků, které mě upřímně rozesmály :D). Někdy bych vážně byla radši, kdybych byla flegmatik, kterému je všechno šumák a neohlíží se zpátky. Nebo abych aspoň měla blbou paměť a nic si nepamatovala.

Už nechci nic řešit, fakt ne, občas už mě to vážně psychicky zmáhá ... můžu rezignovat a odcestovat do nějakého úplně jiného světa?

Nevím, jestli jsem jediná, to by bylo asi hodně sobecké si to myslet, ale když mám takovouhle náladu, vyzpívávám se. Starým dobrým rockem počínaje a Marinou konče, jenom poslouchám a zpívám. Vlastně si paradoxně zpívám mnohem častěji právě když jsem smutná, než když jsem veselá. Asi se pak do toho dokážu lépe vcítit.


Pozitivem budiž snad jen to, že jsem si včera překladem dvou nijak závratně dlouhých dopisů z angličtiny do češtiny vydělala hezké tři stovky a že jsem snad prolomila autorský blok a dala dohromady první normostranu seminárky (tedy, dělám to tak, že recykluji, upravuji a dopisuji jednu již napsanou z druháku ... a když se na to teď zpětně dívám, uvědomuji si, že v té původní podobě asi fakt musela stát za prd ^^")

Když na to teď tak koukám, vyšel z toho o dost depresivnější článek, než jsem očekávala ... a proto to vidím na proud horké vody, hřejivou deku a Elementary v televizi, té negativní energie jsem dneska už do éteru naprskala víc než dost.


Suck my balls

11. září 2013 v 14:53 Ostatní věci
Ani nevíte, jak moc bych něco takovýho chtěla v BubbleManii :D


ChäoS;HEAd - recenze

10. září 2013 v 17:45 Anime recenze
Tyhle oči, komu patří?

Hodilo by se začít tím, že Takumi Nishijou je takový normální školák žijící v Shibuye, jenže je tu jeden problém - Takumi vážně normální není. Takumi je totiž dost hardcore otaku a ještě víc hardcore hikikomori, který je ze všeho nejradši zavřený buď ve svém kontejnerovém kutlochu obloženém anime figurkami a prázdnými lahvemi od Coly nebo v internetové kavárně, do školy chodí jen na nejkratší nutnou dobu a nešťastnější je, když hraje svoje hry a s trojrozměrným světem prakticky nekomunikuje, a když už, tak prostřednictvím počítače. Taky občas trpí halucinacemi, už od dětství má pocit, že ho někdo neustále sleduje a vůbec mu nepřijde divné, když si den co den povídá se Seirou, což je hrdinka z jeho oblíbeného anime, kterou vidí jako normálního člověka a co víc, nechává si od ní radit, dokonce ji považuje za svou ženu. Jednoho dne se díky spolužákovi a vlastně asi jediném kamarádovi dozví o dost brutálních sériových vraždách přezdívaných New Gen neboli New Generation. Takumi se tím nijak nevzrušuje, jelikož je u něj dvojrozměrný svět na prvním místě ... tedy, až do chvíle, kdy mu neznámá osoba pod nickem Shogun pošle odkaz na fotku, která zachycuje další brutální vraždu. Náš milý těžce nevyrovnaný Takumi je z toho tak mimo, že se vydá zahrát si do kavárny, aby přišel na jiné myšlenky. Když se ale v noci vrací domů, v jedné tmavé uličce se mu naskytne děsivý pohled na to, co už jednou viděl na fotce - chlápek přišpendlený spoustou dýk připomínající kříže na zdi, u něj růžovovlasá dívka a všude spousta krve. Samozřejmě, že ho to vyděsí, uteče a snaží se sám sebe přesvědčit, že to byla jen další halucinace ... jak by přece mohl vidět něco ještě předtím, než se to stane? A tak Takumi začíná být ještě více paranoidní než obykle. Jak obrovským šokem pak je, když druhý den přijde do školy a ve třídě narazí na onu růžovovlasou dívku, která s ním má údajně chodit už třetí rok do třídy a taky je jeho kamarádka. Jak to, že si na nic z toho nepamatuje? Vražd začíná přibývat a policie samozřejmě čmuchá kolem a snaží se tomu přijít na kloub. A to je jenom část skládanky, protože je to všechno ještě mnohem zamotanější ...

