Stranger Falls

Včera v 12:38 |  Gravity Feels
Tohle je prostě ten nejúžasnější crossover ever. *-*

 

Not impossible, just challenging

Pátek v 17:00 |  Herald z roku 2016
Ačkoliv mám pocit, že ty sračky, které jsem teď (zcela zbytečně, podotýkám, kdyby někdo nebyl neschopný) byla nucena řešit, už nejsou ani challenging, ani impossible ... ale to je jedno, v pondělí zřejmě (neoprávněně) dostanu držkovou a dál už se o tom bavit nechci, už jsem se nad tím za poslední dobu navztekala až až.

Začal nám oficiálně podzim ... a to hned po ránu kouzelnou mlhou hustou tak, že by se dala krájet. To by byl přece hřích, kdybych si k tomu nepustila Over the Garden Wall, na které jsem se stejně chtěla znovu podívat. Věřím, že až udeří inverze a změní se čas, začnu toho taky zase mít plné zuby, ale zrovna teď si prostou změnu ročního období skutečně užívám. :3


Vůbec nejzajímavějším dnem celého týdne byla bezesporu středa. To jsem totiž jela do Ústí na přípravný seminář k praxi s paní docentkou z katedry Marxismu a Leninismu, kde jsme kromě jiného taky vyřešili pár potíží týkajících se chyb v našem drahém informačním systému.

"A co s tím máme dělat?"
"Nedělejte s tím nic."

Jelikož semestr ještě nezačal a zjevně se tedy ani netopí, v učebně, ve které jsme byli, byla kosa jak v ruském filmu a za ty tři hodiny jsem stihla krásně prochladnout. Nicméně, stihla jsem si zajít i pro potvrzení o studiu a cestou na nádraží jsem se chtěla stavit v Kiku a Nanu Nana, obhlédnout halloweenské serepetičky. To jsem ale ještě netušila, že udeří Billova dlouho plánovaná pomsta za všechna příkoří způsobená z mé strany. Na prvním přechodu mi, aniž bych nějak běžela nebo bylo mokro, lehce podklouzla noha, ale ustála jsem to a odešla pouze s myšlenkou, že zase vypadám jako debil, co neumí chodit ani na malém podpatku. Na druhém přechodu asi o čtvrt hodiny později už mi ale stejná noha podklouzla tak, že se to ustát nedalo a už jsem se válela po břiše na silnici. Děkuji kterékoliv vyšší síle za to, že to alespoň bylo už u chodníku a ne uprostřed, a že mě žádné z aut, která byla přítomna, nežvejklo. Nicméně, vstala jsem, oprášila se od silničního bordelu, zjistila, že ani nemám nic roztrženého nebo rozedřeného, zhodnotila, že hýbat se můžu, takže bych nic zlomeného mít neměla, ujistila jedinou kolemjdoucí paní zajímající se o mé zdraví, že žiju, zjistila jsem, že podpatek z mých oblíbených bot (který zjevně za všechno mohl), mě opustil a odletěl neznámo kam, a v lehce rozhlepaném stavu se vydala na nádraží. Když ze mě pomalu začal vyprchávat adrenalin, došla jsem k závěru, že asi přeci jenom nějaké tělesné škody budou, protože mě začínal kurevsky bolet celý člověk. Nakonec jsem to odnesla jenom s odřenou levou dlaní, sedřeným levým loktem, naraženým levým ramenem a bokem a sedřeným pravým kolenem. Pořád si připadám, jak kdyby mě někdo zmlátil, takže se máčím v Heparoidu a tak, ale nic jsem si nezlomila, nevyrazila zuby ani nerozbila brýle, takže pohoda, mohlo být mnohem hůř. A navrch jsem si odnesla halloweenskou silikonovou formu na pečení a dvě malé hliněné dýničky.


