Rostou tak rychle

Včera v 16:28 |  Vše kolem Tweedledee
Můj voňavý fešák, který už má nějakých dvacet čísel ... fakt jsem takhle obří hyacint nikdy neměla. ♥

 

Ahoj, jsem Saku a hraju na bankrot

Neděle v 18:55 |  Herald z roku 2018
Protože hrát na flétnu už je trapný, a tak jsem si musela přidat nějaký méně mainstream hudební nástroj. Mé občasné přeřeky na němčině jsou celkem vtipné a tenhle je zrovna jeden z nich. :D


Tenhle týden byl takový ... no, celkem akční. I když se venku několik dní v kuse ženil snad celý Azkaban a povolilo to až dneska. Přečetla jsem tři knížky (Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy, Probuzení Simona Spiera a Saturnin se vrací), pořídila si zase jednou zásobu Matchy, přežila výjimečně tři hodiny němčiny (z nichž jednou to byla dvouhodinovka a z té jsem pak trošičku měla hlavu jako balón) a sepsala ten literární skvost. U nádraží jsem z auta zahlédla už zase fialovou slečnu a až mě z toho píchlo u srdce. Taky jsem vystoupila ze své komfortní zóny růžových hyacintů a pořídila si modrý. Je doslova obsypaný, pomalu začíná rozkvétat a nádherně voní, takže tu uvnitř mám už takovou demoverzi jara. :3 A taky jsem si ve všemocném Kiku pořídila jednu z nejúžasnějších věcí na světe, bez které už jsem prostě nemohla být.

Ploutev. Neboli heboučkou deku ve formě ocasu mořské panny. ♥♥♥


Je fakt neuvěřitelně fluffy, je v ní krásně teplo a když se hezky "zaploutvíte" (nový terminus techcicus by Saku) u televize nebo třeba u knížky, tak to jednoduše nemá chybu. Ploutvodeka byla zkrátka investice týdne.

Taky jsem odvolila, ohledně čehož jsem se ještě stihla včera trochu nakrkávat, ale teď už jsem tak nějak dospěla k názoru, že ono je to vlastně ve výsledku úplně jedno, kdo tam nahoře bude sedět, lidi totiž budou pindat tak jako tak. Takže asi tak. Nikdy jsem se neúčastnila těch celorepublikových politických honů na čarodějnice a nehodlám s tím začínat ani teď.

No a v neposlední řadě zase dorazila dorazila práce, takže víkend trávím především roztáčením kol kapitalismu. Jojo, když je člověk živnostnická pijavice, tak se na nějaké volno nehraje.


Ale teď už jdu alespoň chvíli dělat něco jiného, protože už mě z monitoru solidně bolí oči a hlava. Tak tedy čus.

První německý literární počin

Čtvrtek v 11:15 |  Psací koutek
Na včerejší němčině jsme s Radkou dělaly takovou blbinku. Měla jsem dvě minuty na to, abych vypsala všechna slova (nezávisle na druhu), která mě napadnou ... a z těch slov jsem na dnešní němčinu měla vymyslet příběh.

Pro lepší představu, jednalo se o tato slova: die Tasse, der Teppich, arbeiten, rot, blau, grün, das Bier, der Wein, das Kristelkind, die Handtasche, das Haus, die Übersetzung, das Frühstück, die Katze, der Hund, die Stadt a die Straße.

No a jelikož jsem od přírody vtipník, povedlo se mi vyplodit následující kraťoučkou věc, o kterou se musím podělit i s vámi. Radka totiž byla vysloveně nadšená a myslím, že po čtyřech měsících učení to vůbec není špatné. :D

 


Třešňový vlas

9. ledna 2018 v 14:14 |  Vychytávky
Nikdy jsem nepatřila k těm šťastlivcům, kterým bohatě stačí umýt si vlasy jednou do týdne a jsou v pohodě, spíš naopak. A jelikož zrovna nejsem fanda každodenního mytí (protože ať si říká kdo chce co chce, přijde mi, že vlasy se pak mastí akorát ještě víc ... navíc, fakt se mi tím nechce trávit každý večer), mým velkým kámošem pro takové to mezidobí je suchý šampon.

Jelikož z éry Amicy jsem se už dávno dostala (fakt nechci smrdět jako dětský zásyp, trousit všude bílý prášek a vypadat jak taková dobře napudrovaná Mozartova paruka), hledala jsem něco, co by mi vyhovovalo. Většina suchých šamponů mi totiž smrděla a ty, co mi nesmrděly, od Oriflame, pro změnu cenou připomínaly drahotu a vyplatilo se je koupit maximálně tehdy, když byly v akci, a to nebylo tak často. Pak ovšem nastal poslední AkiCon a v koupelně naší kolejové buňky jsem si všimla na první pohled moc pěkné lahvičky (a pořád je to jedna z věcí, které se mi na něm tak strašně líbí), kterou mi pak ještě Saya dala očuchat s tím, že jiný sucháč už nekupuje, že je s ním hrozně spokojená. Zaúkolovala jsem tedy jednoho z varanů (Ježíšků, pro nezasvěcené) a teď už vesele používám.