K ChäoS;HEAd jsem se dostala tak nějak prostřednictvím Steins;Gate a řekla jsem si, že nějaké to psycho po delší době nemůže uškodit. A můžu říct, že moje názory a dojmy se v průběhu sledování celkem proměňovaly, a to v přibližně této podobě - Yeeeey, psycho! *** Co to sakra ... ? *** Proboha, ať z toho není harémovka. *** Fantasy, to jako vážně? *** CO?! Tak to jsem nečekala ... mindfuuuck! *** Hm, fajn, dobrá věc se podařila, pravá láska zvítězila ... yay =__=. Nezměnilo se prakticky jen to, že bych Takumiho svázala do svěrací kazajky a hodila ho z letadla do Fuji. Obávám se, že tady by ani profackování nestačilo. I tak mě ale ChäoS;HEAd nakonec překvapilo celkem mile. Ovšem je to ten typ anime, který na vás má efekt jen tehdy, pokud ho vidíte poprvé, to totiž nevíte co, jak, kdo, proč ... a pak, když najednou zjistíte, máte chuť převrhnout stůl. Taky má občas takovou hezky tísnivou atmosféru, obzvlášť, když je podpořená takovým pěkným creepy klavírem ;) Osobně bych ChäoS;HEAd doporučila těm z vás, kdo mají rádi anime typu Higurashi no Naku Koro ni, kde si musíte skládat věci do sebe a počítat s tím, že věci asi nebudou tak, jak se zdají být.


Dominator Turquoise

10. září 2013 v 14:44 Ostatní anime
Mám ráda tyhle barevný detaily v jinak černobílejch obrázcích ... tenhle název barvy by se z gruntu moh patentovat :3


Ylvis - The Fox

9. září 2013 v 19:07 Gramofon Underlandu
Tak tohle odteď považuju za svojí hymnu


Grumpy fox

9. září 2013 v 14:33 Herald z roku 2013
To máme ale dneska krásně, že?


A úplně nejideálnější start do nového dne je takový, když v půl páté stěhujete ovoce z balkonu dovnitř poté, co vás málem skolil infarkt z hromu, pod kterým se otřásal pomalu celý dům (nechápu, co zas měl Thor za problém >:D). Jste rádi, že se vám ještě podaří usnout, abyste byli vzbuzeni s tím, že za čtvrt hodiny mají přijít zase nějací omrzáci kvůli oknům (pokud si myslíte, že se opravdu nemůžu dočkat, až to tu bude rozesrané a budu muset vystěhovat půlku pokoje, pak si myslíte správně), kteří samozřejmě dorazí až o víc než hodinu později =___=

Pozitivnější věcí dneška budiž to, že jsem si udělala ten nejkrásnější rozvrh, co jsem kdy na vejšce měla, tak doufám, že už mi ho nijak nerozhází. Sice mě štve, že to ten kokot musel v úterý šoupnout nejpozději, co to jde, ale i to se nějak přežije (berte to tak, že prodlužuji, naprostou většinu povinných přemětů už mám hotovou a do tohodle budu dělat na bakalářce). Tak ještě poslední dva týdny a pak to zase vypukne (a zase bude důvod chodit na bubble tea, yahoo!)


Tak nějak jsem se donutila k tomu, že zítra konečně začnu dělat na té seminárce na americkou literaturu, když mám nápad na téma i materiály a jediný problém se tímpádem nacházel mezi židlí a klávesnicí ^^;

Tak, a teď si jdu směle pokračovat v dnešním pesimismu, co já vím, třeba mě z něj nakonec něco vytrhne.