Formu jsem se ostatně jala vyzkoušet dneska, když jsem ve spíži objevila zapomenutou čokoládovou Fofolu a řekla si, že bych tedy mohla udělat tematické perníkové dýničky, z tohoto těsta. Dělala jsem z poloviční dávky, aby toho zase nebyla tuna, a kromě jediné, která se mi při vyklopení trošku orvala, myslím, že se povedly a mám z nich radost. :3 Kromě té trochy Fofoly je v nich akorát jeden pytlíček, který dostanete ke kafi, takže celé čtyři gramy cukru, aby byly diabetic-friendly, a u obou rodičů měly úspěch, takže jsem vážně ráda. ^^


P.S. Myslím, že nastal pravý čas na druhý rewatch Hocus Pocus. Welcome to Monster High už jsem totiž viděla čtyřikrát, do toho akorát jednou Corpse Bride, a myslím, že by to chtělo změnu. ^^"

Normálnost je relativní aneb Welcome to Monster High

Úterý v 15:40 |  (Ne)zaujaté "recenze"
Víte, že proti onomu Mattelovskému rebootu jsem byla za začátku poměrně dost vysazená (a v případě toho, co udělali z Ever After High, pořád ještě jsem, protože naživo je to skutečně hnus, už jsem měla tu čest), protože ty první oficiální i neoficiální vlaštovky, které se začínaly objevovat, skutečně působily dost odstrašujícím dojmem. Nicméně, když se objevil první pořádný trailer na film, začala jsem (narozdíl od většiny ostatnách, kteří prskali a prskají pořád) pomalu měnit názor a dnes, když už se rebooty pomalu dostávají i na pulty našich kamenných obchodů, stejně jako mezi všemi ostatními řadami se najdou skutečně krásné a skutečně ohyzdné kousky ... a upřímně, spíš než nové obličeje, které jsou ve výsledku vážně roztomilé, mi vadí čím dál častější absence kloubů či plastového oblečení. TOHLE je totiž to, co z některých dělá jenom hračky pro malé děti.


Ale teď už zpátky k tomu, o čem jsem hlavně chtěla psát. Za tu dobu, co Monsterky sbírám, jsem postupné shlédla všechny filmy, co kdy vyšly. Na Welcome to Monster High, které šlo u zaoceánských bratří do kin koncem srpna, jsem od té doby číhala snad každý den, kdy se konečně objeví někde, kde bych se na něj mohla podívat, protože jak už jsem říkala, trailer mě zaujal a donutil pomalu změnit názor. No a včera nastal ten den, kdy jsem konečně na Uložto nešla hledat na prázdno, takže jsem se jala stahovat s tím, že se dneska podívám.
 


Sweater weather

Pondělí v 18:28 |  Herald z roku 2016
Aneb jak člověk plynule přejde od tílek a kraťasů k dlouhým kalhotám a teplým fuseklím ... podzim do Krušnohoří zkrátka letos přišel skutečně nečekaně. Ale já jsem za to ráda, snad poprvé v životě. Po těch nechutných vedrech je to vysloveně balzám na duši a můžu říct, že dnešní pyžámkový den s konvicí Gunpowderu, kávovou svíčkou od pterodactyl sis a panem Poirotem jsem si moc užila. :3


Víkend nakonec taky nebyl až tak děsivý. Mňoukanátek byl snad ještě přítulnější, než jak si ji pamatuji, takže jsem si namazlila spoustu kočičí lásky do zásoby. Oslava nakonec oproti předběžnému očekávání taky byla fajn (a nejen proto, že Saku měla sama pro sebe láhev Rulandského modrého), i když jsem se s většinou osazenstva naposledy viděla před pěti lety. Jen pořád nedokážu pochopit, že prasestřence už je pětatřicet a prabratránkovi dokonce čtyřicet ... strašně to letí. :'D Jedinou skvrnou tedy i nadále zůstává skutečnost, že někteří lidé by si už ve svém věku konečně mohli odpustit, aby furt někomu říkali co a jak má nejlíp dělat nebo být v mezičase bezdůvodně hnusní. >:D Jedna noc je pro nevyhrocovávání rodinných vztahů zkrátka až až, dvě už jsou moc.