A můžu říct, že zatím jsem fakt ohromně spokojená. Samozřejmě, že pokud máte vlasy v takovém stavu, že byste mohli naždímat plnou fritézu, nepomůže vám ani svěcená voda (i když, v kombinaci s normálním šamponem asi jo). Pokud jste ale v takové té mezifázi, kdy to ještě nutně mýt nechcete, ale zase nechcete mít na hlavě kuželku (což je v zimním období po sundání čepice celkem běžný stav) a prostě ty vlasy potřebujete trošičku probrat, stačí párkrát stříknout, promnout, vyčesat, upravit podle potřeby a jste schopni fungovat. A vlasy vám budou krásně vonět po třešních, jemně, šťavnatě, nijak uměle a fakt příjemně. A to se vyplatí.

Co jsem se naposledy koukala v DM, sucháčů Batiste je k dostání hned několik druhů, třeba pro zvýšení objemu a podobně, zatím jsem je kromě toho třešňového moc nezkoumala. Co se složení týče, nejsou testované na zvířatech a dokonce by měly být i veganské, takže si na ty vlasy alespoň nedáváte úplný sajrajt. A co se týče ceny, stovka za balení 200 ml, které člověk rozhodně nespotřebuje během týdne, mi taky nepřijde tak šílená. Třeba právě těch od Oriflame je jen 175 ml a stojí mnohem víc.

Po několika prvních zkušenostech tedy myslím, že minimálně tomu třešňovému Batiste zůstanu věrná a až spotřebuji darovaný, půjdu si rovnou pro další do zásoby. :3


Depka tříkrálová

7. ledna 2018 v 16:00 |  Herald z roku 2018
Začátek ledna pro mě je, a vždycky byl, takový dost pesimistický ... a tenhle pocit vždycky vyvrcholí na Tři krále, kdy jde zase všechna výzdoba na rok dolů a všechno je zase takové tmavé a smutné, než si na to člověk stačí zvyknout. A taky prostě nějak pořádně neví, kam se vlastně vrtnout. :'D


Cukroví je bezpečně zožráno, z darovaného domácího vaječňáku zbývá tak akorát ještě na jednou, nastal tedy čas sklidit vánoční výzdobu a nechat jen takovou tu skutečně zimní. A na mou duši, kam se hrabe nějaká posilka na to, když celé dopoledne lezete střídavě nahoru a dolů plus vysáváte jehličí a téměř vykašláváte třpytky, když jste prakticky to samé absolovovali ještě odpoledne předtím u babči. Oficiálně tedy nastává doba temna. Ovšem letos mi ji budou prosvětlovat jednak růžoví jednorožci a jednak ta spousta voňavých svíček, na které byly Vánoce skutečně štědré. Navíc už mě letos nedeptá žádné zkouškové a žádná diplomka, takže ono tak zle nakonec nebude. :) Taky jsem se vždycky v lednu konečně dostala k filmům, které jsem si nastahovala a o advent se mi na ně koukat nechtělo, a letošek v tomhle myslím nebude výjimkou. Zatím mi tu hnije třeba nové Tuto (má částečně západočeská genetická výbava se nad tímto označením doslova tetelí blahem :D), na které pořád sbírám odvahu, i když jsem zvědavá.


Takový je tedy zatím můj leden. Až trochu škodolibé uspokojení nad zoufalými zkouškovými tweety, které se začínají objevovat jak houby po dešti, překládání, němčina (mám u Radky svůj protekční čaj, bylinkový s červenou řepou, který mi fakt chutná), knížky (zahlodávám se do všech těch novinek, které se ke mě dostaly, plus si jdu ještě zítra vyzvednout Lesní lišky), nová anime, seriály (zase jsem jednou zavítala do té naší tuzemské produkce) a filmy. A taky pár věcí, které se mi dostaly do tlapek a o kterých podle mého názoru stojí za to utrousit nějaké to slovo.

Jelikož jsem si nějak zapomněla říct některému ze svých varanů, pořídila diář na rok 2018, stříbrný s rudou růží na obálce, protože byl jednak nejhezčí a jednak se na mě přeci jenom trochu podepsala utenovská estetika. A s tím novým diářem a vlastně i celkově tím, že rok je teprve na samém začátku, v sobě mám ještě takový ten počáteční optimismus, nápady a plány ohledně spousty věcí, které bych chtěla (nejen tady na blogu, samozřejmě), zrealizovat, tak uvidíme, jestli mi to vydrží, případně jak dlouho. Ona motivace a múza jsou mrchy vrtkavé, a uvidím, jakým směrem se tenhle rok nakonec bude ubírat.