Taky jsem si tvořila rozvrh, který na mě kvůli praxi bude čekat až od poloviny října. Nakonec to, na všeobecné poměry, není až taková hrůza, dokonce mi konečně otevřeli i to Utopické myšlení, kam se mi povedlo nacpat a které už je plné, ovšem Společný základ prostě nezklamal. Na to pondělí zvysoka sere Bílý tesák (takže prodloužený víkend, eeey!) a s největší pravděpodobností i na ty dvě večerní přednášky, opravdu už by konečně mohli mít soudnost, alespoň k dojíždějícím.


Takže, pokud fňukáte, že máte odpoledky ... buďte rádi, že nemáte večerky

No a taky se pomalu, ale jistě, rozjíždí seriálová sezóna, takže se večer po vyčerpávajících dnech alespoň budu mít na co mrknout a u čeho si odpočinout ... a to se taky počítá. :)

No nic, jdu pokračovat ve svém čekání na odpovědi od mých host-teachers, kterých se po předchozích zkušenostech asi moc brzo nedočkám, ale co, měla jsem snahu udělat si nějaký náslech dřív a buď to vyjde nebo nevyjde.

Honička posledního týdne

15. září 2016 v 19:23 |  Herald z roku 2016
Celý tenhle týden je totiž prudce sociální a já už to nějak přestávám stíhat a zvládat. ^^"

V pondělí se jelo do Litoměřic, o čemž jsem už na blogísku psala. V úterý jsem šla se spolužajdou a spoluWhoviankou Ditou papírovat ohledně praxe - nakonec jsem díky velkokněžniným pošahaným požadavkům a absenci aprobovaných Občankářů v Tepláků ráji skončila přesně tam, kde jsem byla předtím. Všichni byli v pohodě, ředitelka i učitelé, že už se známe ... jen zástupkyně místo pozdravu pronesla "Á, tady někdo opakuje ročník." Co na to máte říct, když ji nemůžete poslat do prdele, že. Holt kráva krávou zůstane. Ovšem Dita použila označení píča jak tyč od rýča, takže myslím, že tuhle praxi si budeme poměrně dost notovat. 8D Včera jsem pro změnu hnala ke kadeřnici, protože můj porost už potřeboval po létě trochu zkrátit, a vyzvednout náš konečně sepsaný dovolenkový Journal za devět let, no a dneska jsem byla na pivu (dobře, na dvou, velkých, protože jsem velká holka) a velmi příjemném pokecu se Sayou, která se jako dobrý holub navrátila z Práglu do Tepláků ráje (a prý příště půjdeme na tataráček :3). A aby toho nebylo málo, o víkendu mě čeká oslava babiččiných devadesátin, ze které mám poněkud smíšené pocity, protože jednak rodinné oslavy tohoto typu zrovna nevyhledávám a jednak tam opět budu nejmladší, ale tak, uvidíme, jak to nakonec dopadne (a stejně si s sebou jako psychickou podporu beru Billa).

I tak ale, i když jsem toho vyřídila a oběhala poměrně dost, té né až tak úplně dobrovolné socializace už teď bylo až až a mám chuť zalézt do své ulity a nějakou dobu nevylézt ... což by byl ale moc velký luxus. ^^" A v následujících dnech a týdnech už to bude jen a jen horší. Tak mi držte palce.


Miike Snow - Genghis Khan

14. září 2016 v 9:07 |  Gramofon Underlandu
Od jistého SW cosplay videa s baletícím Huxem, které mi bylo posláno, ji nemůžu dostat z hlavy ... a co si budeme povídat, ten klip je prostě pecka. 8D


Litoměřická výprava za burčákem

12. září 2016 v 14:13 |  Historie conů, slezin a jiných akcí
Je burčák, takže prostě je podzim. A to, že je venku třicet, na tom vůbec nic nezmění. Prostě nezájem. Když nejde podzim k vám, musíte si ho udělat sami. >:3


Je to pěkné kvítko

11. září 2016 v 12:40 |  Královniny panenky
Vlastně bych mohla říct, že jsem si včera z Německa přivezla kytku, a nelhala bych ... jen v trochu jiné formě. 8D
Je překrásná. :3


Starej Procházka na mostě aneb saunění v Saském Švýcarsku

10. září 2016 v 18:34 |  Historie conů, slezin a jiných akcí
Tak, jelikož jsme se tohle léto z různých převážně zdravotních důvodů, nedostali ani na pořádnou rodinnou dovolenou, natož na nějaký rodinný výlet, a jelikož stále ještě astrologicky léto je, sbalili jsme si baťůžky a rozhodli jsme se zase jednou vyrazit prakticky za humna, tedy za hranice do Němec.