Ale dost už zbytečných odborných lékařských pindů, jdu si zapálit fíkovo-heřmánkovou svíčku, protože toho dnešního celodenního mozkomořího šera začínám mít až po krk. Jak trávíte (nebo přežíváte) leden vy?

Planetarian: Chiisana Hoshi no Yume - recenze

5. ledna 2018 v 14:41 |  Anime recenze
Why don't you come to the planetarium?
The beautiful twinkling of eternity that will never fade, no matter what.
All the stars in the sky await you.

Je tomu již třicet let, co svět zachvátila válka a nová biologický zbraň a s ní spojený smrtící déšť vyhubily prakticky vše živé. Projekt vesmírné kolonizace selhal a lidstvo je na pokraji vymření. Existují však sběrači, kteří se vydávají do trosek naší civilizace a hledají nejrůznější zbytky zboží a jiné vzácné předměty. Ti nejodvážnější se pak vydávají i do té nejnebezpečnější zóny. K této skupině patří i sběrač, který se při snaze ukrýt se před bojovými roboty, pozůstatky války, kteří oblast stále hlídají, dostane do budovy, v jejímž vrchním patře se nachází ještě předválečné planetárium, ve kterém dokonce stále funguje dodávka energie. Zde ho také přivítá android v podobě mladé dívky jménem Yumemi Hoshino, který bez sebemenšího zaváhání předpokládá, že po třiceti letech se do planetária vrátil první zákazník. I přes jeho očividnou nedůvěru, nevoli a nezájem se Yumemi rozhodne plnit svou práci a ukázat mu hvězdy, ovšem jak se ukáže, projektor je rozbitý. Sběrač, který sice nechápe Yumemin optimismus a neschopnost pochopit skutečnou podstatu toho, jak se věci mají, se nakonec, i když to odporuje veškerým jeho racionálním zásadám a uvažování, uvolí k tomu, že se projektor pokusí opravit. A tak ve společnosti stále optimistické Yumemi a jejího vlastního pohledu na svět stráví v planetáriu několik dní, které mu začínají připomínat, jaký byl svět před válkou, ale také to, jaký by ještě mohl být. Ovšem blíží se chvíle, kdy bude nutné vydat se zpět ...

Můžete mi říct, proč jsou ta anime týkající se robotů nakonec vždycky tak strašně smutná? Vždyť se stačí podívat jenom na Plastic Memories. :'D A tohle je vážně krásné, smutné, ale krásné. Robot, který se za každou cenu snaží pomáhat lidem, i když tak nějak dokáže vypočítat, že žádní lidé už nepřijdou, ale logicky si to odůvodňuje jako chybu v systému, z toho vždycky člověka až trochu píchne u srdce (a taky je to fajn změna oproti profláklejší vizi, že právě robot je ten důvod, proč žádní lidé už nepřijdou, že). Na to, jak je to kraťoučké, to zvládne podat mnohem silnější příběh a zápletku, než polovina těch neustále nastavovaných nikdy nekončících věcí (ano, jsem zaujatá, proč tvrdit, že ne), a nutně potřebuji vidět ještě ten film, co na to navazuje. Tedy, až se mi ho podaří někde najít, howgh. :<


Candy Boy - recenze

4. ledna 2018 v 9:34 |  Anime recenze
Dvojčata Kanade a Yukino si vždycky byly velmi blízké. Teď společně nastoupily na střední školu, dokonce spolu sdílí i poněkud umrněný pokoj na koleji, a jejich největším snem je, aby mohly být spolu co nejdéle. Kanade má ovšem svou velmi nadšenou obdivovatelku, nebojím se říct až stalkerku, studentku z nižšího ročníku Sakuyu, která svého senpaie bezmezně miluje už nějakou dobu a rozhodně se s tím netají, spíš naopak. A je to právě tohle zjištění, které pomalu rozčeří vody a rozhoupe děvčata k tomu, aby si uvědomily a ujasnily, jakou podobu ten vztah a pouto mezi nimi vlastně má.

Pokud se ptáte, s jakým očekáváním jsem začala sledovat slice of life anime ze školního prostředí se zcela očividným vztahem mezi dvěma sestrami, odpověděla bych, že asi s žádným ... protože vlastně ani nevím, jak jsem na něj přišla. Zjevně na mě vyskočilo odněkud na MALu a řekla jsem si Why the hell not. A víte co, ono to asi žánrová očekávání (tedy hlavně slice of life, školní a shoujo ai) splňuje a spousta lidí z něj asi bude nadšená, ale mě osobně přišlo (kromě toho, že bych Sakuyu s chutí něčím přetáhla, jak moc otravná ta holka byla) i přes poměrně krátkou stopáž takové utahané, nemastné neslané. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem od něj skutečně neměla absolutně žádná očekávání, mě to ani nijak výrazně nemrzí. ^^"

Další články