A kdo chápe titulek, má u mne malé bezvýznamné plus.


Jméno nebo přezdívka aneb na co vlastně v reálu slyšíme

8. září 2016 v 16:02 |  Různé texty
Většina z nás v internetových vodách nevystupuje pod svým občanským jménem, ať už jenom křestním nebo dokonce celým i s příjmením - buď na to zkrátka takříkajíc nemáme koule, nebo si jednoduše chceme svou internetovou svatyni nechat reálem neposkvrněnou a nechceme, aby nám sem čirou náhodou nezabloudil nějaký mudla, který by neměl (osobně říkám, že to neznamená, že bych se za to, co píšu, styděla, ale přeci jenom, všichni nemusejí o mém životě vědět všechno). Taková přezdívka pak má většinou základ v něčem, co jsme zrovna šíleně žrali, když jsme vymýšleli, jak že to tedy na tom netu budeme vystupovat, a pokud jsme v průběhu času nezjistili, že nám přijde trapná a stydíme se za ni, nejspíš pod ní, třeba v menších obměnách, vystupujeme pořád. Moje přezdívka má například základ v Sakuře z Naruta, která mi na první pohled byla sympatická už jenom růžovými vlasy a zelenými kukadly, a není to něco, za co bych se styděla, většina z vás to stejně ví. Sice jsem si v posledních letech víc zvykla na zkrácenou verzi Saku, ale základ zůstává stejný. S touto přezdívkou tedy funguji už nějakých deset let ... zákonitě jsem na ni tedy zvyklá.

Ale tady přichází ten kámen úrazu. Mých deset let je deset let; už na gymplu, když na mě Saya přes celou chodbu zavolala "Čau Sakuro!", otočila jsem se, protože jsem věděla, že je to na mě. Stejně tak teď - když mě kdokoliv osloví "Saku", i když zná mé křestní jméno, nemám s tím problém a reaguji, protože vím, že jsem míněna já. Vlastně myslím, že bych si tu Saku klidně mohla nechat dát zapsat jako prostřední jméno, vyšlo by to úplně stejně. Ovšem když se mám s někým z blogolidí setkat i mimo blogové vody, často řeším, jak je oslovovat. Mám je oslovovat přezdívkou? A uslyší na ni? Nebude jim to připadat divné? Jak jinak jim ale mám říkat, když nevím, jak se vlastně doopravdy jmenují? Nebo, pokud to, jak se doopravdy jmenují, mám je oslovovat křestním jménem? Nebude jim blbé zase tohle? Většinou se tedy nějakým přímým oslovením vyhýbám, abych předešla případnému trapasu.

Nejlepší je podle mě takový ten zlatý střed - když znám obojí, používám podle nastalé příležitosti. Kdybych doma zahlásila, že jedeme na Svět Knihy s Hanyuu, Kelly a Lowri, asi by na mě koukali, jako bych spadla z višně a s jakými imaginárními kamarády že kam jedu. Jak se celý výjev promění, když jedu s Hanou, Verčou a Gabčou, že. Najednou všichni vědí, o koho se jedná, a všichni jsou spokojení, na obou stranách.

Teď ale přichází dotaz pro vás, drazí čtenáři. Jak preferujete vy, aby vás ostatní oslovovali v reálu? Slyšíte na svou přezdívku? Nebo vás chytá infarkt a záchvat paranoie, když ji směrem k vám někdo použije?

Ulehčíte tím život nejen sobě, ale i nám váhajícím ostatním. ;)


Další články